↗

Visegrád je uskupení, k němuž by se během svého předsednictví v Unii měla Česká republika hlásit pokud možno co nejméně. Foto Facebook Viktor Orbán

Za měsíc a půl začne Česká republika na půl roku předsedat Evropské unii. Neznamená to, že budeme všechno řídit, spíš koordinovat, zároveň nám to dává velký prostor ke zviditelnění. Můžeme si udělat dobré jméno anebo taky naopak. Vláda bude mít příležitost ukázat, jak pojímá v evropském kontextu konec babišovských časů, a také, jak to myslí s evropskou integrací.

Po léta jsme považováni za zemi, jež má sice kvalitní diplomaty, kteří rozumějí unijním mechanismům, ale která na nejvyšší politické úrovni nic nového do Evropské unie nepřinesla a buď se vezla s rozhodnutími výraznějších států, nebo je brzdila a přicházela s výhradami. Členství bez eura. Členství ani ryba ani rak.

Rozumí česká politická scéna tomu, co předsednictví obnáší?

To teď ale jako předsednický stát nebude možné praktikovat. Rolí takového státu není prosazovat své zvláštní zájmy, ale naopak, pracovat na dosažení jednoty všech sedmadvaceti. Posuzováni budeme podle toho, nakolik budeme schopni najít kompromisy, být pojítkem, zprostředkovatelem.

Největší úspěch budeme mít, pokud ten půlrok proběhne navenek hladce — na rozdíl od našeho posledního předsednictví v roce 2009. Uspějeme, pokud nepřijdeme s něčím nečekaným a pokud ukážeme, že vnímáme, kudy plyne evropský mainstream, nakolik mu napomůžeme a nakolik si odpustíme klasické české „ano, ale“. Ovšem rozumí tomu všemu takhle česká vláda a domácí politická scéna?

Úspěchem bude také, pokud se české vládě díky předsednické roli podaří zvednout popularitu Evropské unie u nás doma. České obyvatelstvo patří stále mezi nejskeptičtější.

Alfou a omegou následujícího půlroku bude určitě pokračující, a možná eskalující ruská agrese na Ukrajině a všechno, co přináší: hrůzy a utečenci, další sankce, ústup od ruských surovin, rostoucí ceny a s tím možný nárůst nespokojenosti části evropských obyvatel. Gigantické úkoly, jaké dosud kromě současného francouzského předsednictví nestály před nikým.

K nim se budou vázat už rozjeté evropské agendy, jako větší evropská obranná autonomie včetně vojenských jednotek a zbrojního průmyslu, jež byla zcela nedávno definována v takzvané Bílé knize, první geopolitické strategii Evropské unie vůbec, či klima nebo společná imigrační politika a tak dále.

Česká republika už dohodla své priority s Evropskou komisí, předběžný program je hotov, zveřejněn bude až v polovině června. Lze předpokládat, že Fialova vláda bude tlačit hlavně na vše, co se týče jednotného trhu, naopak Zelený úděl, na němž tolik záleží současnému francouzskému předsednictví, asi příliš propagovat nebude.

Třešničkou na dortu bývají summity. Původně jsme chtěli organizovat jeden ve formátu EU—USA v Praze, po nedávné Bidenově návštěvě Polska ale ztratil smysl. Další možnosti se tak teprve vymýšlí.

Předsednictví určí náš obraz na léta

Petr Fiala nepojede nikam vyjednávat jménem Unie. Za členské státy, tedy za Evropskou radu, vystupují její předseda Charles Michel a předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. Český premiér, jeho ministr pro Evropskou unii i ministr zahraničí budou ovšem svými evropskými kolegy vnímáni jako ti, kdo mají zajistit hladký chod komplikované unijní mašinérie, dát jí nový impulz a posunout její agendu a její legislativní kroky o kus dopředu.

Na půl roku se stanou součástí širšího evropského vedení a po tu dobu se k nim budou kolegové chovat jinak než dosud, když byli jen jedněmi ze sedmadvaceti. Bude jim daleko víc nasloucháno a zároveň budou víc pod drobnohledem. Zapojí se Praha víc do hlavního proudu EU či bude stát stranou?

Ministři české vlády se na půl roku stanou předsedy svých příslušných rad, tedy setkání rezortních ministrů států Evropské unie. Budou určovat jejich agendu a tempo jejich práce. Četnost některých je předem dána (zemědělství či obecné záležitosti každý měsíc), u jiných bude záležet na předsednické zemi (třeba kultura). Neformální rady si bude každý český ministr svolávat do České republiky, jsou již naplánovány.

Pro každého z ministrů to bude poprvé v životě. Zároveň se budou muset jednou za ten půlrok postavit před europoslance a vysvětlit jim, čeho chtějí dosáhnout. Bude to pro ně, pár měsíců po jmenování do vlády, jedinečná příležitost, jak se seznámit či sblížit s evropskými kolegy na nejvyšší úrovni a lépe proniknout do toho, jak v jejich oblasti jedná Evropa. A tedy lépe zasadit naši politiku do evropského rámce.

Štafeta mezi Francií a Švédskem

Jak jsme na tuhle roli v Evropské unie, podruhé po třinácti letech, připraveni? Soudě podle výroků některých evropských diplomatů v Praze, na nižší a rezortní úrovni dobře. Na každém ministerstvu je za léta našeho členství v Evropské unii už několik lidí, kteří ovládají evropskou agendu a jsou plnohodnotnými partnery svých západních kolegů.

Není však jisté, zda je takhle připravena i politická scéna. Panuje dojem, že někteří čeští ministři považují předsednictví za záležitost převážně ministra pro EU Mikuláše Beka a že jich se příliš netýká. Což je velký omyl. A ani premiér se zatím do evropské agendy nijak nehrne. Je ovšem pravdou, že jeho nová vláda navýšila finance na tenhle velký úkol, které ta minulá velmi podcenila, a že musela rychle překopat celou jeho strukturu i obsah.

Ve výkonu předsednictví nebudeme osamoceni, tahle disciplína je svého druhu štafetou, kdy přebereme agendu, kterou rozjednala předcházející země, budeme v ní pokračovat, eventuálně ji dokončíme, a další nápady předáme zase následovníkovi. V našem případě je předchůdcem Macronova Francie, následovníkem Švédsko. Už se zavedlo, že tyto trojice fungují dlouho napřed, scházejí se, dohadují na prioritách.

Znalci evropské politiky tvrdí, že tenhle kolektivní způsob práce je výborná věc, protože posiluje mezi státy a politiky důvěru, solidaritu, pocit, že jde o společné dílo a nikoli jen o půlroční sólo akci. Rolí předsednické země není Evropě něco „oslazovat“, jak hlásalo předchozí české předsednictví Topolánkovy vlády, ale udržovat motor promazaný a funkční.

Nemáme spojence

Velkým problémem bude letitá slabina české zahraniční politiky a diplomacie: nemáme spojence, nedovedli jsme si je získat. Jako menší země s nepříliš vyhraněnou unijní historií by se nám ovšem velmi hodili. Nemáme to, co Skandinávci, kteří téměř vždy drží spolu, nemluvě o Beneluxu, který většinou hlasuje jako jeden muž.

Našimi spojenci je teoreticky střední Evropa, formalizovaná jako Visegrádská čtyřka: Polsko, Maďarsko, Slovensko a my. Jenže dnes je tohle společenství pro nás spíš prokletím než posilou. Maďarsko a Polsko jsou dnes všemi v Evropské unii obecně považovány za černé ovce a permanentní potížisty.

Být vnímáni jako příslušníci stejného houfu nás může jen poškodit. Zvlášť v předsednické roli, kdy budeme posuzováni podle toho, jak budeme schopni směřovat hlavní proud.

Ač už je několik let jasné, že co prosazuje doma Orbán nebo Kaczyńský je opakem toho, na čem je Evropská unie založena a kam chce směřovat, část české pravicové politiky nad jejich excesy jen mávala rukou a omlouvala je s tím, že to jsou „konzervativci“ a že prý prosazují „tradiční hodnoty“. Oba doma zavedli autoritářský režim, Orbán ho přímo konceptualizoval jako „neliberální“.

Teprve v reakci na ruský vpád na Ukrajinu a Orbánovo proputinovské chování ministryně obrany Jana Černochová (ODS) prohlásila, že nepojede do Budapešti na sraz ministrů obrany Visegrádu. Teprve v takové situaci Markéta Pekarová Adamová (TOP 09) dokonce sdělila, že si přeje, aby Orbán v maďarských volbách prohrál. Andrej Babiš si ho naopak loni na podzim pozval jako trumf do své volební kampaně, a otevřeně proorbánovská linka Lidových novin je veřejným tajemstvím.

Premiérova blízkost s Polskem

Spíš než s Maďarskem má česká pravice blízké vztahy s Jaroslavem Kaczyńským a s Polskem. Konvenuje jí jeho klerikální nacionalismus a protikomunistický diskurs, s nímž vyhrál volby. Kupodivu přehlíží jeho metodu čistek či potlačování opozičních médií nebo ničení nezávislosti soudů. Za to všechno má Polsko nejeden spor s orgány Evropské unie, včetně dvou regulérních penále od Soudního dvora EU, které Polsko ovšem odmítá platit — jedno v souvislosti s bývalým sporem s námi o důl Turów.

Předsednická země bude jistě nucena se v těch záležitostech vyjádřit. Polsku sice teď čerstvě nahrává jeho ohromná pomoc Ukrajincům. Ač je vykonávaná daleko víc ze strany občanů, obcí a spolků než vlády, Polsko se snaží pomoc uprchlíkům vyměnit za prostředky z Fondu obnovy.

Brusel tyto dvě záležitosti ale stále vnímá odděleně, hodnoty právního státu není zatím stále ochoten vyměnit za vydírání. Orbán se zase snaží za příslib unijních financí vyměnit svůj souhlas s embargem ruské ropy — je v Evropské unii jediný, kdo ho blokuje.

Jak se k tomu postaví Petr Fiala jako premiér předsednické země? Vůči Maďarsku si drží odstup, Orbánův jasně proputinovský postoj mu nedovoluje jinak.

Vůči Polsku, s nímž ho sbližují i jeho konzervativní postoje projevující se například za jeho akademického působení na brněnské politologii, je daleko vstřícnější. Společná cesta s polským a se slovinským premiérem (a také s Kaczyńským, což se v Evropě neobešlo bez překvapeného povšimnutí) do Kyjeva byla dobrým krokem. Oficiální návštěva polského prezidenta v Praze pár týdnů poté, kdy jednal i s premiérem Fialou, a vzápětí, dva dny nato, cesta Petra Fialy naopak do Varšavy za svým protějškem, byly svou frekvencí už nestandardní.

Pro příští půlrok by bylo ale fatální, kdybychom měli být nahlíženi jako propagátoři dnešní polské vlády.