Co si počít s křečkujícím Křečkem?

Jan Gruber

Jednání veřejného ochránce práv Stanislava Křečka dlouhodobě znevažuje smysl úřadu, který zastává. Odebrání pravomocí zástupkyni Monice Šimůnkové je posledním takovým krokem. Bude důležité, aby byl vybrán jeho vhodný nástupce.

V čele důležité instituce se ocitla osoba, která si jí ani trochu neváží, šíří kolem sebe zlou krev a instituci samu rozkládá zevnitř. Foto FB Ombudsman

Jsou tomu dva týdny, co veřejný ochránce práv Stanislav Křeček odebral své zástupkyni Monice Šimůnkové veškeré svěřené agendy. Prý s ním nebyla s to vést věcnou diskuzi. Někdejší zmocněnkyně vlády Petra Nečase pro lidská práva sice nadále zůstává na svém místě, ale nemá co na práci. V brněnské kanceláři může leda tak civět do zdi.

Politiky vládní koalice Křečkův krok popudil. Pirátské zákonodárkyně Klára Kocmanová a Adéla Šípová jej vyzvaly k rezignaci. Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka podotkl, že Křečkovu jednání ani za mák nerozumí. A předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová si ho vyložila jako prachobyčejnou mstu.

Přestože mají vládní strany v dolní komoře Parlamentu většinu sto osmi hlasů, nástrojů ke zkrocení zdivočelého ombudsmana se jim nedostává. Zákon sice říká, že veřejný ochránce práv odpovídá za výkon funkce Sněmovně, ta jej ovšem nemůže odvolat ani tehdy, kdyby běhal po Brně nahý, kousal kolemjdoucí do lýtek a halasně štěkal.

Dolní komora Parlamentu má proto jen tři možnosti, jak se s křečkujícím Křečkem vypořádat. Politikové se mu mohou pokusit domluvit. Mohou se s jeho počínáním neochotně smířit. Anebo se mohou pustit do přípravy novely, která by jim dala oprávnění jej vypoklonkovat z úřadu, ve kterém beztak neměl nikdy co pohledávat.

Jelikož však jednání sněmovního petičního výboru, kam byl ombudsman minulý týden předvolán k podání vysvětlení, ukázalo, že rozumná rozmluva s Křečkem je bezmála protimluv, zbývají koaličním poslancům varianty dalšího postupu již jen dvě. A obě s sebou nesou značná — byť odlišná — rizika.

Pokud Šimůnkovou ponechají po několik příštích let zírat do zdi, přiznají tím, že funkce zástupce veřejného ochránce práv je zcela zbytná, nesmyslná a zasloužila by zrušit. Rozhodnou-li se naopak vytvořit si prostor pro možnost odvolání ombudsmana, hrozí, že se ten spolu s celým úřadem ocitne pod setrvalým politickým tlakem.

To, že Sněmovna nemá na veřejného ochránce žádné účinné páky, je totiž v zásadě správně. Ombudsman by se neměl bát, že jej politici, jimž se dívá pod prsty, bez mrknutí oka vyhodí a na jeho místo dosadí někoho servilnějšího, kdo raději civí bokem, když jsou lidem pošlapávána jejich práva.

Vládě Miloše Zemana, respektive tehdejším zákonodárcům, proto nelze vyčítat, že zákon důkladně nepromysleli. Spíše máme zase jednou dočinění s tím, že se v čele důležité instituce ocitla osoba, která si jí ani trochu neváží, zneužívá ji pro vytrubování nesmyslů a úpěnlivě pracuje na jejím rozkladu.

Stejně jako v případě úřadujícího prezidenta tak platí, že příště je nezbytné volit lépe.