Ve středu 17. srpna jsem se dozvěděla, že zástupkyně veřejného ochránce práv rezignovala na svou funkci. Nepřekvapilo mě to příliš. Několikrát jsme debatu na toto téma vedly, dokonce ještě před tím, než Stanislav Křeček odňal Monice Šimůnkové veškeré kompetence k šetření v oblastech, které do té doby obhospodařovala.

Celá záležitost je pro mě hodně osobní — strávila jsem v Kanceláři veřejného ochránce práv plných dvanáct let a hodně mi přirostla k srdci. Přes veškerou snahu o objektivitu tedy píšu o instituci, kterou mám ráda, a o lidech, které nejen znám, ale mám s nimi i poměrně dlouhou zkušenost.

Aféra v úřadu ombudsmana má jistě svou osobní rovinu, ale také rovinu systémovou. Pokusím se dotknout obou, i když problém toho, jak je zákonem upraven vztah mezi ochráncem a jeho zástupcem či zástupkyní, je samozřejmě důležitější a Parlament České republiky by ho měl řešit.

Personální rámec problému

Pro nepamětníky připomínám, že jsem v letech 2001 až 2007 byla zástupkyní veřejného ochránce práv a mým parťákem byl Otakar Motejl. Tehdy jsem tedy zažila vztah mezi ochráncem a zástupcem v pozici toho druhého. V letech 2014 až 2020 jsem naopak byla ombudsmankou já. Mým zástupcem byl po téměř celou dobu Stanislav Křeček a asi dva a půl měsíce Monika Šimůnková. Znám aktéry, vnímám pozice, uvědomuji si limity, které stanovuje zákon.

Ochránce i zástupce jsou voleni stejným, velmi komplikovaným způsobem, oba jsou prakticky neodvolatelní. Zákon přitom při svém velmi rigorózním výkladu dává ochránci možnost svého zástupce zcela paralyzovat, nedovolit mu vůbec pracovat. Přitom ho ale nemůže odvolat. Proto je tak důležitá zvyklost a tradice, která se ve vztahu ochránce a zástupce za léta ustavila, ale především je klíčová dobrá vůle aktérů spolu vyjít a synergicky pracovat ku prospěchu instituce. Být naopak paralyzován tlakem svého nadřízeného je velmi nedůstojné a Monice Šimůnkové se nelze divit, že nakonec zvolila cestu rezignace.

Pokud jde tedy o personální „problém“, jsem přesvědčena, že skutečně tkví ve Stanislavu Křečkovi — bez ohledu na to, že ani Monika Šimůnková, ani já nejsme žádní dokonalí andělé a jistě jsme také udělaly chyby. JUDr. Křeček totiž nechápal anebo nechtěl chápat smysl a poslání instituce veřejného ochránce práv, jak se zejména v druhém desetiletí tohoto století v České republice i v jiných zemích utvářela.

Ombudsmanské instituce procházely v této době změnami, dostávaly nové úkoly z oblasti lidských práv, a to vždy na základě zákona. Rozhodl tak zákonodárce, a nikoliv ombudsman, který byl povinen zadaný úkol naplňovat.

Snad neřeknu nic zcela nového, když prozradím, že se to nelíbí nejen Stanislavu Křečkovi. Ani oběma mým předchůdcům to nebylo úplně po chuti, na rozdíl od něj se s tím však dokázali důstojně vyrovnat.

Vždy se jednalo o důležité aspekty lidského bytí, jako je ochrana před špatným zacházením, ochrana před diskriminací či ochrana práv lidí se zdravotním postižením. A ochrana těchto práv vyžadovala i jiné metody práce, jiný způsob právního uvažovaní, než na jaký byl JUDr. Křeček dosud zvyklý.

Stanislav Křeček totiž neakceptuje současný model lidských práv a způsobů jejich ochrany tak, jak se vyvinul v rámci mezinárodních a evropských institucí, tedy v OSN a v Radě Evropy. A dává to různými způsoby najevo, včetně toho, že se poměrně bez skrupulí projevuje i na svém „soukromém“ facebookovém profilu. Jenže žádný soukromý facebookový profil pro takového funkcionáře neexistuje. Každé jeho veřejně vyřčené slovo utváří a dotváří obraz instituce navenek, do společnosti. Sečteno a podtrženo, nebylo-li v roce 2013 poslancům jasné, koho volí za zástupce ochránce, museli dobře vědět, koho zvolili v roce 2020 za ochránce.

Legislativní rámce úřadu je třeba změnit

Ještě důležitější než personální rovina je podivná zákonná konstrukce volby ochránce a zástupce. Způsob volby, neodvolatelnost a další atributy jsou zcela totožné, umožňují však za určitých okolností zástupce zcela vyřadit ze hry.

V roce 2008, když jsem již opustila Kancelář a nevěděla jsem, že se do ní ještě jednou vrátím, jsem ve své disertační práci napsala: „Nepovažuji tuto úpravu za šťastnou. Je v ní obsažen (teoreticky) velmi výbušný potenciál, který bychom mohli přirovnat k nešťastnému nerozlučitelnému manželství. Za určitých okolností by se mohla tato právní úprava stát destrukčním faktorem ovlivňujícím chod celé instituce.“

Jsem smutná z toho, že na má slova došlo. Věci se ale dají opravit. Myslím, že je nezbytně nutné především to, aby se zákonem nově vymezily vztahy mezi funkcionáři v instituci veřejného ochránce práv. Způsobů je vícero, snad si poslanci nechají poradit.