Vyhazov pro rasistku je adekvátní minimum

Propuštěná žena z knihkupectví Kanzelsberger možná zůstane rasistkou. Jenže v zemi, kde je spousta lidí na svůj rasismus hrdá, by byl „strach z otevřeného hlásání rasismu“ docela svěží vítr, nemyslíte?

Zaměstnankyně jablonecké pobočky knihkupectví Kanzelsberger na svém Twitteru zveřejnila ručně psaný životopis nezletilého romského uchazeče, který doplnila rasistickými komentáři na adresu Romů. O něco dříve na stejném profilu napsala: „I procházka po brněnském Cejlu mi byla příjemnější než zaučovat v práci cikánku… Každý přece ví, že normální barva je bílá.“ Po četných upozorněních firma záhy oznámila, že žena byla za nepřijatelné jednání propuštěna.

Na sociálních sítích lidé začali tento krok firmy houfně odsuzovat, na což jsme si v posledních letech už mohli zvyknout – ne že by tu lidem vadili přísní šéfové, ne že by jim tolik ležel na srdci osud ostatních pracujících – spíš jsou všichni tak trochu rasisti, hlavně pokud jde o Romy. Krok společnosti Kanzelsberger ovšem, podle mě nešťastně, odsoudila i Saša Uhlová, která svůj text na Alarmu dokonce nazvala „Je suis rasistická prodavačka z Kanzelsbergeru“.

Sašu Uhlovou samozřejmě z jakéhokoli rasismu obviňovat nelze. Svým postojem chtěla vysvobodit jednu osobu z příliš snadného lynče a napřít pozornost na komplexnější společenskou strukturu, ze které rasismus vyrůstá. Domnívám se, že ve snaze nabídnout toto „levicové“ zhodnocení situace ale zapomněla, koho se – minimálně titulkem – zastává.

V první řadě nešlo patrně o nějakou nekvalifikovanou pracovnici, ale o osobu s určitou mocí, která má přinejmenším přístup k životopisům uchazečů o práci – dost možná se tedy sama podílela na hodnocení, zda někdo získá nebo nezíská na pobočce práci. V takovém případě by Saša Uhlová navrhovala rasistku přesunout na místo, kde by svým rasismem nepáchala bezprostřední škody. Já tvrdím, že ve slušné firmě takové místo prostě neexistuje.

Kdyby tam tu ženu nechali, jak se tam kdy bude moci nějaký Rom ucházet o práci? Situace by byla o kousek složitější, kdyby se žena dopouštěla třeba jen takového toho obvyklého rasismu, který je, jak Saša Uhlová připomíná, politickou normou, a pokud by navíc nijak nesouvisel s její prací. V tomto případě však žena několikrát uplatňovala svůj velmi otevřený, nenávistný a explicitní rasismus přímo na věci spojené se svým zaměstnáním a potažmo přímo se svým zaměstnavatelem a jeho značkou.

Saša Uhlová nabízí několik správných upozornění, poukazuje na strukturální přítomnost anticiganistického rasismu napříč českou společností. Zajímavý je i její postřeh, že samotné zaměstnankyni muselo dodat sebevědomí k veřejnému hlásání rasismu její okolí, tedy dost možná i její kolegové a kolegyně z knihkupectví. Ničím z toho ovšem nelze ulehčovat to, čeho se žena dopustila.

Snaha, která zasluhuje obdiv. O to horší ženino jednání bylo. Foto Twitter

Vyhazov zaměstnankyně, která aktivně šíří rasismus, není něco, o čem by se měla vést polemika. Dá se argumentovat, že to k řešení celospolečenského problému samo o sobě nepřispěje, přesto by to samo o sobě rozhodně mělo být automatické minimum. Obě varianty – tedy nepřímou osvětu vyhazovem a přímou osvětu nějakými školeními či kampaněmi – bychom neměli dávat do protikladu, měly by se doplňovat.

Máme navíc po státní správě i soukromém sektoru požadovat, aby se svými zaměstnanci systematicky pracoval? Jistě. Stačí se zaposlouchat do hovorů u obědových meníček, aby člověk pochopil, že řada Čechů by potřebovala důkladně vysvětlit, že poplácávání po zadku nebo rasistické vtípky nejsou v pořádku ani na pracovišti, ani nikde jinde. Nezapomínejme ovšem, že v tomto případě nejde o žádnou „vtipnou“ historku u oběda, ale situaci, kdy rasistický předsudek zlikvidoval šanci mladého člověka, jehož snaha zasluhovala naopak náš obdiv. Nemluvě o tom, že se svým jednáním žena v podstatě veřejně pochlubila a svůj postoj aktivně propagovala.

Firma pochopitelně reagovala v obavě, že zaměstnankyně poškodí její dobré jméno. Neřekl bych ale, že tah vedení byl z hlediska potírání rasismu ve společnosti „k ničemu“, ba že, jak tvrdí Saša Uhlová, povede ještě k větší rasové nenávisti. Pokud sám majitel ve firmě takto zakročí, pomáhá navenek určovat precedens a utváří obecnou firemní kulturu. Pokud máme právo po zaměstnavatelích něco chtít, tak je to přesně tohle a Kanzelsberger v téhle zkoušce obstál.

Stejně jako Kanzelsberger, obstál před časem řetězec Kaufland, když propustil prodavačku, která měla vytetovaný hákový kříž. Pokud má žena se svastikou na paži strach, že jí její kauza ztíží budoucnost na pracovním trhu, nemůže za to sama „kauza“, ale symbol nenávisti, rasismu a holokaustu, který si ve své hlouposti nechala zvěčnit na tělo. Pokud si tohle uvědomí, nechť se přihlásí, rádi její příběh znovu medializujeme s ilustrační fotografií, na které bude patrné, že si nechala hákový kříž odstranit, nebo ještě lépe přeškrtnout.

Propuštěná žena možná zůstane rasistkou, možná se ještě více zatvrdí. Jenže v zemi, kde je spousta lidí na svůj rasismus hrdá, by „strach z otevřeného hlásání rasismu“ byl vlastně docela svěží vítr, nemyslíte? A pokud jde o výchovný rozměr celé kauzy, mohlo jí knihkupectví místo odstupného darovat soubor knih, ve kterých by se mohla dočíst, k čemu její názory v minulosti vedly. Třeba by zpětně pochopila, proč dostala padáka.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Alena Zemančíková - Brno

Středa, 12.Února 2020, 18:26:48

Já si dokonce myslím, že celá věc zasluhuje odsouzení i v případě, že by nešlo o romského uchazeče. Ta žena z knihkupectví totiž zveřejnila dokument, který nebyl určen veřejnosti. Dokument je hezká, úctyhodná a - a to není tak důležité, ale přece - dojemná žádost o přijetí na brigádu od uchazeče, který je ještě téměř dítě. Kdyby ta pracovnice knihkupectví byla normální otevřená osoba, chtěla by se s tím klukem aspoň sejít, i když asi zrovna v knihkupectví pro něj práce nebude. Fakt, že jeho žádost s posměchem vystavila na veřejně sdíleném twitteru, je věc morálně nepřijatelná. Nabízí se napomenutí: a kdyby takhle žádalo o brigádu její dítě, schvalovala by, aby se žádost takhle vystavovala posměchu? Co je vlastně na té žádosti směšného?
V 80. letech jsem byla takovým nádeníkem v jednom knihkupectví na sídlišti a bylo jen na dobré vůli a sympatiích vedoucí obchodu, že mě pustila k práci se zákazníky a k objednávkám. Vím od té doby, že i nádenické práce je v knihkupectví dost, podařilo se mi tam si zablokovat krční páteř a když mě lékař vyšetřoval, zasmál se mému prohlášení, že přece nedělám nic těžkého. Zeptal se mě tenkrát, jestli jsem si někdy zvážila knížky, které denně musím přemístit. A napsal mi neschopenku. Možná by ten kluk přece něco mohl v tom knihkupectví dělat, ale na tom nezáleží a o to vůbec nejde.
Měli jsme také skvělé romské zákazníky. Tehdy byly zbourány celé bloky dělnických domů u plzeňské Škodovky a jejich romští obyvatelé dostali byty na sídlišti. Romské babičky na tom sídlišti chodily vnukům pro knížky, poslouchaly před obchodem, co hrajeme, a tu a tam si taky koupily desku. Jasně, že třeba Točkolotoč, folkovou skupinu ze Svitav. Ale naše oblíbená romská zákaznice si koupila i Smetanovy polky pro klavír a jednou i Gershwina. Pouštěli jsme hudbu reproduktorem z prodejny na ulici a někdy jsme vyloženě líčili na romské zákazníky, testovali jsme, co se jim bude líbit. Za Ray Charlese, který byl tehdy na poměry drahý, jim nebylo líto peněz. A taky přece museli mít gramofon!
Jinak soudím, že ta paní z knihkupectví v Jablonci není žádná personalistka, ale normální vedoucí prodejny, která nemá v knižním obchodě co dělat, protože je hloupá, vulgární a nevzdělaná. Bez ohledu na její vztah k Romům.

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Taky bych řekl, Středa, 12.Února 2020, 18:29:22

že si to paní Uhlová tentokrát moc nepromyslela, když říká "Navzdory tomu všemu si myslím, že vyhazovat ji neměli."

Totiž, i kdyby náhodou nešlo o Romského chlapce, a komentář neměl rasistický podtext, tak je tu pořád personalistka zveřejňující něčí pracovně obdržené CVčko na Twitteru s posměšným komentářem. A to je pochopitelně pořád na vyhazov (dokonce i bez toho posměšného komentáře), a téměř určitě šlo o porušení pracovního kodexu dotyčné personalistky.

Taky dělám občas technické pohovory, a kdybych udělal něco podobného, je mi jasné, že rovněž vyletím jak z praku.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Je škoda, že upřímnost se dnes necení, ale je naopak vystavena posměchu. Čtvrtek, 13.Února 2020, 12:58:55

Nechápu, co je na tom ručně psaném životopise směšné.

Pokud se ten kluk bude chtít stát "úspěšným", bude se tedy asi muset naučit psát ty obvyklé bláboly a lži, které zaměstnavalé od uchazečů očekávají. Podle mě jsou ale "na víno" právě tyhle lživé bláboly...

Souhlasím s paní Zemančíkovou: ten dokument je úctyhodný, nikoli směšný. Myslím si také, že ten kluk mohl v tom knihkupectví nějakou práci dělat a třeba by ji - k překvapení té vyhozené paní knihkupkyně - dělal velmi dobře.

Jinak souhlasím i se Sašou Uhlovou na A2larmu, že ta devótní reakce knihkupectví ničemu dobrému nepomůže.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.