Zvládla to, co si nevybrala

Paní Madla Vaculíková odešla po dlouhém životě, který se snažila žít správně. Svým formátem tato žena nevelkého vzrůstu a rozmyslné řeči patří vedle lidí, jako byla Olga Havlová.

Sicha

Jan Šícha

19.01.2020 15:51

015b

Zemřela významná Češka. Zvládla, co si nevybrala. Zvládla to dobře. Žila svobodným životem. Foto Knihovna Václava Havla

„První otázka, kterou mi položil, zněla: ‚Jaké to je, žít ve výkladní skříni?‘ Odpověděla jsem, že jsem si to nevybrala.“ Takto paní Madla Vaculíková kdysi vyprávěla o začátku rozhovoru pro noviny. Byla přesná, byla věcná, byla blízko životu a uměla se divit.

K paní Madle Vaculíkové jsem se dostal počátkem devadesátých let v Paříži. Dojeli jsme tam stopem. Vedle katedrály Notre Dame jsme měli půjčený maličký byt od paní Maryšky Pellé, dcery francouzského generála, který býval vrchním velitelem armády Masarykovy republiky. Jeli jsme natáčet s Pavlem Tigridem, Janem Vladislavem a Jiřím Kolářem. Ale odvezli jsme si hlavně paní Madlu.

Jiří Kolář nám řekl, že mu paní Madla Vaculíková píše dopisy, ve kterých ho informuje o dění v Československu a dění vůbec. Že on jí jako odpověď posílá koláže. Že by bylo dobré paní Madlu navštívit a domluvit s ní vydání knížky z této komunikace, kdy jedna strana používá slovo, druhá obraz.

Neřekl to přímo takto, ale bylo jasné, že to má rozmyšlené a v jeho mysli kniha už vyšla. A my to máme zařídit. Byl to trochu kulturní rozkaz. Nevím, zda takováto instituce ještě existuje.

A tak jsme s Petrem Kotykem z Památníku národního písemnictví začali na pár měsíců chodit do Veletržní ulice do bytu Vaculíkových. Seděli jsme v kuchyni a povídali si s paní Madlou. U stolu, do jehož zásuvky si odkládala knihy, které četla, poněvadž domovní prohlídky je tam prý nikdy nenašly, jelikož zásuvky kuchyňského stolu byly pro fízly prý málo nóbl.

Když byl doma pan Vaculík, bylo znát, že není zvyklý nebýt středem pozornosti. Dávali jsme mu s Kotykem najevo, že nechodíme za ním, ale za jeho ženou. Jeho si člověk mohl přečíst, jeho ženu ne.

„Mistr“ si zvykal těžko, ale zvykl si. Ke své ženě choval dobrovolnou úctu. Možná nedobrovolně se podřizoval její klidné, ale o to silnější autoritě. Byla jako dobře zakořeněný, sukovitý strom.
Knížku, která vyšla pod názvem „Drahý pane Kolář“, redigoval a o vydání se postaral Karel Jadrný, který předtím měl v Mnichově exkluzivní exilové nakladatelství Arkýř.

Redigoval bych to jinak, a paní Vaculíkové i Karlovi jsem to řekl. V knížce byla spousta věcí, do kterých nikomu nic není. Oba mlčeli, myslím, že každý z jiného důvodu.

Nakladatel věděl, co knížku bude prodávat. Paní Vaculíková věděla, že příběh už je manželovou vinou na světě, a je třeba ho vyprávět dál. Prokreslit. Měla odvahu sama předstoupit před veřejnost se svou verzí, když už to tak manžel nastavil.

Jiří Kolář tak byl na začátku Vaculíkova Českého snáře, když spisovateli v tvůrčí krizi poradil, že má psát, co prožívá. Byl i na počátku psaní Vaculíkovy ženy, autorky jedné knihy, přestože vyšly nakonec dvě.

Z projektu „Drahý pane Kolář“ jsme s Kotykem v Památníku písemnictví udělali velmi úspěšnou výstavu. Lidi tenkrát opravdu zajímalo, jak myslí a co si myslí tvůrčí elity národa.

Žena, která se nerozvedla, žena, která odpustila
Estébáci chtěli, aby se paní Vaculíková rozvedla s autorem manifestu Dva tisíce slov, Ludvíkem Vaculíkem. K tomuto motivu se v našich rozhovorech vracela. Nelíčila detaily, protože jsme si uměli představit, jaké informace o Vaculíkových nevěrách jí říkali, jaké fotky jí ukazovali.

Nepodávala svůj nerozvod jako hrdinství nebo zásluhu. Nedělala z toho velký ženský příběh. Jsou to samá „ne“, v tom, co bylo tématem rozhovoru. To nejdůležitější slovo také začíná na „ne-“: Nesmlčela.

Paní Madla Vaculíková byla člověk, který nemlčel o tom, co bylo důležité. Velmi silně si vyhrazovala právo sama pojednat, sama prožít, sama zhodnotit to, co bylo důležité.

Byla nejdřív vychovatelkou, pak pracovala v psychologické poradně. Bylo na ní znát, že je zvyklá myslet na formu, kterou člověk dává svému životu.

Myslím si, že dopisy paní Madly byly pro Jiřího Koláře důležité. I kdyby Jiří Kolář měl v Paříži internet, který tenkrát ještě masy nepoužívaly, nedozvěděl by se z něj, co mu psala paní Madla.

Vyprávěla, jak ji zavazuje psaní. Jak musí celé dny myslet na to, aby prožila něco, co napíše drahému panu Koláři. Asi při tom trochu nahlédla, jak to má s psaním její Vaculík. Do omezených možností napsat, co se prožije a prožít, co o tom už je napsáno.

Pak u ní Kolářovu koláž vidělo nějaké dítě. „Je to pan Nekolář“, řeklo, rozzlobené, že někdo takto rozstříhá obrazy a zmačká svoji fotku. I o tom přemýšlela.

Na rubu jedné z koláží pan Kolář v jedné větě označil tehdejšího intelektuála za Sisyfa, který valí papírový balvan. Zvědavě tu větu zkoumala. Oba svou komunikaci vnímali tak, že společně myslí. A těšilo je to.

Paní Madla Vaculíková se za komunistů nerozvedla. Poté, co Ludvíka Vaculíka přežila, řekla, že mu odpustila.

Žena, která našla svobodu
Je to příběh, který neodpovídá obvyklým schématům o emancipaci. Přesto si myslím, že našla svobodu.

Zvládla, co si nevybrala. Zvládla to dobře. Žila svobodným životem ve zdejším čase, navíc s panem Vaculíkem.

Zemřela významná Češka.

Jeden z jejích synů byl starostou, také se snaží, aby věci byly správně, vyžaduje vlaková spojení, a vůbec je zvyklý myslet na formu, kterou lidé dávají svému životu. Upřímnou soustrast, redakční kolego a příteli Ondřeji Vaculíku.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.