Českými médii opět prošla otázka vztyčení napodobeniny strženého mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Zasloužili se o to mimo jiné lidovecký politik, pražský zastupitel a bývalý radní Jan Wolf (známý též svými vystoupeními proti vyvěšení duhové vlajky na budově pražského magistrátu), jemuž se podařilo prosadit souhlas se vztyčením do usnesení pražského zastupitelstva, či v poněkud bulvárnější podobě kardinál Dominik Duka svým rozhořčeným odchodem z diskuse na toto téma s bývalým předsedou Ekumenické rady církví Pavlem Černým v Českém rozhlasu.

Pro úplnost připomeňme, že původní mariánský sloup byl vztyčen roku 1650 coby děkovné gesto za ubránění Prahy před útoky švédských vojsk v závěru třicetileté války a stržen v listopadu roku 1918 davem lidí, kteří jej vnímali jako symbol habsburské monarchie a jí protežovaného katolictví. Akademický sochař Petr Váňa vytvořil napodobeninu sloupu a o její instalaci se již delší dobu vedou spory, do nichž se na obou stranách vedle historiků, kunsthistoriků a architektů zapojují i politici, funkcionáři rozličných křesťanských církví či občanští aktivisté.

↗

Podle mnohých sloup smybolizuje éru habsburského útisku. Repro DR

Zastánci vztyčení sloupu často argumentují dezinterpretací jeho významu v roce 1918 a myšlenkou nápravy původního stavu náměstí (včetně interakce mariánského sloupu s pomníkem Mistra Jana Husa). Námitky odpůrců sahají od architektonických a urbanistických přes umělecké — jedná se o napodobeninu, nikoli rekonstrukci původního díla — až po výhrady, že si významný bod ve veřejném prostoru zabírá „svým“ sloupem jen jedna z křesťanských církví — římskokatolická. V diskusi ale většinou absentuje aspekt potenciálně kladného významu trosek padlého mariánského sloupu pro naši současnou společnost.

Katolické dvacáté století

Nemá příliš smysl přít se dnes o to, zda vztyčení sloupu souviselo „pouze“ se Švédy, anebo zda šlo primárně o významný symbol podporující rekatolizaci českých zemí. Ono se mohlo „spojit příjemné s užitečným“, jak se říká…

Důležitější je, že asociace mariánského sloupu s mocí habsburské říše nebyla v roce 1918 nijak neopodstatněná. Dům Habsburků byl ortodoxně katolický, císař vládl po většinu dějin „z Boží milosti“ a byl ochranitelem římskokatolické církve a jejích zájmů.

Katolické náboženství, byť už ne jediné povolené, bylo stále privilegované, vliv církevních funkcionářů byl nemalý a sepjetí s trůnem taktéž. Přičtěme k tomu hromadění majetku, tradicionalismus a nacionální aspekty. Celkový obraz, který získáme — nikoli nepodobný dobovým karikaturám — je jistě přepjatý a nevhodně zobecňující, ovšem založený na pravdivém základu.

Pokud bychom vnímali stržení sloupu skutečně jen jako stržení sloupu per se, těžko je schvalovat. Ovšem vezmeme-li v potaz, co se v něm mohlo symbolizovat pro tehdejšího člověka, lze chování lidí v roce 1918 chápat.

Běh dějin samozřejmě pádem sloupu neskončil a přišla první republika. Tu ovšem katolíci — či alespoň jejich významní představitelé — nikdy nepřijali za svou. Nový stát odvrhl koncepci monarchie v čele s pomazanou hlavou panovníka, ustavil se jako republika, a navíc vyznával řadu pro katolickou církev z času Habsburků problematických věcí — například demokracii, náboženskou svobodu a rovnost vyznání, sekularismus, práva žen, pozemkovou reformu, a zejména morální liberalismus.

Kritické články katolických intelektuálů v čele s Jaroslavem Durychem bychom dnes mohli s klidným svědomím označit za „nenávistné“, a zejména způsoby, jakými se vymezovali vůči Tomáši Garrigueu Masarykovi či Karlu Čapkovi, o míle překračovaly meze obyčejné lidské slušnosti. Prvního českého prezidenta vůbec neměli katolíci příliš v lásce.

Z dnešního pohledu Masaryk poněkud předběhl dobu — byl to velmi duchovně založený člověk, mohli bychom říci hluboce věřící, ale měl zároveň velmi záporný názor na katolickou církev a její fungování; a vůbec měl rezervovaný vztah k oficiálním a institucionalizovaným náboženstvím s jejich strukturami a dogmaty. Nemluvě o drobných eskapádách tohoto odpadlíka od katolictví, jako když při veřejných oslavách popíjel z kalicha za zpěvu husitských chorálů.

Za druhé republiky smutné období českého katolictví dosáhlo vrcholu, trvala však jen krátce. Následovalo období protektorátu a druhá světová válka, a ačkoli působení katolických představitelů na mezinárodní scéně dodnes vyvolává kontroverze a ve Slovenském státu vládli klerofašisté, je nutné také připomenout, že mnozí řadoví katoličtí kněží, ač nejen katoličtí, se aktivně zapojili do odbojových činností; řada z nich přišla o život nebo byla vězněna.

Ani období minulého režimu katolictví nepřálo — stejně jako jiné ideologické systémy byla náboženství vnímána jako nežádoucí konkurence pro monopolizované režimní doktríny. Po represích padesátých let se katolictví usídlilo tak trochu na hraně legality a ilegality.

Rok 1989: promarněná příležitost

Svou novou šanci tudíž katolická církev dostala až kolem roku 1989. Zvýšení zájmu o náboženství koncem osmdesátých let ještě podpořilo například svatořečení Anežky České či působení dosti oblíbeného kardinála Františka Tomáška v úloze pražského arcibiskupa.

Po roce 1989 katolické církvi tak nic nebránilo v rozšíření svých aktivit a oslovení širokých vrstev lidí. Zároveň byla postavena před nové výzvy, které do rozpadajícího se „východního bloku“ přece jen přicházely s určitým zpožděním, oproti zemím „Západu“ — ať už se jednalo o záležitosti vnitrocírkevní, související s modernistickými proudy v teologii a druhým vatikánským koncilem, nebo o změny v myšlení lidí a v jejich vztahování se ke světu přicházející s nástupem postmoderny.

Katolická církev ovšem nové výzvy — minimálně sledujeme-li většinu jejích čelných představitelů — nezvládla. Nereflektovala nové podoby lidské spirituality a seberealizace v duchovní oblasti, zahrnující eklekticismus, individualizaci a nedogmatičnost, odklon od kodexů a rituálů a podobně, ani vývoj v otázkách etiky a morálky. Namísto toho si spojujeme její polistopadovou existenci dominantně se dvěma zápornými jevy.

Tím prvním je domáhání se státem zkonfiskovaného majetku, jehož vrcholem byly soudní spory o katedrálu sv. Víta na Pražském hradě, jež je, ačkoli sakrální stavba, vnímána většinou lidí bez ohledu na vyznání jako jeden ze symbolů státnosti. Tím druhým je kázání „středověké“ morálky, symbolizované snahami o kriminalizaci potratů, homofobií, či odsudky rozvedených párů. V posledních letech navíc přibyly úniky případů zneužívání mládeže a snahy zametat je pod koberec.

Namísto otevření se novému pozorujeme — až na výjimky — spíše lpění na tradičních dogmatech a rituálech. Církev se nikdy nevypořádala se svou meziválečnou minulostí. A kupodivu, ačkoli se občas ve veřejném prostoru objevuje kritika minulosti církve, povětšinou se poněkud absurdně připomínají staré inkviziční procesy, či dokonce upálení Mistra Jana Husa, ale nikoli relativně novodobé meziválečné „škraloupy“.

Sama katolická církev se — asi vcelku pochopitelně — prezentuje raději jako oběť perzekuce v padesátých letech než jako instituce, která ve třicátých letech proklínala Masaryka. A dnešní společenské působení církve, a zejména jejích vysokých funkcionářů, rovněž není nijak neproblematické. Někteří dávají rádi na odiv své spojenectví s prezidenty Klausem a Zemanem, či s konzervativními pravicovými politiky, zejména z okruhů KDU-ČSL a ODS.

V některých případech ovšem můžeme mluvit až o ultrakonzervativním aktivismu — za příklad poslouží třeba účast na Národním pochodu pro život a obdobných akcích pořádaných Hnutím pro život, Akcí D.O.S.T. Výjev, kterak kardinál Duka a biskupové spolu s dalšími duchovními a jeptiškami kráčí ve středu průvodu obklopeni demonstranty s transparenty popsanými xenofobními, rasistickými a homofobními hesly, a houfy pobíhajících malých dětí třímajících velké bílé kříže, vhodně ilustruje, kam se katolická církev za posledních třicet let propracovala.

Memento

Vraťme se ale k Mariánskému sloupu na Staroměstském náměstí. Snahy o jeho obnovené vztyčení odpovídají vedle jeho partikulární historie i obecným tendencím, které můžeme spatřovat ve značné části katolické církve — byť zdůrazněme, že zdaleka nikoli u každého katolíka. Duch ohlížení se do minulosti, upínání se k ní, či touhy vrátit se v čase, potažmo znovu zpřítomnit minulé doby, jako by prostupoval její současností.

Někteří výrazní představitelé katolíků jako by skutečně i přímo volali po „starých zlatých časech“. V jejich pojetí by to mohlo být patrně tak někdy mezi třicetiletou válkou a osvícenstvím.

Právě tak znovu vyvstává význam Mariánského sloupu. Ovšem tentokrát v oné podobě rozbitých trosek a zároveň s novým obsahem — aktuálním a závažným. V dnešní době dokonce silnějším, nežli byl původní význam sloupu. Právě kvůli němu by neměla být vztyčována napodobenina, neboť tímto krokem by byl veškerý význam sloupu rozbitého na kusy potlačen.

Skutečný význam trosek mariánského sloupu spočívá v tom, že artefakt sám o sobě nevinný byl svržen kvůli chování katolické církve, s níž byl neodlučně spojen. Církev po mnoho staletí podléhala pokušení moci a zaměnila ji za úsilí o dobro lidí, vzájemnou lásku a smír. Tato moc měla mnoho rovin — šlo o moc duchovní i světskou, moc biskupa nad zemí i moc faráře nad lidmi z vesnice.

S trochou poetiky bychom mohli říci, že zatímco Ježíš Kristus postavil živé slovo proti do kamene vytesaným zákonům, jeho následovníci slovo znovu umrtvili tím, že je vtesali do svých kamenů jako nový zákon. Na těchto kamenech následně církev zpupně vystavěla svou moc.

Takováto moc ovšem nutně vyvolává alespoň příležitostný vzdor, jenž může — jak vidíme — přivodit i nevinné oběti. Kdyby pomníky mohly krvácet, měli bychom krev padlého mariánského sloupu hledat na rukou těch, kdož v nich třímali moc, kterou měl sloup podpírat a upevňovat, nikoli těch, kdo jí byli podrobeni.

Proto by nám vztyčení napodobeniny mariánského sloupu nemělo dovolit zapomenout na trosky sloupu původního. Ba naopak. Právě je by měl mít před očima kardinál Dominik Duka, až se bude znovu rozhodovat, zda bude někoho veřejně odsuzovat kvůli jeho přesvědčení, sexuální orientaci či životním volbám, zda podá, či nepodá trestní oznámení na toho, kdo si dovolil kritizovat morálku jeho souvěrců, či s kým si bude potřásat rukama a vedle koho se postaví na pódium.

Trosky mariánského sloupu však mohou představovat memento pro všechny katolíky. Memento pro katolické církevní funkcionáře, kteří by se rádi přimykali k politické moci a vtiskli do ní svá dogmata či své vlastní zájmy. Memento pro katolické faráře a další duchovní, kteří by chtěli z výše kazatelen poučovat lidi, jak mají žít, co smějí a nesmějí, a jak se mají vztahovat k tomu, co člověka přesahuje. Memento pro řadové katolické věřící, kteří se při setkání s lidmi jiných křesťanských i ne-křesťanských vyznání, ateisty, agnostiky či — slovy Tomáše Halíka — „něcisty“ jen bohorovně usmívají přesvědčeni o své Pravdě, kterou ti druzí, pomýlení, jenom ještě nenaznali.

Působivost takového mementa odvisí od faktu, že cosi bylo svrženo a je nevratně pryč. Pakliže by na místě původního Mariánského sloupu byla vztyčena náhražka, veškerá symbolika by se vytratila — aury původního sloupu nemůže napodobenina nikdy dosáhnout a varující apel trosek by byl oslaben zdáním obnovitelnosti. Přitom nositelem nejhlubšího významu pro dnešní dobu je právě ono prázdné místo, na němž chybí mariánský sloup.

Stojící sloup by pro nás dnes byl pouze svědectvím o tom, jak vnímali svět lidé v minulosti. Jeho trosky ale představují nadčasový apel, který jim dává silný aktuální význam i pro naši nejvlastnější současnost.