Případ Nishita Timothyho: odsouzen bulvárem, osvobozen soudem

Loňské Vánoce trávila Lucia Timothy se svými malými dětmi u rodičů. Její manžel byl ve vězení. Usmrtil totiž člověka, který ho napadl. Oběť zločinu z nenávisti skončila sama za mřížemi. Dnes už je na svobodě. Co má celá rodina za sebou?

Profilovka

Zuzana Vlasatá

12.01.2019 10:31

„Byla to noc z pátku na sobotu. Manžel vyrazil na narozeninový večírek na jedné z těch lodí na Dunaji. Dvě hodiny po půlnoci se stále nevracel. Tři hodiny, čtyři…, pořád nic. Asi tam přespal, řekla jsem si. Ráno čekám dál a on pořád nikde. V deset mu volám, telefon vyzvání, ale nikdo to nebere. V jedenáct taky nic. Nakonec jsem naložila děti do auta a říkám jim, že jedeme za tatínkem na loď,“ popisuje Lucia Timothy události 6. a 7. října roku 2017.

Na lodi tou dobou uklízeli po večírku. Dozvěděla se, že manžel odešel už v noci. „Nasedla jsem zpět do auta. Bylo akorát poledne a zazvonil mi telefon. Hned jsem poznala, že volá policie.“

„Nějaký kapitán mi říká, že mají manžela na krajské policii a že mám přijet a vzít mu oblečení a léky. Víc prozradit nechtěl, že prý je na to informační embargo,“ pokračuje ve vyprávění. Hlavně, že žije a je v pořádku – honilo se jí hlavou.

Děti – dvouletou dceru a šestiletého syna – odvezla domů. Posadila je před televizi, nanosila jim jídlo a pustila pohádky. Lepší řešení v tu chvíli neměla. Opět nasedla do automobilu a vyrazila na stanici. „Posadili mě na židli, kolem mě asi pět policajtů, a začali vysvětlovat, že manžel měl incident. Jeden člověk zůstal zraněný a jeden zemřel,“ rekapituluje.

„Hledím na ně, co je to za blbost. Nabídli mi, zda nechci, aby mi zavolali sanitku. To už mi připadalo úplně absurdní. Říkám, že ne, že mi bude stačit, když mě pustí k manželovi. A oni, že to nejde. Když jsem chtěla vysvětlení, proč to nejde, žádné neměli. Prostě to tak je,“ uzavírá průběh prvních hodin od situace, která její rodině na rok a týden obrátila život vzhůru nohama.

Novovlastenci měli žně
O případu Nishita Timothyho jsme psali vloni v červnu. 7. října 2017 po druhé hodině v noci se strhla v centru Bratislavy kousek od německé a americké ambasády potyčka. Trvala krátce. Jeden člověk, Branislav Baluch, při ní zemřel. Slovenská média hned poté referovala, že „Ind při noční hádce o taxík dobodal slovenského fotbalistu“.

Protimigrantské weby a nenávistné skupiny na sociálních sítích měly žně – konečně přišel ten důkaz, že imigranti jsou zlo. Konspirovalo se o teroristickém útoku. Obžaloba navrhovala až dvacet let vězení za vraždu a ublížení na zdraví.

„Slovenská policie tvrdí, že má v cele jednoho pachatele – Inda. Proč lidé na videu mluví o více pachatelích? A proč o Arabech? Pravda se v tomto nepodaří ututlat, pachatel půjde k soudu a jeho identita bude veřejně známá,“ konspiroval Blok proti islamizaci. Repro DR

Jenomže jak ukázal čas, vyšetřování, ale do velké míry také iniciativa Nishitových přátel a rodiny, celé to bylo trochu jinak. Ze záznamu kamery umístěné na budově německé ambasády je jasně vidět scénu, kdy tři lidé z ničeho nic napadnou jednoho, který jde proti nim. Následuje strkanice a trojice zatlačí muže na kapotu jednoho ze zaparkovaných aut. Perou se. O pár sekund později jeden z trojice spadne na zem.

Nishit Timothy se po útočnících několikrát ohnal kapesním nožem, který po předchozích nepříjemných zkušenostech začal nosit pro případ nutné sebeobrany u sebe. V rozporu s pravděpodobností – všichni čtyři muži měli v krvi přes dvě promile alkoholu – to ale bohužel dopadlo jako scéna z akčního filmu. Jedno z neohrabaných máchnutí přeťalo krční tepnu Branislava Balucha a ten na místě vykrvácel.

Nishita o pár minut později zadržela nedaleko místa činu policejní jednotka. Skončil na stanici krajské policie, odkud putoval do koluzní vazby. V bratislavském vězení strávil rok a dva měsíce. Možnosti vyšetřování na svobodě dal totiž prokurátor pokaždé stopku.

29. listopadu 2018 ale městský soud v Bratislavě případ uzavřel s tím, že nešlo o vraždu, ale sebeobranu, a vydal příkaz k okamžitému propuštění. Nishit, Lucia a děti jsou zase pohromadě. Život se vrací do starých kolejí.

Prokurátor Michal Šúrek má ale i nadále opačný názor než soudce a trvá na tom, že šlo o úkladnou vraždu. Odvolal se proto ke krajskému soudu. „Jsem, rád, že je to za mnou. Ale současně mám opravdu strach, co mě ještě čeká,“ přiznává Nishit.

Jak se rodině žije dnes? A co vlastně prožila?

Na zhroucení nebyl čas
Lucia a Nishit se poznali před čtrnácti lety v New Yorku, kde oba pracovali pro mezinárodní křesťanské sdružení mladých lidí YMCA. Chodili spolu, Lucia pak přijela do Indie, kde zůstali dva a půl roku a vzali se. V roce 2008 se přesunuli na Slovensko. Nishit postupně získal slovenské občanství. Oba pracují v nadnárodní IT korporaci.

„Ten první den policii hlavně zajímalo, jestli manžel není Arab a zda není zapojený do nějakých skupin. Nejvíc je trápilo, že se nedomluví slovensky, když má občanství,“ vypráví Lucie, zatímco s oběma manželi obědvám v bratislavské restauraci. Snažím se pozorovat reakce dalších hostů a obsluhy. Nishitova tvář vloni plnila slovenská média po několik měsíců a stále se najde dost lidí, kteří i navzdory rozsudku nevěří, že je nevinný.

I proto dnes, ač je od přírody spíš společenský extrovert, nerad chodí ven. Ve firmě změnil pozici tak, aby mohl více pracovat z domu a nemusel jednat se zákazníky. V restauraci si však žádné zvláštní, natož nevraživé, reakce nevšímám.

Když se ptám Lucie, která vše vypráví s až nepochopitelným klidem a nadhledem, kdy se teda z toho, co se stalo, zhroutila, odpovídá s pobaveným úsměvem: „Ještě ne.“

Prostě na to nebyl čas. „Každé ráno jsem se probudila a myslela na to, co musím udělat. Mám malé děti, moji rodiče žijí v Košicích, manželovi v Indii. Ze dne na den se ze mě stala samoživitelka. Byla jsem v neustálé pohotovosti, řešila záležitosti případu, advokáta. Po nocích jsem pracovala. Spala jsem tak pět hodin denně,“ vyjmenovává. Štěstí bylo, že má flexibilní práci a chápavého šéfa. „Ale určitě jsem byla co dva měsíce na pokraji sil,“ uzavírá.

„Je to superžena – silná a statečná. Neumím si představit, že bych obdobnou situaci zvládl jako ona. Viděl jsem to ve vězení. Většinu lidí tam jejich partnerky i manželky postupně opustily. Dva tři měsíce a bylo to. Ale ona stála při mně,“ vstupuje do hovoru Nishit.

Netušil jsem, že zemřel
Nishit a Lucia mají na základě svých zkušeností s médii nespočet důvodů, proč už nikdy nepromluvit s žádným novinářem. Naopak je více než pravděpodobné, že se dnes několik šéfredaktorů – právem – obává, že se s nimi začnou soudit. A jak mi Lucie potvrzuje, všechny ty nehorázně vylhané články – a že jich bylo – má uložené.

Cestou vlakem do Bratislavy na schůzku s nimi se proto smiřuji s tím, že možná žádný text nevznikne, že bude možná nadmíru obtížné klást správné otázky a najít skulinu mezi upřímným zaujetím pro téma a nepříjemným strkáním nosu do cizích osobních – a bolestivých – záležitostí. Na druhou stranu oni i já víme, že jeden z prvních textů, který skutečně pátral po tom, co se tenkrát stalo, vyšel právě v Deníku Referendum.

Nakonec jde ale vše úplně samo. „Myslím, že jsem dnes po těch zkušenostech duševně silnější. Zažil jsem, že stačí být ve špatný čas na špatném místě – plus alkohol k tomu – a může vás to zničit. Hlavně máte-li rodinu, nesmíte něco takového vůbec dopustit,“ říká Nishit.

„Novináři" například ukradli svatební fotky z facebookového profilu Luciiny sestry, aby pak vytvářeli dojem, že takto vystrojený se šel bavit do města, kde „vraždil“. Topky.sk... Repro DR

Jak si osudnou noc a první hodiny poté vybavuje on?

„Dokud jsem to neviděl na videu, moc jsem si průběh toho incidentu nepamatoval. Byla tma, bylo to celé šílené, kolem jsem vnímal další lidi. Myslím, že jsem se v tu chvíli hlavně bál, že na mě zaútočí i oni,“ rámuje scénu, jejíž rekonstrukci dnes dobře známe z videozáznamu i soudního spisu.

„Až druhý den, když mi přidělili právníka, který ale nemluvil anglicky, takže museli shánět překladatele, se mě zeptali, jestli vím, proč jsem zadržený. Říkám, že mě napadla skupina lidí a že mi není jasné, proč nezadrželi je. Pak se mě můj právník ptá, jestli vím, co se stalo – že jeden z těch lidí zemřel,“ pokračuje ve vyprávění.

„Byl to pro mě neskutečný šok. Rozplakal jsem se. Nechápal jsem, jak je to možné. Dál už se se mnou v podstatě nebavili a odvedli mě do detence, kde jsem zůstal s nějakým chlapíkem asi čtyři dny a čekal jsem na soud. Pak pro mě přišla banda kukláčů a nasadili mi pouta na ruce a na nohy. Připadalo mi, že se mnou zacházejí jako s teroristou. Soudce s tím byl také rychle hotový. Došel k závěru, že je zde důkaz, že jsem vraždil a poslal mě do vazby. A pak jsem jen čekal. První měsíc jsem nic nechápal. Byl jsem v permanentním šoku,“ uzavírá své líčení prvních, nejtěžších dní celé anabáze.

Bití ve sklepě
V té době také prakticky nemohl komunikovat s rodinou. Zpočátku si jen s Lucií posílali vzkazy psané na papír přes právníka. Později mohli telefonovat. Poprvé se viděli až 27. října. Tedy dvacet dní po incidentu. „Den před výročím naší svatby,“ podotýká – opět – pobaveně Lucia. Děti se s tatínkem viděly až později. Prostředí věznice na ně ale nezapůsobilo dobře.

Později si s dětmi spíš telefonovali. Dvouletá dcera to brala tak, že tatínek někde pryč pracuje, starší syn to, co se děje, bohužel trochu chápal. Až později rodině povolili kontaktní návštěvy, nikoli jen přes sklo...

První den ve vazební věznici zažil věc, o které tušíte, že se dějí, ale nechce se vám radši věřit, že by to mohla být pravda. „Odvedli mě do sklepa, kde se předávalo vězeňské oblečení. Přišel ke mně policajt a dal mi takovou facku, že mi odletěly brýle. Pak mě kopl do zad. Poté mi předal mundúr a talíř, načež mi do něj plivl. Následoval rozkaz, abych se vysvlékl a oblékl se do vězeňského. Odložil jsem si své šaty a nechal si spodní prádlo. On mě kopl do břicha a řval: Řekl jsem, všechno oblečení! Měl jsem strach. Nevěděl jsem, že to nesmí, myslel jsem si, že je to normální zacházení,“ líčí Nishit.

Od vězeňského kaplana se později dozvěděl, že se ten policista znal s Branislavem Baluchem, kterého Nishit usmrtil. Hrávali spolu prý fotbal. Případ nikdo neřešil.

Bulvár, přiživovaný účelovými úniky z policie, měl jasno. Repro DR

Následovaly další krušné chvíle. Nekonečné nesrozumitelné povely. Drsný vězeňský režim. Ponorková nemoc se spoluvězněm…

Postupně se to ale lepšilo. „Choval jsem se dobře a byl jsem na bachaře vlídný. Pochopili, že jsem normální. A když se konečně dostalo na veřejnost to video z ambasády, viděli, že nejsem žádný vrah. Začali se dokonce chovat kamarádsky. Popichovali mě. Zaveleli třeba: Prohlídka, máš u sebe nůž, Timothy?“ popisuje.

Lidi si myslí, že zabít je hrozně snadné
Je známo, že ve vězení jsou všichni nevinní. Každý žije v přesvědčení, že je tam neprávem. A patrně existuje i něco jako mezivězeňská solidarita. Ale jeden údajný poznatek Nishitových spoluvězňů mě zaujal. „Oni mi od začátku věřili. Říkali: My víme, jak těžké je někoho zabít ve rvačce.“

Kdyby to bylo možné spočítat, jaká pravděpodobnost by nám vyšla? Tři na jednoho, v noci, všichni opilí. A přesto jeden z přesilovky skončil s přeříznutou krční tepnou. „Lidi si myslí, že zabít někoho nožem je strašně jednoduché,“ uzavírá Lucia.

Tím se ale dostáváme k zásadní – a na všechny strany nepříjemné – otázce celého příběhu. Kdyby u sebe oné noci Nishit neměl nůž, bylo by to lepší? Jak by to dopadlo? Můžeme si být jistí, že lépe?

Takové úvahy nám usnadňuje nešťastný konec Filipínce Henryho Acordy, kterého vloni jedné květnové noci v centru Bratislavy sprovodil se světa kopancem do hlavy testosteronový sympatizant krajní pravice Juraj Hossu. Henry Acorda se tehdy „provinil“ tím, že se zastal své přítelkyně a jejich společné kamarádky, které Hossu obtěžoval.

Čekala jsem, že něco přijde
Pokud tedy hrozí cizincům v nočních ulicích středoevropských měst násilné útoky, či dokonce smrt, máme sebeobranu nechat na nich? Začíná to být systémový problém? A pokud ano, jaké jsou jeho příčiny?

Čech, kterého vyšetřovala policie pro výhrůžky ředitelce školky za to, že v zařízení v její péči byla mezi hračkami panenka tmavého odstínu pleti, se bránil argumentem, že to udělal ze strachu o své děti. Neustále prý viděl v médiích, že se sem valí nelegální migranti, kteří napadají lidi. A jestliže někoho může vyprovokovat panenka, co teprve člověk z masa a kostí.

Zlo, nenávist, rasismus, xenofobie, ale i jejich společný jmenovatel – strach – jsou ve společnosti obsaženy, jak jsme v Deníku Referendum ukazovali reportážní sérii Normalizace nenávisti. Když se tomu všemu začnou zvedat stavidla, jako v roce 2015, můžou se dít šílené věci. Český důchodce Jaromír Balda dokonce ze strachu a nenávisti k migrantům zosnoval fingovaný teroristický útok na vlak. Udělal by to, kdyby se antiimigrantská rétorika nestala normou?

„Mně to celé připadalo jako věc, o které jsem už dlouho tušila, že přijde – že mi jednou někdo zavolá, že se něco stalo. Jen jsem netušila, jaký to bude mít konec,“ říká Lucia.

Nishit Timothy u sebe začal nosit nůž po několika špatných zkušenostech. „Před pár lety se stalo, že byl manžel večer venku a volá mi, že ho bijí nějací chlapi. Byla půlnoc, zvedla jsem telefon, zavolala policii, že se to děje u Michalské brány. Sedla jsem do auta a jela pro něj,“ vzpomíná.

Jindy zas na celou rodinu verbálně dorážel „vysportovaný týpek v maskáčích“ během výletu na bratislavském hradě. „Nikdo se nás samozřejmě nezastal,“ dodává.

Za slovenským bulvárem nezaostával ani Expres.cz z mediální stáje českého premiéra Andreje Babiše. Repro DR

Eskalace ale nastala právě v roce 2015. O migrantech a cizincích coby nebezpečí se mluvilo v médiích prakticky non-stop. Ministři vnitra – ať už slovenský Kaliňák či český Chovanec – donekonečna opakovali, že uzavřou hranice a nepustí do země ani jednoho uprchlíka. Mluvilo se o právu nosit zbraň k sebeobraně. Málokdo tehdy poslouchal kritiku politiky šíření strachu a varování, k čemu povede. Dnes sklízíme její trpké ovoce.

„Najednou mi jeden člověk říká: Vy cizinci sem chodíte a berete nám práci, naše ženy a pijete naše pivo! A co je špatně, ptal jsem se? Když jsem na tu práci kvalifikovaný a ty ne, tak ji přece logicky dostanu já. A když si žena vybere mě a ne tebe, je to přece její rozhodnutí, ne moje. A navíc piju české, ne slovenské pivo,“ ilustruje absurdní rovinu tohoto společenského sesuvu Nishit.

Litovali mě, že žiju s psychopatem
Když se Lucie a Nishita ptám na reakce lidí poté, co se to tenkrát celé stalo, dovídám se vlastně, že bezprostřední i širší okolí – od rodiny přes školku až po práci – v podstatě stálo při nich. Asi hrála roli osobní zkušenost. Když někoho znáte jako dobrého člověka, věříte spíš jeho verzi příběhu než tomu, co píše bulvár.

Hlavou se mi ale honí otázka, zda to bylo skutečně tak hladké, anebo má Lucie ve zvyku nestěžovat si. Největší krize nastala s bydlením. „Lidi, u kterých jsme byli v nájmu – vysokoškoláci s dobrým postavením –, měli najednou strašný problém. Přečetli si nějaké články a uvěřili, že manžel je psychopat. Začali mě litovat, že s ním prý musím mít hrozný život,“ říká Lucia a vypadá to, že se snad rozbrečí smíchy.

Nakonec si rodina musela hledat nové bydlení. „Paní domácí si chodila každý měsíc vyzvednout nájem. Peníze jsme jí obvykle dával já, když jsem byl doma sám. A ona se najednou vyděsila, že jsem ji mohl kdykoliv zavraždit,“ říká Nishit.

Paní domácí Lucii litovala, že žije s psychopatem – a chtěla, aby se rodina vystěhovala. Ale můžeme se jí divit, když si média mohou dovolit například toto? Hlavnespravy.sk Repro DR

Může se tomu člověk divit, když v médiích vycházely informace, které neměly nic společného s realitou? „Někde jsem četla, že u nás byla kvůli hádkám a konfliktům neustále policie. To se ale nikdy nestalo. Nevím, zda si to novináři vymysleli, nebo jim to řekl někdo ze sousedů, kdo si byl ochoten pro padesát eur vymyslet cokoliv. Na druhou stranu by to znamenalo, že novináři znali naši adresu a pak by přišli i k nám. A to se taky nikdy nestalo,“ přemýšlí Lucia.

Pobaveně pak dodává, co dalšího si o sobě a manželovi přečetla: Například, že měl v Indii manželku, která zemřela nepřirozenou smrtí. Nebo že studoval na Slovensku a při tom se spolu seznámili…

Díry ve vyšetřování
Musíme samozřejmě připustit, že způsob, jakým Lucia a Nishit popisují své zkušenosti s vyšetřováním případu a s postupem prokurátora, jsou jednostranné. Jsou to jejich subjektivní zážitky a poznatky. I tak ale – a nejen proto, že jsou přinejmenším pro tuto chvíli vítězi případu – stojí některé z jejich postřehů za zmínku.

„Každé slovo ve spisu jsem četla asi tisíckrát. Když tohle uděláte, přijdete na spousty nesrovnalostí. Žasla jsem, jak je možné, že prokurátor ty věci vidí úplně jinak. Člověk, který má být nestranný, dokáže věci interpretovat velice subjektivně,“ říká Lucia. Myslí si navíc, že prokurátor Michal Šúrek, má k rodině mrtvého osobní vztah. „Během soudu spolu neustále postávali, bavili se, poplácávali se po ramenou. Je tedy nezávislý?“ dokresluje.

„Jakmile během líčení pochopil, že to prohraje, přestal se ovládat, začal rudnout, křičet, rozčilovat se. Proč se tak choval? Co z toho má, pokud někoho obžaluje z vraždy?“ diví se.

Dále je s podivem, že videozáznam Nishitova zatýkání policií, který prokurátor u soudu předložil, byl pořízen z dálky nějakou průmyslovou kamerou. Existuje přitom záznam policie samé. A není založen ve spisu. Když jej Nishitův advokát u soudu prezentoval, byl podle Lucie prokurátor „úplně vytočený“. Co to znamená?

Nesedí totiž výpověď tří policistů, kteří popsali, že Nishit osudnou noc při zadržení kladl odpor a nespolupracoval. „Z toho policejního videa je ale jasně vidět, že to není pravda. Zvedl jsem ruce a když se zeptali, zda mám nůž, vytáhl jsem ho a odevzdal. Jejich výpověď byla jako přes kopírák. Jak můžou lhát? Tři policisté?“ ptá se Nishit nechápavě.

Rovněž policie nevyslechla svědky z baru, kde údajně jednoho z trojice pozdějších útočníků napadl muž tmavé pleti, což mělo být důvodem útoku na Nishita. Proč se tím nezabývali?

Příběh Nishita Timothyho a Branislava Balucha nemá vítěze a poražené, jen mrtvé a nespravedlivě vězněné – a spoustu jejich blízkých, kteří někoho na čas, anebo na pořád ztratili. V takové situaci lze očekávat emoce, zlobu a touhu po zadostiučinění na všech stranách.

Nishit v doprovodu kukláčů a „brutální vraždění“ v titulku. Vykřičník to jistí. Plus jeden deň. Repro DR

Lucia vyjmenovává seznam ústrků – včetně stalkingu a výhrůžných e-mailů – ze strany Baluchova okolí. „Pokud zajdou ještě o jeden krok dál, začnu to řešit. Nebojím se jich. Myslím, že je pro ně nejtěžší přenést se přes to, že slyšeli z úst soudce, že Braňo je ten agresor a útočník. Chápu, že si potřebují ventilovat zlost, frustraci, smutek. Ale každý, i já, má své limity,“ uzavírá téma kategoricky.

Necítím se jako zabiják
„Když zažijete něco podobného jako my na vlastní kůži a dojde vám, do jaké míry stát nefunguje, jak policie nefunguje, jak deklarují nestrannost, ale vůbec to tak není, protože cizince s tmavou pletí hned zařadí do nějaké škatulky, dostane se vaše důvěra v instituce na bod mrazu. Slovák zemřel, máte smůlu…,“ říká Lucia.

O to více si cení soudce. „Systém už je prostě nastavený tak, že každý se zná s každým. V konečném důsledku potřebujete jen fakta. Nevyhráli jsme díky síle právníka nebo slabosti prokurátora, ale díky soudci, který bral v potaz jen fakta,“ upozorňuje. A pravdou je, že pokud jsme v prvním textu o případu psali, že změří míru institucionálního rasismu na Slovensku, je nyní třeba ocenit, jak tamější soud obstál.

Při tom všem je to ale už navždy Nishit, kdo bude žít s pocitem, že zavinil něčí smrt. „Někdy mě to budí v noci. Ale současně to celé prožívám trochu tak, jako by se to nestalo. Neviděl jsem to. Nebyl jsme u toho, když zemřel. Vlastně pořád trochu nemůžu uvěřit, že jsem to způsobil. Byl jsem opilý a párkrát jsem máchl nožem,“ popisuje svou těžko přenositelnou zkušenost.

„Ano, bude to se mnou celý život, ale něco chybí k tomu, abych se cítil jako zabiják. Necítím se za to plně zodpovědný. Jsem věřící člověk. Ve vězení jsem četl Bibli a rozmlouval s Bohem. Víra mi velmi pomohla,“ dodává Nishit.

Kdo všechno tedy nese na tragickém případu vinu? Agresoři, kteří napadli na ulici jen tak z plezíru člověka? Politici a novináři, kteří svými slovy proměnili atmosféru ve společnosti k horšímu? Policie, která nedokáže zajistit bezpečí na ulicích? Jednotlivci, kteří jsou připravení bránit se útokům i se zbraní v ruce? Souzen byl každopádně jenom jeden člověk, který byl navíc současně i obětí.

Kéž by osvobozující rozsudek Nishita Timothyho, bude-li potvrzen, přispěl k tomu, že média, policie, politici i veřejná správa začnou o odlišných lidech mluvit mnohem zodpovědněji. Na vyvolávání nenávisti, jak ukazuje popsaný bratislavský případ, totiž doplácejí nakonec úplně všichni.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.