Když před měsícem vyšla nejnovější studie, podle které začne velikost globální populace klesat mnohem rychleji, než vědci předpokládali, naivně jsem si myslel, že alespoň lidé z bohatých států přestanou házet všechny environmentální problémy na přelidnění. Mýlil jsem se, zdá se totiž, že situace se i nadále spíš horší.

Hned o týden později hnutí BirthStrike - organizace založená ženami, které na hrůzy ekologického kolapsu upozorňují tím, že odmítají rodit děti — oznámilo ukončení činnosti. Proto, že jejich postoj byl opakovaně dáván do kontextu opatření proti nadměrné porodnosti. Zakladatelky vysvětlily, že „podcenily sílu příběhu o přelidnění, který je nejrychleji expandující strategií popírání klimatické katastrofy.“

To, že v některých částech světa rychlý populační růst ke zrychlení ekologické devastace přispívá, je nesporně pravda. Ať už jde o šíření zemědělství do tropických pralesů, konzumaci masa divokých zvířat nebo zabírání půdy a vodních zdrojů pro stavbu sídel. Celosvětový dopad je však mnohem menší, než se zpravidla tvrdí.

Vzorec pro výpočet populační ekologické stopy je jednoduchý: dopad (impact) je součinem populace (population), blahobytu (affluence) a technologie (technology), tedy D = PBT, v angličtině I = PAT. Růst globální spotřeby byl před vypuknutím pandemie tři procenta ročně, přičemž každoroční populační přírůstek je jen jednoprocentní. Dalo by se tedy namítnout, že vysoká porodnost může za třetinu nárůstu spotřeby. Nebyla by to však pravda.

Populace totiž roste převážně mezi nejchudšími obyvateli planety, kteří nemají technologie a rozhodně ani nežijí v blahobytu. Čím tedy jejich dopad na životní prostředí násobit? Vypouštění skleníkových plynů a využívání zdrojů způsobených přírůstkem populace je zkrátka minimální. Jinak je tomu ale v případě dopadů rostoucí spotřeby bohatých.

Argumentace populačním růstem je přesto pro vysvětlení rozkladu životního prostředí široce a běžně využívána. Výsledná panika z přelidnění pak umožňuje těm, kteří jsou za dopady rostoucí spotřeby zodpovědní nejvíce, svalovat vinu na ty, kteří jsou za ekologickou devastaci zodpovědní nejméně.

Na letošním Světovém ekonomickém fóru v Davosu anglická bioložka Jane Goodallová, patronka organizace Population Matters, před přítomnými bohatými znečišťovateli, jejichž ekologická stopa je tisíckrát větší než globální průměr, prohlásila, že „Stávající problémy bychom nemuseli řešit, pokud by velikost populace byla stejná jako před pěti sty lety.“ Pochybuji, že si byť jeden z těch, kteří přikyvovali a tleskali, řekl, že by neměl existovat.

Loni Goodallová účinkovala v reklamě British Airways, jejichž pasažéři během jednoho letu vytvoří více emisí skleníkových plynů než většina světa za rok. Kdyby na planetě žilo stejné množství lidí jako před pěti sty lety (tedy přibližně pět set milionů lidí) a každý by měl stejnou uhlíkovou stopu jako průměrný zákazník britských aerolinek, dopad na životní prostředí by byl větší než při současné takřka osmimiliardové populaci.

Goodallová zároveň nenastínila žádný způsob, jímž by se její představy mohly začít uvádět do praxe, což je přesně ten faktor, který podobná tvrzení činí tak přitažlivými. Vyhovují totiž především těm, kteří hlavně nechtějí žádnou změnu. Je-li odpovědí na ekologickou krizi přání, aby někteří jiní lidé zmizeli, můžeme my v klidu pokračovat v nadměrném konzumu.

Zdůrazňování tématu růstu populace má navíc velmi ponurou historii. Ta začala v nejpozději v 18. století, kdy kněží Joseph Townsend a Thomas Malthus sepsali známý traktát, podle něhož chudoba a hlad neplyne z nízkých mezd, válek a hromadění majetku v rukou bohatých, nýbrž z vysoké porodnosti chudých.

Winston Churchill tak mohl vinu za Bengálský hladomor v roce 1943 svádět na Indy, kteří se podle něj „množili jako králíci“. Byl to přitom on sám, kdo se masivním vývozem rýže na tamním nedostatku potravin podílel. Podobně v roce 2013 sir David Attenborough, rovněž významný člen organizace Population Matters, za viníka hladomoru v Etiopii označil tamější přelidnění a poskytnutí potravinové pomoci dokonce komentoval jako kontraproduktivní.

Další ze členů organizace Population Matters, Paul Ehrlich, jehož nesprávné předpovědi velkého hladomoru se v roce 1968 podílely na vzniku paniky z přelidnění, kdysi argumentoval, že by Spojené státy měly donutit Indii, aby „sterilizovala všechny své obyvatele se třemi či více dětmi.“ A to tak, že by jakoukoliv svou potravinovou pomoc podmínily právě sterilizacemi.

Jeho návrhem byl inspirován brutální program, který za finanční pomoci OSN a Světové banky o pár let později zavedla indická premiérka Indira Gandhi. Velká Británie tak pomáhala financovat kruté a nebezpečné sterilizace Indů až do roku 2011. S odůvodněním, že taková politika pomáhá bojovat s klimatickou krizí.

Některé oběti tohoto vládního programu tvrdí, že byly k zákroku přinuceny násilím. V téže době britská vláda nalila miliardy liber do rozvoje uhlí, plynu a ropy. V Indii, ale i jinde ve světě. Fakticky tak chudé státy obviňovala z krize, kterou sama způsobovala.

Toto malthusiánství se navíc velmi snadno přetvoří v rasismus. Většina populačního růstu se odehrává v nejchudších zemích, kde má převážná část lidí černou nebo hnědou barvu kůže. Koloniální mocnosti svá zvěrstva kdysi legitimizovaly vytvářením morální paniky okolo takzvaně „barbarských“, „degenerovaných“ lidí „nižší rasy“.

Podobně postupuje i dnešní krajní pravice, když rozšiřuje konspirační teorie o „genocidě bílé rasy“. A odvádějí-li bílí lidé žijící v blahobytu pozornost od vlastní ekologické stopy k populačnímu růstu chudých lidí s černou barvou kůže, celý narativ krajní pravice tím dále posilují. Jejich chování je proto z podstaty rasistické.

Současná krajní pravice používá argument přelidněním také proto, aby bránila imigraci do Spojených států či Velké Británie. I tento příběh stojí na příšerné historii. Jeden ze zakladatelů konzervacionismu usilujícího o maximální ochranu divoké přírody, Madison Grant, spolu s ekologickou politikou podporoval také nadřazenost nordické rasy, která podle něj byla ve Spojených státech ovládnuta rasami méněcennými. Jako prezident organizace Immigration Restriction League se pak v roce 1924 podílel na vzniku brutálního imigračního zákona.

To, že z populačního růstu skutečně nějaké ekologické dopady plynou, však popřít nelze. Adekvátní obavy, které z něho mnozí mají, je však nutné uchránit od tendence sklouznout k rasismu či k popírání klimatické hrozby. Jak? Z vědeckých studií přece poměrně jasně víme, že nejdůležitějším předpokladem pro snižování porodnosti je emancipace a vzdělávání žen. Největší překážkou posílení jejich postavení je extrémní chudoba, která dopadá neúměrně více právě na ženy.

Správným postupem při rozhodování, jestli jsou něčí obavy z přelidnění nepředstírané, je podívat se, jestli daný člověk zároveň brojí proti strukturální chudobě. Je proti tomu, aby chudé státy musely platit nesmyslně vysoké dluhy? Vystupuje proti daňovým rájům nebo korporacím, které vytěžují bohatství chudých států, proti britskému finančnímu sektoru, který pomáhá prát nakradené peníze? Nebo jen sedí se založenýma rukama, sleduje lidi zápasící s chudobou a upozorňuje na jejich vysokou plodivost?

Paradoxní je, že panika z přelidnění zanedlouho pomine a bohaté státy budou o imigranty zápolit. Tentokrát ovšem nikoli proto, aby je odpudili, nýbrž proto, aby je přitáhli. Nastane to, až tyto státy kvůli stárnoucí populaci budou mít nižší daňové odvody a nedostatek klíčových zaměstnanců. Do té doby ale budeme muset pokusům bohatých démonizovat chudé odolávat.

Z anglického originálu Population panic lets rich people off the hook for the climate crisis they are fuelling přeložil Radek Kubala.