Pandemie koronaviru, která letos na jaře v celém světě pozastavila dosud běžný chod hospodářské aktivity, jako by mimo jiné zvýraznila, které ekonomické sektory jsou pro přežití společnosti skutečně nepostradatelné. Ukázalo se, že to nejsou finančníci, investiční bankéři, ani „startupy“, kdo svou každodenní aktivitou udržuje společnost pohromadě.

Jsou to obyčejní pracující v často zanedbávaných oblastech jako školství, zdravotnictví a sociální služby, ale také maloobchod či zemědělství. Do popředí vystoupil význam práce lékařek a sester, učitelů v mateřských školkách, pečovatelek v domovech důchodců, prodavaček v supermarketech či sezónních pracujících v zemědělství.

Produkce versus reprodukce

Prokázalo se tak, na co mnozí neortodoxní ekonomové a ekonomky poukazovali již dlouho: že naše chápání „ekonomiky“ nemůžeme zužovat jen na oblast produkce spotřebního zboží a jiných hmotných statků. Že snad ještě základnější je pro kvalitu našich životů oblast reprodukce, k níž patří nejen všechno, co pro nás „zadarmo“ dělá příroda, ale také sféra péče, tedy zajišťování a obnovování základních předpokladů každodenního života.

Sem se tradičně — kromě neplacené práce, již lidé vykonávají v domácnostech —, řadí zdravotnictví, vzdělávání, ale také péče o starší a nemohoucí. Každý z nás bez výjimky v některé fázi svého života potřebuje péči jiných lidí. Nemůžeme bez ní přežít, ani jako jednotlivci, ale ani jako celá společnost — ta by nemohla vůbec existovat, pokud by nikdo nevychovával děti, nestaral se o nemocné, nepomáhal starším.

Krize, jakmile vypukla, okamžitě také odhalila, jak významné měl dosavadní hospodářský model v uvedené sféře rezervy a nedostatky. Na povrch vyplouvají dlouho zanedbávané problémy. Přestože pracující v oblastech péče často svou práci chápou jako svého druhu poslání, dělat ji tak dobře, jak by si přáli, jim brání nedostatek kapacit, chronické podstavy, přesčasy a přepracování, nízké mzdy a nevyhovující pracovní podmínky. Schopnost klíčových sociálních systémů zvládnout nápor mimořádné situace, jako je pandemie, je tím menší, že se často na hranici svých možností ocitaly už před ní.

Rozpočtové škrty a krize péče

Vychází najevo, jak mylná a škodlivá byla desetiletí prosazovaná politika rozpočtových škrtů a úspor za každou cenu, která tento zásadní sektor ožebračila a oslabila. Jeho posílení by nám přitom mohlo pomoci nejen překonat nadcházející ekonomickou krizi a zlepšit kvalitu života. Mohlo by být také klíčovou ingrediencí úspěšného řešení ekologické krize, na jejímž zvládnutí závisí bez nadsázky celá naše budoucnost.

Podceňování péče souvisí s klíčovým rysem kapitalismu: soukromý kapitál investuje tam, kde může nejsnáze realizovat zisk. „Reproduktivní práce“ ve sféře péče, i když je pro společnost klíčová, mezi takové oblasti nepatří: má-li dobře sloužit všem, nemůže být ziskovému imperativu podřízena — jak dokazuje například katastrofální systém zdravotní péče ve Spojených státech.

Je tak nevyhnutelně závislá buď na neplacené práci v domácnostech, nebo na veřejném sektoru, který ji organizuje formou veřejných služeb. Soukromý kapitál z této práce — která mu vychovává zaměstnance, udržuje je zdravé a stará se o ně po odchodu do důchodu — také těží, v obecné rovině se mu ale vyplatí v co největší míře si její výhody přivlastňovat, aniž by se například placením daní spravedlivě podílel na jejích nákladech.

Taková snaha o „privatizaci zisků a socializaci nákladů“ pak má v neoliberálním růstovém modelu, jenž převládl v osmdesátých letech, řadu rysů. Zvyšování zisků na úkor stagnujících mezd, snižování daní nejbohatším a přenášení daňové zátěže na pracující, s tím vším související závratný růst příjmových i majetkových nerovností; a také ekologických škod.

V neposlední řadě sem je třeba řadit také zmiňované rozpočtové škrty, úspory či privatizace, často namířené právě do „neproduktivních“ oblastí, jako je školství, zdravotnictví či sociální služby. Po desetiletích takového ohlodávání jsou původně robustní sociální systémy v mnoha světových státech vyhladovělé a, jak se dnes ukazuje, mizerně připravené na krizové situace, jako je globální pandemie.

Nedoceněné základy ekonomiky

To má i u nás konkrétní projevy. Kupříkladu výdaje na zdravotnictví i školství jsou u nás v poměru k HDP pod průměrem zemí OECD i Evropské unie. Zdravotnictví se potýká s nedostatkem personálu, který často odchází za lepším ohodnocením v jiných zemích. Podobná je situace ve školství: chybí učitelé, ti stávající jsou špatně ohodnoceni, musí se věnovat příliš mnoha žákům a podstatná část z nich — v mateřských školách podle průzkumů až tři čtvrtiny — pak čelí syndromu vyhoření.

Také v privatizovaných domovech důchodců doplácí personál na chronické podstavy, které vedou k častým přesčasům a přepracování. Zaměstnavatelé a stát přitom často spíše než zvyšování výdajů prosazují řešení založená na dovozu levnější pracovní síly ze zemí, kde jsou na tom ještě hůře a nutí tak české a zahraniční pracující k vzájemné konkurenci, která neprospívá nikomu.

Ve všech případech je situace tím horší, že na ni doplácí nejen pracující, ale také jejich klienti, kterým se v daných podmínkách nemůže dostat nejlepší dostupné péče — potažmo jejich rodiny. O „krizi péče“ bychom přitom mohli mluvit právě také v rodinách a jejich domácnostech.

Ta nesouvisí tolik s rozpočtovými škrty, jako s nízkými mzdami a dlouhou pracovní dobou, která lidem neponechává dostatek času na své blízké. Nelze přitom opomenout, že „druhá směna“ starosti o domácnost po návratu z práce dopadá častěji na ženy.

Úvahy o tom, jak se začít o nedoceněné „základy“ ekonomiky starat lépe, by tak neměly směřovat jen k navýšení veřejných výdajů, umožněnému vyšší přerozdělování prostřednictvím daní, nýbrž i k zvyšování podílu pracujících na ziscích podniků (v podobě mezd) a zkracování pracovní doby, k němuž se ještě vrátíme.

Začarovaný kruh

Lepší ohodnocení péče by přitom mohlo mít nejen příznivé důsledky pro kvalitu života a zvýšit připravenost naší společnosti na budoucí krize. Jak se ukazuje, mohlo by být také zásadní součástí přechodu k ekologicky udržitelnější ekonomice: péče je totiž práce, která životní prostředí příliš nezatěžuje.

Ekologické problémy vznikají, zjednodušeně řečeno, z nadměrné spotřeby zdrojů a produkce odpadních látek, které neúměrně zatěžují schopnost přírodních ekosystémů reprodukovat podmínky nezbytné i pro lidský život. K takovým odpadním látkám patří i emise ze spalování fosilních paliv, které vedou k přehřívání planety a častějšímu extrémnímu počasí, jako je i sucho, které již několikátým rokem devastuje českou krajinu, lesy a zemědělství.

Otázka ekologické udržitelnosti se příliš často zjednodušuje na to, jak spotřebováváme a příliš velká zodpovědnost se tak přikládá jednotlivcům. Méně si již všímáme toho, jak souvisí s nastavením celé ekonomiky a také s tím, jak pracujeme. Imperativ maximalizace zisku a ekonomického růstu vynucuje nadměrnou výrobu i spotřebu: příliš velká část ekonomické aktivity — a s ní i práce — je proto soustředěná do „produktivních“ sektorů.

Jejich výrobky si následně také někdo musí koupit, což vyvolává tlak na spotřebu, stimulovanou reklamou, půjčkami, i tím, že přepracovaní lidé mají tendenci více spotřebovávat — jde o začarovaný kruh. Nejde ale jen o to, že se vyrábí příliš, ale také že se výrobky produkují záměrně nešetrným způsobem. Klíčový je například problém takzvaného „plánovaného zastarávání“, kdy se spotřební zboží záměrně vyrábí tak, aby nevydrželo dlouho a spotřebitel byl nucen si brzy koupit nové.

Potřeba spravedlivé transformace

Potřebné snížení materiální a energetické náročnosti ekonomiky by tak pravděpodobně vedlo ke ztrátám pracovních míst v sektorech, které jsou dnes na vysoké spotřebě energie a surovin závislé. Jaké řešení nabídnout lidem, kteří v nich pracují, nechceme-li dnešní zaměstnanost zajišťovat za cenu další degradace životního prostředí?

To je problém takzvané „spravedlivé transformace“, o němž jsem tu již psal. Standardní odpovědí na tuto otázku jsou takzvaná „zelená pracovní místa“, jež by mohla vzniknout v nových, udržitelnějších sektorech (obnovitelná energetika, zateplování budov, ekologická veřejná doprava) a která by stát lidem ztrácejícím práci mohl garantovat.

Méně se již doceňuje, že přechodu k udržitelnějšímu hospodářství, který by nedopadl na bedra nižších vrstev společnosti, a naopak zlepšoval jejich kvalitu života, by mohlo pomoci také rozšíření těch sfér ekonomiky, které jsou ekologicky šetrné již dnes. Sféra péče, v níž by mohlo pracovat řádově více lidí než dnes, mezi nimi hraje přední roli: vychovávat děti, pečovat o staré a nemocné, ale třeba i provozovat veřejné knihovny vyžaduje jen malé zdroje a neprodukuje to takřka žádné emise či jiné odpady.

Také proto zásadní rozšíření veřejného sektoru v pečující sféře hraje důležitou úlohu v scénářích sociálně-ekologické transformace ekonomiky označovaných jako „Green New Deal“, či v ekonomických modelech, jako je studie Prosperita bez růstu britského profesora Tima Jacksona.

Řešení krize péče i krize ekologické se přitom nakonec z hlediska práce často dává do souvislosti s jiným opatřením, jež by mohlo potenciálnímu nedostatku pracovních míst předejít, posílit pečující sféru i snížit ekologickou náročnost ekonomiky. Na mysli mám již zmiňované zkracování pracovní doby (při zachování či naopak v některých sférách růstu výše mezd), jejž spolu s částečnou relokalizací výroby jako jeden z klíčových léků na krizi doporučuje také ředitel Evropského odborového institutu Philippe Pochet.

To by mohlo obzvlášť prospět přepracovaným zaměstnancům právě v pečujících profesích, stejně jako uvolnit čas pro péči o své blízké či dobrovolné aktivity a snížit tlak na nadspotřebu. Do budoucna zkrátka nejde o to práci uměle vymýšlet. Jde o to lépe ocenit tu, která je skutečně potřeba, rozdělit ji tak, aby ji měli všichni, ale méně a zaměřit se spíše na kvalitu života či snižování ekologických škod, než na růst hrubého domácího produktu za každou cenu.

Článek původně vyšel v aktuálním červnovém čísle Sondy REVUE, časopise Českomoravské konfederace odborových svazů a vznikl ve spolupráci s Nadací Friedricha Eberta Praha.