Korporace klima nezachrání, připomíná čerstvý příklad z Austrálie

Radek Kubala

Siemens i další korporace se na veřejnosti tváří, že jim záleží na řešení klimatické krize. V zákulisí však pomáhají fosilnímu průmyslu. Odhalují tak podstatu politické ekonomie fosilní energetiky, kterou je potřeba od základu změnit.

Klimatické hnutí má v kontextu australských požárů nové zlouny. Je jím vedení nadnárodní korporace Siemens, které se i přes mezinárodní nátlak klimatického hnutí rozhodlo prodloužit smlouvu na dodávku signální techniky pro indickou uhelnou firmu Adani. Ta právě v Austrálii touží vystavět jednu z největších soustav uhelných dolů na světě, projekt Carmichael.

Generální ředitel Siemensu Joe Kaeser rozhodnutí opřel o fakt, že uhelný projekt v minulosti získal povolení od tamějšího Nejvyššího soudu a má splněna všechna hodnocení ekologických dopadů vystavená australskou vládou. Stejnou vládou, která je proslulá masivním propojením s uhelnými korporacemi.

Úsměvné na celém faktu je, že Siemens se jako jedna z prvních firem zavázala k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2030 a prezentuje se jako lídr boje s klimatickou krizí. I v tiskovém prohlášení, které Siemens k rozhodnutí podpořit projekt Carmichael vydal, tiskové oddělení firmy píše, že jim na klimatu záleží a berou vážně všechna varování vědců. Zřejmě to ale platí jen do chvíle, než je ve hře skutečný byznys.

Siemens se vinou svého pokrytectví stal v Německu terčem protestů. Foto Julian Meehan, Flickr

Podobného pokrytectví se dopouští také firma Google, která se rovněž staví do pozice environmentálních lídrů a uhlíkové neutrality chce u svých datových center dosáhnout už letos. Ani to jim však nezabránilo, aby začali spolupracovat s ropnými společnostmi jako Total na zefektivnění těžby ropy.

Tyto příklady před námi odhalují limity pro řešení klimatické krize prostřednictvím tlaku na korporace. Celou dobu totiž narážíme na jejich snahu o greenwashing, tedy snahu vypadat na veřejnosti zeleně, ale v zákulisí vést běžný byznys. Nicméně klimatická krize je ukotvená právě v podobných transakcích a kapitálových tocích, kterých se firmy jako Google nebo Siemens nejsou ochotné vzdát.

Politizovat takové transakce a pokoušet se přesvědčit firmy, aby z nich vystoupily, má smysl. Ostatně ředitel Siemensu Kaeser do médií řekl, že osmnáctimilionovou zakázku pro Adani považuje za malou a bez tlaku aktivistů by o ní ani nevěděl. Celá situace ho vedla až k pokusu o uplacení mluvčí německého studentského hnutí Luisy Neubauerové, která nabídku nechat se kooptovat pochopitelně odmítla.

Nadto v Austrálii se tímto způsobem, v kombinaci s právními nástroji, daří zpomalovat začátek stavby projektu Carmichael. Zda to bude stačit, teprve uvidíme.

Nicméně z dlouhodobého hlediska je zároveň potřeba otevřeně říkat, že špinavé aktivity Googlu nebo Siemensu jsou součástí politické ekonomie neustálého růstu a tlaku na zisk, která mezi příčinami klimatické krize zaujímá čelní místo. Využijme příkladů pokrytectví firem, které samy sebe prohlašují za klimaticky zodpovědné, k odhalování skutečného fungování kapitálových toků napojených na fosilní průmysl.

A požadujme nové fungování světa ve všech jeho aspektech. Korporace nás před klimatickou krizí nezachrání. Pomoct si budeme muset sami.