Povinné náboženství ve školách?
Ivan ŠtampachI v Polsku, kde se ke katolické církvi hlásí devadesát procent obyvatel, se proti povinné výuce náboženství zvedá vlna odporu. V českých zemích je zavedení takové povinnosti nemyslitelné a z více důvodů i nežádoucí.
Samozřejmou součástí liberální demokracie je svoboda občanů hlásit se k libovolnému náboženskému vyznání. K tomu patří i možnost výchovy dětí ve smyslu některého náboženského směru.
V zemích Evropské unie a v celé oblasti euroatlantické civilizace se má zato, že to zahrnuje i svobodu být bez náboženské příslušnosti nebo i bez víry. Někde, například i v českých zemích, tyto možnosti výslovně deklaruje místní konfesní právo.
Rodiče pochopitelně vedou děti podle svého přesvědčení. Může to být podle náboženské příslušnosti nebo na základě víry bez konkrétního náboženství, tedy, řekněme, nenáboženské spirituality. K tomu se výslovně hlásí desetina obyvatel, víc než ke katolíkům. Ale mohou je vést i podle zcela sekulární etiky.
Státu zcela jistě nepřísluší známkovat občany z dobrého chování. Školský zákon zůstává ve vztahu k tématu ve velmi obecné rovině. Když mluví o zásadách a cílech vzdělávání v paragrafu dvě, jde spíše o občanské principy. Zmiňuje se o vzájemné úctě, respektu, názorové snášenlivosti, solidaritě a smyslu pro sociální soudržnost. Ostatní přenechává jiným subjektům nebo rodinám.
V Polsku má být od příštího školního roku výuka náboženství na všech školách povinná. Přesněji řečeno, doposud měli žáci, či přesněji řečeno jejich rodiče, právo se rozhodnout mezi třemi možnostmi: výukou náboženství, výukou etiky a absencí obojího. Klerikální a konzervativní vládnoucí Právo a Spravedlnost prosadilo, že třetí možnost odpadá.
Jako důvod této změny politici hlavní vládní strany uvádějí to, že se údajně hroutí systém základních hodnot ve společnosti. Dává se to do souvislosti s předloňskými masovými demonstracemi proti dalšímu omezení umělých ukončení těhotenství, o němž tehdy rozhodl ústavní soud obsazený pod silným politickým vlivem konzervativců.
Zdá se, že se nespokojili s tím, že ovládli Polsko politicky. Chtějí ovládnout i nitro obyvatel.
Co je v Polsku výuka etiky, si lze představit podle české situace. U nás je na školách zřizovaných obcemi a jejich sdruženími, kraji a výjimečně státem — vojenské školy — výuka náboženství samozřejmě nepovinná, a nic jiného bychom si v sekulární České republice nedovedli představit. Na základních, středních a vyšších odborných školách zřizovaných křesťanskými církvemi a jinými náboženskými společnostmi bývá obvykle možno se rozhodnout mezi náboženstvím a etikou.
Podle posledního dostupného údaje je v českých zemích v 6244 obcích 149 takových škol. Výuka etiky tam je prakticky poněkud redukovanou výukou náboženství. Vyučujícími placenými za tuto činnost školami bývají titíž, kdo učí náboženství, katecheté, tedy kněží, řeholní sestry, pastoři.
A zde je nutno si uvědomit, že nejde o nějakou univerzální etiku. Například Církev římskokatolická má svou specifickou morální teologii ve více bodech odlišnou, ba místy i rozpornou s etikou založenou na sekulárním humanismu.
Donedávna bylo v článku 2267 Katechismu katolické církve předkládáno k víře, že církev nevylučuje použití trestu smrti. Sekulárně založené právo států Evropské unie a dalších států napříč kontinenty, celkem jich má být sto sedmdesát, je v tomto bodu humánnější. Trest smrti v nich je vyloučen. Tuto nauku papež František změnil až v roce 2018.
Základem morální nauky židovského společenství a křesťanských církví je Desatero Božích přikázání. Bývá uváděno, že tato norma by měla být obecně závaznou. Ukládá se v něm však jako povinné věřit v jednoho Boha, nezobrazovat lidi nebo zvířata pro náboženskou úctu, nebrat Boží jméno nadarmo a slavit sobotu jako sváteční den.
Obrací se na mužské čtenáře či posluchače a řadí ženu v obou biblických verzích Desatera k mužovu majetku. Výslovně počítá s otrokářským systémem. Toto starověké morální pojetí je prostě moderní sekulární společností překonáno.
Poláci, jichž se přes devadesát procent hlásí k římským katolíkům a další necelá dvě procenta k jiným vyznáním, se podle dostupných údajů proti fakticky povinnému náboženství na školách bouří. Je ovšem krajně nejisté, že se jim podaří rozhodnutí parlamentu zvrátit.
Mohlo by se zdát, že u nás něco takového nehrozí. Náboženské motivy ve volbách, ani v právě probíhajících, se nezmiňují. Přesto však strany, které mají křesťanství v programu nebo dokonce v názvu, získávají víc voličů, než se reálně účastní náboženského života.
A krom toho, české konfesní právo nepočítá jen se svobodou vyznání občanů, ale dává neobvyklou míru nezávislosti na státu i náboženským organizacím, které i v zemích s liberální tradicí jsou pod dohledem státu z hlediska dodržování zákonů a pravidel občanského soužití. Je to pravděpodobně projev špatného svědomí státu, který v létech 1948—1989 církve omezoval, ba pronásledoval. Nedostupnost církví, které porušují zákony, někdy dokonce i pro soudy, je na pováženou.
Přesto lze odhadnout, že náboženství na školách u nás zůstane nepovinné. A že se ho jako doposud bude účastnit méně než pět procent žáků veřejných škol.
Doufal jsem, že těm špatným Štampachovým článkům taky už bude jednou konec.
Už zase primitivní útok na Desatero. To je neuvěřitelné.
Jinak výběr mezi výukou náboženství a etiky je standardní možností např. i v Německu.
Nechápu, co zase Štampach řeší.
Zajímavé je, že se nad tím nikdo nepozastaví: je sice možno vybrat si mezi výukou náboženství a výukou (nekonfesní) etiky; ale kde pak zůstává nabídka výuky ateismu?!...
Ve svém zajímavém článku na téma fundamentalismu jak v táboře ateismu, tak v táboře věřících https://www.forum24.cz/solidarita-otresenych-o-pasti-fundamentalismu-svobodne-spolecnosti-a-humanite/ Věra Tydlitátová zmiňuje tézi, že " ateista by měl mít kvalitní teologické vzdělání"; a oceňuje prvotní osvícence s tím, že "jejich inteligentní kritika je dnes mnohdy přínosná a čtivá i pro věřící".
Ano, stát (sekulární) by se skutečně měl postarat o to, aby se jeho občanům (především těm dospívajícím) dostalo příslušného vzdělání v "inteligentním ateismu". Takováto nabídka ale ve výuce zcela chybí; existuje tu tedy zásadní nerovnováha, je zde pouze "prostřední", hodnotově neutrální člen výuky obecné etiky, pak je zde výuka náboženství - ale není dána jeho protiváha, výuka (inteligentního) ateismu.
Naprosto názorně je tuto nerovnováhu možno pozorovat na programu vysílání veřejnoprávní televize: pro věřící je zde k nalezení celá řada programů s náboženskou (především křesťanskou) tématikou, znovu a znovu je zde možno se dozvědět, jak a proč ten či onen nalezl "cestu k Bohu"; ale prakticky nic není sděleno o směru opačném, tedy o lidech kteří svou víru v Boha ztratili; a o důvodech proč ji už nedokázali či nechtěli udržet.
A přitom materiálu pro onen "inteligentní ateismus" by bylo dost; vedle zmíněných osvícenců by bylo možno sáhnout třeba po Machovcovu dílu "Ježíš pro ateisty".
Věra Tydlitátová tedy - plným právem - volá po nedogmatickém, nefundamentalistickém dialogu mezi věřícími a ateisty; dialogu který by nakonec mohl obohatit obě strany. Jenže pro takovýto vstřícný dialog by v prvé řadě samotný stát musel vytvořit odpovídající podmínky; ale on v tomto směru naprosto selhává, a navzdory své proklamované sekulárnosti jednostranně nahrává táboru náboženskému.
Ono je to téma, které se před dvaceti lety řešilo docela hodně na Slovensku. A poslechl jsem si na tehdejších konferencích pěknou řádku německých pedagogů, etiků a sociologů, pro které to bylo dost vážné téma i v souvislosti s Německem. Ovšem spíše v obsahové rovině -- ono není snadné si představit, co má být obsahem předmětu "etika", pokud se to týká dětí na základní škole.
Vlastní etiku učit nejde, to je příliš náročný obor
předpokládající slušné předchozí znalosti. Jistě, existuje spousta morálních zásad, způsobů řešení dilemat, kultivace otázek atd., které s dětmi můžete a musíte probírat. Někteří v tom vidí možný obsah etiky na základní škole. Podle přesvědčení, které je dost široce rozšířené mezi pedagogickými odborníky a které sdílím, by se tyto záležitosti měly spíše probírat v celá řadě předmětů , samozřejmě nejnápadněji je to potřeba v dějepisu a literatuře, ale překvapivě často např. v zeměpisu, nikoliv ve vyhrazené rezervaci jednoho předmětu.
Bohužel, situace na Slovensku byla jiná a velmi často (on je právě v těchto záležitostech docela propastný rozdíl v situaci nižšího gymnázia s dětmi z bratislavské intelektuální kavárny a situace školy na liptovském venkově) zneužívána k selekci dětí. V náboženství a etice se sice učilo de facto totéž, ale do náboženství chodili jen děti místní elity (česky sebranky), protože pro ty ostatní tam nebylo místo. Už vůbec ne pro děti z obvykle intenzivně věřících romských rodin.
Nevadilo by mi, pokud by moje děti chodili povinně na náboženství. Pochybuji, že by jim hrozila indoktrinace náboženským fanatismem, vyplývajícím ze stupidní interpretace prvního příkázání.
Trochu mi ovšem vadil někdejší učitel základů společenských věd na veřejném gymnáziu (naštěstí odešel do politiky), který přes rok mé dceři přednášel o katolických svátcích rytmizujících rok. Jednak proto, že kašlal na osnovy a přednášel to místo základů ústavnosti, jednak proto, že neuměl ani správně určit, kdy jsou ten který rok velikonoce.
Řešení buď náboženství nebo etika je špatné, v Německu ho učinil podmíněně přijatelným zvyk obrušující všechny hrany. V zemi, kde přijala katolická církev tak ostudnou roli v politickém režimu jako v Polsku, je dosti nebezpečné.
OK, to jsou dejme tomu argumenty, které stojí za úvahu. Ale vzhledem k obsahu článku příliš komplikované, řekl bych.
Ivan Štampach totiž na první dobrou primitivně útočí na Desatero, jelikož se v něm v původním znění vyskytuje cosi jako: "nebudeš dychtit po domu svého souseda, ani po jeho otroku či otrokyni ..."
Toto je samozřejmě útok na judaismus, když už pominu obligátní folkór útoků na katolickou církev, kterou Štampach nenávidí.
Nelze než jenom zírat, kam se ten člověk posunul ze špatného kněze, a vzpomenout přísloví "Poturčenec horší Turka".
Domnívám se právě, že každé školní dítě by mělo vědět, že na Desateru stojí morální základy naší kultury, která má židokřesťanské kořeny, ať se to militantním ateistům jak Štampach líbí nebo nelíbí.
Jinak článek je částečně o Polsku, ale pak zase o ČR, takže ten argument zase neplatí. Nebo o čem vlastně? Kdo se v tom má vyznat, když článek má dryáčnický název "Povinné náboženství ve školách?" (kde vlastně tedy?), ale pak se ukáže, že jde o povinnou volbu mezi náboženstvínm a etikou.
„... Výslovně počítá s otrokářským systémem.“
------------------------
V době vzniku biblických textů se opravdu, pane Štampachu, otrokářský systém vyskytoval celkem běžně, takže tato dobová realita se zcela samozřejmě odráží i v textech, které v příslušné době vznikají.
Je prostě velmi těžké napsat text, kterému by stejně dobře rozuměl hlupák současnosti i hlupák velmi vzdálené budoucnosti. Je to skoro nemožné, i když určité prvky například toho otrokářského systému přetrvávají třeba v tom obchodu s lidmi i několik tisíc let.
Univerzálně dobově srozumitelný text by nejspíš nezvládl napsat ani Bůh, takže se nedá nic dělat – je třeba s ním promluvit, když chceme zjistit, jak to myslel. Tomu rozhovoru se pak říká modlitba. Před „rozhovorem“ lze ale také dát přednost historicko-kritické metodě zkoumání Bible, která ty dnes již obtížně interpretovatelné texty zasazuje do nějakého srozumitelného kontextu.
Je tedy možné se rozhodnout: modlitba, nebo vědecké zkoumání biblických textů?
Podobně je možné rozhodnout se i mezi výukou náboženství a výukou etiky.
Je samozřejmě divné, když se vůbec někdo diví, že mezi morální teologií a sekulárním humanismem existují (zvětšující se) rozpory.
Hledá snad sekulární humanismus „zjevenou“ – tedy „již dávno danou“ (morální) pravdu, aniž by si to sám připustil? Hledá tuto „zjevenou“ neměnnou pravdu (zjevenou neměnnou pravdu stejně jako v oblasti věd přírodních) i v oblasti morálky?
Modlitba tedy může být chápána jako „rozhovor“ se „zhmotněnou Ideou“ [postaru „vtěleným Bohem“], rozhovor při kterém připouštíme, že existuje nejen určitý řád vesmíru [ve formě vědou objevitelných a jakožto „Logos“ [„Myšlenka“] již od nepaměti existujících zákonů přírodních – fyzikálních..., ale že existuje třeba i řád morální, vědeckým poznáním neuchopitelný, protože rozpoznání dobra a zla je prostě mimo kompetenci vědy, věda s těmito pojmy pracovat neumí, přesto však na chvíli (při ochutnávání jablka ze stromu poznání dobra a zla) můžeme jako určitou zkušební alternativu připustit, že specificky chápaná „evoluční úspěšnost“ živočicha Homo sapiens závisí na „poznané nutnosti“...
[„poznaná nutnost“ je podle Spinozy a také Marxe svoboda; analogicky třeba i viz „cesta je cíl“]
..., tedy na poznané nutnosti rozhodnout se pro dobro...
[tedy na svobodném rozhodnutí pro dobro – k dobru nemůžeme být přinuceni násilím]
...a rozhodnutí pro zlo by naopak podle této pracovní hypotézy vedlo k evoluční neúspěšnosti
[postaru ke „zkáze“ Homo sapiens čili k „apokalypse“].
Panu Poláčkovi chybí výuka „ateistického náboženství“, ale o tom, že pozemský svět „shoří“ v pekle klimatické katastrofy (pokud se včas nezřekneme svého dědičného [fosilního] hříchu [tedy „zla – a všeho, co k němu vede“]) se přece již dávno učí, takže toto „ateistické náboženství“ má tu výše uvedenou pracovní hypotézu o závislosti evolučního úspěchu na včasném rozpoznání dobra a zla a následně pak již zcela nutném (svobodném) směřování člověka k dobru... toto náboženství má tuto pracovní hypotézu již za prokázanou.
Wellbeing – povinná výuka „ateistického náboženství“?
„Jeho systémová podpora ve školství je i jednou z priorit Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+.“
„S nynějším novým školním rokem se má začít pilotně ověřovat v různých typech škol v Praze a Mostě, celkem ve třech školách.“
Pane Nusharte, já jsem ovšem v žádném případě nežádal jakousi "výuku ateistického náboženství", nýbrž výuku "inteligentního ateismu". Tedy takovou výuku, která by vlastně sledovala to samé co chcete i Vy sám: totiž dosavadní náboženské formy osvobodit od balastu archaických textů a archaických představ, a která by se snažila poukázat na pravé (tedy humanisticko-duchovně-mravní) jádro za těmito archaickými formami skryté.
Co se pak institutu otroctví týče, ten je pak obsažen nejen v - judaistickém - Desateru (které se ovšem explicitně stalo součástí mravního kánonu křesťanství), nýbrž i sám Ježíš opakovaně hovoří o "sluzích a otrocích", aniž by sebemenším způsobem naznačil, že by tento stav měl být v nějakém zásadním rozporu s Boží vůlí. A šiřitel křesťanství Pavel z Tarsu výslovně nakazuje, že otrok má být poslušen svého pána.
Co se pak Vámi předložené alternativy "modlitba, nebo kritické studium textů" týče, pak tady je klíčový problém v tom, že ještě nikdy a nikde nevznikl nějaký (duchovně vyspělý) náboženský směr či systém, který by se obešel bez základního kánonu příslušných teologických textů. Protože jinak by takováto "modlitba" nemohla být ničím jiným nežli čirým vyznáním víry, ale bez jakéhokoli konkrétního obsahu. Který je dán právě oněmi - posvátnými - texty.
Které jsou ovšem nejen posvátné, nýbrž mají právě zcela konkrétní obsahy, zcela konkrétní výpovědi; které je pak nejen zcela legitimní, nýbrž i naprosto nevyhnutelné přezkoumat jak na jejich vnitřní konzistenci (když si různé pasáže ve "Svatém písmu" navzájem odporují, sotva je to možno dostatečně odůvodnit pouze poukazem na stáří oněch dob), tak na jejich mravní sdělení.
Je samozřejmě mít možno pochopení pro reálnou situaci reálného Ježíše Nazaretského, že ani on sám nemohl nějak zásadně vykročit ze sociálních reálií své doby; ale na straně druhé - když například už o čtyři staletí dříve mnozí řečtí myslitelé zásadně odmítli institut otroctví jako neslučitelný s principem svobody člověka - proč něco takového nemohl proklamovat Ježíš Kristus, jakožto (podle tvrzení pozdější křesťanské tradice) "Boží syn"?...