Menstruace a holokaust. S krvácením se vracela svoboda

Menstruace je součástí života, ale málo se o ní mluví. Jak se ženy v koncentračních táborech vyrovnávaly s tím, že v těch nejzoufalejších a nejextrémnějších podmínkách se tato intimní záležitost stala veřejnou?

Když přemýšlíme o holokaustu, menstruace nám přijde na mysl jen zřídkakdy. Historický výzkum se této oblasti do značné míry dosud vyhýbal. Je to škoda, protože menstruace je ústřední součástí ženské zkušenosti. Ústní svědectví a vzpomínky ukazují, že ženy se o ní sice během svého pobytu v koncentračních táborech styděly mluvit, ale přesto na ni zaváděly řeč, a překonávaly tak s ní spojované stigma.

Menstruace se obvykle chápe spíše jako zdravotní problém, který je třeba překonat, než jako přirozený jev a součást života. Historici lékařství se například zabývali nucenými experimenty se sterilizací, jež se prováděly v Osvětimi.

Sabine Hildebrandtová se věnovala výzkumu patologa Hermanna Stievea, který prováděl pokusy na popravených politických vězeňkyních v Plötzensee. Sledoval při nich vliv stresu na reprodukční systém.

Podobně Anna Hájková poukázala na výzkum amenorey neboli absence menstruačního krvácení, jímž se zabýval židovský vězeň z Terezína a lékař František Bass. Zabýval se tím, nakolik danou poruchu vyvolával šok z uvěznění. Téměř veškerý výzkum se však překvapivě zabýval spíše ovulací či její absencí než menstruací, přestože jedno i druhé je součástí totožné biologické funkce.

Menstruace měla na životy ženských obětí holokaustu různé dopady: pro řadu žen souvisela se studem z krvácení na veřejnosti a s rozpaky, jak se s danou skutečností vyrovnat. Některé ženy také menstruace ochránila před sexuálním násilím. Amenorea mohla být i zdrojem úzkosti, ženy měly strach z důsledků pro další život po osvobození z táborů, zda budou plodné, zda nepozbudou možnost mít děti.

Podle tvrzení Hannah Arendtové totalitní režim v táborech narušil lidskou solidaritu, a život v nich tak byl velmi izolovaný. Menstruace však mohla přinášet okamžiky sblížení a solidarity mezi vězeňkyněmi: mnoho starších žen pomáhalo dospívajícím dívkám, jež první menstruaci prožívaly po vyvraždění své rodiny.

Začneme-li se tématem zabývat důkladně, zjistíme, že mnohé z přeživších mluví o své menstruaci velmi otevřeně. Okolnost, zda menstruaci měly či nikoli, totiž utvářela jejich každodenní táborovou zkušenost.

Co je žena?
Mnoho ženských obětí holokaustu v reprodukčním věku přestalo menstruovat po deportaci do táborů a ghett v důsledku podvýživy a šoku. Ženy se obávaly, že poté, co se jejich těla ocitnou na hranici svých možností, zůstanou neplodné; přirozená souvislost mezi menstruací a plodností tak byla zřejmá a pro jejich život čím dál důležitější.

Gerda Weissmanová, původem z polského Bílska, jež byla uvězněna v patnácti letech, později uvedla, že hlavním důvodem, proč chtěla přežít, byla touha mít děti. Popsala ji jako „posedlost“. Podobně francouzská publicistka, odbojářka a přeživší z Osvětimi Charlotte Delbová se zmiňuje o debatě, jež proběhla v místnosti plné žen:

„Když to nečisté období nezažíváte, zneklidníte… Začnete si připadat jako stará žena. Velká Irene se plaše zeptala: A co když se pak už [menstruace] nikdy nevrátí? Při jejích slovech nás zasáhla vlna hrůzy… Katoličky se křižovaly a jiné ženy odříkávaly Šemá; všechny se snažily vymýtit kletbu, kterou nás Němci stihli: sterilitu. Jak jsme potom měly spát?"

Takovéto reakce překonávaly náboženské i kulturní odlišnosti a ukazovaly, že bez ohledu na vyznání, kulturu či národnost obavy takového typu postihovaly všechny ženy. Podle historičky literatury o holokaustu S. Lillian Kremerové představovala obava vězeňkyň, zda se jim plodnost vrátí, „dvojí psychologický útok“ na ženskou identitu.

Po příchodu do tábora dostaly vězeňkyně beztvarý oděv a oholili jim hlavy. Zhubly, a to i na bocích a na prsou, tedy dvou oblastech běžně spojovaných s ženskostí. Ústní svědectví a vzpomínky dokazují, že všechny tyto změny ženy nutily k pochybnostem o vlastní identitě.

Když polská Židovka Erna Rubinsteinová, jež se v táborech ocitla jako sedmnáctiletá, v pamětech The Survivor in Us All: Four Young Sisters in the Holocaust (Pamětnice v nás: Čtyři mladé sestry za holokaustu) líčila svůj pobyt v Osvětimi, položila si otázku: „Co je žena bez koruny na hlavě, bez vlasů? Žena, která nemenstruuje?“

„Co je žena bez koruny na hlavě, bez vlasů? Žena, která nemenstruuje?“ Kresba Nina Jirsíková, 1941. Památník Ravensbrück.

Jen díky komercializaci přirozeného fyzického vzhledu dnes máme k dispozici potřeby, například vložky a tampony, jež mají zmírňovat „nepohodlí“ menstruace. Pojmy jako „hygienické potřeby“ ukazují, že s menstruací se zachází jako se zdravotní a hygienickou záležitostí – jako s něčím, co je třeba dezinfikovat. Realita táborů však znamenala, že bylo těžké se menstruaci vyhnout nebo ji skrývat.

Její náhle veřejný charakter mnohé ženy zaskočil a vyvolal v nich pocit odcizení. Další překážkou byl nedostatek hadříků a příležitostí k mytí.

Trude Leviová, tehdy dvacetiletá židovsko-maďarská učitelka z mateřské školky, později vzpomínala: „Neměly jsme žádnou vodu, abychom se umyly, ani spodní prádlo. Neměly jsme kam jít. Všechno se na nás lepilo a pro mě to byla věc, která nás odlidšťovala snad ze všeho nejvíc.“

Mnoho žen se vyjádřilo v tom smyslu, že si kvůli menstruování bez přístupu k potřebám připadaly jako podřadné bytosti. Právě specifická menstruační „nečistota“, víc než jakákoli jiná, a skutečnost, že menstruační krev je značkovala jako osoby ženského pohlaví, v některých vyvolávala pocit, že se ocitly na nejnižším stupni lidství.

Ponížení dále umocňovalo obtížné shánění hadříků. Julia Lentiniová, sedmnáctiletá Romka z německého Biedenkopfu, trávila jako děcko letní měsíce cestováním po venkově s rodiči a čtrnácti sourozenci. V Birkenau a později i v pobočce buchenwaldského tábora Schlieben ji přidělili do kuchyně.

Ve svém svědectví popisuje, jak se ženy v táborech učily různé triky, pokud šlo o menstruaci: „To se vzal kus spodního prádla, které vám dali, roztrhl se na malé hadříky, a ty se pak střežily, jako by byly ze zlata… trochu se přemáchaly, strčily pod matraci a usušily, aby je nikdo nemohl sebrat.“

Hadříky byly vzácné, a proto se také kradly. Někdo je nahrazoval i jinými materiály. Gerda Weissman vzpomíná: „Bylo to těžké, protože člověk neměl žádné potřeby, víte. Musely se hledat kousíčky papíru a různé zbytky pod klozety.“

Kvůli hadříkům vznikla i jakási mikro-ekonomika. Nejen že se kradly, ale také se rozdávaly, půjčovaly a prodávaly.

Svědectví nizozemské židovské přeživší Elizabeth Feldman de Jongové upozorňuje na hodnotu již použitých hadříků. Elizabeth o menstruaci přišla nedlouho poté, co se ocitla v Osvětimi. Její sestra však každý měsíc menstruovala i nadále.

Na některých vězeňkyních němečtí lékaři prováděli nucené experimenty, k nimž patřily injekce do dělohy. Pokud však oběti menstruovaly, lékaři se operaci často vyhýbali, protože jim přišla příliš choulostivá.

Jednoho dne měla operaci podstoupit Elizabeth. Jelikož příležitosti k praní byly omezené a neměla k dispozici žádné čisté oblečení, oblékla si spodní prádlo své sestry a lékaři řekla, že menstruuje.

Ten ji operovat odmítl. Elizabeth si tak uvědomila, že by se díky sestře mohla uchránit před experimenty, a v Osvětimi to tak udělala ještě třikrát.

Hanba i spása
Livia Jacksonová, jež se v táboře ocitla jako děvče a začala tu menstruovat, cítila při pohledu na krev mezi nohama jiné dívky odpor: „Radši bych zemřela, než aby mi po nohou stékala krev.“ Její reakce vyjadřuje běžný postoj žen: přestože za nedostatečný přístup k potřebám, jež by jejich menstruaci usměrnily, samy nemohly, mnohé z nich se za něj styděly.

Podle badatelky Breanne Fahsové ženská těla vnímáme jako „netěsná a problémová“ a jejich tělesné funkce považujeme za nevhodné, nechutné a nehygienické. Muže za jejich výměšky naopak obvykle chválíme: na moč, plynatost a sperma se můžeme dívat jako na cosi, co lze snadno obrátit v humor.

Oholené hlavy, neforemné oblečení, ztráta „ženských“ tvarů, to vše nutilo ženy v táborech pochybovat o vlastní identitě. US Holocaust Memorial Museum

Sama představa, že menstruace je odpudivá, však ženy v době holokaustu mohla chránit před znásilněním. Klasické pojednání historičky Doris Bergenové o sexuálním násilí během holokaustu uvádí zajímavý příklad dvou polsko-židovských žen napadených vojáky wehrmachtu:

„Dvě hlídky v Petrkově [Piotrków Tribunualski] dne 18. února 1940 unesly […] pod pohrůžkou střelnou zbraní (osmnáctiletou) Židovku Machmanowicovou a (sedmnáctiletou) Židovku Santowskou z domácností jejich rodičů. Vojáci dívky zavedli na polský hřbitov a jednu z nich znásilnili. Druhá tehdy měla menstruaci. Muži jí řekli, aby se vrátila za několik dní, a slíbili jí pět zlotých."

Podobně Lucille Eichengreenová, mladá německo-židovská vězeňkyně, vzpomínala, jak během svého uvěznění v satelitním táboře Neuengamme v zimě na přelomu let 1944 a 1945, ke svému nadšení našla šátek: chtěla si jím přikrýt svou oholenou hlavu. V obavách, že ji stihne trest za vlastnictví zakázaného předmětu, si šátek schovala mezi nohama.

Později si ji vzal stranou německý strážný. Když jí při pokusu o znásilnění zašátral mezi nohy, šátek nahmatal a vykřikl: „Ty špinavá ubohá děvko! Fuj! Vždyť krvácíš!“ Jeho omyl Lucille zachránil před znásilněním. Podobné příběhy fascinují svou bezděčnou ironií: za nechutné bychom přece měli považovat znásilnění; menstruace je přirozená.

Táborové rodiny
Některé dospívající dívky zažily první menstruaci v táborech samy, oddělené od rodin nebo jako sirotci. V takových případech jim pomoc a radu poskytly starší vězeňkyně.

Tania Kauppilaová, Ukrajinka z koncentračního tábora Mühldorf, začala menstruovat ve třinácti. Nevěděla, co se děje, a plakala: měla strach, že zemře, a nevěděla, co si počít.

O menstruaci ji spolu s dalšími dívkami ve stejné situaci poučily starší ženy v táboře. Naučily je, jak menstruaci zvládat a jak se vypořádat s proudem krve.

Proces učení probíhal jinak než doma: „Snažily jsme se ukrást kus hnědého papíru od sáčků a poradit si, jak se dalo,“ vzpomínala Kauppilaová. Podobný obraz se objevuje v mnoha svědectvích.

Řada osiřelých přeživších, které začaly menstruovat v táboře, zmiňovala pomoc starších žen, jež přijaly sesterskou a mateřskou roli a mladým dívkám pomohly dřív, než zažily případnou amenoreu; samy přitom o menstruaci obvykle přišly během prvních dvou až tří měsíců věznění.

Feministické badatelky, například Sibyl Miltonová, poukázaly na vznik ženských „táborových rodin“. Přesto je zarážející, že se o sesterské pomoci při menstruaci dosud nepsalo. Jak upozorňuje Lentiniová, pokud dívka dostala menstruaci a nevěděla, s kým si o tom promluvit, obvykle jí to „velmi jednoduše vysvětlila“ nějaká starší žena.

Dvacetiletá Maďarka Vera Federmanová strávila nějaký čas v Osvětimi a Allendorfu. Spolu s kamarádkou získala vzácnou práci v kuchyni. Díky větší porci brambor se oběma menstruace vrátila a potřebné hadříky pak kradly ženským strážím.

Krádeže pro ně samozřejmě znamenaly velké nebezpečí (nemluvě o hrozbě ztráty výhodné práce), Vera Federmanová však zdůrazňovala solidaritu s kamarádkou, se kterou si navzájem pomáhaly. V často násilném světě táborů byly starší ženy ochotné pomáhat při vzdělávání neznámých mladých dívek, aniž by za to něco očekávaly.

V táborech tak vznikaly genderové sociální sítě podpory a pomoci. Hannah Arendtová napsala, že „tábory jsou určeny nejen k vyhlazování lidí a degradaci lidských bytostí, ale mají sloužit i příšernému experimentu, jehož cílem je za vědecky kontrolovaných podmínek eliminovat samotnou spontánnost jako projev lidského chování“. Ženská solidarita, kterou přinesla sdílená zkušenost menstruace, však svědčí o něčem jiném.

Po osvobození většina žen, které v koncentračních táborech trpěly amenoreou, nakonec znovu začala menstruovat. Návrat menstruace byl pro mnohé z nich radostnou událostí.

Londýňanka Amy Zahl Gottliebová byla ve svých čtyřiadvaceti letech nejmladší členkou organizace Jewish Relief Unit, kterou kdy vyslali do zámoří. Když v rozhovoru pro United States Holocaust Memorial Museum mluvila o práci s osvobozenými vězeňkyněmi z táborů, popisovala, jak ženy začínaly vést normální život a znovu začínaly menstruovat; a jak byly nadšené, že mohou mít děti.

Menstruace se stala symbolem jejich svobody. Jedna z pamětnic o ní mluvila jako o „návratu ženství“.

Studium menstruace, tématu, jež se dosud považovalo za nepodstatné či dokonce nechutné, nám přináší mnohem různorodější pohled na zkušenost žen během holokaustu. Vidíme, jak se v táborech měnil význam pojmů jako menstruace, znásilnění, sterilita a sesterství.

Menstruace, dlouhodobě stigmatizované téma, se podle všeho stávala – někdy jen na několik měsíců – legitimním tématem hovorů žen v táborech. Po nedávném zájmu o kulturní historii, historii emocí a historii těla, tak musíme za opodstatněné téma, jež vypovídá o zkušenostech obětí holokaustu, uznat také menstruaci.

Článek vyšel v History Today sv. 69, č. 5, květen 2019. V Deníku Referendum vychází s povolením původního vydavatele, za což mu děkujeme. Přeložila SYLVA FICOVÁ

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"V táborech tak vznikaly genderové sociální sítě podpory a pomoci." Neděle, 26.Ledna 2020, 09:34:18

Holokaust z hlediska menstruace je podnětné téma. Určitě by ale bylo zajímavé podívat se na holokaust i z hlediska masturbace, což bohužel tento článek zcela opomíjí. Vedla i masturbace (podobně jako menstruace) v podmínkách taborů k solidaritě? To je otázka, na kterou levicové dějiny dosud nedávají žádnou odpověď.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Historička Anna Hájková Pondělí, 27.Ledna 2020, 12:42:36

dokládá, že "i v těch nejvyhrocenějších podmínkách lidé hledají blízkost, intimitu, náklonnost a sex [masturbace je součástí a projevem sexu]. (...) To vše ovšem dokazuje, že sexualita je klíčovou součástí lidského jednání a měla by tedy být i předmětem našeho historického zkoumání."

Přesně tak. Otázku jakou roli hrála masturbace v podmínkách holokaustu ovšem levicové dějiny zatím vůbec neřeší!

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Mozek náhle zahalí černý šál" Úterý, 28.Ledna 2020, 08:08:6

https://www.lidovky.cz/relax/zdravi/premenstruacni-syndrom-jako-polehcujici-udalost-u-soudu-o-vazne-poruse-se-prilis-nemluvi.A200114_135930_ln-zdravi_ele

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.