Na pátek 24. září, dva týdny před volbami, jste svolali celostátní stávku za klima. Do ulic se vracíte po delší odmlce způsobené pandemií koronaviru. Jaký měl covid vliv na fungování vašeho hnutí?

KB: Během covidu jsme nebyli v ulicích, našemu hnutí to ale částečně pomohlo. Zásadně jsme zlepšili naše vnitřní fungování a jsme teď o dost větší a silnější. Také jsme pořádali online stávky za klima, v rámci kterých vzniknul dvanáctihodinový vzdělávací přenos pro veřejnost.

PD: Nejtěžší byl úplný začátek pandemie, první vlna a s ní první lockdown. Bylo nevyzpytatelné, jak přesně covid zasáhne politické prostředí. Například jsme se obávali, že pandemie bude zneužita jako příležitost ukončit debatu o konci těžby a spalování uhlí. Jsem proto rád, že se nám podařilo narychlo přetavit naše fungování.

Zároveň jsme nebyli jen online, například před jednáním Uhelné komise jsme tři týdny spali před Ministerstvem životního prostředí. Myslím si, že obzvlášť v porovnání s jinými hnutími „zdola“ v zahraničí jsme pandemii vlastně zvládli.

I ve srovnání s dalšími buňkami Fridays for Future jinde ve světě?

PD: Koncept online stávek, tedy že se lidé fotí na sociální sítě s transparenty a hashtagy, se na Západě ve srovnání s Českou republikou dočkal daleko větší popularity. Což se ale dá říct vlastně o všem, co se týká klimatu. Zato v porovnání s dalšími Fridays for Future ve střední a východní Evropě jsme do určité míry unikátní. Zvládáme organizovat výrazně víc akcí, navíc neotřelým způsobem.

Zmínili jste, že Fridays jsou teď větší a organizovanější. Očekáváte, že stávka 24. září bude zatím vůbec tou největší?

PD: Máme víc přímo zapojených lidí, a především více zkušeností. Vnímám to jako velký pokrok oproti našim začátkům v roce 2019: o změny klimatu se začaly zajímat desítky středoškoláků a středoškolaček, ale zároveň často šlo o jejich první zkušenost s občanským aktivismem. Dnes dokážeme při organizaci stávky těžit z naší dosavadní práce a z pomoci dalších lidí.

Jestli bude největší, nedokážu říct, jsem obecně spíš pesimista. Na první stávce jsem čekal dvacet lidí a celorepublikově přišlo na deset tisíc.

KB: I kdyby přišlo méně lidí než při první a zatím největší stávce, pořád půjde o velký úspěch. Společnost nadále sužuje covid, což některým lidem znemožní účast. I tak ale doufáme, že bude největší.

S vaším návratem do ulic se nepochybně vrátí i oblíbený argument vašich odpůrců, tedy že nemáte stávkovat a radši být ve škole. Co byste jim vzkázali?

KB: Náš oblíbený argument zase je, že povinnou školní docházku chceme plnit, ale i přesto jsme se rozhodli vystoupit z naší komfortní zóny a do školy nejít. Musíme na klimatickou krizi a její dopady upozorňovat, když to politici a političky nedělají. Pořádáme akce i mimo dobu výuky, ale kdybychom nebyli v ulicích, o změnách klimatu by se psalo a mluvilo mnohem míň.

Stávka je jeden z mála prostředků, jak se můžeme vyjádřit, dostat téma do veřejného prostoru a přímo ovlivnit politiku — například když jsme dali vzniknout Uhelné komisi.

Právě na tu se vás chci zeptat: vznik Uhelné komise je koneckonců vaším nejvíce hmatatelným úspěchem. Splnila vaše očekávání? Jak podle vás vypovídá o stavu politické debaty o energetice?

KB: Pociťujeme především zklamání. Komise vznikla díky našim stávkám, viděli jsme v ní naději a šanci na posun. Doufali jsme v diskuzi o spravedlivé transformaci uhelných regionů a společnosti obecně, což se nestalo. Uhlí tak jako tak skončí před rokem 2030 a energetický přechod musíme řešit dnes. Nebude možné zavírat uhelné elektrárny jeden rok před konečným datumem.

PD: V reakci na stávky nám ministr životního prostředí Richard Brabec a ministr průmyslu a obchodu a dopravy Karel Havlíček přislíbili, že připraví konec těžby a spalování uhlí. Díky emisním povolenkám je provoz fosilního průmyslu čím dál víc ekonomicky nákladný. Musí proto vzniknout plán čím uhlí nahradit a co bude s lidmi, které fosilní průmysl zaměstnává. Tohle emisní povolenky samy o sobě nevyřeší. Uhlí bude jen dražší ale bez náhrady ho vypnout nemůžeme. A příčí se mi představa, že by se zaměstnanci mohli v podstatě ze dne na den ocitnout na dlažbě.

Možná bylo naivní si myslet, že tato vláda konec uhlí připraví. Nečekal jsem nebe na zemi, ale alespoň něco. Když jsme pak viděli, kdo v komisi má být a kdo naopak nemá — chyběl například klimatolog či klimatoložka — tak jsme rychle prozřeli. Občané z uhelných regionů i odbory také měli nízké zastoupení. Ze strany vlády šlo o zradu.

Zároveň se dá na celém procesu ukázat, že klimatické hnutí má smysl. Potom, co Komise doporučila vládě připravit podklady ke konci uhlí v roce 2038 jsme se ve Fridays chtěli udělat všechno proto, abychom tomu zabránili. Spustili jsme kampaň FCK2038 a nakonec jsme uspěli. Velká část ministrů se usnesení Komise postavila, při jednání s politiky jsme se totiž mohli odkázat na to, kolik lidí za námi stojí. Česká republika ale pořád nemá konkrétní plán, stát se může cokoli.

Někteří členové vlády tedy byli ochotni změnit stanovisko a přizpůsobit se vaším požadavkům…

PD: Vláda tvrdila, že Uhelná komise si klade za cíl hledat konsensus, což ale nakonec nebyla pravda. Velká část opozice, a nakonec i vlády, se konci uhlí v roce 2038 postavila. Zástupce z ministerstva práce a sociálních věcí se zdržel hlasování, na vládě zkrátka nepanovala shoda. Kromě několika ministerstev se roku 2038 postavila i část krajů. Vznikl proto kompromis, který rozhodnutí odkládá.

Nová vláda by měla selhání Komise reflektovat a vymyslet, jak se konci uhlí dobrat. Protože dosavadním tempem budeme mít konec uhlí dřív než plán konce uhlí.

KB: Ještě je důležité zmínit, že při symbolické okupaci ministerstva životního prostředí s námi vládní politici nekomunikovali, nijak na nás nereagovali, odmítali diskuzi. Mluvit s námi začali až potom, co Uhelná komise rozhodla o roce 2038.

Politickým stranám jste udělovali také vysvědčení. Většina stran propadla, nejlepší známkou byla „trojka“ pro Piráty a KDU-ČSL. Zvažujete, že byste před volbami jednu či více stran podpořili přímo? Zahraniční environmentální hnutí, například americký Sunrise Movement, běžně vyjadřuje podporu konkrétním politikům.

PD: Za poslední roky se Česká republika nedokázala na klimatickou krizi připravit. Stále není vyjasněný konec těžby a spalování uhlí ani čerpání unijních peněz na spravedlivou transformaci — i to budou úkoly příští vlády. My chceme především komunikovat, že v těchto volbách rozhodujeme mimo jiné i o budoucnosti klimatu.

Žádná strana zatím nepřináší potřebná řešení klimatické krize. I proto pro nás není klíčové podpořit jedno konkrétní uskupení, ale usilovat o to, aby byly všechny strany klimatické. Samozřejmě pro některé strany je ochrana klimatu větší prioritou a mají lepší program, což se snažíme sdělit například skrze vysvědčení. Jsme ale organizace nestranická a sestáváme z různých názorových proudů a volebních preferencí. Věřím, že je to tak správně.

Nová vláda přeci jen bude u moci nanejvýš čtyři roky, přitom boj se změnami klimatu je běh na dlouhou trať. Za jedno volební období nelze vše stihnout. Na jaké oblasti se má příští vláda, třeba už v prvních dvou letech, zaměřit?

PD: Transformace společnosti směrem ke klimatické spravedlnosti a dlouhodobé udržení oteplení pod jedním a půl stupněm Celsia zajisté bude probíhat déle než čtyři roky. Je proto důležité, aby nová vláda některá opatření alespoň nastartovala a udala tak směr, kterým se vydají vlády příští. Dali jsme dohromady seznam požadavků, které může příští vláda začít plnit.

KB: Chceme například, aby vládní prioritou nebyl růst HDP, ale důstojný život v mezích planety a přírody. Dají se uskutečnit alespoň začáteční kroky: zasadit se o snížení spotřeby a vytvořit funkci nezávislé ministryně pro klima, která by radila členům vlády napříč rezorty.

PD: Také musí vláda dotáhnout plán konce uhlí nejpozději k roku 2030 a pokračovat v dosahování cílů, které jsme si stanovili spolu s dalšími státy Evropské unie. Zároveň je třeba prosadit ambicióznější národní cíle, aby Česká republika v klimatické politice nezůstala pozadu.

Klíčová je sama koordinace klimatické politiky, nejde jen o záležitost Ministerstva životního prostředí, ale i Ministerstva průmyslu a obchodu či Ministerstva financí. Taková mezirezortní komunikace však zatím totálně vázne, jak ostatně dokázal i proces vzniku Národního plánu obnovy.

Každý politik řekne, že je pro něj klima prioritou — ale až po regionálním rozvoji, školství, kultuře, zdravotnictví, a dalších. Klimatická krize však všemi tématy prostupuje a je proto potřeba jim principiálně nadřadit snižování emisí. Ne tak, abychom otázky například zdravotnictví upozadili, ale abychom je propojili. Aby bylo zdravotnictví kvalitní a zároveň udržitelné.

Co byste vzkázali vládě, která teď končí?

PD: Thank you, next.

A co vládě budoucí, ať už volby dopadnou jakkoli?

PD: Chci politikům vzkázat hlavně jednu věc, kterou jim sami říkáme pořád, naposledy na pondělní celostátní debatě: svou politiku musí ochraně klimatu přizpůsobit co nejdřív.

Je třeba klima řešit už ve chvíli, kdy vláda vzniká — nejde o téma, které mohou „vytáhnout z šuplíku“ až tehdy, kdy je kabinet složený a rezorty rozdělené. Je potřeba stanovit jasný rámec už na začátku vládnutí. Ať už bude vláda jakákoliv, klimatické hnutí bude nadále sílit. A nenechá ji dělat špatnou klimatickou politiku. Politici se mají na co těšit.

KB: Já chci vzkázat, že je to teď nebo nikdy. Přála bych si, aby za čtyři roky už nemusely být stávky za klima. Většina z nás stávkuje nerada, ale vidíme v tom prioritu i určitou zodpovědnost. Proto všechny vyzýváme: pokud můžete, přijďte v pátek 24. na stávku za klima.