První slovíčka, která mě moje učitelka arabštiny naučila, byla „tsaura“ a „sahid šhada“. V překladu „revoluce“ a „náměstí Mučedníků“. „A ještě slovíčko ‚masdud ‘, uzavřený, bys měla znát. To uslyšíš často ve spojení se silnicemi,“ naklonila se ke mně nad kardamomovou kávou.

Moje učitelka arabštiny má vlídný obličej a medový hlas dobré víly a její růžově vymalovaný pokoj přetéká krabicemi svíček a mýdel vlastnoručně vyráběných z medu a olivového oleje, jejichž prodejem se živí. Ve volném čase píše články proti policii a vládě a chodí stavět na silnice barikády z kamení či hořících pneumatik ve snaze zablokovat infrastrukturu a zmobilizovat svou zemi ve prospěch započaté revoluce.

„Jsem sice muslimkou, ale jsem muslimkou pro sebe, ne pro ostatní. Jsou dobrá politická řešení a jsou špatná politická řešení — a náboženství s tím nemá co do činění,“ vysvětluje mi.

Média jako důvod, jež přitáhl v říjnových a listopadových dnech loňského roku na bejrútské náměstí Mučedníků až milion demonstrantů, nejčastěji uvádějí libanonský systém dělby moci na základě náboženství, který formuje tamější politiku od vyhlášení nezávislosti na Francii v roce 1943. Post prezidenta náleží maronitskému křesťanovi, zatímco premiér je sunnitský muslim a předseda parlamentu šíítský muslim.

Sektářský systém, z nějž těžila křesťanská menšina, měla ukončit Taifská dohoda, uzavřená za účelem smíření křesťanů a muslimů po patnácti letech občanské války v roce 1989. Dohoda přenesla výkonnou moc z prezidenta na premiéra a zavedla spravedlivější parlamentní kvóty pro příslušníky nejrozšířenějších náboženství — Libanon jich uznává celkem sedmnáct.

V důsledku ale spíše sektářství prohloubila, než potlačila. Systém kvót prorůstá veškeré složky veřejné správy a dal vzniknout džungli neprůhledných dohod, v níž má jednotlivec bez podpory hlav svého náboženství minimální šanci uspět — a v níž kvete korupce.

Tak jako téměř vždy je však vztek lidí v ulicích především vztekem lidí chudých, nezaměstnaných, opomenutých. Libanon, země nezdravě závislá na dovozu, je třetím nejzadluženějším státem na světě, po Japonsku a Řecku, na platby za úroky z půjček padá polovina příjmů veřejného rozpočtu.

Masivní investice do obrody občanskou válkou zničené země přitom občanům nezajistily ani základní veřejné služby jako spolehlivé dodávky elektřiny či systém veřejné dopravy. Místo toho nakrmily konta developerů, kteří si rozporcovali státní pozemky a zničili životní prostředí.

Zalátat dluhy měli samozřejmě občané v sevření utažených opasků. Do žebříčku nejbohatších lidí světa magazínu Forbes se přitom vloni vkradli hned tři členové premiérovy rodiny a sám premiér Saad Harírí v roce 2013 jen tak daroval šestnáct milionů dolarů jihoafrické modelce, s níž měl románek na Seychelách — jak prasklo těsně před vypuknutím protestů.

Lidi do ulic vyhnalo zdánlivě bezvýznamné oznámení plánu zdanit hovory přes WhatsApp a další mobilní aplikace. I bez toho stojí v Libanonu pět set megabajtů internetu deset dolarů.

Prakticky jedinou odpovědí vlády na tři měsíce trvající protesty byla — krom policejního násilí — říjnová rezignace premiéra Harírího, jehož v prosinci nahradil Hassan Dijáb. Bývalý ministr školství Dijáb, oficiálně nadstranická postava, neoficiálně favorit Hizballáhu, na konci ledna představil po třech měsících politického vakua novou vládu. „Děvka, děvka, Hassan Dijáb je děvka!“ skandují však dál na náměstích rozlícení demonstranti a žádají jmenování vlády odborníků očištěné od všech, kdo mají se zkorumpovaným establishmentem cokoliv společného.

Revoluce jako mejdan

„Od doby, co začala revoluce, jsem nepřestala chlastat," směje se za volantem Lejla během mé první výpravy na náměstí Mučedníků a nadšeně mi ukazuje benzínku, na níž demonstranti zpravidla stojí fronty na pivo. Sociální sítě na počátku revoluce zaplavily fotografie protestujících, kteří v ulicích hrají karty, paří na techno revolučního DJe Madiho K, válí se v nafukovacím bazénku nebo společně malují.

Dnes však ulice mlčí. Na Bejrút dopadá poslední nedělní večer roku 2019 a my neměly v údolí Bikáa, kde obě bydlíme, co dělat, a tak jsem si z rozmaru zajely vypít lahváče do ohniska protestů, přestože se tu dnes nic neděje.

Doprovází nás Lejlin přítel Mahmud, aktivní člen regionálního revolučního hnutí, který byl před osmi měsíci členem Harírího strany Hnutí budoucnosti. Ptám se, co jej přimělo stranu opustit: korupční skandály? „Korupce, čtyřicet let nepřetržité korupce!“ odpovídá za něj rozohněně jeho přítelkyně.

„Tohle je nejdražší čtvrť v celé zemi. Nákupy oblečení či večeře v restauraci si tu může dovolit hrstka nejbohatších,“ popisuje Lejla, zatímco stoupáme liduprázdným náměstím. Náměstí Mučedníků leží vedle lesa skleněných výškových budov tvořícího demonstranty proklínanou čtvrť Solidere. Žádné jiné místo v Libanonu není vhodnější odpovědí na otázku, kam se ztratily peníze, jež zapříčinily výši státního dluhu.

Od počátku revoluce však náměstí okupují z plachet a kovových tyčí spíchnuté stany, v nichž přespává přibližně pět set demonstrantů a v nichž se díky penězům ze sbírek vaří jídlo pro všechny a zadarmo. Jeden ze stanů funguje jako free shop, v němž lidé zničení ekonomickou krizí vybírali vánoční dárky pro děti, jiný jako revoluční tetovací salon, v němž si zájemci nechávají bezplatně zkrášlit kůži obrázkem cedru, státního symbolu.

Uprostřed náměstí se tyčí obří maketa zdvižené pěsti s nápisem „tsaura“, jejíž menší verze lemují ulice v celé zemi. I masivní kužel s hvězdou na vrcholu, jež měl symbolizovat vánoční strom, oblékli demonstranti do revolučních plakátů a graffiti nápisů, z nichž některé vyzývají k prostému „fuckování“ systému, jiné žádají rovnost pro sexuální menšiny či pro ženy.

Ulici vedoucí z náměstí k budově parlamentu protínají zátarasy z plechu a ostnatých drátů, u nichž se střídají vojáci. Ve snaze znesnadnit demonstrantům pohyb po městě nechala vláda ostnatými dráty odříznout od zbytku Bejrútu celé staré město.

Tak jako na vše živé padla i na revoluci s příchodem zimy únava. Lidé se po listopadových stávkách vrátili do práce. Dým z hořících barikád se plazí chladnou krajinou sotva párkrát měsíčně.

Sice se nadále protestuje téměř každý den, ale pod červenobílými vlajkami s cedrem se krčí stále tytéž tváře. Setrvalo jádro studentů, nezaměstnaných, a pak těch nejaktivnějších revolucionářů, kteří vše, co měli, pokud vůbec něco měli, obětovali životu na náměstí Mučedníků.