Libanon: země, v níž nelze být bezvěrcem

Jan Beránek

Obrazy ze země, v níž musíte patřit k nějakému náboženství, z níž se jezdí za svatbami na Kypr a kde můžete natrefit na pohostinné arménské revolucionáře.

Před pár dny jsem se vrátil z další cesty do Libanonu - jednoho z nejbizarnějších států na světě. Bejrút, stejně jako celá země, je rozdělen do oblastí podle hlavních náboženských skupin: v západních čtvrtích vládnou sunité, jih má pod kontrolou šíitský Hizballáh, na východě převažují maronitští a ortodoxní křesťané, v horách nad městem pak vládnou drúzové.

Slovo vládnou myslím celkem doslova: v zemi není žádný jednotný občanský zákoník, každý člověk se řídí pravidly své náboženské komunity. Kromě již zmíněných pěti hlavních jde o další odnože a sekty, celkem je jich oficiálně uznáno osmnáct (čtyři muslimské, dvanáct křesťanských, drúzové a konečně i judaismus). Libanonský občan bez výjimky musí mít v dokladech uvedenu jednu z nich, ke které přináleží a jejímiž pravidly se tedy řídí: ve věcech svateb, dědictví a dalších náležitostí.

Stejně tak je mezi hlavní náboženské komunity rozdělena vláda i celé země. Podle nepsaných, ale mnohá desetiletí respektovaných dohod, je prezidentem zástupce maronitů, předseda parlamentu šíita, premiér sunitský muslim, vicepremiér a místopředseda parlamentu ortodoxní křesťan. Drúzové tradičně drží post náčelníka generálního štábu.

Bizarní je, že nikdo oficiálně neví, jaká je demografická struktura těchto osmnácti náboženství: poslední sčítání obyvatel proběhlo v roce 1932 a od té doby se nekoná z obav, že by mohlo vyjít najevo, kolik je příslušníků kterého vyznání, což by mohlo narušit křehkou rovnováhu v zemi.

Je to zároveň stát, ve kterém nemáte volbu být ateistou: jednu víru si prostě vybrat musíte. Kamarádi mi vyprávěli o smíšeném páru, muž byl drúz a žena šíitka. V Libanonu nebyl způsob, jak by se mohli oficiálně vzít: konvertovat ke drúzúm ani jejich víru opustit prostě nejde.

Svatba v zemi by ale musela proběhnout buď podle jedněch, nebo druhých náboženských pravidel... Nakonec to vyřešili tak jako řada dalších Libanonců - odletěli se nechat oddat na Kypr, jehož úřední sňatek libanonské úřady následně uznávají.

Návštěvníkovi Bejrútu neujdou viditelné pozůstatky občanské války, zejména domy, které mají dodnes fasády rozryté od kulek. Nejvíc je jich podél Damašské třídy (Damascus Road), která dělí západní Bejrút od východního a byla během konfliktu zemí nikoho: ostřelovači obou stran zabili každého, kdo se tam ukázal.

Nechci příliš zabíhat do historických výkladů, ostatně sám se se spletitou minulostí Libanonu pořád seznamuji. Kdo chce, dohledá si informace sám.

Pokud se chcete s tehdejším děním seznámit jinak než čistě faktograficky, vřele doporučuji poetický, pokud to lze vůbec v téhle souvislosti říct, film „West Beirut“ (https://www.csfd.cz/film/123045-zapadni-bejrut/prehled/), který počátek šíleného konfliktu a jeho eskalaci sleduje skrze zážitky tří teenagerů, jedné křesťanské dívky a jejích dvou muslimských kamarádů.

Při mé první cestě do Bejrútu před pár lety - shodou okolností to bylo v prosinci - mi tamější kamarádka při jízdě Damašskou cestou s jemnou dávkou ironie říkala: „Vidíš, tady nalevo od nás lidi slaví Vánoce, napravo od nás zrovna nic - ale aspoň po sobě už nestřílejí.“

Dětství prožila právě v pekle občanské války, do které zasáhla i válka s Izraelem, ale o traumatizujících zážitcích se zmíní jen zřídka. Pochází ze šíitské rodiny a myslím, že i díky pokrokovému tatínkovi, který odmítal náboženský fundamentalismus a v rámci možností byl bezvěrec, z ní vyrostla silná, emancipovaná žena skeptická vůči náboženstvím všech směrů. Úplně jí rozumím.

Jiný kamarád - drúz - se nedávno vrátil z návštěvy rodiny v Brazílii. Když jsem se s údivem ptal, jak se stalo, že jeho rodina skončila právě v Brazílii, vyprávěl mi, jak během občanské války jeho rodiče v zoufalé snaze zachránit svému dospívajícímu synovi život jej propašovali z hor do přístavu a tam někoho uplatili, aby se dostal na palubu první lodi, která odplouvala - nezáleželo na tom, kam míří, hlavně že to bylo někam pryč. Tak se stalo, že jeho bratr skončil v Brazílii, kde se usadil; později se za ním přestěhovali i rodiče.

Patnáctiletou občanskou válku ukončily vlády cizích zemí, které mají v Libanonu své zájmy: zejména Saúdové a Američané. Ukončení vraždění dosáhly díky tomu, že štědře uplatili velitele válčících stran a zaručily jim beztrestnost. Na každé straně ale dodnes zůstávají hluboké jizvy: nejen mrtví, ale i desítky tisíc bratrů a otců, kteří byli uneseni jako rukojmí některou z jiných frakcí a už je nikdy nikdo nespatřil.

Křehký mír v zemi udržuje jen slabě ozbrojená státní armáda, jež se ale třeba neodváží do míst pod kontrolou Hizballáhu, který je vojensky mnohem silnější. Podstatnou roli hrají tajné bezpečnostní služby - pochopitelně dodnes rozdělené do znesvářených táborů podle náboženských sekt - financované z velké části zahraničními vládami. Nemají sice zbraně, ale zato disponují prvotřídními zpravodajskými sítěmi a vybavením.

Během jedné z mých návštěv díky tomu například na poslední chvíli zmařili sebevražedný atentát v jednom z barů na ulici, na které jsem shodou okolností ten stejný večer s několika kamarády ochutnával drinky různých podniků. Lidi v Bejrútu si umí skvěle užívat života mimo jiné proto, že si nikdy nemůžou být jisti tím, co přijde zítra - nebo i v příštím okamžiku.

Je tam určitě bezpečněji než dřív, ale i tak zůstává tohle podivuhodné město kulturně i psychologicky rozdělené. Vyhnete-li se opravdu tvrdému jádru území Hizballáhu, prakticky žádné zvláštní nebezpečí tam nehrozí. Navzdory tomu se i mladí lidé drží spíš v té oblasti města, kterou znají a kam přísluší.

Většina mých tamních kolegů jsou křesťané a nikdo z nich třeba nebyl ve vyhlášeném jazzovém baru na okraji Hamry, která je jedním z center nočního života a moderní zábavy - prostě proto, že „tam už žijí šíité“. Naopak muslimská kamarádka nikdy nebyla v části křesťanské čtvrti Mar Mikhael, kde to večer taky slušně žije.

Na Bejrútu je fascinující jeho kulturní rozmanitost - každá čtvrť vypadá úplně jinak - a taky místní kuchyně, která je podle mne jedna z nejlepších na světě. Patrně i díky tomu, že mísí to nejlepší z tureckých, arménských, palestinských a syrských ingrediencí.

Stejně jako všechna jiná místa, kam cestuji, i Bejrút nejraději objevuji pěšky a náhodně, bez předem načtených turistických průvodců. Díky tomu jsem objevil malou zapadlou čtvrť Ghabi - stojí na kopci, kde se tísní úzké uličky a strmá schodiště, a byla původně ghettem Arménů po jejich útěku z Osmanské říše.

Když jsem se tudy brouzdal před týdnem, pozvali mne na oslavu narozenin jednoho ze svých kamarádů místní arménští revolucionáři. Nad grilovanou zeleninou, humusem a plackami zapíjenými jejich arakem jsme si užili několik krásných hodin. Do Bejrútu se budu vždy rád vracet.

    Diskuse
    V Libanonu se křesťané ještě nějak drží, ale jinak je to na Blízkém východě, v severní Africe a některých asijských státech skutečná tragédie:

    https://www.bbc.com/news/uk-48146305
    May 12, 2019 v 18.57
    To je zlé,
    náboženská nesnášenlivost funguje všemi směry. Ptejme se taky, proč v Palestině a Iráku křesťany tolik nesnášejí - jestli to není tím, jak šíleně se tam naše západní civilizace projevuje.
    May 12, 2019 v 19.28
    Ale vždyť ti jejich křesťané nepocházejí z Evropy ani z Ameriky, nepatří tedy k západní civilizaci, nýbrž jsou místní.
    May 12, 2019 v 19.33
    za místní je nemají,
    nejpozději od křižáckých válek...
    May 12, 2019 v 19.47
    Mohli bychom říct, že i u nás může být jistý strach z muslimů pochopitelný. Vpády Tatarů a rozpínavost Turků tu také zanechaly určitou stopu v historické paměti, zvlášť na Moravě. Je to patrné třeba z lidových písní.
    May 12, 2019 v 19.54
    to máte pravdu, ještě že jsme se ubránili!
    Tataři ani Osmani z toho ale, na rozdíl od křižáckých výprav, nedělali svatou válku.
    May 12, 2019 v 19.58
    Takže ono nikdy nebylo povinností muslimů šířit víru mečem? Dělali to jen proto, aby na dobytém území mohli vybírat daně?
    IH
    May 12, 2019 v 21.26
    Proti křesťanům a západní civilizaci jsou za jistých okolností lidé např. i u nás. Kdyby na to přišlo, dali by to asi více najevo. A o strastech Židů v Evropě snad pochybovat ani nelze...

    Hledat pro to, že se pospolitosti, nebo jen lidé s různou (domnělou) identitou nemají vždy rádi, kdovíjak oprávněné důvody celkem netřeba. Jde hlavně o to, co jim moc kdy a kde, třeba nenápadně, dovolí.
    May 13, 2019 v 12.20
    To je mi úplně jasné, pane Horáku, že proti křesťanům a západní civilizaci je mnoho lidí i u nás. V Libanonu nelze být bezvěrcem. V Evropě, tedy na Západě, to lze, a proto je pro evropské bezvěrce Západ kořenem všeho zla. Vždyť kdo jiný může za to, že oni jsou bezvěrci? Kdyby bydleli v Libanonu, tak by jimi nebyli.
    Opravdu mi není jasné, proč by třeba zrovna palestinští muslimové tak strašně nenáviděli palestinské křesťany, jak píšete pane Beránku.
    V Iráku dejme tomu, i když tam evidentně Saddáma nevtrhla svrhnout křesťanská vojska, která by pak začala s obracením na víru...

    Že nejsou považováni za místní od křižáckých válek?
    Podle mě další naprosto šílené tvrzení.
    Ehm, nebyly všechny ty země, i když se jmenovaly jinak, původně křesťanské?
    Z toho logicky vyplývá, že muslimové nikdy nebudou křesťany uznáni jako místní, nemluvě o těch evropských....
    Jak vám vaše logika chutná?

    Ono se holt o radikalizaci islámu nesmí mluvit.
    (a já nepopírám, že se někdy Západ, dávno nekřesťanský, na Blízkém východě chová nepřijatelně....... ale například na mydlení se sunnitů a šíitů, při kterém zkrátka občas příjdou k úhoně i ti, co stojí bokem, to až takový vliv nemá...)

    A nad křesťanskou genocidou je třeba zavírat oči.
    May 13, 2019 v 13.11
    O současném pronásledování křesťanů v různých částech světa mluví i papež František:
    https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=29073
    https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=28842
    May 13, 2019 v 13.17
    nechápu,
    proč mě najednou berete jako nepřítele evropské civlizace? Protože jsem napsal o Libanonu, že tam nemůže být nikdo bezvěrec (a že moje tamní kamarádka, na základě sektářského násilí včetně toho křesťanského během tamní občanské války, odmítá jakékoliv náboženství)? Nebo se Vám zdá - přesně v rozporu s tím, o čem píšu - že nejsem vděčný za sekulární uspořádání v Evropě?

    A to vše jen pro to, že využívám tohoto našeho kulturního výdobytku, abych se vymezil i vůči křesťanství kvůli jeho temné minulosti (podotýkám, že ze stejného důvodu se nikde nezastávám islámu ani jiných konfesí)? Nebo to už se v naší pokrokové, sekulární Evropě nesmí, být skeptický k náboženství?

    Opravdu nerozumím.
    May 13, 2019 v 20.47
    To nebylo konkrétně nic proti vám, pane Beránku, ale jen reakce na slova pana Horáka o tom, že i u nás je mnoho lidí proti křesťanům a proti křesťanské minulosti západu. Protože sama vím, například z facebooku ii odjinud, že ta nenávist vůči křesťanům, zejména na levici, je poměrně silná. Přitom o křesťanství nikdo pořádně nic neví, jako ani já jsem kdysi nevěděla. Zrovna včera jsem napsala, že jsem v sobě měla jakési "veto", které se vztahovalo na všechno co souviselo s Bohem a s křesťanstvím. Prostě apriorní soud. Teprve až to veto bylo zlomeno, uviděla jsem všechno v jiném světle.
    JP
    May 14, 2019 v 12.22
    Vnitřní veto a Maxwellův démon
    Tak s tím "vnitřním vetem" je to opravdu zajímavá poznámka, paní Hájková. Ono to má totiž zcela univerzální platnost, zdaleka nejen ohledně náboženství. Například to samé "vnitřní veto" má paní Zemanová, kdykoli přijde řeč na alternativní medicínu. Ona prostě předem naprosto přesně a jistě "ví", že alternativní medicína nefunguje a fungovat nemůže a nesmí; protože kdyby fungovala, tak by to nabouralo její (paní Zemanové) racionalistický pohled na svět.

    Ve své knize "Evoluce svým vlastním tvůrcem" píše její autor Miroslav Veverka - jen tak jakoby mimochodem - větu jako hrom: totiž že naprosto principiálně k a ž d ý ucelený systém (ať se jedná o systém fyzikální, organický, biologický, anebo o "systém" lidské psychiky či celé společnosti) v prvé řadě musí hledět na to, aby udržel svou vlastní identitu.

    A pro tuto svou zcela základní životní či existenční funkci má tento systém na svých hranicích jednoho velice přísného strážce: "Maxwellova démona".

    Ten pojem "Maxwellův démon" pochází původně z fyziky, je vysvětlením pro to, proč na pozadí entropických jevů mohou jaksi "proti přírodě" přece jenom vznikat procesy negentropické, s vyšší mírou uspořádanosti, vnitřní organizace. Tento "démon" na základě informací o jednotlivých částicích od sebe odděluje ty s vyšším, a ty s nižším energetickým potenciálem. Vzniká tak energetický rozdíl, gradient, kterého je pak možno využít pro konstrukci a udržování těch kvalitativně vyšších procesů a struktur.

    A tento "démon" sedí u hranic, u bran tohoto systému - a žárlivě střeží, aby se do jeho nitra nedostalo nic, co by narušovalo jeho identitu. To znamená: on už u těchto bran filtruje všechny i n f o r m a c e, které by tomu systému mohly být škodlivé, které by ho mohly nějakým způsobem přivést z rovnováhy. Tady nehraje naprosto žádnou roli, jestli ty informace jsou samy o sobě "pravdivé" či nikoli; to jediné o co se jedná je to, zda jsou kompatibilní s daným systémem, anebo ne. A ty které jsou nekompatibilní - ty jsou jak řečeno okamžitě nemilosrdně vyřazeny, potlačeny.

    Toto platí jak řečeno principiálně pro všechny entity, které mají určitý stupeň vnitřní organizace; je to tedy doslova přírodní zákon.

    A to "vnitřní veto", o kterém mluvila paní Hájková - to není nakonec nic jiného, nežli tento ryze fyzikální "Maxwellův démon", který od nás automaticky odráží všechny informace, které by hrozily narušit naši identitu, naši vlastní rovnováhu.

    Proto je pro nás vždycky tak obrovsky obtížné, tu bariéru toho "vnitřního veta" prorazit: protože tím vždycky bezprostředně ohrozíme naši vlastní identitu. Tedy ten absolutní základ celé naší existence.

    A proto ateisté nemohou pochopit křesťany a křesťané muslimy a všichni monoteisté dohromady buddhisty, a racionalisté spiritualisty a spiritualisté racionalisty, a sparťané slávisty a slávisti sparťany. Vždycky u nás znovu a znovu zasáhne náš vlastní "Maxwellův démon", který nám našeptává: to všechno je přece tobě cizí, to by narušilo tvůj vnitřní pořádek - a p r o t o je to špatné, a ty se proti tomu musíš opevnit a musíš proti tomu bojovat!

    Takže s těmi našimi možnostmi získat pochopení i pro jiné náhledy než je ten náš vlastní to opravdu vypadá velice špatně. Jak řečeno, je to vyloženě přírodní zákon.

    Jenom jedna určitá pozitivní naděje se tu skrývá: i podle toho samého Veverky vývoj (evoluce) podle všeho směřuje obecně k vyšší komplexitě. Ale - tuto vyšší komplexitu, tedy vyšší stupeň univerzality je možno získat právě jenom tím, že my toho svého démona dokážeme alespoň tu a tam zavřít do klece. A že to, co se nám napřed zdálo být něčím zcela cizím, nepřátelským, nás ohrožujícím - že to přijmeme, v pozitivní syntéze integrujeme do toho našeho vlastního "systému". Tedy do naší mysli, do naší duše. Do našeho vlastního obrazu světa.
    May 15, 2019 v 4.34
    Ono to tak fatální není. Tedy není to tak, že buď je člověk to nebo ono, přičemž jeden toho druhého nemůže pochopit.
    Tak třeba apoštol Pavel píše v 1. listu Korintským: "Člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všecko, ale sám nemůže být nikým správně posouzen".
    Beru to tak, že může-li posoudit všecko, může i pochopit i jiné lidi.
    JN
    May 15, 2019 v 8.28
    Náboženské nesnášenlivosti se nelze vyhnout tím, že se člověk stane bezvěrcem.
    Člověk je z podstaty bytostí náboženskou (nemůže svoji podstatu změnit), bezvěrectví je z tohoto pohledu jen dalším náboženstvím, náboženstvím nereflektovaným, neuvědomovaným.

    Různá náboženství však procházejí všechna podobným vývojem. V některé fázi svého vývoje může být náboženství většinově nereflektované, v některé fázi agresivní a výbojné, v některé fázi dojde k popření reality, se kterou se ocitne v rozporu... U všech náboženství včetně bezvěrectví je to zkrátka podobné.
    JP
    May 15, 2019 v 8.53
    To by ovšem, paní Hájková, ten Váš (respektive Pavlův) "člověk obdařený Duchem" musel být schopen posoudit (a pochopit) i bezvěrce.

    Nezdá se, že by tomu tak u většiny křesťanů bylo.

    Takže jsou pak logicky možné jenom dvě alternativy:

    - buďto většina křesťanů není obdařena skutečným Duchem

    - nebo ta Pavlova věta nesouhlasí.
    JP
    May 15, 2019 v 8.54
    Pane Nusharte, mohl byste nějakým způsobem doložit své tvrzení, že člověk je "ze své podstaty" náboženskou bytostí?...
    HZ
    May 15, 2019 v 9.08
    Když už jste si zase začal, pane Poláčku,
    s alternativní medicínou, tak aspoň neříkejte takové nesmysly, jako že můj vztah k ní je dán jakýmsi mým "vnitřním vetem".
    Mnohokrát jsem opakovala, že mé výhrady vycházejí z toho, že tvrzení alternativců o podstatě a účincích jejich metod jsou jimi samými vydávána za vědecká, ačkoli se ukázala jako nedoložitelná a nesmyslná. Nikdy a nikde jsem netvrdila, že by ty "alternativní" léčebné metody a prostředky nemohly v určitých případech lidem pomáhat.
    Můžete si naše předchozí debaty na toto téma vyhledat, abychom nemuseli neustále opakovat to samé.
    IH
    May 15, 2019 v 10.07
    Vaše problémy na naši hlavu
    To, co napsal pan Poláček o univerzálním základu funkce hlídek u vstupních bran systémů a konkrétně o sklonu lidí k vetování idejí, které odmítají pro jejich nekompatibilitu, je jedna, podstatná, strana věci. Je tu však i strana druhá, aspoň v očích nás, kteří máme "nesnesitelnou lehkost bytí" za projev podivné, nám chybějící vlohy. Mohla by to být skoro definice obyčejných lidí, aspoň v naší současnosti, že dokážou „spráskat“ skoro všechno. O nějaké koherenci neslyšeli a k pocitu identity nepotřebují „Cogito, ergo sum“ úplně celé.
    Když jsem kdysi nechtěl něco jíst, moje babička říkala "Ono se to tam nepopere!" Myslela pochopitelně žaludek, ale „ono se to pere“, nebo také (většinou) ne, v hlavách.
    May 15, 2019 v 10.23
    Já myslím, pane Horáku, že tohle je problém především vás, mužů (kompatibilita a koherentnost). I když nejenom, samozřejmě.
    Ale nezdá se mi, že by zrovna ženy měly "nesnesitelnou lehkost bytí".
    May 15, 2019 v 12.15
    Není to tak jednoduché, pane Poláčku, jak by někdo mohl očekávat: Rozhodnu se pro křesťanství, a tak dostanu přidělenou svou porci Ducha.
    Navíc, u vás je ještě ten problém, že si Ducha představujete jenom jako inteligenci. Ale chápat někoho znamená také přijímat ho takového, jaký je.
    JN
    May 16, 2019 v 7.31
    Panu Poláčkovi (15.Května 2019, 08:54:13, "člověk je ze své podstaty náboženskou bytostí")
    Člověk neví všechno, co by vědět chtěl nebo potřeboval. To, co neví a vědět chce nebo potřebuje, musí něčím nahradit, aby jeho obraz světa byl kompletní (každý svůj obraz světa potřebuje, nedokáže bez něj žít a bude se zlobit, když mu ho někdo naruší). To, co neví, nahradí tedy tím, v co věří.

    Rozdělení světa na svět přirozený a na "nadpřirozeno" je kognitivní konvence, "nadpřirozeno" je jednoduše to, co je zatím nepoznané, nebo použitou metodou poznání nepoznatelné, zatímco ono "přirozené" je to, co se již jeví jako bezpečně poznané. "Bezpečně poznané" ale není pro všechny to samé. To, co je například pro animistického člověka bezpečně poznané, je pro člověka moderního nadpřirozeno a pro středověkého křesťana pohanský blud. (Abychom třeba nechodili tak daleko: To, co je pro akupunkturistu bezpečně poznané, je pro člena spolku Sisyfos nevědecký blud, akupunkturista a člen spolku Sisyfos se liší v metodě poznání.) Obsah víry je tedy podmíněn kulturním vývojem a jestliže kulturní vývoj dospěje k potřebě popřít existující náboženství, stane se víra nevědomou.

    Já bych naopak řekl, že spousta křesťanů bezvěrce chápe.
    JJ
    May 16, 2019 v 9.58
    Ekumenický Spolek Hašteřivých Důchodců
    opět v akci :-P
    May 16, 2019 v 10.24
    Panu Morbicerovi
    Ano. Spousta křesťanů chápe bezvěrce a na druhé straně spousta křesťanů se navzájem nechápe, nechápe jeden druhého.
    "V renesanci se křesťané trávili, dnes se střílejí na sociálních sítích" píše Martin Vaňáč:
    https://www.krestandnes.cz/teolog-martin-vanac-v-renesanci-se-krestane-travili-dnes-se-strileji-na-socialnich-sitich/
    JP
    May 16, 2019 v 11.00
    Proč jsem jako zářný příklad přítomnosti onoho "Maxwellova démona" jmenoval zrovna Vás, paní Zemanová: právě proto že Vy zcela zásadně a úporně od své mysli blokujete všechny informace, které by Vám narušovaly Váš racionalistický výklad světa. Právě od toho je tady ten Maxwellův démon: aby blokoval nežádoucí informace.

    A přitom - těchto informací o působnosti alternativní medicíny je dnes už dost a dost; stačí se rozhlédnout. Přesněji řečeno: stačí před nimi nezavírat oči.

    Tady nejde o to, jestli ta alternativní medicína je či není "vědecká" (podle měřítek současné "vědy" samozřejmě nikoli); ale jde o to zda objektivně působí n a d rámec pouhého placeba. A to je právě to, co Vy nechcete vidět, a co odmítáte spatřit.

    Přesněji řečeno: to je právě to o čem Vy a p r i o r i odmítáte vůbec uvažovat, a zprávy o čem automaticky blokujete.
    JP
    May 16, 2019 v 11.49
    Podivné, nám chybějící vlohy...
    Pane Horáku, právě v tom to všechno spočívá: že ten "démon" nás drží ve svých spárech. On nás (každého z nás) omezuje, redukuje, oklešťuje jenom na jeden jediný způsob existování, jenom na jeden jediný úhel pohledu. Herbert Marcuse svého času vytvořil svůj obraz "jednodimenzionálního člověka". On to samozřejmě myslel v jedné specifické souvislosti, jako kritiku kapitalistického systému omezujícího člověka jenom na přízemně materialistický způsob existence; ale tato jeho téze má zcela univerzální význam. A je to právě tento Maxwellův démon, který z nás dělá takového "jednodimenzionálního člověka". My vnímáme svět jenom v jedné jediné dimenzi; a všechno co se této naší vlastní, nám důvěrné známé dimenzi vymyká, to se nám jeví být "podivným", cizím, neskutečným. My jsme plně v moci tohoto démona; a poslušni jeho našeptávání, vše to co by nás vlastně mohlo vnitřně obohatit odmítáme a odmršťujeme předem jako něco cizího a potenciálně nebezpečného.

    Mohu Vás ubezpečit, že i já jsem s tímto démonem musel svádět tuhé boje. Byla zde řeč o esoterice respektive alternativním způsobu léčby; zůstaňme tedy u toho tématu. Dříve i já jsem byl přesvědčený racionalista; a všechny zprávy (tehdy jich ještě nebylo tak moc) o takových fenoménech jsem (zcela stejně jako paní Zemanová dnes) považoval za naprostý humbuk.

    Až jsem se jednoho krásného dne s výsledky těchto "kouzel" sám osobně setkal; a - pokud jsem ze sebe nechtěl udělat zarytého dogmatika racionalismu, musel jsem uznat, že fungují. No - a nakonec jsem si sám v sobě vypěstoval, vypracoval příslušné "vlohy", takže dnes v určité míře s těmito metodami respektive energiemi mohu sám pracovat. (A mimochodem: zjistil jsem přitom, že největší překážkou pro schopnost s těmito tajuplnými energiemi pracovat je právě hluboko usazené přesvědčení člověka moderní doby, že "něco takového" přece fungovat nemůže. Jakmile člověk prorazil tuto mentální blokádu, pak zbytek je už vlastně docela jednoduchý.

    --------------------------

    To samé platí o můj vztah k "nadpřirozenu" vůbec. Byly časy kdy i já jsem o něm neměl nic jiného nežli pocit naprostého přezírání. Pak se ale stalo, že jsem se před léty na jednom internetovém fóru potkal s člověkem, který byl - a stále - přesvědčeným mystikem.

    Budiž; takových není málo. Jeho výjimečnost spočívala v tom, že on je za prvé mimořádně inteligentní člověk, a svůj postoj dokáže odůvodnit s výjimečnou intelektuální konsistencí a přesvědčivostí. A za druhé: je to zcela jedinečně mírumilovná duše, takže i když se naše světonázory jevily naprosto neslučitelnými, přesto jsme naše názorové střety dokázali udržet nejen na slušné, ale dokonce i na svým způsobem přátelské úrovni. A právě tehdy jsem započal můj boj s mým démonem racionalismu.

    Totiž: mnohé z jeho (toho mého oponenta, nikoli toho démona) mystických představ a názorů považuji dodnes za naprosto iracionální, a jejich odůvodnění za neudržitelná.

    Ale přesto - krok po kroku, za plynutí celých roků kdy jsme tyto diskuse vedli (a čas od času je znovu ohřejeme), jsem sám pro sebe získal pochopení, že tady přece jenom něco je. Nikoliv - neuvěřil jsem a nikdy neuvěřím v jeho přesvědčení, že za vším jsoucím stojí nějaké "vesmírné vědomí", které to všechno stvořilo a je jeho primární řídící složkou; nicméně jsem pro sebe získal pochopení toho, že jsoucí svět je přece jenom něčím více, nežli jenom lineárně kauzálními řetězci materiálně-fyzikálních příčin a následků.

    V každém případě: tento n á š svět je v prvé řadě svět člověka; a my vůbec nemůžeme jinak, nežli se na něj dívat, nežli se k němu vztahovat prostřednictvím nás samých, naší mysli. A tato naše mysl je sice na jedné straně uspořádána lineárně-racionálně; ale na straně druhé je stejně tak uspořádána nelineárně-komplexně, holisticky. A že když my racionalisté si v sobě nedokážeme vypěstovat schopnost t a k é toho holistického vědomí a vidění, tak nám z toho lidského světa velice mnoho uniká.

    Ano, je to tak: my máme (to jest každý z nás, od narození) k něčemu vlohy, a k něčemu ne. To je (ty vlohy) naše přednost; ale zároveň naše omezení. Protože z naší přirozenosti máme vlohy jenom k něčemu.

    A tak opravdu nikdy neuškodí, když se pokusíme si ty naše vlohy trochu rozšířit. Nemělo by smysl z toho, pro co nemáme talent, udělat středobod našeho života. Ale rozhodně může být užitečným pro to "podivné, cizí" získat alespoň určité základní pochopení.

    On to ten náš démon s námi vlastně myslí dobře, když nás chce chránit před vším, co by mohlo narušit náš pohodlný vnitřní klid. Ale nedá se nic dělat - na straně druhé to je přece jenom poouhý démon, nepříliš inteligentní bachař, který opravdu jenom hlídá ty mříže mezi "venku" a "uvnitř". Občas bychom přece jenom měli mít odvahu podívat se i na ten svět "venku". Možná zjistíme, že není zase až tak cizí, zlý a nebezpečný, jak nám náš démon neustále namlouvá. A že dokud nevyjdeme ven, tak nakonec zůstáváme natrvalo uzavřeni u v n i t ř toho světa za mřížemi.
    JP
    May 16, 2019 v 11.57
    Pane Nusharte, má otázka zněla zcela jednoduše: na základě čeho můžete odůvodnit své tvrzení, že člověk ze ze své podstaty "náboženskou bytostí". Prosil bych proto stejně jednoduchou a jednoznačnou odpověď. To že se pojetí náboženství v průběhu dějin měnilo, není žádnou odpovědí.

    A ostatně - jak už jsem svého času zmínil: podle toho, s jakou vehemencí svého času Platón útočil na ateismus (především u "mladých mužů") je možno soudit, že už v dřívějších dobách byl ateismus značně rozšířenou záležitostí. Především právě u těch "mladých mužů", dokud ještě nebyli dostatečně zpracováni panující náboženskou indoktrinací.
    JP
    May 16, 2019 v 12.04
    Duch jako inteligence
    Ano, paní Hájková, já Ducha chápu opravdu (jenom) jako Inteligenci; to je totiž to maximum, které ještě mohu přijmout jako v určitém smyslu racionální vymezení toho, co je.

    Je mi samozřejmě jasné, že věřící se ke svému "Duchu svatému" vztahují jiným způsobem. Ale to pro mě pak už není popis jsoucího světa, nýbrž jenom popis právě toho, jak se věřící k tomu světu vztahují, jak ho reflektují, jak si ho představují.
    JN
    May 16, 2019 v 13.35
    Pane Poláčku,
    poskytl jsem Vám odpověď na to, nač jste odpovědět žádal, no a Vám se ta odpověď nelíbí.

    Člověk je z podstaty náboženskou bytostí, přičemž náboženskost bych charakterizoval jako vztah člověka k nadpřirozenu. Dělení na "nadpřirozeno" a "přirozeno" je ale jen kognitivní konvence, takže náboženskost člověka, jakožto jeho vztah k nadpřirozenu, je vlastně náboženskost jakožto vztah k tomu (způsob zacházení s tím), co je v obrazu světa (u každého člověka individuálně, ale zároveň podobně s ostatními podmíněno kulturním vývojem) předmětem "nebezpečné" víry a nikoliv součástí "bezpečně" poznaného. Obraz světa se nikdy nemůže skládat jen z "bezpečně" poznaného, vždy je jeho součástí i "nebezpečná" víra, a to nijak nezávisí na tom, zda si člověk tyto "bezpečné" a "nebezpečné" oblasti ve svém obrazu světa uvědomuje, či zda si jich vůbec vědom není. Stručně řečeno, nezáleží na tom, zda se člověk považuje za věřícího či za bezvěrce, pořád zůstává náboženskou bytostí.
    HZ
    May 16, 2019 v 15.47
    Pane Poláčku,
    mohli bychom se dohodnout, že alternativní medicína je schopná lidem pomáhat, a jít od toho, co říkáte?
    Naše debata je totiž bezvýchodná. Zrovna jako vy vidíte blok na mé straně, já ho naopak vidím na vaší. V tom, že nejste schopen akceptovat informace, které dokazují, že alternativní léčebné metody úspěšně fungují a pomáhají v rámci toho, čemu se říká účinek placeba či dobrého slova, ale nad tento rámec nejdou. To není nic dehonestujícího vůči poctivým léčitelům, kteří chtějí opravdu pomáhat, nikoli vydělávat na důvěřivcích.
    Tak co? Nabízím remízu, což je z mé strany opravdu maximum vstřícnosti.
    VP
    Proč jsem jako zářný příklad přítomnosti onoho "Maxwellova démona" jmenoval zrovna Vás, paní Zemanová: právě proto že Vy zcela zásadně a úporně od své mysli blokujete všechny informace, které by Vám narušovaly Váš racionalistický výklad světa. Právě od toho je tady ten Maxwellův démon: aby blokoval nežádoucí informace.
    "...a trám ve svém vlastním oku nevidíš..."
    JP
    May 17, 2019 v 10.54
    Duchovní podstata člověka?
    Pane Nusharte, v každém případě existuje velice zásadní pojmový rozdíl mezi "náboženskostí" na straně jedné, a mezi "duchovností" na straně druhé.

    Svého času zformuloval Hegel skutečně velice silný argument proti jakémukoli materialismu: že totiž materialismus se zabývá zkoumáním věcí jenom v jejich bezprostřední předmětné přítomnosti, tedy v jejich j e d n o t l i v é existenci; zatímco podstata lidského ducha přesně naopak spočívá v tom, že tyto věci poznává v jejich o b e c n ý c h určeních, v tom co je nikoli náhodné, nýbrž nutné, tedy v tom co je jejich zákonitostí.

    Z toho tedy Hegel dovozuje, že člověk je ze samé své podstaty bytostí idealistickou, nikoli materialistickou.

    Je to argument dozajista velice silný; ale na straně druhé je to argument ryze hegelovský, tedy vycházející plně z tradice německého filozofického idealismu, kde nejdůležitějším ze všeho bylo právě poznávání, lidský duch.

    Je totiž na straně druhé stejně tak dobře možno argumentovat, že člověk se ve své r e á l n é, osobní existenci stále ještě potkává a potýká především s j e d n o t l i v ý m i věcmi, entitami, v jejich jedinečné individualitě. Například komunikujeme vždy s tím či oním konkrétním člověkem - a nikoli s obecným p o j m e m "člověk".

    Takže pravda bude asi někde uprostřed, respektive na obou stranách: v u r č i t ý c h souvislostech je člověk skutečně bytostí primárně idealistickou; ale v jiných souvislostech zase bytostí primárně materialistickou.

    Ale i v té rovině kde můžeme člověka považovat za bytost primárně idealistickou - i tam je jak řečeno pořád ještě obrovský skok k tomu, abychom ho právem mohli prohlásit za bytost "ze své podstaty náboženskou".
    JP
    May 17, 2019 v 11.02
    Pane Pospíšile, pokud ta Vaše poslední replika snad mířila na mě: kdybyste si opravdu pozorně přečetl má poslední líčení o mém potýkání se s oblastí spirituality, mohl byste vědět, že jsem si pro tuto oblast postupem času skutečně vypracoval nemalé pochopení; ale to na straně druhé vůbec a naprosto neznamená, že bych spolu s tím nekriticky uznal a převzal všechny m y s t i c k é artefakty s touto oblastí spojené. A to samé platí bezezbytku i pro můj vztah ke křesťanství.

    Opakuji znovu a znovu, že chovám plné uznání k tomu, jakou pozitivní a progresivní roli sehrálo křesťanství především v minulých dobách; ale to ještě není ani v sebemenším dostatečným důvodem, abych proto akceptoval i veškerý mystický balast, kterým je křesťanství - v kontextu moderní doby - čím dál tím více zatěžováno, a čím dál tím více stahováno ke dnu.
    May 17, 2019 v 12.07
    K vyjádření pana Poláčka s názvem "Duchovní podstata člověka".
    Takže podle vás, pane Poláčku (respektive podle vašeho výkladu Hegela), když někdo komunikuje s lidmi jakožto s jednotlivci, je jeho činnost materialistická, zatímco ten kdo komunikuje s obecným p o j m e m "člověk", ten je idealista, či dokonce snad jedná spirituálně?
    To je snad nějaký nesmysl, ne?
    May 17, 2019 v 12.15
    Pokud jde o tu náboženskost člověka, pan Nushart měl na mysli, stručně řečeno, že člověk vždy některé věci ví, a co neví, nebo neví jistě, tomu věří. Prostě si tu oblast nevědění něčím pokryje. Přičemž mezi tím a tím není úplně jasná hranice.
    Svého času, a to už je dost dávno, jsem tu na Referendu napsala, že člověk má v hlavě pár jistých, záchytných bodů, a zbytek je jakási omáčka, která to doplňuje.
    May 17, 2019 v 12.39
    Ještě snad lze doplnit, že tu "omáčku" si lidé vytvářeli ne každý sám, nýbrž od nepaměti společně, tím jak společně žili a komunikovali, nikoli ovšem záměrně a vědomě.
    Takže vlastně to k nim jakoby přicházelo.
    JN
    May 17, 2019 v 16.25
    Panu Poláčkovi
    Jak říká paní Hájková, neměl jsem na mysli rozdělení "materialismus - idealismus", ale "poznané - nepoznané".
    VP
    Nepopírám, pane Poláčku, že i v křesťanství je plno balastu. Přeji Vám, aby vás Váš démon, nebo Ego, pustilo k tomu hutnému, co tvoří podstatu víry v Ježíše.
    JP
    May 18, 2019 v 13.02
    Člověk jako ideální a jako materiální bytost
    K tomu Hegelovi, materialismu a idealismu: ano, já sám jsem si dodatečně uvědomil, že jsem tu jeho argumentaci zprostředkoval asi až příliš zjednodušeně, což může vést k dezinterpretaci. Takže teď podrobněji:

    Hegel v prvé řadě porovnává člověka se zvířetem. Zvíře - to se k věcem materiálního světa vztahuje tak, že je prostě pozře, zkonzumuje, v jejich bezprostřední materiální podobě. Dejme tomu koza uvidí mladý šťavnatý stromový výhonek - tak ho okouše. Její jediný způsob "poznání" toho stromu je jako právě té jednotliviny: je tu něco k žrádlu, tak se to zkonzumuje. Dále její poznávací schopnosti nesahají.

    Zatímco člověk - ten nezůstane stát jenom u toho vztahu k stromu jako jediné věci, která je bezprostředně před ním (například že si z něj naseká dříví na topení); ale člověk jde dál, on pozná a pochopí strom jako takový, jako obecný pojem. Člověk rozpozná a pochopí to, co tvoří samotnou p o d s t a t u toho stromu. Tohle koza nedokáže.

    To co se v jednotlivém případě může zdát být triviálním, to ale vcelku znamená tu exkluzivní schopnost člověka jak poznávat, tak přetvářet jeho svět. Například veškerá matematika - to jsou abstraktní, obecně platné pojmy, pro které v přírodě neexistuje žádný bezprostřední materiální nositel. Právě z toho odvozuje Hegel svůj argument: člověk je ve své podstatě rozený idealista - neboť jde (jako člověk, jakožto myslící bytost) za tu bezprostřední fyzickou existenci věcí, poznává je v jejich obecných určeních, a tedy v jejich ideální, nikoliv materiální podstatě.

    Můj protiargument proti Hegelovi byl ovšem pak ten, že on přespříliš zdůraznil, nadhodnotil tu vlastnost člověka jako myslící bytosti. Protože my se - především ve styku s jinými lidmi - k nim nevztahujeme primárně jako k nějakým obecným, ideálním "podstatám", nýbrž přece jenom jako ke zcela konkrétním, živoucím, a tedy - v daném smyslu - "materiálním" bytostem.
    JP
    May 18, 2019 v 13.13
    Pokrýt si vírou nepoznané
    Ale jistě, pane Nusharte (a paní Hájková), že toto jsem pochopil. Samozřejmě že člověk nemůže svým lineárně-racionálním poznáním pojmout, pochopit, vysvětlit si veškerou, nekonečně složitou realitu. A že tedy hledá "alternativní" způsoby, jak tuto část reality vnímat, jak se jí zmocnit, jak si ji ve své mysli utřídit.

    Přičemž je nutno si uvědomit, že ta část vnímaného světa, který si člověk nedokáže přiblížit, utřídit tím lineárně racionálním způsobem, má sama dvě části. Na jedné straně je to objektivně existující (materiální) svět sám, který se pro svou obrovskou komplexitu vzpírá našemu (individuálnímu) poznání. Ale na straně druhé (a zřejmě mnohem důležitější) ten "nepoznaný svět" se skrývá v nás samých, je to jedna část našeho (ne)vědomí, na kterou nemáme žádný přímý kontakt, dosah.

    To "pokrývání si nepoznaného" těmi alternativními, mimoracionálními prostředky je tedy samo o sobě v pořádku; v každém případě je pro nás očividně existenční nutností.

    To všechno ale ještě v žádném případě není dostatečným argumentem pro tvrzení, že "člověk je ve své podstatě náboženskou bytostí".

    Co by bylo možno zřejmě právem prohlásit: že jak náboženství, tak ale i další způsoby toho "pokrývání" mají společný původ.

    Jinak řečeno: já si mohu nacházet, vytvářet intuitivní, nelineární způsoby toho "pokrývání nepoznaného", aniž bych přitom musel být náboženským člověkem, ve smyslu víry v Boha.
    JP
    May 18, 2019 v 13.16
    A já Vám, pane Pospíšile, přeji abyste se skutečně dokázal zbavit toho mystického balastu spojeného s křesťanstvím. Pokud byste dokázal vnímat jenom tu čirou spirituální podstatu za těmi křesťanskými kulisami ukrytou (jako to dokáže třeba Ivan Štampach), pak by se opravdu mohlo velice rychle ukázat, že k sobě navzájem nemáme naprosto nijak daleko.
    May 18, 2019 v 13.23
    Marx by vám řekl, pane Poláčku, že ta koza především nedokáže naštípat to dříví. Zatímco člověk ano. A proto se svět přetvářel zejména lidskou prací.
    JP
    May 18, 2019 v 13.27
    Boje s našimi démony
    Paní Zemanová, zdá se že se Vám stále ještě plně neozřejmilo, v čem spočívá ten zásadní rozdíl.

    Ten spočívá totiž v tom, že j á jsem ten boj s tím mým "démonem" už vybojoval. Já už jsem prorazil tu jím hlídanou mříž, kterou on i mě chtěl natrvalo "uchránit" před nepohodlnými pravdami. Teď mohu volně procházet světem na obou stranách té mříže; a mohu se nezaujatě rozhodovat pro to, co mi má životní zkušenost a můj rozum překládají jako soud a názor, který relativně nejspíše odpovídá objektivnímu stavu věcí.

    Zatímco na Vás je naprosto zřetelně vidět, jak stále na slovo věříte svému vlastnímu démonovi, když Vám našeptává, že nic z toho co se vzpírá Vašemu racionalistickému přesvědčení, není, nemůže a především n e s m í být pravda. Ten démon od Vás, od Vaší mysli spolehlivě odděluje a blokuje všechny informace svědčící o realitě nejen alternativní medicíny, ale paranormálních jevů vůbec. A že je takovýchto informací (a to i těch spolehlivých) dnes už k dispozici nepřeberné množství, stačilo by jenom otevřít oči. Nebo přesněji řečeno: nezavírat je. Ale právě k tomu Vás ten Váš démon znovu a znovu nutí: zavírat oči.

    Zkrátka, paní Zemanová: ten boj s tím Vaším vlastním démonem musíte teprve sama vybojovat. Pokud k tomu někdy najdete dost odvahy.
    May 18, 2019 v 13.37
    Panu Poláčkovi
    Ten kdo tvoří pojmy, čili ten, kdo pojmenovává, není víc, než ten, kdo tvoří materiální svět.
    Když si přečtete začátek Genesis, zjistíte, že Bůh tvořil a člověk pojmenovával:
    "Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve.
    Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř."

    Bůh byl zvědav, jak je Adam (pán tvorstva) nazve :-)
    JP
    May 18, 2019 v 13.56
    Koza, strom, Hegel a Marx
    To je opravdu zajímavý - a případný - poukaz, paní Hájková.

    Jako první si ale musíme uvědomit: už Hegel si byl naprosto vědom hodnoty a významu práce pro proces sebeutváření člověka jako člověka. Celé jeho klíčové pojednání "Pán a sluha" je právě o tom. (A svého času se jeden německý profesor filozofie vyjádřil naprosto jednoznačně, že "bez Hegela by Marx vůbec nebyl možný!" A to právě proto, že Marx se svou teorií práce jakožto média kde se utváří člověk jako takový mohl navázat právě na ten koncept práce, který před ním vytvořil Hegel.)

    Rozdíl mezi nimi je v tom: Hegel ten pracovní proces pojímá zase principiálně jako proces vědomí. Samozřejmě i Hegel ví, že práce je činností v potu tváře; ale to p o d s t a t n é, co se v tom procesu práce děje, je podle Hegela to, že v průběhu d ě j i n se u člověka v procesu této práce mění jeho vědomí.

    Celý ten jeho model "pán a otrok" je značně komplikovaný, nesnadný k pochopení. Jeho jádro je ale v zásadě dosti jednoduché: otrok/sluha napřed podlehne v boji o dominanci svému (budoucímu) pánu; neboť pán má silnější "vědomí", nebojí se smrti. Zatímco otrok má strach o svůj život, a tak se podřídí svému pánu.

    Ale - postupem času se to vědomí otroka začíná měnit. A to právě díky tomu, že on pracuje - zatímco pán ne. Zjednodušeně řečeno, sluha časem pochopí, že jeho pán je jenom trubec, který nevytváří žádné hodnoty. Tyto hodnoty vytváří svou prací on, sluha. Tímto poznáním se pozvedne jeho vlastní (sebe)vědomí, on získá vědomí své vlastní hodnoty; takže se dokáže znovu v boji postavit svému pánu. A protože za tím pánem nestojí žádné reálné hodnoty nežli jeho vlastní panské vědomí, panská nadřazenost - tak nakonec ten sluha toho svého pána porazí. Tím se sluha/otrok osvobodí, a stane se svým vlastním pánem.

    ---------------------------

    Snad je na první pohled patrné, jak velice blízko má tento Hegelův koncept osvobození se člověka k Marxovu konceptu dějinného osvobození se dělnické třídy. A opravdu, kdyby Marx neměl k dispozici tento Hegelův koncept osvobození, sotva by mohl dokázat svůj vlastní model emancipačního boje dělnické třídy vytvořit, nebo přinejmenším ho odůvodnit na tak přesvědčivé filozofické úrovni.

    Veškerý rozdíl mezi Hegelem a Marxem je napřed jenom v nuancích: Hegel ten proces emancipace chápe v prvé řadě jako činnost ducha, vědomí, čili jako především individuální záležitost. To má tu výhodu, že mu to umožnilo celou věc analyzovat v její krystalicky čisté podobě. Ale omezení spočívá v tom, že veškeré společenské souvislosti tohoto procesu osvobození u Hegela ustupují značně do pozadí.

    Právě proto přišel Marx se svým vlastním (proti)konceptem. Marx vlastně na tom Hegelově modelu osvobození nemění vůbec nic; jenom ho obrací naruby. Respektive - podle jeho (Marxovy) vlastní terminologie: on ho "staví z hlavy na nohy". Že tedy z procesu odehrávajícího se primárně ve vědomí činí proces objektivních, materiálních dějin.

    Rozdíl je v tom: u Hegela je to vlastně jenom nakonec otázkou č a s u, kdy si ten sluha/otrok vypracuje to své vlastní, svobodné vědomí. Zatímco u Marxe je tomu poněkud jinak: ta "materiální základna" sama, to jest produkční síly člověka musejí projít zcela určitým vývojem, přes určité vývojové fáze (lov, sběračství, zemědělství, průmysl) - a ta mysl sluhy/dělníka se vyvíjí paralelně, ruku v ruce s tímto zcela objektivním vývojem. A teprve když ta "materiální základna" dospěje sama do příslušného stupně vývoje, teprve na tomto stupni vývoje se dostatečně emancipuje i mysl dělníka, takže on pak může provést ten finální akt vlastní emancipace. A to sice - na rozdíl od Hegela - nikoli primárně jako individuum, ale jako příslušník celé velké komunity, pro kterou měl Marx jak známo označení "dělnická třída".

    ----------------------------------------

    P.S. Ještě k té koze: je nutno si uvědomit, že i pro Marxe byla schopnost myšlení absolutní podmínkou možnosti lidské emancipace. Ta koza se nikdy nemůže osvobodit - protože nedokáže myslet. I Marx viděl zcela zásadní rozdíl mezi říší zvířat a světem lidí; to byl ten jeho svého času proslulý výrok o tom, že "i ten nejhorší stavitel se i od té nejlepší včely liší tím, že než začne svou práci, má napřed v hlavě její plán".

    Takže ještě jednou: on ten rozdíl mezi Hegelem a Marxem byl mnohdy překvapivě nepatrný; Marx té samé věci dal jenom určité nové akcenty, ovšem s dalekosáhlými důsledky.
    JP
    May 18, 2019 v 13.59
    Jinak řečeno, paní Hájková: kdyby Adam nenazval kozu "kozou", pan ten Pánbůh který tu kozu stvořil by vůbec nevěděl, co je to vlastně za tvora... ;-)
    May 18, 2019 v 14.12
    Autor vždycky ví, co dělá. Proto svému dílu rozumí víc než někdo jiný. Na druhé straně, Bůh tu kozu tvořil pro Adama.
    HZ
    May 18, 2019 v 14.31
    Milý pane Poláčku,
    až někdo předloží důkaz, že účinky léku, jehož podstatou je voda, ve které po x násobném ředění nezbyla ani jedna molekula původní substance, jsou statisticky významnější než účinky vody natočené z vodovodu a podávané pokusným osobám za naprosto stejných podmínek, můj démon sklapne kufry a já to přijmu. To vám slibuju.
    Co se týče paranormálních jevů, nevím, co konkrétně máte na mysli, ale většinou když o takových věcech slyším, váhám, pokud neznám nic bližšího, kam je zařadit. Jestli mezi nevysvětlitelné záhady anebo pravděpodobné podvody. Můj démon nic nenamítá, ať je to tak či tak. Nevysvětlitelná záhada je kategorie, která zbývá, když se vytřídí jasné podvody, a mne ani mého démona její existence nevyvádí z míry.
    VP
    Nevím, co myslíte, pane Poláčku tím mystickým balastem.
    Mystickým balastem nazýval Chesterton iracionalitu mnohých bezvěrců.
    Parafrázuji jeho známou myšlenku, protože si nevybavuju přesné znění: Lidé, kteří nevěří v Boha, jsou často ochotní uvěřit v každou pitomost.
    Ale pan Poláček to asi myslí jinak.
    May 19, 2019 v 10.14
    Já myslím, že to docela platí, paní Zemanová. Proto konspiračním teoriím častěji podléhají ateisté.
    May 19, 2019 v 10.25
    A k tomu, co pan Poláček nazývá balastem: Je třeba si uvědomit jedno. Pokud něčemu nerozumím, může být problém na mé straně. To si pan Poláček, zdá se, moc nepřipouští.
    JP
    May 19, 2019 v 10.58
    Mystický balast křesťanství
    Tím "mystickým balastem" mám na mysli takové křesťanské mýty, jako je legenda o "Božím synu", o "zmrtvýchvstání", o Ježíšových zázracích, a tak dále a tak dále. To všechno jsou nakonec jenom kulisy, které zakrývají ten pravý obsah, který je (také) v křesťanství ukrytý.
    JP
    May 19, 2019 v 11.15
    A ten vlastní problém je v tom, že v reálné křesťanské praxi se tyto kulisy velice často zaměňují s tím pravým obsahem.

    V tomto smyslu je na tom lépe buddhismus - prostě proto že tam těch kulis (legend) spojených s osobou zakladatele buddhismu je mnohem méně. Takže nezbývá nic jiného, nežli se opravdu zaměřit na ten vlastní duchovní obsah.
    May 19, 2019 v 11.25
    Proč potom biblické texty k člověku stále mluví, pane Poláčku?
    Netvrdím, že všechny stejně, a netvrdím, že mluví ke všem lidem, ale k některým mluví. Tedy mluví k jejich srdci. Nějakou pravdu tedy musejí obsahovat.
    Takže vy máte za nepochybné pane Poláčku, že alternativní medicína funguje nad rámec placeba,,,,,,,,,,,,,,,,,,,

    ,,,,,,,,,,,,,,,,,, ale zázraky Ježíše, jednoho z největších a nejvlivnějších mužů v dějinách lidstva (když už se vám ekluje ho uznat za Boha), jsou pro vás "balast".

    Pozoruhodné.
    JN
    May 19, 2019 v 19.28
    Pokrýt si vírou nepoznané
    "To 'pokrývání si nepoznaného' alternativními, mimoracionálními prostředky je pro nás očividně existenční nutností, ale ještě to není dostatečným argumentem pro tvrzení, že 'člověk je ve své podstatě náboženskou bytostí'. Jak náboženství, tak ale i další způsoby toho 'pokrývání' mají společný původ. Jinak řečeno: já si mohu nacházet, vytvářet intuitivní, nelineární způsoby 'pokrývání nepoznaného', aniž bych přitom musel být náboženským člověkem, ve smyslu víry v Boha."

    --------------------------------

    To už je podle mě jen otázka terminologie: Je třeba budhista náboženským člověkem?

    Otázka terminologie s přihlédnutím k intuitivnímu odporu k náboženství.

    VP
    Vy tedy myslíte, pane Poláčku, že pan Štampach nevěří, že Ježíš je Božím Synem, konal zázraky a vstal z mrtvých ?
    JP
    May 20, 2019 v 12.28
    Skrytá pravda a její kulisy
    Ale samozřejmě, paní Hájková, že n ě j a k o u (a to mnohdy opravdu velkou) pravdu ty biblické texty obsahují. (Musím tuto samozřejmost opravdu znovu a znovu opakovat?...)

    Tady je ovšem problém těch "kulis". Můžeme zůstat zrovna u tohoto divadelního příměru.

    V divadle (dobrém) jsou tady ty kulisy od toho, aby svými viditelnými formami, svými viditelnými efekty pomáhaly (vnímavému) divákovi k tomu, dobrat se hlubších pravd předváděného dramatu.

    Potud je tedy všechno v pořádku; jak na divadle tak v biblických příbězích.

    Ovšem problém začíná tam, kde je ta scéna těmi kulisami přeplácána. Když jsou ty kulisy tak přehnaně zvýrazněné, tak křiklavé, že začínají hrát svůj vlastní příběh. Že se začínají stavět do centra dění. A tak nakonec to vlastní jádro příběhu, na které měly poukazovat, ve skutečnosti zatlačují do pozadí. Divák tuto novou hru rád přijme; už nemusí namáhavě hledat ten skrytý příběh, ty kulisy jsou přece tak jasné a zřetelné!

    A další problém je ten, když se ty kulisy s tím pravým, skrytým příběhem dostanou do vyslovené kolize. Když třeba v dramatu o Karlu IV. najednou začne po scéně jezdit motorka. Anebo naopak - když by v aktuálním dramatu ze současnosti přes scénu začal kráčet mamut.

    A stejně tak je to i s kulisami příběhů biblických: těch "zázračných" kulis je tam příliš mnoho a jsou příliš okaté, nežli aby nemohly alespoň do značné míry zastírat a do pozadí zatlačovat tu pravou, "neviditelnou" pravdu. A jestliže jmenovitě ten Ježíšův příběh má být aktuální i dnes - pak se do něj ti "mamuti" údajných zázraků a božích zjevení nehodí už vůbec.

    JP
    May 20, 2019 v 12.31
    Pane Morbicere, o reálné účinnosti homeopatických preparátů jsem se mohl přesvědčit z vlastní osobní zkušenosti (a už jsem v minulosti doložil, z jakých důvodů zde působení placebo-efektu mohu prakticky s jistotou vyloučit).

    Zatímco Ježíše jsem po vodách Vltavy ještě kráčet nespatřil; a troufám si chovat vysoké pochybnosti o tom, že se to někdy někomu podaří. V tom je ten určitý rozdíl.
    JP
    May 20, 2019 v 12.40
    Náboženství a spiritualita
    Pane Nusharte, ten buddhista je v prvé řadě s p i r i t u á l n í m, duchovně založeným člověkem. Opravdu není dobře zaměňovat pojmy "spirituální" a "náboženský". Pojem "spirituální" je obecnější; pojem "náboženský" je pojem speciální, je to podpojem onoho pojmu prvního.

    To ovšem nijak neznamená, že ten buddhista by ve své reálné duchovní praxi nemohl praktikovat či projevovat i určité elementy náboženského projevu. Ani buddhismus neunikl své degradaci od své čisté podoby k "zlidovělým" formám, kde se ten původní ryzí duchovní impuls víceméně už zcela vytratil, a je nahrazen zcela personifikovanou formou víry. Například v některých japonských buddhistických klášterech tamější mniši celé hodiny (a snad i celé dny) stále dokola jenom vyvolávají Buddhovo jméno - s nadějí že si tím získají jeho "milost". Triviálnější (a falešnější) degradaci původního, ryze duchovního buddhismu si snad už vůbec není možno představit; a přece to existuje.

    Holt, lidé už jsou takoví; ani ty nejvyšší duchovní pravdy nejsou uchráněny před jejich (lidí) sklonem k pohodlnosti.
    May 20, 2019 v 12.47
    Když už jste zmínil toho mamuta, pane Poláčku, tak to zvíře jste naživo také nikdy neviděl. Ani neuvidíte. Leda by ho někdo naklonoval. A přesto víte, že mamut existoval.
    JP
    May 20, 2019 v 12.52
    Pane Pospíšile, na co věří či nevěří pan Štampach, se asi budete muset zeptat přímo jeho. Ale pochybuji velice, že by Vám na takovéto otázky odpověděl. Jsou prostě otázky, na které je sotva možno dávat jednoznačné odpovědi; a to mnohdy už sobě samému, natož pak vůči osobám jiným.

    Ale snad jste mohl zaznamenat, že zrovna nedávno Ivan Štampach napsal, že z celé křesťanské tradice je to už jenom osoba Ježíše samotná, která svým příkladem ještě může poskytovat nějakou inspiraci.

    Jestliže tedy "už jenom Ježíš sám" - pak z toho dosti jasně vyplývá, že už nic jiného. A tedy žádné ty artefakty a "kulisy", na kterých svá představení stále ještě staví současná (současné) církev/církve.

    Ivan Štampach tedy dozajista věří na Ježíše (či: v Ježíše?); do jaké míry věří i na jeho "boží synovský původ" si netroufám definitivně rozhodnout, ale klonil bych se spíše k názoru že i v tomto ohledu je přinejmenším velmi zdrženlivý.

    Ale že by Ivan Štampach věřil i na Ježíšovo "zmrtvýchvstání" (pokud je toto chápáno v jakémkoli jiném nežli snad ryze duchovním smyslu), jakož i na jeho "zázraky" (jako je oživování mrtvých) - tak něco takového by bylo opravdu krajně překvapivé.

    Ivan Štampach je totiž přesně tím, kdo už nemá zapotřebí žádných těch "kulis" křesťanské mytologie. Ty už nechal za sebou, jako nepotřebnou veteš. On hledá tu pravou pravdu, která je za těmi všemi kulisami skrytá; ale on sám ví asi nejlépe, jak krajně obtížné je toto hledání, v tom kraji bez kulis.
    JP
    May 20, 2019 v 12.54
    Fiktivní mamut?
    Rozdíl je v tom, paní Hájková, že z těch mamutů se zachovalo přece jenom natolik dostatečné množství fosilií, že jejich existenci je možno považovat za reálně dokázanou. Zatímco nějaké objektivní "důkazy" o tom, jak Ježíš chodil po vodě, by se asi sháněly značně obtížně.
    May 20, 2019 v 13.22
    O tom, co hmotně existovalo, svědčí hmotné prameny, o tom, co se dělo, svědčí písemné prameny.
    VP
    Ano, reagoval jsem na to, že jste v příspěvku z 18.května 2019, 13:16:34 zmínil pana Štampacha v protikladu k tomu, co nazýváte mystickým balastem. Mohu vás však ujistit, že Ježíš se prokazuje stále jako živý, Boží Syn i konající zázraky.
    JP
    May 21, 2019 v 10.40
    Ten rozdíl je v tom, paní Hájková, že do těch "písemných pramenů" si každý může napsat co se mu zlíbí. Což u těch mamutů přece jenom tak docela dobře nejde.
    JP
    May 21, 2019 v 10.41
    Pane Pospíšile, mohl byste jmenovat něco z těch údajných zázraků, kterými se Ježíš projevuje i dnes? V každém případě v novinách jsem se o tom nic nedočetl...
    HZ
    May 21, 2019 v 11.23
    Já osobně bych za Boží zázrak považovala,
    kdyby tu někdo komplexně a definitivně vyložil podstatu světa, jeho směřování a úlohu člověka v něm a Boha z toho vynechal.
    Zázraky, včetně filosofických kulatých čtverečků, jsou exkluzívní Boží doménou, to přece říká i pan Poláček.
    JP
    May 22, 2019 v 10.25
    Paní Zemanová, tím směřováním světa, jakož i otázkou, do jaké míry je z tohoto procesu možno či nemožno vynechat onu "organizovanost vyššího řádu" zvanou obecně "Bůh", se právě v současné době zabývám v mých komentářích k textu "Český génius, o kterém jsme nevěděli". Takže bližší podrobnosti jsou ke shlédnutí tam.

    Ovšem, s tím "definitivním vyložením podstaty světa" - to byste po nás, obyčejných smrtelnících, žádala asi přece jenom příliš mnoho. My budeme šťastni, když se nám k té "podstatě" podaří se alespoň do určité míry přiblížit.
    Já vždycky zvedám obočí už nad pouhou vírou filosofů všeho druhu, že podstatu světa, jeho směřování a úlohu lidstva v něm je možné hledat a vykládat, protože nejsem přesvědčená, že to lze. Směřování, úlohy člověčenstva? V tomto směru jsem agnostik. Teorie emergence - to je přístup, který je mi bližší.
    VP
    Pane Poláčku, na internetu je dost svědectví o Božích zázracích. Mohl bych i já vyprávět o svých zkušenostech. Je tu jakási analogie s homeopatií. Někoho to přivede ke hledání pravdy, jiný to odmítne ve jménu vědy. Víra je zkušenost. každý ji může zkusit a zakusit, pokud se jí otevře. Neříkám však, že automaticky.
    Neustále mě udivuje, že pan Poláček, který se vymezuje vůči vulgárnímu materialismu, přičítá účinky homeopatických léků pouhé jejich hmotě a popírá magii slova.
    JN
    May 23, 2019 v 9.26
    "Mohl byste jmenovat něco z těch údajných zázraků, kterými se Ježíš projevuje i dnes? V každém případě v novinách jsem se o tom nic nedočetl..."
    Pochopitelně - nedočetl. Jde o soukromý a důvěrný vztah. Dokud Ježíš nebude celebritou, tak se o tom v bulváru nedočtete.

    Jde právě o rozdíl v metodě poznání mezi vědou a důvěrným vztahem. O podrobnostech intimního poznávání mezi mnou a mojí manželkou se také v žádném odborném vědeckém časopise nedočtete. Možná tak v krásné literatuře...
    May 23, 2019 v 10.03
    Panu Poláčkovi
    Ježíš žádá celé naše srdce, podobně jako má na ně nárok třeba manželka. Kupodivu se to navzájem vůbec nevylučuje - dát celé srdce manželce a dát celé srdce Ježíšovi. Není třeba srdce půlit. Není už tohle zázrak?
    JN
    May 23, 2019 v 10.14
    Láska se projevuje v individuálním vztahu, kdyby Bůh lidem "seslal dokonalý systém" ("nebe na Zemi"), lidem to nepomůže,
    protože vůči Bohu mají svobodu se tím jeho systémem neřídit, svobodu hledat a poznávat dobro a zlo podle vlastního uvážení. A právě na tom si každá humanistická levice musí nutně vylámat zuby. Humanistická levice chce totiž lidem "seslat systém", který individuální vztah lásky (vztah, který je ze své podstaty individuálním a svobodným(!) rozhodnutím člověka) musí podřídit moci, aby "to mohlo fungovat".
    JP
    May 23, 2019 v 11.44
    Zbytečnost filozofie?
    Ano, to je právě to, paní Zemanová: současná "moderní" doba (a současný člověk) vysloveně pohrdá filozofickým myšlením; a na tuto svou zaostalost je dokonce vysloveně hrdá!

    Projevuje se v tom v prvé řadě naprostá intelektuální l e n o s t současného člověka. Ty moderní, empirické vědy totiž člověka žádným způsobem nenutí k nějakém složitějšímu přemýšlení, které by ho mohly přivést k poznání hlubší podstaty věcí.

    Současný člověk je celým svým školním vzděláním kondicionován na to, že mu naprosto postačí naučit se určitému množství faktů; a tím si pro sebe vypěstuje blahé přesvědčení, že už jenom tím "poznal vše". Že mu k poznání světa naprosto postačí jeho obecné vzdělání, a že nějaké další přemýšlení by bylo už zcela zbytečné.

    Tohle a právě tohle je víra "moderního" člověka; a podle toho to pak také vypadá. Skuteční myslitelé jsou odsunuti někam do zatuchlých regálů dějin, a na jejich místo nastupují fyzikové. Jako by snad pouhými fyzikálními analýzami a formulkami bylo možno zodpovědět jednu jedinou ze skutečných otázek po podstatě světa a přítomnosti člověka na něm!
    JP
    May 23, 2019 v 11.46
    Ostatně, paní Zemanová, mou argumentaci ve prospěch homeopatie jste zřejmě pochopila zcela opačně. Naopak znovu a znovu tvrdím, že její působení n e n í založeno na materiálním základě.
    JP
    May 23, 2019 v 11.49
    Pane Pospíšile, to s tím internetem jako "důkazem" Ježíšových zázraků snad vůbec nemůžete myslet vážně. Snad i Vám musí být jasné, že internet ve své současné podobě je do velké části snůškou naprostých nesmyslů, kde každý si může tvrdit co se mu jenom zachce.

    Během pouhých pěti minut bych například do internetu mohl umístit "důkaz" o tom, že já sám jsem vtělením Pátého dalajlámy...
    JP
    May 23, 2019 v 11.51
    A co se těch ostatních zmíněných "zázraků" týče: to jsou zázraky víry, nikoli zázraky Ježíše.

    Takovéto "zázraky obrácení" samozřejmě existují; ale je možno jich docílit stejně tak dobře na půdě dejme tomu buddhismu. Rozhodující je víra jako intenzivní niterný vztah, a ne to k čemu (ke komu) se vztahuje.
    VP
    Píšete vztah. Vztah je vždycky k něčemu nebo k někomu. Jediné křesťanství může mít vztah k živému Ježíšovi.
    "Ostatně, paní Zemanová, mou argumentaci ve prospěch homeopatie jste zřejmě pochopila zcela opačně. Naopak znovu a znovu tvrdím, že její působení n e n í založeno na materiálním základě."
    Pane Poláčku, jedna věc jsou vaše programová prohlášení a druhá potom praxe, ve které dospíváte k popření sebe sama.
    Slovní magií, na které je založen účinek placeba, ostentativně pohrdáte a dáváte přednost tvrzení o účinnosti materie v lahvičkách. Vím, že tvrdíte cosi o tajemné informaci v této materii obsažené, ale to na podstatě nic nemění. Voda je voda je voda. Víno je víno je víno. I to mešní. Hmota.
    Zatímco zázrak účinku slova je produkt nehmotného světa idejí.
    VP
    A taky nikoho, ani Vás, pane Poláčku nevyzývám, aby svědectvím na internetu věřil. Důležitá je otevřenost a ochota přijmout pravdu. "Žádejte, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo žádá, dostává, a kdo hledá, nalézá a tomu, kdo tluče, bude otevřeno .... tím spíše dá dobré věci těm, kdo ho žádají, váš Otec, který je v nebesích! Mt 7, 7-8. 11
    JP
    May 24, 2019 v 11.38
    Ale ovšem, pane Pospíšile, že "živý vztah k Ježíšovi" asi sotva bude mít přívrženec taoismu. A že je to záležitost víry specificky křesťanské. To všechno ale není ještě žádný důkaz ani toho, že Ježíš je "živý" (v nějakém materiálním smyslu), ani o jeho údajných "zázracích".
    JP
    May 24, 2019 v 11.53
    Křesťanské zázraky
    Mimochodem, jako věčný zdroj údajně potvrzených "zázraků" způsobených z Boží vůle v křesťanství platí francouzské Lurdy. Každý rok se sem valí celé zástupy nemocných, pro získání - leckdy poslední - naděje na uzdravení.

    A zprávy o údajných "zázračných uzdraveních" se skutečně objevují znovu a znovu, a posilují jak přitažlivost (a ovšem i komerční úspěšnost) dotyčného místa, tak i víru v Boha, který těmito uzdraveními znovu a znovu osvědčuje svou moc, jakož i svou nekonečnou Boží lásku. (Zajímavé je, že se vždy znovu a znovu vyzdvihuje a oslavuje těch několik málo "zázračných uzdravení"; zatímco o té drtivě většině těch, kdo se z Lurd musí vracet zklamaní a nevyléčení, se neztrácí ani slovo. Ta "Boží láska" se zdá být krajně selektivní.)

    Ale budiž; podívejme se teď na ta uzdravení, která se v souvislosti s Lurdami udála; a která i oficiální církevní komise (nutno uznat, zkoumající velice důsledně a přísně) uznala za "nadpřirozená". Tedy nevysvětlitelná žádnými jinými, racionálními prostředky.

    Ovšem - i mimo teritoria Lurd i ve zcela sekulární medicíně znovu a znovu dochází ke zcela spontánním uzdravením. Tedy k takovým, pro která medicína samotná nemá žádné vysvětlení.

    Stalo se před časem, že někoho napadlo oba údaje porovnat, a to sice u onemocnění rakovinou. A ukázalo, že četnost těch "obyčejných" spontánních uzdravení je n a p r o s t o s t e j n á jako těch "zázračných uzdravení" v Lurdách!!

    Takže buďto Bůh uzdravuje i mimo Lurdy; anebo v těch Lurdách dochází k těm samým spontánním uzdravením, jako i v každém jiném sekulárním zdravotnickém zařízení.

    V každém případě se zdá být jistým, že ty výdaje na cestu do "posvátných" Lurd je skutečně možno si ušetřit.

    May 24, 2019 v 12.14
    Já musím potvrdit, co už tu bylo řečeno - že důležitá je otevřenost a ochota přijmout pravdu. Pravda se ukáže spíš tomu, kdo o ni stojí, než tomu, kdo je dopředu přesvědčen, že už ji zná.
    JP
    May 24, 2019 v 13.04
    Sociální kořeny náboženství?
    Mimochodem, když už jsme u toho náboženství a víry; v knize "Jak se dělá evoluce" její autoři nastolují dosti zajímavou hypotézu o tom, proč je člověk náboženským tvorem. Dostali se k tomuto tématu přes otázku, proč evoluce člověka vlastně vybavila natolik velkým, energeticky náročným a vlastně "nadbytečným" mozkem. Tuto záhadu věda dodnes spolehlivě nevyřešila; ale jedna z hypotéz je, že se tak stalo v důsledku komplexních sociálních vztahů v lidské komunitě.

    Ovšem, pozor! - naprosto ne v tom obvyklém smyslu, totiž že (pozitivní) sociální vazby vedou k rozvoji kognitivních schopností, což ovšem vyžaduje větší mozek. Naopak: autoři knihy tvrdí, že ve skutečnosti tím pravým motorem tohoto procesu je - politika! Totiž: schopnost uzavírat výhodné koalice. A že tato schopnost je plně rozvinuta už u šimpanzů. Kde se znovu a znovu vytvářejí takovéto nové koalice, vzájemně výhodná uskupení, které jsou však v neustálém pohybu, skupinové dynamice. Jeden výzkumník primátů prozradil, že vždycky když přijde do "své" zoo po delší době, pak se napřed musí nechat informovat od ošetřovatelů, jak se mezitím proměnily příslušné koalice, kdo teď s kým a proti komu.

    No a tato hypotéza tedy míní, že ten velký mozek člověka se vyvinul právě z těchto mnohačetných sociálních kontaktů, kdy je nutno si - v nejvlastnějším zájmu - pečlivě pamatovat, jaká je právě konstelace. "To, co nás obvykle opravdu zajímá a co rozhoduje o našem úspěchu, není podnebí, nýbrž jiní lidé - přátelé, nepřátelé, milenci, příbuzní, mocenští či sexuální rivalové, nadřízení, a to všechno navíc v různých věkových a pohlavních variantách."

    A na to pak navazuje i ta pasáž o sociálních kořenech náboženství: "Myšlení je sociální adaptace. Chladnička chladí, trouba peče, protože nic jiného nedokážou, a náš mozek kolem sebe vidí samé sociální vztahy, protože (skoro) nic jiného nedokáže. I sopky, povodně, hospodářské krize či nemoci se snažíme si naklonit, a když se nám to nepovede, máme sklony jim to vyčítat a ptát se, co jsme jim udělali, že po nás takhle jdou. Podezření, že člověk je 'tvor nevyléčitelně náboženský', je zcela oprávněné: svět, tak jak jej vnímáme, k nám není lhostejný, naslouchá nám, odpovídá nám, vyčítá nám prohřešky a různě se za ně mstí, naopak řádné chování odměňuje (bohužel liknavě). To nejstrašnější na obrazu světa, který předkládá věda, je právě ta studená lhostejnost k našemu pinožení; tato představa jde zcela proti naší s o c i á l n í intuici."
    VP
    A navíc k nám mluví Bůh a ukazuje nám, že tento život není konečný. Má nás tak rád, že nás jednou vzbudí k novému životu, budeme poznávat (už dokonale) celou historii kosmu i naší Země), v novém, ale našem těle. Objevíme v její historii i uhlíkovou stopu, možná i nějaké myšlenky nějakého pana Poláčka z rozhraní 20. a 21. století, zatímco on chtěl prožít svůj život jako mravenec. Plácat se pár let, vymýšlet jak zdokonalit mravenčí život na zemi, v naprosté beznaději.
    + Další komentáře