Zaměstnankyně jablonecké pobočky knihkupectví Kanzelsberger na svém Twitteru zveřejnila ručně psaný životopis nezletilého romského uchazeče, který doplnila rasistickými komentáři na adresu Romů. O něco dříve na stejném profilu napsala: „I procházka po brněnském Cejlu mi byla příjemnější než zaučovat v práci cikánku… Každý přece ví, že normální barva je bílá.“ Po četných upozorněních firma záhy oznámila, že žena byla za nepřijatelné jednání propuštěna.

Na sociálních sítích lidé začali tento krok firmy houfně odsuzovat, na což jsme si v posledních letech už mohli zvyknout — ne že by tu lidem vadili přísní šéfové, ne že by jim tolik ležel na srdci osud ostatních pracujících — spíš jsou všichni tak trochu rasisti, hlavně pokud jde o Romy. Krok společnosti Kanzelsberger ovšem, podle mě nešťastně, odsoudila i Saša Uhlová, která svůj text na Alarmu dokonce nazvala „Je suis rasistická prodavačka z Kanzelsbergeru“.

Sašu Uhlovou samozřejmě z jakéhokoli rasismu obviňovat nelze. Svým postojem chtěla vysvobodit jednu osobu z příliš snadného lynče a napřít pozornost na komplexnější společenskou strukturu, ze které rasismus vyrůstá. Domnívám se, že ve snaze nabídnout toto „levicové“ zhodnocení situace ale zapomněla, koho se — minimálně titulkem — zastává.

V první řadě nešlo patrně o nějakou nekvalifikovanou pracovnici, ale o osobu s určitou mocí, která má přinejmenším přístup k životopisům uchazečů o práci — dost možná se tedy sama podílela na hodnocení, zda někdo získá nebo nezíská na pobočce práci. V takovém případě by Saša Uhlová navrhovala rasistku přesunout na místo, kde by svým rasismem nepáchala bezprostřední škody. Já tvrdím, že ve slušné firmě takové místo prostě neexistuje.

Kdyby tam tu ženu nechali, jak se tam kdy bude moci nějaký Rom ucházet o práci? Situace by byla o kousek složitější, kdyby se žena dopouštěla třeba jen takového toho obvyklého rasismu, který je, jak Saša Uhlová připomíná, politickou normou, a pokud by navíc nijak nesouvisel s její prací. V tomto případě však žena několikrát uplatňovala svůj velmi otevřený, nenávistný a explicitní rasismus přímo na věci spojené se svým zaměstnáním a potažmo přímo se svým zaměstnavatelem a jeho značkou.

Saša Uhlová nabízí několik správných upozornění, poukazuje na strukturální přítomnost anticiganistického rasismu napříč českou společností. Zajímavý je i její postřeh, že samotné zaměstnankyni muselo dodat sebevědomí k veřejnému hlásání rasismu její okolí, tedy dost možná i její kolegové a kolegyně z knihkupectví. Ničím z toho ovšem nelze ulehčovat to, čeho se žena dopustila.

↗

Snaha, která zasluhuje obdiv. O to horší ženino jednání bylo. Foto Twitter

Vyhazov zaměstnankyně, která aktivně šíří rasismus, není něco, o čem by se měla vést polemika. Dá se argumentovat, že to k řešení celospolečenského problému samo o sobě nepřispěje, přesto by to samo o sobě rozhodně mělo být automatické minimum. Obě varianty — tedy nepřímou osvětu vyhazovem a přímou osvětu nějakými školeními či kampaněmi — bychom neměli dávat do protikladu, měly by se doplňovat.

Máme navíc po státní správě i soukromém sektoru požadovat, aby se svými zaměstnanci systematicky pracoval? Jistě. Stačí se zaposlouchat do hovorů u obědových meníček, aby člověk pochopil, že řada Čechů by potřebovala důkladně vysvětlit, že poplácávání po zadku nebo rasistické vtípky nejsou v pořádku ani na pracovišti, ani nikde jinde. Nezapomínejme ovšem, že v tomto případě nejde o žádnou „vtipnou“ historku u oběda, ale situaci, kdy rasistický předsudek zlikvidoval šanci mladého člověka, jehož snaha zasluhovala naopak náš obdiv. Nemluvě o tom, že se svým jednáním žena v podstatě veřejně pochlubila a svůj postoj aktivně propagovala.

Firma pochopitelně reagovala v obavě, že zaměstnankyně poškodí její dobré jméno. Neřekl bych ale, že tah vedení byl z hlediska potírání rasismu ve společnosti „k ničemu“, ba že, jak tvrdí Saša Uhlová, povede ještě k větší rasové nenávisti. Pokud sám majitel ve firmě takto zakročí, pomáhá navenek určovat precedens a utváří obecnou firemní kulturu. Pokud máme právo po zaměstnavatelích něco chtít, tak je to přesně tohle a Kanzelsberger v téhle zkoušce obstál.

Stejně jako Kanzelsberger, obstál před časem řetězec Kaufland, když propustil prodavačku, která měla vytetovaný hákový kříž. Pokud má žena se svastikou na paži strach, že jí její kauza ztíží budoucnost na pracovním trhu, nemůže za to sama „kauza“, ale symbol nenávisti, rasismu a holokaustu, který si ve své hlouposti nechala zvěčnit na tělo. Pokud si tohle uvědomí, nechť se přihlásí, rádi její příběh znovu medializujeme s ilustrační fotografií, na které bude patrné, že si nechala hákový kříž odstranit, nebo ještě lépe přeškrtnout.

Propuštěná žena možná zůstane rasistkou, možná se ještě více zatvrdí. Jenže v zemi, kde je spousta lidí na svůj rasismus hrdá, by „strach z otevřeného hlásání rasismu“ byl vlastně docela svěží vítr, nemyslíte? A pokud jde o výchovný rozměr celé kauzy, mohlo jí knihkupectví místo odstupného darovat soubor knih, ve kterých by se mohla dočíst, k čemu její názory v minulosti vedly. Třeba by zpětně pochopila, proč dostala padáka.