Dva sloupy a popraviště
Ivan ŠtampachNapodobenina sloupu popírající biblickou postavu Marie shlíží na místo popravy sedmadvaceti českých pánů. Je to symbol triumfu ultrakonzervativních sil, které podnes o potlačení stavovského povstání smýšlejí s hrdostí.
„Je to sloup. Je to jenom sloup. Fakt, neblbněte, utíkají důležitější věci“, napsal na Facebook kamarád, se kterým jinak skoro ve všem souhlasím. Tentokrát mám připomínku. Čerstvé vztyčení symbolu na pražském Staroměstském náměstí není jen záležitost sloupu nebo jen kusu kamene, jak také napsal někdo jiný.
Symbol, jak koneckonců ukazuje původ slova v řečtině, je znak, který spojuje s něčím neviditelným, niterným nebo právě zde nepřítomným. A něco vyjadřuje. Ti, kdo v tomto případě sloup s postavou Marie v pražském bodu nula, tedy v jakémsi administrativním středu hlavního města, prosadili, tím říkají, čemu věří, čím se budou řídit, co budou hájit.
Prostě tím vypovídají o hodnotách a ty motivují k činům. Na ně je třeba se připravit.
Symbol Marie, matky Ježíše, který byl tichý a pokorného srdce, knížete pokoje, jež v evangeliu vítá, že Bůh svrhl mocné z trůnu a ponížené povýšil, je zneužit na oslavu vojenského vítězství, povýšení nejvýš stojících a potvrzení mocných na trůnu. Oslavuje vítězství mocnosti, která věrolomně porušila relativní svobodu vyznání, kterou nedávno (Rudolfovým majestátem) slíbila, která přinutila k útěku řádně stavy zvoleného krále. Cizí mocnosti, která nás pokořila.
Na stvrzení svého vítězství svatá říše sadisticky popravila vůdce povstání, tří pány, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů, lidi obou zemských jazyků, včetně jednoho uherského příslušníka slovenského původu Jána Jesenského. Nestačilo jí stínání a věšení. Politickým protivníkům byli utínány ruce, Jesenskému byl před popravou vyříznut jazyk, několik jich bylo rozčtvrceno.
O dřevo z pódia, na němž poprava probíhala, se přely, případně dodnes přou různé římskokatolické subjekty. Obvykle se má za to, že z něj vyrobili schodiště ve svém areálu milosrdní bratři na místě dnešní nemocnice Na Františku. Sám jsem vícekrát slyšel, jak se hrdě k fošnám z popraviště hlásí pražští dominikáni. Má z nich být sestaveno schodiště vedoucí z kostela do administrativní a obytné části v jižním křídle kláštera.
V posledních pár dnech na místo popravy pietně vyznačené sedmadvaceti kříži v dlažbě náměstí u radnice poblíž orloje povzneseně shlíží Maria, válečnice, Marie popírající Marii z evangelií.
Režimy na svou oslavu a na zdůraznění svého vítězství stavějí takové objekty. Někdy se jim podaří získat skutečné mistry, jakým byl Jan Jiří Bendl, autor původního památníku strženého 3. listopadu 1918.
Jiný režim, také cizí, který ovládl a pokořil tuto zemi proti vůli jejího obyvatelstva, vztyčil nevábnou sochu maršála Ivana Stěpanoviče Koněva na menším hranatém podstavci. Autorem byl režimní sochař Zdeněk Krybus.
Koněvův památník sovětskému vítězství v Praze na konci války oslavoval zjevně další vítězství téže mocnosti nad „kontrarevolucí“ v roce 1968. K němu podle dostupných informací měl Koněv přispět vedením průzkumu před invazí. Tento pomník byl na rozdíl od toho staroměstského brutálně přímočarý.
Celkem v krátkém sledu jeden pomník byl, pravda dost opožděně, odstraněn, přemístěn do depozitáře s předpokládaným umístěním v budoucím muzeu, a jiný byl vztyčen. Jednou byla potupa symbolickým aktem odčiněna, o dva měsíce později byla jiná potupa podobně násilnickým režimem oslavena.
Mohlo by se zdát, že na Staroměstském náměstí nastalo určité vyrovnání historické symboliky, že je snad dokonce symboly různých stran dějinných sporů přeplněno. Nová napodobenina Bendlova díla jako vertikála sousedí se spíše horizontální kompozicí sousoší Jana Husa od Ladislava Šalouna.
Se sochařskou dvojicí je tam připomínka místa staroměstské exekuce z roku 1621, a pak zlatý kalich, který ve slabé chvilce, ne-li ve chvilce ochoty ke smíření navrátili po staletích do výklenku na západním průčelí chrámu Panny Marie před Týnem. Ten připomíná, že Týnský chrám měl sloužit jako katedrála kališníků, tedy strany pod obojí. Je tam pohřben jejich zvolený, ale nevysvěcený biskup Jan Rokycana.
Nezbývá než nesměle doufat, že nový sloup jako symbol konzervativní revoluce a výraz kýčovitého vzdychání po Habsburcích bude většinou kolemjdoucích přijat s lhostejností, kterou si zaslouží. Nové stržení sloupu je těžko představitelné, i když hněv vyvolaný jeho instalací je pochopitelný.
Odpor dobrého vkusu proti neúplné napodobenině částečně ztraceného celku, politický vzdor proti snahám vracet se před demokracii a náboženský nesouhlas se zneužitím mariánského symbolu budou dostatečně silné, aby obhájily místo v dějinách, pro které jsme se v roce 1918, a pak znovu po marném pokusu roku 1968 rozhodli před třemi desetiletími.
Kulaté výročí stavovského povstání budeme slavit za rok. Bylo by dobré, kdybychom se nenechali zlomit a dokázali za rok hrdě po čtyř stech letech od povstání navázat na tato rozhodnutí a nepřipustit další Bílou horu.
Stržení Mariánského sloupu bylo čiré vandalství. To už tak bývá, že vandalové ve dnech tzv. „revolučního nadšení“, kdy je vše dovoleno, se s nadšením a „chrabrostí“ pouští do díla zkázy. Neničil se tenkrát jenom Mariánský sloup v Praze, ale ničily se sakrální památky i v jiných městech v Čechách.
František Sauer a jeho kumpáni nebyli žádní historičtí experti, kterým by ležela na srdci historická spravedlnost, již by toužili uvést do souladu s nějakou symbolikou. Ostatně, chtělo to nepochybně hodně silný žaludek k tomu vylézt po žebříku na vrchol sloupu a ovázat Panně Marii kolem krku oprátku…
Podstatné není to, zdali má replika Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí stát nebo ne, ale jestli je česká společnost v takovém stavu, aby uznala stržení Mariánského sloupu za akt vandalství, nenávisti a v posledku za projev pohrdání mariánskou úctou.
Jiří Vyleťal
Česká veřejnost, je jistě nejednotná. I v tomto případě, pane Vyleťale.
"Za akt vandalství, nenávisti a v posledku za projev pohrdání mariánskou úctou" mohu stržení sloupu jistě snadno uznat. Možná ovšem až příliš snadno. Třeba při návštěvě Barcelony vidí návštěvník nenapravitelně ochuzené kostely z událostí o 18 let mladších. A stydět se můžeme spíše více za lecjaké řádění po 2. světové válce: Mířilo jednoznačně proti lidem. Uvědomme si, že za Velké války prošly zákopy, zahynuly či byly zmrzačeny statisíce mladých Čechů. Těžko se divit, že v zemi, kde se v dělnickém prostředí šířil skoro nejvíce ateismus, byla stržena mariánská statue na centrálním náměstí.
Nynější obnova sloupu v Praze na Staroměstském náměstí má poněkud ráz "trucpodniku". Mně, který by sochy (až na naprosté výjimky) neboural, nevadí jejich vztyčování, včetně obnovovacího. Co mi vadí, to je, že se tak děje uprostřed NKP (Národní kulturní památky), kde by měli nezávisle a kvalifikovaně rozhodovat instituce památkové péče (ochrany). Jen s jejich svolením by zde měly být možné úpravy, ať už motivované komerčně, ideově, nebo jako náprava utrpěného příkoří. Teorie památkové péče zná případy, kdy je třeba přikročit k fyzické restituci zničeného objektu. V za války drasticky poničených městech (Varšava, Drážďany) to navíc může silně souznít s veřejným zájmem. V Praze ovšem jde o jasnou svévoli pod tlakem určité vlivové skupiny. Nejspíš nikoli bez tiché podpory zájemců o další výstavbu v samém centru již tak developery těžce narušovaného města, jež je v dochované podobě nejcennějším bohatstvím naší země. Za těchto souvislostí jsou stále porážení lidé k nové "drobnosti" lhostejní, nepochvalují-li si někteří dokonce, že konečně vzniklo něco "staromilého" (podobně jako třeba nástavba Malostranské radnice).
Žalostný stav "svaté cesty" do Staré Boleslavi, zavřené kostely i prodávání far, to je jen trojice z dlouhé řady skutečností, které mě naplňují znechucením a které usvědčují obnovovatele statue z pokrytectví.
Od svržení mariánského sloupu jen 100 let. Autor nezohledňuje vývoj za těch 300 let. Od roku 1781 je v našich zemích tolerance různých vyznání. Později přišla plná svoboda vyznání. Ano, popravení páni byli obou zemských jazyků, třetina z nich vůbec neuměla česky. Přestože mi povstání bylo sympatické, byl tu moravský zemský hejtman nekatolického vyznání, který varoval před následky povstání. Svoboda vyznání byla a povstání mělo za následek jeho ztrátu. V roce 1913 však nikdo z českých, moravských i slezských evangelíků netrpěl. Sloup nebyl zbořen kvůli popravě 27 českých (böhmische) stavů. Pro mě se jedná o symbol ochrany před českými (tschechische) omyly po jeho zboření v roce 1918. Jako takový jej uznávám a přináší mi naději.
Teď jsem přišel ze Staroměstského náměstí.
Mariánský sloup je překrásný. Nádhera, pro jejíž vyjádření se mi slova nedostávají...
Kdo může, ať se jde podívat.
Jiří Vyleťal
A ti, kteří nemohli, jako já, jsme si aspoň pustili živý přenos.
Jsem velmi rád, že úplně první akce, které se Panna Maria po svém návratu na Staroměstském náměstí zúčastnila, byla demonstrace Milionu chvilek pro demokracii.
Tak s pomocí Boží, a na přímluvu Panny Marie, ať se dobrá věc podaří.
"Tak s pomocí Boží, a na přímluvu Panny Marie, ať se dobrá věc podaří."
Dobrá věc? Věc dobrá komu a k čemu? K realizaci mocenských ambic českých konzervativních římskokatolických ultras podložených restitučními penězi...?
Teď se bourají sochy pro změnu v Anglii. A známý streeťák Banksy přišel s návrhem, čím zbouranou sochu Colstona v Bristolu nahradit:
https://www.creativebloq.com/news/banksy-bristol-statue
LOL
Přesně tak, vy tajtrlíku.
O nic jiného Milionu chvilek pro demokracii přece nejde než o “realizaci mocenských ambic českých konzervativních římskokatolických ultras podložených restitučními penězi”.
To přece vy “aktivní účastnící internetových diskusí” dobře víte, a jistě jste o tom již před převratem hovořil se soudruhem Benešem, který je nasazený na Britských listech.
:-)
"Na přímluvu Panny Marie ať se dobrá věc podaří."
Nerozpadl se nakonec ten "habsburský žalář národů" taky na přímluvu Panny Marie?
(Být Vámi, pane Kalousi, já bych s tím postojem k obnově sloupu ještě trochu počkal, dokud si nebudeme zcela jisti politickými postoji samotné Panny Marie.)