Je třeba bránit Pullmanna? I před sebou samým?
Martin ProfantAutor ve své úvaze ukazuje, že ač přístup Michala Pullmanna zasluhuje ocenění v prostředí antikomunistické ideologické zaslepenosti, hrozí mu podobný redukcionismus. A v současné diskusi se v něčem proměňuje v karikaturu.
Dvojice historiků se nedávno zastala Michala Pullmanna proti Michalovi Klímovi. Nejsem si jist, zda to bylo třeba.
Rozuměl bych tomu v případě takového Pavla Šafra či jiného obdobného surfaře na opadajících vlnách stupidního antikomunismu, který přes osobní denunciaci Pullmana útočí na autonomii vysokých škol a svobodu bádání a diskuse o něm. Ne tak v případě Michala Klímy.
Ten reagoval na konkrétní Pullmannovy výroky, které se dotkly jeho osobní žité zkušenosti. A zasloužil si odpověď. Osobně jsem přesvědčen, že Pullmann je jeden z nejnadanějších českých historiků své generace, a pokud vím od kolegů z Filozofické fakulty UK, jeden z jejích nejlepších děkanů v posledních deceniích. Přesto v diskusi o cestování za normalizace, demokratickém aspektu stalinismu a neinscenované dělnické podpoře justiční vraždy Rudolfa Slánského stojím spíše na Klímově straně.
I.
Klíma sice argumentoval Pullmannovým rodinným zázemím, aby vysvětlil to, co považuje určitá slepá místa historikových interpretací jeho specifickou zkušenost před rokem 1989, ale rozhodně nekádroval. Podle mého přesvědčení se v této věci mýlil, Michal Pullmann se na to narodil příliš pozdě a v šestnácti vlastní zkušenost s dospělým životem v pozdním socialismu neměl.
Patří k první generační vrstvě, která vůbec mohla z milosti pozdního narození uvažovat o osmdesátých a sedmdesátých letech s odstupem nepamětníka. Když vydal Konec experimentu (2011), četl jsem knihu s očekáváním, že se dozvím něco o světě, ve kterém jsem žil; jako pamětník ochotný s jen mírně ironickým odstupem ctít výsadní právo historika na produkování „pravd historické vědy“ jsem očekával, že si svoji paměť rozšířím a vztáhnu k historickému vyprávění.
Autor zvolil šťastnou rozehrávku, odmítl důsledně antikomunistický kýč, ve kterém vystupují pouze pachatelé a oběti. To otevíralo možnost psát o lidech, kteří se i v represivním režimu milují, starají se o své děti, usilují o to, aby si splnili své moudré nebo pošetilé sny, prostě žijí svůj život.
A zkoumat, jak jim prostor pro tohle jejich žití jednou omezují a jindy rozšiřují folie a dispozitivy režimu (terminologií Miloše Havelky), jak si lidé aktivně přisvojovali oficiální diskurz, aby ho rozevřeli k neočekávaným a režimní věrchuškou rozhodně nezamýšleným aktům a aktivitám. A jak diktatura využívá ke své legitimaci a stabilizaci to, že lidé nechtějí jen přežívat, ale také žít: jak např. maloměšťácká privatizace života, familiárismus (Ivo Možný) — starost o rodinu, podíl na neoficiálních solidárních a distribučních sítích, chalupářství, zabezpečující se křečkování — strukturuje socialistickou každodennost a vytváří efektivní symbiózu s fungováním režimu, který tuto privatizaci oficiálně činí objektem odsouzení a satiry.
Ale Pullmann chtěl jít dál. Chtěl přetvořit ono neredukovatelné lidské hemžení a lopocení v jednání historických aktérů a přečíst skutečnost, že jsme v rámci pozdně socialistické diktatury realizovali své životní zájmy vyhýbajíce se zbytečné konfrontaci s režimem, jako konsenzus.
Nesnadná věc s takovými historickými aktéry, alespoň pokud je Pullmann chce mít kolektivní. Nakonec mu pod textem prosvítá předpoklad klasické třídní struktury, ať již přímo, když autor pointuje interpretaci jakési televizní diskuse z roku 1988 generalizací: „Dělníci během přestavby hájili výhradně svoji vlastní profesi, nikdy ne postavení třídy jako celku“ (Konec experimentu), či nepřímo, když se „uklízečka ze Žďáru nad Sázavou“ stává reprezentantkou postojů širokých vrstev k cestování, resp. vyjádřením „převažující imaginace, možností a potenciálu“ v této záležitosti.
Jenomže „převažující imaginace“ uklízečky ze Žďáru nad Sázavou, a vůbec imaginace charakteristická pro nějakou velkou vrstvu obyvatel, neřku-li třídu, postaru třídní vědomí a identifikace, to je něco, co nejde jen předpokládat, ale je třeba také doložit. Pro normalizační léta to rozhodně není nic evidentního.
Vymyká se takovému rozvrhu, ve kterém mluvíme o dělnictvu, skupina lidí pracujících sice v dělnických profesích, ale jejich imaginace odpovídá jejich nedávnému, a nikoliv ze svobodného rozhodnutí opuštěnému, životu umělců nebo vědců. Ale kdyby se lišila jen u nich. Jakkoli tvořili statisticky nezanedbatelnou skupinu, přece člověk častěji potkával lidi, kteří dělali kotelníky, uklízeče a uklízečky, pastevce krav (dobře placená sezonní práce), protože jim to ponechávalo dost času na jejich zájmy, například na poloamatérskou hudební skupinu nebo aby jezdili lézt na Kavkaz.
A ani oni nevykazovali „převažující imaginaci“ uklízečky, která by neměla „představu, co jsou Alpy“. Potkával jsem je běžněji než paní s podobnými obzory, ale nechci se jako pamětník stavět proti historikovi, pohyboval jsem se pochopitelně v konkrétním prostředí, které předurčovalo, s kým se setkávám. Jen si nejsem jist, zda to byla opravdu tak zanedbatelná menšina, kterou můžeme odbýt prohlášením (u Pullmanna o disentu), že sice měli například „stejnou představu o svobodě cestování jako my [...] ale takových lidí bylo málo“.
Obávám se dokonce, že takové nereflektované a jinakost odečítající čtení sociální struktury pozdně socialistické společnosti svádí Pullmanna k nezáměrné záměně společnosti za lid, v podobě krutě karikované Hannah Arendtovou a Bertoldem Brechtem: ideální masa poddaných, sestávající nikoliv z přesvědčených (a již proto nepříliš spolehlivých) komunistů (u Arendtové také nacistů), ale z izolovaných jednotlivců, kteří nevstupují do konfrontace s právě úřadující ideologií (Pullmannův konsenzus) a užívají si svého „klidu na práci“ — ovšem na práci, která není zespolečenštění trhem, a proto tudíž buď zbavena posledních zbytků spontaneity, anebo utopená v malých privátních sítích; lid tvořený tak, jako „brambory v pytli tvoří pytel brambor“. (Marx)
Taková kategorie pozdně socialistického lidu by mohla nejspíš být interpretačně docela nosná, jen je neoddělitelně spojena právě s Pullmannem tak důrazně odmítaným pojmem totalitarismu, resp. s „totalitně-historickým přístupem“. Historizovat normalizaci, tedy pojmout ji podle nedávného Pullmannova programového prohlášení jako historickou epochu mezi jinými, to by spíše vyžadovalo promýšlet rozmanitost pozdně socialistické společnosti.
To je tvrdý a těžký úkol, protože takováto rozmanitost neměla šanci se vyhraňovat a vyjadřovat v tehdejší veřejnosti a nejde střihnout podle klasické buržoazní společnosti, otištěné ve struktuře kádrových posudků. Přesto myslím, že pro historika socialistické každodennosti je to úkol, který nemůže obejít.
II.
Monopol na produkci pravd historické vědy, oprávněný i vůči pamětníkovi, vyžaduje, aby se tyto pravdy určené k vyvrácení lepšími argumenty opíraly o historické prameny, aby se s nimi nedostávaly do rozporu a aby konstrukce, bez nichž se historie neobejde, byly přesvědčivě argumentované a uměřené. S prameny pro poznání normalizace je ovšem obtíž.
Koncem sedmdesátých let jeden z klasiků výše zmíněného totalitně-historického přístupu, Jan Tesař, vyslovil odůvodněnou pochybnost, zda v tehdejším Československu vůbec existují „běžné policejní archivy obvyklé v civilizovaných zemích“. Nejen policejní; víme, že se zkreslovaly i interní sociologické průzkumy pro vedení KSČ. Na příslušném ústavu ČSAV se tomu podle lokace ÚV KSČ říkalo „ondulovat mlhu pro nábřeží“, o usměrňování masmédií a veřejných diskusích ani nemluvě.
Pullmannův kolega a spolupracovník Pavel Kolář se pokusil obtíž relativizovat. Mocenské a ideologické deformace veřejnosti — a tedy následně i výpovědi pramenů, se kterými pracuje historik moderní doby — se prý vyskytují vždy; vždyť ve Francii se také „cenzurovaly […] Vianovy knihy a Godardovy filmy“.
Michal Pullmann obtíž vůbec obešel tím, že ji ignoroval. Uvažoval o dobových oficiálních dokumentech jako o spolehlivých a odmítl v jejich prospěch pamětnická vyprávění, které znehodnocují příkrasy a heroizace, „k níž lidé mají sklony, když o sobě vyprávějí“.
A pokud se spolehneme na takto prosáté prameny, pak pozdně socialistická veřejnost násilí vůči disidentům a undergroundu neodsuzovala, protože se žádné takové odsudky neobjevily v tisku, rozhlase ani televizi, ale jen ve zcela marginálních samizdatových a emigrantských médiích. Oficiální prameny ostatně neumožňují doložit, že by se o takových odsudcích režimního násilí nesmělo v televizi mluvit, leda snad nějaká heroizující vyprávění lidí — bůhvíproč — z médií vyhozených. Oproti tomu je například ona výše zmíněná cenzura Borise Viana a Jean-Luc Godarda plně písemnými prameny doložitelná a solidně poznatelná.
Zní to jako karikatura? To bych nechtěl, Michal Pullmann se v roce 2011 potýkal s ještě pevnou dominancí druhé vlny antikomunistického autoritativního diskurzu a extrémní konstruktivistické vymezení pramenů představuje problematickou, ale funkční reakci na situaci. Ovšem taková reakce představuje i dluh, který se, pokud znám jeho texty, stále ještě nepokusil splatit.
Jeden záměrně puntičkářský příklad: „...s pomocí formální konformity s ideologií mohli lidé dosahovat cíle, které nemusely mít se socialismem mnoho společného — třeba nosit džínsy, poslouchat metal nebo jet na individuální dovolenou.“ Ty džínsy a metal tu působí poněkud enigmaticky.
Při pohledu do knihy Normalizace ještě neskončila najdeme citaci jakési americké kremloložky, která sháňkou po džínách někdy před rokem 1975 dokládá konzumní orientaci sovětských lidí, ale pro československé prostředí nemáme nouzi o pramenné doklady o tom, že džíny nepředstavovaly statek tak vzácný, aby kvůli němu někdo osvědčoval režimu loajalitu. Stačí se podívat na školní fotografie z gymnázií ve velkých městech.
Právě ve velkých městech, protože pro maloměsto dosvědčuje například Jan Pelc vytlačování džínů z oficiálního prostoru. Jejich nošení bylo podobně jako dlouhé vlasy a poslouchání buržoazní hudby něco, co přinejmenším maloměstští komunističtí funkcionáři považovali za konfrontaci se socialistickým pořádkem.
Jistě, Pelce se může historik po řádné kritice pokusit zpochybnit jako sice dobový (1984), ale jakožto krásná literatura nikoliv spolehlivý, pramen. Jenomže i dnes lze v dobových časopisech a pedagogických textech pravděpodobně dohledat hesla a ideologické diatriby proti máničkám.
Nevím, zda jsou k dohledání také odpovídající instrukce o nevhodné hudbě, zvláště ta o nové vlně byla svého času obdobně populární jako Jakešův projev z Červeného hrádku. Podstatné je, že Pullmann se nikdy ani nepokusil o kritiku pramenů, které jeho výklad problematizují, možná i pozitivně, k prokreslenějšímu obrazu. Do konceptu socialistické každodennosti se podle mého názoru vejde tato podivná proměna tak nevinných záležitostí, jako je poslech hudby a výběr kalhot podle vlastního vkusu, v protisocialistické chování.
III.
Podívejme se na to, co rozzlobilo Michala Klímu. „Dělníci dostali možnost odsuzovat inženýry a posílat je na smrt“ a v tom lze rozpoznat „určitý demokratický aspekt stalinismu“.
Když Michal Pullmann pronášel tato slova, musel si být vědom, že provádí provokaci. Pak by s ní měl umět pracovat. To se mu ale v obou veřejných konfrontacích s Michalem Klímou nedařilo. Upřesnění, že se nejednalo o demokracii liberální, pronesené v diskusi na DVTV, vneslo do věci jen ještě více zmatku, právě tak jako nešťastný výraz „participativní systém“, který ostatně historik v diskusi spíše zadrmolil.
Demokracií se v obvyklém jazykovém úzu rozumí forma vlády, na které se podílejí všichni občané. Lhostejno, zda se jedná o demokracii přímou nebo liberální, včetně její participativní varianty.
Mohli bychom vstřícně uvažovat úžeji o zaměstnanecké demokracii, vždyť dělníci dostali možnost útočit na „své inženýry“, tedy zřejmě v rámci jednoho podniku. Ale divná demokracie tam, kde si dělníci nemohou svobodně vytvářet své odbory a volit své závodní rady, kde nemohou volně nastolovat témata týkající se konkrétních podmínek jejich práce a mohou leda křičet po smrti toho, koho se strana, resp. její vnitřní okruh, rozhodla vydat na smrt.
Rozumím tomu, oč autorce téze o demokratickém rozměru stalinistického teroru, Wendy Z. Goldmanové, šlo a proč ji Pullmann souhlasně cituje — vražedná nenávist, kterou mohli selektivně projevit dělníci vůči těm, kdo pro ně ztělesňovali bezprostřední útlak a vynucovali si jejich dřinu, pomáhala stabilizovat stalinistickou diktaturu.
Pokud Pullmannovi dobře rozumím, rozcházíme se jen v jednom: on tuto nenávist považuje za výraz samostatné, spontánní moci vstupující do mocenské hry stalinismu, já za manipulativně a shora vytvářený ventil, který přesměrovává potenciálně nebezpečnou nespokojenost poddaných diktatury a nabízí kompromitující náhražku spontánní organizace zdola. Přiznávám, moje perspektiva je závislá na textech západního marxismu a oproti Pullmannovi tedy demodé.
Bez ohledu na to, kdo z nás má pravdu, demokracie a demokratický aspekt jsou pro tuto záležitost věcně zcela nepřiměřená slova. Ve střední Evropě je navíc nepodporuje ani ona systematická fólie amerického populistického antiintelektualismu a antielitářství, kterou mohla využít Goldmanová ve svém Terror and Democracy in the Age of Stalin. Slova, která nevysvětlují, zatemňují.
Podobně působí i výrok, že rezoluce proti Slánskému nebyly jen inscenované. Jak tomu tvrzení rozumět, zvláště když se Pullmann při jeho obhajobě odvolává na výpovědi funkcionářů z centra, kteří byli vysláni do podniků a regionů, aby — jak to říci jinak — zajistili inscenaci příslušných rezolucí odsuzujících Slánského?
Překvapilo je, jak aktivně pojali své role ti, které měli inscenovat, snad dokonce herci sami v některých případech převzali roli režisérů. To ale nanejvýš znamená, že ti funkcionáři byli špatní režiséři a nevěděli, že inscenace se neobejde bez iniciativy herců, eventuálně že je překvapila schopnost manipulovaných nacházet v direktivních instrukcích možnosti nezamýšlené jejich autory.
Nikoliv, že se nejednalo o inscenaci. A je lhostejné, zda slovo použil poprvé zavádějícím způsobem Pullmann anebo již někdy dříve Karel Kaplan.
V Deníku Referendum chtěli Jan Randák a Ondřej Táborský Pullmannovo tvrzení o tom, že naprostá většina lidí nepovažovala za významnou hodnotu právo cestovat, podpořit údaji ze sociologického šetření z konce padesátých let.
Ponechme stranou, zda můžeme třetinu respondentů odepsat jako zanedbatelnou menšinu a zda tím, že nepoptávám zahraniční dovolenou, nějak vyjadřuji svůj vztah ke svobodě cestování. Důležitější je, že Pullmann to v rozhovoru s Danielem Kaiserem zjevně tvrdil pro zcela jiné období, mluvil o konci sedmdesátých a osmdesátých let. Odpovídal totiž Kaiserovi, který opravdu nevypadá na víc než svých padesát let, na otázku po jeho zkušenosti z dětství.
Michal Pullmann pronesl rozmáchlou větu: „Já bych jako historik nebyl schopen stigmatizovat dělníka na Slovensku, který v roce 1979 oceňuje předmanželské půjčky a neoceňuje svobodu slova.“ Michal Klíma jí nerozuměl a volně parafrázováno se zeptal: Proč by se svoboda slova a předmanželské půjčky měly stavět do protikladu a proč by měl dělník na Slovensku v roce 1979 oceňovat svobodu slova, kterou nemohl užívat aktivně ani pasivně? Také bych to rád věděl, ale odpověď jsem zatím nezaslechl.
Možná jen prokazuji svoji neznalost a neporozuměl jsem zcela průhledné aluzi, ale nevím, kdo by toho dělníka chtěl stigmatizovat. Věřím, že někdo takový odsudek pronesl či mohl pronést, ale proč se vůči němu ještě dnes vymezovat?
Pullmann před deseti lety prolamoval antikomunistický diskurz v historickém poznání normalizace a nemohl to činit jinak než revizionisticky. A každému revizionismu hrozí, že se ocitne v zrcadlovém zajetí toho, co chtěl překonat. A že toto zrcadlové zajetí může být nedobytně impregnováno proti diskusi menšinářskou interpretací odlišných pohledů.
Příkladně se to projevuje u Randáka a Táborského, v jejichž čtení se Kaiser ptá nevhodně, Klíma útočí a kádruje a upozorníš-li na to, že demokratický aspekt stalinismu nedrží pojmově pohromadě, pak agresivně omezuješ „poslání historie jako kritické vědy“. Odsuzování, ublíženost domněle menšinového názoru, jen ne věcné odpovědi.
Michal Pullmann a Pavel Kolář ve svém programovém textu chtějí dějiny jako otevřenou rozpravu. Přeji jim sílu, aby pro tuto otevřenost dokázali zkrotit i pokušení jejich současné pozice a zelótství svých stoupenců.
Pane Profante, já sám jsem se "aférou Pullmann" doposud nijak hlouběji nezabýval, necítím se tedy kompetentním vstupovat do ní nějakými vlastními soudy. V zásadě bych ale souhlasil s Vašimi argumenty a vývody; odpovídají víceméně tomu, co já jsem včera v rámci jiné diskuse napsal o "ambivalentním" vztahu lidu k (totalitnímu respektive socialistickému) režimu. Jenže: tato ambivalence nutně působí v obou směrech.
Jedná se mi teď o ten klíčový moment sporu: totiž zda rezoluce dělnických (a jiných) kolektivů žádající smrt "zrádců socialismu" byly zmanipulované, anebo zda přece jenom v zásadě odpovídaly reálnému smýšlení "dělnické třídy", a v tom případě byly výrazem její vlastní vůle (jakkoli Pullmannem užitý termín "demokracie" zde skutečně působí přinejmenším krajně nemístně).
Já sám jsem po dlouhá léta tyto rezoluce žádající smrt nevinných považoval za hlubokou národní ostudu a mravní selhání; ale v poslední době i tuto záležitost hodnotím poněkud diferencovaněji.
Především je nutno uvědomit si kontext doby: bylo to pořád ještě nedlouho po válce - po válce strašlivé, která na dlouhou dobu převrátila všechny lidské hodnoty. A režim v případě oněch rezolucí používal prakticky stále ještě vyloženě válečnou rétoriku. A zřejmě se mu a jeho propagandistům skutečně podařilo u nemalé části národa respektive dělnictva vzbudit pocit, že jak nedávno německý živel hrozil zničit celou českou národní existenci, tak nyní nějací spiklenci (v žoldu téhož německého živlu a navíc amerických imperialistů) hrozí vyrvat lidu z rukou jeho teprve čerstvě nabyté vlastnictví národního bohatství. (Ponechme teď stranou reálnou fiktivnost tohoto vlastnictví; tato tehdy ještě nebyla zdaleka tak zřetelná.)
Zkrátka, všeho všudy: jistě, ty rezoluce jako takové byly inscenované. Ale do jaké míry svým obsahem odpovídaly či neodpovídaly tehdejšímu přesvědčení přinejmenším nemalé části (pracujícího) lidu - já bych se tady skutečně neodvažoval nijak jednoznačně soudit.
"Každý čas měl svou převažující imaginaci, svoje možnosti a potenciály." Imaginace uklízečky ze Žďáru nad Sázavou byla samozřejmě jiná než třeba imaginace někoho, kdo v Moskvě hned od první třídy chodil po škole na klavír a pak nikdy nevylezl z Bavorské státní opery.
Někomu je prostě kulturně bližší jít na osm hodin na Wagnera a někomu zas jít na deset minut na tu podlahu s nevyždímaným hadrem, aby to měl rychle za sebou. Z hlediska historického hodnocení komunismu je ale povrchní přístup uklízečky ("co je mokrý, to je čistý") prostě jakousi "poznanou nutností" (o genderových a třídních stereotypech nemluvě).
-----------------------------
Žijeme tedy současně, i když každý v trochu jiném čase...
Ano, osvědčováním loajality vůči režimu jste džíny téměř nikdy nezískali. Spolehlivější bylo zajít za vekslákem pro bony, a pak si ty levisky v tuzexu prostě koupit.
Prostě, pane Poláčku,
když jde o shovívavé historické hodnocení komunismu, tak jsou ty rezoluce dělnických kolektivů žádající "smrt zrádců socialismu" samozřejmě autentické a jsou dokonce i projevem demokratického aspektu stalinismu, zatímco z hlediska současné liberální levice a z hlediska současného kulturního postmarxismu je podobné autentické chování dnes spíše identifikačním znakem lůzy prahnoucí po populismu.
Ani já nechci soudit. Šlo mi o mnohem méně -- nebo více? Chci otevřené dějiny a jejich podmínkou je, že se dokážeme domluvit o slovech. Že pokud jsme akcentovali ve slově "inscenace" každý něco jiného, budeme se snažit obnovit společný význam toho slova. A že si případně dáme přes držku až potom.
Uvědomil jsem si potíž se situačním "my". "...dáme si přes dřžku" se netýkalo nás dvou, vypadali bychom přece jen v našem věku trochu komicky, kdybychom si navzájem rvali šediny.
Míněno samozřejmě "my, kteří jsme ztratili schopnost domluvit se slovy a kterým už slova slouží jen jako záminka ke kýžené fyzické konfrontaci". Občas se i mírumilovnému člověku stávají podobné pády :-)
Zatím asi nejlepší text k diskusi mezi pamětníkem z disidentských kruhů a postnormalizačním historikem. Michal Pullman má jistě právo na své názory a nedivím se, že z pozice odborného historika se bouří proti antikomunistickému paradigmatu, o nějž opírala politickou legitimitu naše pravice, ale slabinu jeho pozice Martin Profant vcelku dobře ukazuje. Ta slabina spočívá v neujasněném pojmu legitimity, tedy nakolik lze ukázat a doložit, že se komunistický režim opíral o souhlas těm, jimž vládl. Komunisté vyhráli volby v roce 1946, ale potom až do roku 1989 žádné další svobodné volby nebyly. Zjevnou a spontánní podporu měli v roce 1968, když se pokusili režim demokratizovat, ale poslušnost vynucená terorem v padesátých letech a poslušnost vynucovaná normalizovanými komunisty opírající se o sovětské tanky a vcelku klidný konzumní život těch, kdo plnili shora diktované podmínky nelze označit za dobrovolný souhlas ovládaných, maximálně za souhlas mlčenlivý. Komunistům lze přičíst k dobru vybudování sociálního státu, téměř všem dostupného zdravotnictví a základního školství, horší to už bylo v oblasti školství středního, vysoké už bylo s výjimkou technických a částečně přírodovědných oborů dosti reglementované a kultura ač měla být pro všechny, tak ty nejlepší věci téměř vždy vznikaly navzdory režimu, jak to hezky charakterizoval Vaculík na sjezdu spisovatelů v roce 1967. Komunisté si jistou přízeň "lidu" získávali lidovým nacionalismem a populismem, v tom od nich opisoval už Václav Klaus, nyní v ještě větší míře Zeman a Babiš. Proto ač Pullmann vystupuje téměř jako disident, svou sofistikovanou obranou normalizačního režimu fakticky podporuje současnou nacionálně populistickou vládu babišovců a zemanovců. Aby mi bylo dobře rozuměno, neproblematizuji Pullmannovo právo říkat a psát to, co říká a píše, ale věc se mi nejeví tak, že by potřeboval nějakou zvláštní obranu ten, kdo byl demokraticky zvolen do čela filosofické fakulty UK v Praze a je svými kolegy i studenty veřejně bráněn. Úkolem demokratické levice jistě není bránit myšlenkově slabou a neduživou normalizaci, ale spíše přemýšlet o levicově demokratickém programu pro budoucnost.
Pane Profante, ohledně těch "předmanželských půjček", tak co nechápete třeba na tom, pokud to tedy rozvedu, že když dnes malá garsonka v Praze stojí cca 3 miliony a její nájem cca 13 000, tak podstatná část nízkopříjmových skupin obyvatelstva (min. mzda je, jak známo, 14 600) by vyměnila svobodu (cestovat např.), která je pro ně stejně jen iluzí, právě za nějaké ty sociální jistoty?
Měl byste tu "kapitalistickou" propagandu dělat nějak rafinovaněji, to pak bude nynější "režim" působit více věrohodně :-)
Pane Krupičko, pokud těmi sociálními jistotami máte na mysli dostupnost bydlení za socialismu, tak to byste si moc nepolepšil. I přes tu často zmiňovanou masivní výstavbu panelových bytů byla bytová situace katastrofální.
Wabi Daněk to, pane Krupičko, s tím bydlením za socialismu viděl asi nějak takhle:
Neměli jste byt a vlastně ani prachy,
prej, že ve dvou se to táhne líp,
jenže už jste tři, a máma s dvěma bráchy,
starej dvoupokoják - špatnej vtip,
tak jste žili rok v tý supertěsný kleci,
vzteky vysušení jako troud,
potom jeden den si žena vzala věci,
další připomínky řešil soud...
Panu Krupičkovi
Za novomanželskou půjčku jste rozhodně v Praze nepořídil ani garzonku, ani podstatnou část vybavení do ní. Ten slovenský dělník sice nemusel mít problém s bydlením (bytová nouze byla lokalizovaná), ale to vybavení za ní nepořídil taky.
Děláte stále stejnou chybu -- pravdivě nasrán na současnost věříte, že dříve bylo lépe.
Ale v diskusi mi nešlo o problém novomanželských půjček, tu jsem na rozdíl od Vás čerpal a splácel, ale falešnou kontrapozici: Téměř jakoby ocenění novomanželských půjček nutně vylučovala žádat právo na svobodu cestování.
Mimochodem: Když už bych na sociální politice pozdního socialismu něco opravdu oceňoval, pak by to nebyli novomanželské půjčky, ale záporné sady základních potravin, malospotřeby uhlí atd.
Martinovi Šimsovi
Sice mne těší pochvala, ale nejsem z disidentských kruhů :-)
Pane Kolaříku,
pokud Šafr žádá odvolání děkana Filosofické fakulty pro jeho kádrový původ nebo pro výsledky jeho vědeckého bádání, pak útočí na autonomii školy, která má výsadní právo si děkana vybrat.
Jak si můžete snadno ověřit, pracuji s tím útokem velmi opatrně, např. pokud Michal Klíma vyslovil podiv nad tím, že člověk s Pullmannovými názory může být děkan Filosofické fakultu beru to právě jako podiv. Jsou postavy, u kterých mě upřímně udivuje, že mohou nebo mohli být v čele té či oné české univerzity. Zatímco Šafr to formuloval ve smyslu štvanice.
Antikomunistického kýče bylo v české historiografii donedávna moc a ještě více v českém dějepise a veřejných promluvách. A v současnosti? Přinejmenším dost. Pokušení je veliké, místo dřiny s prameny a vlastního přemýšlení se prostě dělá historie z papírmarše předzjednaného morálního rozhořčení.
Vezměte si takového Jana Tesaře a jeho Co počít ve vlkově břiše nebo Škvoreckého Hlas z Ameriky, prostě nějaké poctivé a tvrdé vyrovnávání se s komunistickým totalitarismem u nás, a jen jemně s takovým textem ťukněte do poloviny historické produkce o letech 1948-1989 z let 1995-2015 -- a on se ten papírmarš rozpadne na prach.
A pokud se Jan Hřebejk opravdu nesetkal s antikomunistickým kýčem v filmové (včetně televizní) produkci, pak měl buď neuvěřitelné štěstí nebo má hodně snížené estetické nároky.
Mezitím jsem se přece jenom trochu blíže seznámil s pozicemi obou kontrahentů, mohu tedy snad poznamenat už konkrétněji: je to zcela typický příklad toho, kdy proti sobě stojí dvě názorové strany, každá vidí svou pravdu, a pravdu protistrany buďto vidět odmítá, anebo ji přinejmenším bagatelizuje jako irelevantní.
Klíma: on sice verbálně uznává fakt, že lid obecný za socialismu byl zkorumpován, že tedy víceméně kolaboroval s režimem; hned vzápětí ale zdůrazní, že k tomuto stavu symbiózy došlo jenom v důsledku neustálého existenčního tlaku ze strany moci.
Klíma má samozřejmě pravdu; ale slabina jeho pozice spočívá v tom, že samotný Havel (na kterého se Klíma sám odvolává) ve své "Moci bezmocných" tvrdí vlastně přesný opak. Uveďme si originální Havlovy výroky na dané téma:
"Člověk je nucen žít ve lži, ale může k tomu být nucen jenom proto, že je takového života schopen. Nejen tedy, že systém odcizuje člověka, ale odcizený člověk zároveň podpírá tento systém jako jako svůj bezděčný projekt. Jako pokleslý obraz své vlastní pokleslosti. Jako dokument svého selhání."
Havel tedy vidí zcela jednoznačně vinu nikoli pouze na straně "systému", nýbrž stejnou měrou i na straně člověka, který se tímto systémem nechal zkorumpovat. A to je právě ten aspekt, který Klíma odmítá spatřit a uznat.
Oproti tomu Pullmann vidí zase jednostranně jenom ten aspekt vzájemné symbiózy moci a lidu, tedy aspekt v určitém smyslu "dobrovolné" sebekorupce lidu, a marginalizuje moment systémového násilí.
---------------------------------
Mimochodem: Havel tento svůj pohled, který zahrnuje obě stránky tohoto systémového odcizení člověka, uvádí vlastně ani ne tak bezprostředně v souvislosti s režimem (socialistické) totality, jako při kritice současných odcizených politických systémů vůbec! Tedy včetně západního způsobu demokracie.
Shodou okolností jsem právě dnes na to samé téma napsal vlastní text; pokud by to někoho blíže zajímalo, je zde: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/demokracie-otazka-legality-a-legitimity-i/
Martinu Profantovi:
Vy zase stále nechápe, že komunistický režim považuji v principu za špatný, ale v dílčích věcech hodný inspirace. Tím pochopitelně nemyslím uzavírání hranic, ale sociální jistoty, s tím spojený způsob vlastnictví výrobních prostředků atd.
Ale já se Vás opakovaně ptám právě na ty sociální jistoty. V roce 1985 jsem byl na vojně s klukem, který mi řekl: "Víš, já tu mám poprvé postel sám pro sebe a maso obden." A to, co jste pořídil za starobních důchod v té nejnižší čtvrtině, nebylo životu.
Prostě chudí byli biti tehdy a jsou biti dneska. A není jich dnes v tom nejnižším příjmovém kvintilu víc než tehdy.
"Šafr to formuloval ve smyslu štvanice."
Vypadá to, že štvanice jsou dnes pokrokové (například v NYT).
Tomu já nevěřím, že chudí jsou na tom stejně špatně, alespoň co se týče nějaké jejich šířeji pojaté třídy. Ale snad bych tomu věřil u některých menších skupin, jako jsou třeba právě ti nízkopříjmoví důchodci. Ale na druhou stranu zde např. jsou dnes desítky tisíc bezdomovců, které (a to spíše odhaduji a nemám přesně zmapované) dřívější režim alespoň fiktivně zaměstnával a nechával bydlet třeba na ubytovnách, což zřejmě umožňovala tehdejší nižší pracovní morálka. Oproti tomu je dobře, že je tu dnes narozdíl od doby minulé mnoho neziskovek, které řeší širší spektrum problémů lidé s nějakým hendikepem, což dřívější příliš centralizovaný systém neumožňoval, ale i zde se nemohu zbavit dojmu, že tyto, byť nenahraditelné, neziskovky v určitém ohledu suplují roli státu a nestíhají.
Atd, To srovnání není jednoduché a já bych si na toto téma rád přečetl nějakou komplexnější vědeckou historickou práci plnou rozmanitých číselných údajů, ale obávávám se, že jich moc nebude, a to právě proto, že je dnes tendence automaticky předpokládat, že za minulého režimu bylo skoro vše špatně (nebo si na toto téma mám proboha přečíst??!!) Pak asi nezbývá, než se spokojit třeba s pamětmi Miloše Jakeše, který ta čísla a jiné údaje sype ochotně z rukávu sám, ale i když si zřejmě úplně nevymýšlí, tak ho pochopitelně kvůli jeho silnému ideologickému přesvědčení je těžké brát zcela vážně.
(Segment, řekl bych, orální historie o chudém chlapci z vojny je sice zajímavý, ale naproti němu by se daly, myslím, uvést tisíce a snad i stovky tisíc jiných názorů jiných na téma, že "před rokem 89 to bylo snažší" a tisíce jiných by zase tvrdili opak atd.)
A ještě, když jsem o to teď náhodu zavadil: že by to bylo za komunistů stejné? A nebo že by to Vaši kolegové sociologové z Akademie špatně zpracovali? ( i když o srovnání s minulým režimem se tam asi nehovoří) Viz rozhovor s paní Trlifajovou na DVTV:
Ano, tak právě tohle bylo dost stejné. Podstatná část společnosti neměla v roce 1989 úspory a dost běžná vydání musela velmi opatrně zvažovat.
V jedné věci je kolegyně Trlifajová soudě podle perexu poněkud nepřesná -- na školu v přírodě nemá podle dost podrobných šetření MŠMT mezi 8 - 12% rodin. Mnohem vyšší procento je těch, kteří tento výdaj zvažují a preferují jiné použití svých peněz. Jedná se ovšem i tak o číslo, kvůli kterému bych být ministr školství nebo ministryně sociálních věcí chodil kanály. Ona to totiž není primárně záležitost nízkých mezd, ale naprosté nezodpovědnosti těch dvou, podobně jako nedostupnost školních obědů pro několik procent dětí.Tohle v civilizované kapitalistické zemi (Německu, Švédsku, Dánsku atd.) řeší veřejné finance, protože školní docházka a náklady s ní související byly a jsou státní zájem -- a také nízký výdaj za silnou podporu stávajících vlastnických vztahu. A zle řečeno, náklady rozpočtu na řešení podobné patálie jsou velmi malý zlomek dotací zlevněného jízdného pro důchodce -- jenomže děti na rozdíl od důchodců nevolí, samoživitelky nepatří do volebního elektorátu ČSSD a školy nemají ty korupční možnosti, co České dráhy, Regiojet atd.
Prostě ještě jednou -- a omlouvám se také naposled, protože se točíme v kruhu: Žijeme ve zkorumpované společnosti, kde tuto zkorumpovanost pomáhají oligarchům udržet soudruzi z KSČM, soukmenovci z SPD a neodpustitelně také ta svoloč, která si přivlastnila ČSSD. Pokud to chcete do budoucna změnit, máte mou plnou podporu -- ale nechtějte ode mne, abych si proto idealizoval předchozí odporný režim.