↗

V návrhu zákona se píše, jaderná energetika má schopnost zajistit levné dodávky elektrické energie. Jde o zavádějící tvrzení, které popírá nutnost předložení toho zákona, oponují Karlu Havlíčkovi úředníci ministerstva životního prostředí. Pokud by prý byla levná, nebylo by třeba garantovat její výkupní cenu. Foto Twitter @KarelHavlicek_

Záměr vicepremiéra a ministra průmyslu, obchodu a dopravy Karla Havlíčka ve chvatu schválit krajně sporný návrh zákona o opatřeních k přechodu České republiky k nízkouhlíkové energetice, jehož cílem je vytvořit rámec pro financování výstavby nového jaderného bloku, dostává trhliny. Z výsledků nedávno ukončeného mezirezortního připomínkového řízení, které ještě Havlíček bez dobrého důvodu zkrátil a zúžil, vyplývá, že s návrhem nesouhlasí většina jeho ministerských kolegů z vlády Andreje Babiše.

Členové kabinetu se vymezují zejména vůči dvěma věcem — snaze materiál prohnat legislativním procesem podle paragrafu devadesát zákona o jednacím řádu Sněmovny, tedy schválit jej již v prvním čtení bez možnosti podávat k němu pozměňovací návrhy a podrobné diskuse na výborech, a skutečnosti, že se Havlíček v zákoně nenamáhal stanovit finanční a časové omezení podpory jaderné energetiky. Jinak řečeno: že jeho úřad nevyčíslil dopady stavby nového bloku na odběratele elektřiny.

Pokud jde o onen spěch, lze mít téměř za jisté, že vicepremiér bude donucen k ústupu od původního plánu. Kvapnou proceduru totiž neodmítají jen jednotlivá ministerstva, ale i zástupci opozice. Ti všichni upozorňují, že se jedná o tak složitou a komplexní problematiku s tak dalekosáhlými důsledky, na jejíž zrychlené projednání netřeba tlačit, pokud ovšem stát nechce dát všanc podporu, jíž se tu jaderná energetika prozatím ještě těší.

A i kdyby ministři, kteří se dnes stavějí k Havlíčkovu záměru skepticky, změnili svůj názor, třeba pod vlivem článku v Lidových novinách, kde by se dočetli, že jsou unavení a svou práci vlastně dělat nechtějí, opozice má stále dost sil schválení zákona v prvním čtení zabránit. Podle sněmovního jednacího řádu totiž postačí, když se proti postaví nejméně dva poslanecké kluby nebo padesát poslanců, přičemž opozice — bez SPD — disponuje hned pěti kluby s osmasedmdesáti zákonodárci.

Prodražení stavby hraničí téměř s jistotou, varuje Schillerová

S druhou oblastí, která v mezirezortním připomínkovém řízení čelila kritice, je to o poznání složitější. Ministerstvo průmyslu a obchodu předpokládá, že výstavbu nového jaderného bloku skrze účty za elektřinu zaplatíme my všichni. Nevyčísluje ovšem cenu investice a výši výkupní ceny elektřiny hodlá stanovit na základě domluvy s investorem bez zapojení vlády i Parlamentu, čímž zcela vylučuje jakékoliv kontrolní mechanismy a zvyšuje riziko, že prodloužení a prodražení stavby uhradí spotřebitelé.

Že se nejedná o zbytečné obavy dosvědčují pokusy o vybudování nových jaderných reaktorů napříč celým světem. Ministryně financí Alena Schillerová proto v jedné ze svých připomínek správně poznamenala, že opakování příkladů ze zahraničí hraničí téměř s jistotou.

Podle strážkyně státní kasy současně hrozí, že na straně investora vyvstanou silné motivy k takzvanému přeinvestování, tedy zvyšování celkového zisku. Konstrukce zákona totiž takovému uvažování nahrává. Ostatně, proč by investor nenavyšoval náklady, když ví, že je nakonec do pětníku dostane?

Chybějící podmínky pro určení ceny elektřiny rozporovali i další Havlíčkovi kolegové. Například ministr životního prostředí Richard Brabec se pozastavil nad tím, že návrh zákona v této věci uvádí toliko, že ta má investorovi pokrýt „oprávněné náklady“ na stavbu i vyřazení jaderného bloku a „přiměřený zisk“, přičemž se jedná o tak nekonkrétní pojmy, pod nimiž si lze představit kdeco, že si jejich užitím stát zadělává na budoucí problémy a léta se táhnoucí právní spory.

Brabec dále ve shodě s ministrem zahraničních věcí Tomášem Petříčkem kritizoval i to, že předložený materiál jasně nestanovuje maximální možnou cenu elektřiny a požadoval, aby se na její konstrukci podílel Parlament. V neposlední řadě se rezort životního prostředí „vysmál“ Havlíčkovu tvrzení, že jaderná energetika má schopnost zajistit levné dodávky energie. „Kdyby byla levná, nebylo by nutné garantovat její výkupní cenu a předkládat tento zákon,“ podotkl.

Ministři zhusta netuší, co se v jejich úřadech děje

Ač by se mohlo zdát, že osud zákona je množstvím vznesených zásadních výhrad zpečetěn a Babišův univerzální voják Havlíček bude muset přijít s jiným, přijatelnějším plánem na budování nového jaderného bloku, pravdou je spíše opak. Ačkoli za připomínky odeslané do mezirezortního připomínkového řízení nesou odpovědnost ministři, coby šéfové ústředních orgánů státní správy, v praxi se zhusta stává, že vůbec netuší, jaké námitky k tomu či onomu materiálu jejich podřízení uplatnili.

Dobře to ilustruje jedna má zkušenost ze Sněmovny. Psal jsem text o pirátské novele exekučního řádu, jejímž cílem bylo zavést místní příslušnost exekutorů. Přestože se Babišova vláda ve svém programovém prohlášení zavázala, že zavedení principu jeden dlužník — jeden exekutor zváží, ministři vnitra a spravedlnosti Jan Kněžínek a Jan Hamáček se postavili ostře proti. Druhý jmenovaný argumentoval mimo jiné tím, že smyslem exekučního řízení je ochrana věřitele, nikoliv dlužníka.

Když jsem se ptal poslankyně Kateřiny Valachové, jež návrh zákona připodepsala, proč ho její stranický kolega potápí, protočila oči, cosi zakřičela a odběhla do kuloárů. O pár hodin později ministerstvo vnitra změnilo své původně odmítavé stanovisko, neboť si Hamáček na rezortu sjednal pořádek. A podobných případů, kdy ministr netušil, jaké připomínky z jeho úřadů odcházejí, by se našla ještě celá řada. Na vině jsou slabé politické kabinety a víra v expertní řešení problémů. To je ovšem na jinou debatu.

Zkrátka, výsledky mezirezortního připomínkového řízení mohou všechny ty, kteří si nemyslí, že je třeba postavit další atomový blok za jakoukoliv cenu, potěšit. Neměli by se ovšem nechat ukolébat tím, že opoziční part vůči Havlíčkově návrhu sehrají jeho kolegové z vládního kabinetu.

Bez důkladné oponentury ze strany občanské společnosti totiž stále hrozí, že se staneme svědky skutečné „loupeže za bílého dne“. Tentokrát nepůjde o lithium na Cínovci, ale o jeden předražený blok atomové elektrárny u Dukovan.