Kartousova No Future: Do jaké reality vezeme děti na parním stroji?

Učitel Jiří Karen komentuje esejistickou knihu Bohumila Kartouse. Ta je podle něj cennou a vizionářskou příručkou pro vzdělávání v 21. století, jako politický pamflet se však utápí v naivitě.

Nová kniha mluvčího organizace EDUin Bohumila Kartouse s punkovým názvem No future – Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality? je esejistickým zamyšlením nad budoucností a funkcí vzdělávání v přelomovém 21. století. Autor si bere na mušku relikty disciplinujícího přístupu školy coby káznice produkující poslušné podřízené a promýšlí perspektivy a výzvy vzdělávání pro očekávanou kyberpunkovou budoucnost robotizace a všeobecné digitalizace všech sfér života.

Vytlačí pomyslného učitele s rákoskou digitální aplikace? Jak připravovat mladé lidi na koexistenci s virtuální dimenzí vytvářející nový lidský druh? A neuvízla paradoxně ve století páry právě některá autorova východiska?

Unikátní dějinnost současnosti
Kartousův debut se skládá z kratších kapitol. Autor je vrství promyšleně, přechází od osobního vyznání, přes kritiku muzeálnosti současného školství, aby na konci začal ohledávat terén pro nutnou adaptaci vzdělávacího systému na probíhající změny. Osvěžující kombinace přiznaně subjektivního a poctivě popsaného úhlu pohledu společně s rozsáhlým poznámkovým aparátem odborné literatury vytváří provokativní směs, která svádí k polemickým upřesněním, dalšímu zkoumání či otázkám, čehož si v předmluvě všímá i senátor a někdejší rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek.

No Future odkazuje obálkou (i názvem) na první album punkových Sex Pistols. Je nejsilnější v polohách, kdy přesvědčivě líčí unikátnost a dějinnou souvislost turbulentní současnosti. Nikdy v historii nedošlo v tak krátké době k tak radikální proměně žitého světa, jako s příchodem internetu a neomezeným propojením celého lidstva. Mikuláš Bek v předmluvě tuto tezi napadá a poukazuje na přelomovou průmyslovou revoluci 19. století. To však podle mého neobstojí při pohledu na globální společnost propojující se během dvou desetiletí v míře těžko představitelné i v těch nejdivočejších fantaziích autorů sci-fi 80. let. Aktuální digitální revoluce tvoří další klouzavý bod zvratu, který odhaluje na jedné straně zdánlivě neomezené možnosti, ale na straně druhé i hrozbu naprostého civilizačního kolapsu.

Autor bere vážně slavnou hlášku české důchodkyně, která „by ty internety zakázala“. Jako „savanoví primáti“ jsme evolučně pozadu, radikální cizost a novost nových technologií pro nás představuje fundamentální výzvu. Při analýze generací vyrůstajících už přirozeně jako digitální domorodci dokonce Kartous zmiňuje, že bychom mohli uvažovat o definování nového lidského druhu: jeho kognitivní schopnosti, hodnotové rámce a sociální dovednosti jsou závažným způsobem určovány právě zkušeností nepřetržitého propojení a instantního proudu podnětů, zážitků a informací.

Kniha No Future odkazuje názvem i obálkou na první album punkových Sex Pistols. Foto opero.cz

Kartous přitom není zdaleka naivním techno-optimistou. Všímá si destruktivní monopolizace digitálního světa, potenciálu fake news zcela zničit společenský konsenzus, ale i nedostatečnosti lidských mozků při orientaci v kyberprostoru. Upozorňuje na nebezpečí úniku do virtuálních realit a přehlížení správné životosprávy a rozvoje těla. Současně se však vymezuje vůči časté dehonestaci mileniálů jako „sněhových vloček“ a spíš apeluje na nutnost vybavit mladé lidi nástroji a kompetencemi, které jim umožní žít bohaté, smysluplné životy. Jak vlastně připravujeme naše děti na budoucnost, aby se neutopili v potenciálně toxických digitálních džunglích, ptá se.

Továrna na salutující podřízené
Při popisu stavu současného školství si Kartous nebere žádné servítky. Jeho líčení ale obsahuje především řadu cenných analytických postřehů. Snaží se vyhmátnout objektivní příčiny současné kondice.

Hlavní strukturální příčinu nachází v tzv. „skrytém kurikulu“, tedy určité nejvnitřnější DNA školského systému. Toto skryté zadání školského systému lze snad postihnout foucaultovským „dohlížet a trestat“. Nejpůvodnějším smyslem školy je podle Kartouse – ale i podle řady dalších společenských vědců vycházejících z prací Michela Foucaulta – disciplinovat. Proto mezi učiteli najdeme v tak velké míře zastoupené „dozorce“ (sám Kartous mluví o „pečovatelích“). Ti získali zkušenosti s plněním rozkazů v rámci stejně dirigujícího školského systému, nebo když usilovali o svou pozici v praxi, a teď je aplikují univerzálně na všechny.

České školství je tak pořád ve svém jádru továrnou na salutující posluhy rozkazů. Nutnost plnit bez ptaní rozkazy autorit a neodchylovat se od dogmatu fungovala jako evoluční strategie v určitých obdobích počátků průmyslové revoluce, v éře oněch „parních strojů“. Je velkou otázkou, nakolik může být funkční v digitálních globálních společnostech 21. století. Anebo jak je slučitelné s celospolečenskou ambicí pěstovat skutečně demokratické hodnoty.

Kartous se domnívá, že školství bude donuceno k transformaci vznikem nových vzdělávacích aplikací, které budou díky principům umělé inteligence schopny daleko individuálnějšího přístupu k žákům. Upozorňuje přitom ale opět na nebezpečí upadnutí vzdělání do nedemokratické sféry ovládané korporacemi, které může vyústit v plošnou atomizaci žáků. Proto apeluje na takovou transformaci školství, která umožní sociální kohezi společnosti ve školách, které navštěvují všichni, fyzicky a bez rozdílu.

Kam ale dojedeme na parním stroji liberalismu?
V diagnostice civilizačního technologického zlomu a popisu disciplinujícího školského systému nabízí eseje inspirativní a přesvědčivé postřehy. Kartous ale podle mého selhává v ambici formulovat svou knihu také jako přesvědčivý politický pamflet. Některé úvodní pasáže, ve kterých autor spojuje současný stav společnosti s dědictvím totalitního režimu, zavání již téměř zapomenutým antikomunismem.

Pohoršování se nad nekvalitou správných demokratických hodnot české společnosti po sametové revoluci chvílemi připomíná lkaní nad tím, že si po napuštění bazénu bahnem někteří dovolují v tom bahnu plavat. Redukce problému společnosti na „problém správných hodnot lidí“ je možná právě ta „kavárenská“ argumentace, která nakonec řadu naštvaných lidí motivuje volit autoritáře či populisty.

Bohumil Kartous je vedoucím komunikace informačního centra pro vzdělávání EDUin. Foto Facebook BK

Kartous nejdřív horlí proti „soukromé monopolizaci digitálního světa“, aby vzápětí nacházel řešení klimatické krize v donucení elit, aby hledaly radikálně inovativní technologie. Ten protimluv myslím bije do očí.

Politicky Kartous pokračuje v tom liberalismu, jehož dekády vyprávěný příběh o nedotknutelném soukromém vlastnictví a svobodě podnikat nás dovedl k Andreji Babišovi, který si jako podnikatel svobodně soukromě přivlastnil celou zemi. A jak tak po celé Evropě „z ničeho nic“ vyskakují autoritářské a nacionalistické režimy postavené na lžích, manipulacích, omezování lidských práv a propagandy, mělo by prý stačit vzývat ten liberalismus o něco důkladněji.

Taková zjednodušující politická pozice je v případě Kartouse překvapivá i vzhledem k plejádě autorů, které v průběhu knihy cituje. Například tolikrát zmiňovaný respektovaný polyhistor Yuval Noah Harari ve svých vyjádření jednoznačně deklaruje, že liberalismus a liberální demokracii je nutno radikálně přehodnotit, protože neodpovídají situaci 21. století.

Také úplný závěr knihy Kartous věnuje banální floskuli o nutnosti zachovat „nejlepší z možných světů“, jímž míní liberální demokracii v podmínkách kapitalismu. Toto myšlenkové směřování knihy do ztracena podtrhuje i poněkud zmatený doslov ekonoma Tomáše Sedláčka. Ten, věren své typické autorské poloze, spojuje progresivní Západ a Jana Husa, velebí český národ s masarykovskou koncepcí směřování k humanismu a druhým dechem zdůrazňuje nutnost individuálně si platit za kvalitní vzdělávání. Pokud jde o reformu, podle Sedláčka musíme hlavně individuálně reformovat sami sebe.

Představa, že na stejně těžkopádném parním stroji liberalismu 19. století profrčíme 21. stoletím bez úhony a autoritářského kolapsu může být nakonec snad ještě nebezpečnější, než přesvědčení mnohých učitelů o tom, že ve škole je nutné v první řadě vštípit disciplínu a poslušnost. A kdo ví, kdo se bude smát nakonec – při troše ironie se možná disciplinované salutování bude v nadcházejících časech opravdu žákům hodit.

No Future je určitě užitečným a důležitým příspěvkem do diskuze o vzdělávání. Zdůraznila klíčovou politickou dimenzi debaty o smyslu vzdělávacího systému, o kterou je nutno vést spory. S mimořádnou naléhavostí nám připomíná, že bychom si měli všichni urychleně klást otázku: Jak vlastně má vypadat společnost, ve které chceme žít a pro kterou chceme připravovat děti?

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

V jakém světě chceme žít? Pondělí, 23.Prosince 2019, 14:14:51

Nečetl jsem recenzovanou knihu B. Kartouse; nemohu se tedy k jejímu obsahu a jejím tézím nijak vyjadřovat.

V každém případě je ale možno bezvýhradně souhlasit s konstatováním J. Karena, že se starým liberalismem z časů 19. století není možno řešit problémy století dvacátého prvního. I když mnozí stále ještě věří, že si s tím vystačí; a že všechno o co se jedná je ten současný, v odcizených strukturách a mechanismech polapený svět znovu a pořádně "zliberalizovat".

V závěru svých úvah Jiří Karen staví otázku, která je svým způsobem naprosto klíčová. Sám už nutnost položení této otázky delší dobu nosím v hlavě, ale dosud jsem k tomu nenašel žádnou vhodnou příležitost. A možná ani odvahu; protože odpověď na tuto otázku se jeví být za dané situace téměř nemožnou.

Ale budiž; otázka samotná byla postavena, a už to je počinem, který by nebylo radno přejít jenom s lhostejným pokrčením rameny.

Proč je tato otázka (respektive její položení) natolik důležitá? - Ve všech diskusích a názorových střetech na téma politiky, společnosti, sociálního uspořádání atd. se totiž neustále dokola opakuje vlastně jenom to, co nechceme. Respektive co nechce ten či onen diskutér. Pokud se pohybujeme v levicovém prostředí, pak všeobecný konsens je, že je nežádoucí respektive nepřípustný stav, kdy jedna část společnosti je (materiálně) privilegovaná ve srovnání s částí jinou (respektive na úkor té druhé). A je ještě řada dalších kritických momentů, na kterých by bylo možno se sjednotit.

Ale to všechno se jak řečeno pohybuje v rámci toho, co je odmítáno jako nežádoucí. Ale - bylo by možno docílit podobného konsensu o tom, jak konkrétně by ta nová, lepší společnost vlastně měla vypadat? Na jakých by měla být postavena základech? Jaké hodnoty by v ní měly platit, a jaké by naopak bylo nutno potlačovat jako škodlivé, reakční?...

Jistě; někteří mají představy o jakési všeobecně samosprávné společnosti. Ale - za prvé ani v rámci levice o takovémto modelu není dána všeobecná shoda; a za druhé, samospráva sama je pouze mechanismus tvorby veřejné vůle, ať obecné či skupinové - ale tato samospráva ještě neposkytuje žádný dostatečný obraz o společnosti samé.

"Jak vlastně má vypadat společnost, ve které chceme žít?" ptá se Jiří Karen.

Už jsem konstatoval, že odpověď na tuto otázku se přinejmenším v současné době zdá být prakticky nemožnou. Ale - otázka byla jednou položena, a teď už není možno se jí vyhnout. Protože ignorovat ji - i to by bylo svým způsobem odpovědí; ale odpovědí nejhorší ze všech možných.

Padla tedy výzva; a je na nás, zda budeme ochotni - a schopni - ji přijmout.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Jak vychovávat k lepšímu světu? Úterý, 24.Prosince 2019, 12:15:52

Zdá se, že si nikdo netroufá zvednout hozenou rukavici. Připojím proto ještě jedno vysvětlení, proč je to tak těžké.

My totiž máme v zásadě jenom dvě možnosti. Pokud totiž vyjdeme z celé otázky pana Karena tak jak byla položena "Jak vlastně má vypadat společnost, ve které chceme žít a pro kterou chceme připravovat děti?", pak můžeme buďto

- vyjít z přirozeného postoje, že je v prvé zapotřebí připravit mladou, nadcházející generaci na to, aby co nejlépe uspěla ve světě ve kterém bude žít. To by ale ovšem zároveň znamenalo, že ji budeme víceméně drilovat pro život právě v tom deformovaném, zmechanizovaném, odcizeném světě který je zde přítomen v současnosti; anebo

- můžeme naopak vytvořit představu, jak by měl vypadat opravdu dobrý, humánní, neodcizený svět; ale pak se zase dostáváme do té zcela klasické situace, že vytvoříme nějakou utopii (a mladou generaci vychováme v souladu s touto utopií), která se bude nevyhnutelně srážet s reálným světem.

Proto jsem napsal, že je v tuto chvíli bezmála nemožné na danou otázku nalézt přesvědčivou odpověď.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.