Sedmadvacetiletý Andreas Gajdošík (27) posluchače při rozhovoru zaujme mimo jiné tím, že namísto generického maskulina a mužského rodu podstatných jmen používá častěji rod ženský. Všude tam, kde průměrný Čech použije slova jako absolvent fakulty či uživatel uměleckého díla a podobně, řekne Gajdošík buďto absolventka a uživatelka, nebo vyjmenuje oba rody. Více než aktivismus, k němuž se každopádně hlásí a za nějž jej ocenila mezinárodní porota vítězstvím v soutěži mladých umělců o Cenu Jindřicha Chalupeckého, z toho však číší pokora, zdvořilost a ohleduplnost.

Andreas Gajdošík vloni absolvoval v Ateliéru intermédií na brněnské Fakultě výtvarných umění VUT. V rozhovoru vysvětluje, jak je možné, že ho coby umělce nezajímá vizualita. Vedle umění krátce studoval také obor sociální informatika, k němuž má ve své tvorbě blízko: „Založit na informatice takový obor je skvělá idea, protože naše společnost disponuje obrovským množstvím dat, která zatím bohužel používají hlavně ti nejbohatší k tomu, aby manipulovali spotřebitele, voliče a podrývali demokracii.“

Chalupeckého cenu pro umělce do pětatřiceti let vyhrál s projektem, kdy z portálů lidovky.cz a idnes.cz premiéra Andreje Babiše vytvořil jejich kopie — v těch se však u každé zmínky o Babišovi objevuje přívlastek typu: skutečný správce svěřenských fondů, náš skutečný majitel, ne-STBák nebo nejčistší lilie.

Andreas Gajdošík již avizoval, že se nevypraví na dvouměsíční stipendijní pobyt v New Yorku, tradičně udělovaný vítězům Chalupeckého ceny, a to proto, že nechce přispívat ke klimatické krizi. A současně se chce podělit o stotisícovou odměnu s ostatními finalisty: „Budeme domlouvat, jak to udělat, abychom mohli jet na výjezd všichni finalisté někam poblíž vlakem.“

Co pro vás znamená vítězství v soutěži o Cenu Jindřicha Chalupeckého?

Mám pocit, že v současnosti se v Ceně Jindřicha Chalupeckého dává cíleně příležitost dosud neobjeveným umělkyním, nedávným absolventům jako jsem i já. V devadesátých letech se do finále dostávali spíš ti, kdo už byli známí a uznávaní, už se o nich i učilo. Výběr nebyl tolik překvapivý. Vloni se ale do finále dostali méně známé a zaběhlé umělkyně a umělci. Tento posun mi přišel sympatický a byl jedním z důvodů, proč jsem vyplnil přihlášku.

Nominace do finále pro mne byla překvapením. Jako pro autora, který začíná, to pro mne byl velký skok. Myslím, že v tomto směru je současný přístup komise k nominacím osvěžující, necítil jsem poté nějaký tlak nebo potřebu vyhrát, přišlo mi dostačující mít jenom tu příležitost.

Když jste šel studovat fakultu výtvarných umění, jak se stalo, že jste své umělecké ambice spojil s programováním a světem digitálních dat?

Na gymnáziu jsem byl v matematické třídě. Po šesti letech mě to ale nějak přestalo bavit, šel jsme do všeobecné třídy a začal jsem se věnovat psaní a hudbě. Pak jsem zkusil přijímačky na fakultu výtvarných umění, aniž bych věřil, že to vyjde.

Povedlo se a skončil jsem v ateliéru multimédií, kde jsem se dostal k tvorbě experimentální hudby, práci s videem i různým dalším experimentům. Při tom jsem se navrátil také k programování, které mě na střední moc nebavilo. Najednou mě to zaujalo, ale příliš mne nebavila vizualita, s níž se při tom často pracuje.

Vy jste šel studovat fakultu výtvarných umění, aniž by vás zajímala vizualita?

K tomu jsem došel až v průběhu studia, začátky jsou samozřejmě všelijaké a člověk se hledá.

Není to zvláštní?

Není to úplně nenormální. Konceptuální umění sice má obvykle nějaký vizuální prvek, ale dost často jde spíš o celkový nápad nebo intervenci či kritiku než o to, jak to vypadá na první pohled.

Dá se tedy vyvodit, že umělecká tvorba, která je vizuálně zaměřená, je třeba méně sociálně-kritická?

V jisté zkratce by se to tak dalo říct, zároveň je ale pravda, že z vizuálněji založené tvorby ona kritika nebo výpověď o společnosti velmi často vyzařuje také, jenom pomaleji, často se ukrývá v hlubších vrstvách.

Takže to, co vás v umění zajímá, je sociální kritika?

Ano. Současné umění dnes ve střední Evropě stojí docela dost mimo společnost, je přijímáno většinovou společností dosti apaticky. Veřejnost více méně neví, jaké máme současné výtvarné umělkyně a umělce. Interaktivní média stojí navíc ještě mimo tuto uměleckou scénu, stávají se úplnou subkulturou v subkultuře.

Často se soustřeďují kolem specializovaných festivalů jako je Sónar, Signal nebo Ars Electronica, často souvisí s klubovou hudbou, nebo reklamními akcemi BMW. Určitá část těchto projektů mi ale přijde lehce podbízivá, přesněji řečeno příliš přitakávající technologii a politice spojené s digitálními firmami a korporacemi.

To z vás nakonec dělá až takovou subkulturu v subkultuře subkultury… Jaké možnosti se vám tedy na poli moderního interaktivního umění nabízejí? Vypracoval jste si metodu, s jejíž pomocí nabouráváte stereotypy a hodnoty určitých skupin populace překvapivými až šokujícímu vpády. Často se s tím pohybujete na etické a zákonné hraně. Jak vidíte jako umělec svou budoucnost?

Vše důležitější, co jsem po absolvování bakalářského studia vytvořil, jsem poskytl jako open source — aby to mohl kdokoliv použít, inspirovat se či proměnit. Člověka to samozřejmě nijak finančně nezabezpečí, ale zároveň to dokáže ochránit od určitého pokušení. A to dává klid.

V českých zemích operuje několik sběratelů s temným ekonomickým pozadím: developer, privatizační umělec a někdejší uhlobaron Petr Pudil nebo Robert Runták, ředitel Exekučního úřadu v Přerově. S jejich finančním pozadím nesouzním a jsem rád, že mne open source od možné nabídky k odkoupení chrání.

Rozhodně je ale taky pravda, že oni sami pomáhají tím, že stejně sbírají spíš výtvarné umění, kterým se na rozdíl od nějakého digitálního konceptu, mohou primárně pochlubit na zdi, v sídle svého podniku… Princip digitálních médií pro mne spočívá v jejich nekonečné kopírovatelnosti a možnosti sdílení. Nákupem digitálního díla do sbírky se dílo často zavře do trezoru, což pro mne popírá smysl digitálního média jako takového. Je to jako natahovat malbu na pyramidu, nebo lisovat sochu.

Pokud jde o moji budoucnost, nyní dělám na fakultě výtvarných umění doktorát. Ale jako pojistku mám možnost jít si vydělávat do IT. Ostatně jsem si to už vyzkoušel a v jistém smyslu mne tato možnost uklidňuje. Umění mne ale láká víc.

Na koho ve své práci navazujete?

Můj prazákladní vzor je Hans Haacke, který přišel v sedmdesátých letech minulého století s žánrem institucionální kritiky v umění. Jeho projekt Shapolsky et al. spočíval v tom, že v galerii na Manhattanu vystavil podrobný vhled do finančního pozadí firem vlastnících onu galerii. Obnažil tak princip artwashingu, protože tyto firmy významně gentrifikovaly některé části New Yorku.

Přesně takový typ umělecké intervence mě fascinuje. Je to vlastně metoda investigativního novinářství propojená s uměleckým konceptem.

Druhá linie, k níž se hlásím je arte útil, neboli užitečné umění. Zde se teoretici teprve snaží o pořádné ukotvení. Nicméně jádrem je ona užitečnost uměleckého artefaktu, kde se namísto o divácích bavíme o uživatelích a uživatelkách. Jak jsem zmínil, kódy, které vytvářím, nabízím jako open source, aby je každý zájemce a zájemkyně mohli použít k jiným, vlastním účelům.

Jedním z vašich prvních výrazných počinů byl projekt Národní liga, webová platforma s přehledem nejaktivnějších diskutérů v xenofobně, rasisticky a nacionalisticky laděných facebookových skupinách. Jak se ten nápad zrodil?

Tehdy jsem právě studoval sociální informatiku a Národní liga vznikla jako moje bakalářka na fakultě výtvarných umění. Chtěl jsem nějak reflektovat tehdy kulminující uprchlickou „krizi“. To téma mě dráždilo, protože reakce českého prostředí byla extrémně paranoidní a přehnaná. Lidi na sociálních sítích bez zábran psali, že by se uprchlíci měli střílet na hranicích, radovali se, když skupina uprchlíků zemřela v chladicím kamionu, když se na moři topily děti a podobně.

Často se to pak omlouvalo tím, že autor těchto slov vypil pár piv a ujely mu nervy. Tomu se mi ale nechtělo věřit. Takže mě napadlo, že ty komentáře na veřejně přístupných facebookových skupinách zaměřených proti islámu zkrátka posbírám. Bylo to ještě před skandálem Cambridge Analytica, takže jsem se díky API, což je rozhraní pro programování aplikací, dostal ke všem statusům na těchto stránkám a potom ke všem jejich komentářům. Zajímalo mě, s jakou frekvencí jednotlivci komentují.

Komentáře jsem v tomto konceptu chápal jako akt obrany národa. Vytvořil jsem tedy web takzvané Národní ligy, kde byly dostupné žebříčky nejaktivnějších diskutérů těchto islamofobních skupin. Vědomě jsem pracoval s pojmem liga tak, aby evokoval sportovní fanouškovství. Esteticky jsem to celé zabalil do triklóry, aby to konvenovalo národovcům.

Co se stalo, když jste Národní ligu spustil?

Jednak se potvrdilo, že nenávistné hejty nejsou jen nějaké ad hoc úlety, ale že je to u mnoha jednotlivců setrvalý projev. Přičemž mediální obraz takový nebyl a panovala tendence právě tohle bagatelizovat.

Lze to kvantifikovat?

Týkalo se to tisíců lidí. Udělal jsem si kategorie. Do té nejaktivnější, již jsem stanovil na pětadvacet a více komentářů, po dvou a půl letech existence platformy spadlo tři a půl tisíce lidí. Nepracoval jsem samozřejmě s „celým internetem“, ale jen s pár stránkami zaměřenými proti islámu.

Jaká byla odezva na ten projekt?

Tím, že to bylo stylizované do barev trikolóry a tvářilo se to jako projekt z pravicové scény, si to ti lidé mezi sebou začali sdílet. Podporovalo to jejich pocit, že jsou velcí, i když spíš opak byl pravdou. Sdíleli to třeba hrdě s tím, že jsou v top ten nejaktivnějších komentátorů měsíce.

Pak se ale samozřejmě objevili lidi, kterým docházelo, že to pro ně je rizikové. Někdo mi napsal, že pracuje v nadnárodní firmě, která zaměstnává cizince, a logicky dbá na to, aby pro ně nepracovali rasisti. Tihle lidé se báli, že by mohli přijít o místo a žádali mě, zda by s tím nešlo na stránce Národní ligy něco udělat. To už ale bylo na jejich zodpovědnosti, museli by si ty své komentáře dohledat a promazat. Což je skoro nemožné.

Setkal jste se i s nějakými výhrůžkami či agresivními reakcemi nakonec?

Nic velkýho. Vlastně jsem nikdy pro ty „vlastence“ neudělal žádné oficiální odkrytí té věci. Pokud na jejich straně byly nějaké naštvané reakce, neviděl jsem je.

Oni sami čerpají z toho, že na Facebooku není vůbec snadné cokoliv dohledat. Tím, že to Národní liga takhle archivovala, pro ně byla trochu strašidelná.

Vy jste to téma po skončení platformy Národní ligy nenechal spát…

Ano, po roce jsem si říkal, že by to mohlo pokračovat. Pro mě to téma nebylo uzavřené. Udělal jsem databázi těch komentářů a vyfiltroval z nich slova, která byla agresivní či naznačovala pobízení k potlačování lidských práv a svobod. Pro lidi, kteří použili více než pět těchto slov jsem nechal vygenerovat s pomocí právníka trestní oznámení pro podněcování k nenávisti vůči skupině osob.

To jsem posléze vystavil v galerii. Moje metodologie samozřejmě má své rezervy, protože se mi tak do sítě mohl dostat i někdo, jehož komentáře by šly vyložit jinak. Nicméně já jsem to ponechal posudku návštěvníků expozice. Nechal jsem na nich, zda by měly být dané komentáře doručeny policii a zda se toho sami chtějí chopit. Mohli to klidně přijmout „jen“ jako kus umění, který pouze o něčem informuje.

Kolika lidem jste tedy takové trestní oznámení vystavil?

Bylo jich 330.

Podal někdo trestní oznámení?

Pár lidí ano. Včetně mě. Při tom se ukázalo, že policie stojí blíž právě lidem z národovecké scény. Jejich argumentace v zásadě stála na tom, že to je „jenom“ na Facebooku. Myslím, že by se to s pomocí právníka dalo dál rozcupovat.

Vaše další výrazné dílo se jmenuje Nomin. O co jde?

Začalo to tak, že jsem dostal nabídku vystavovat ve školní galerii na fakultě umění a designu v Ústí nad Labem. Napadlo mě, že bych udělal něco užitečného — ve smyslu zmíněného užitečného umění. Vysoké umělecké školy v Ústí, Brně i Ostravě jsou na okraji dění — říká se, že to důležité se odehrává v Praze — a já se rozhodl na to poukázat. Nomin je v tom smyslu komentářem této scény, kde jde mnohdy více o kontakty a kamarádšofty než o samotná díla. Ale je to také implementace modelu kapitalistického řešení.

Můžete to celé více vysvětlit?

Jakmile jsem začal pracovat s periferností a bytím v regionu, napadlo mě vytvořit nástroj, který umělcům z periferie pomůže vetřít se do centra skrze umělecký phising. Vznikl open source software, který uživatelkám umožňuje zaslat do galerie dopis jménem vybraného kurátora nebo kurátorky — prostě si vymyslíte dopis a v e-mailové schránce galerie to vypadá, jako by jej poslal renomovaný kurátor, který vás dané galerii doporučuje. Celé jsem to zabalil do korporátního designu a na výstavě byl k vidění roll-up banner propagující Nomin. Tvářilo se to jako jeden z těch moderních start-upů.

Celé to může evokovat princip predátorských vědeckých časopisů. Tváří se to jako něco seriózního, přitom jde o podvod. Co jste tím chtěl říct?

Máte pravdu, ta paralela tady je. V tom smyslu je můj projekt také výpovědí o systému, který žene lidi takové věci dělat.

Použil to někdo?

Pár lidí to použilo, ale popravdě nevím, s jakým výsledkem. Samozřejmě tam mohly vzniknout velmi podivné konverzace, ale vposledku o sobě daný uživatel dal vědět galerii i kurátorovi.

Cenu Jindřicha Chalupeckého jste získal za dílo Nelidské zdroje. Proč ten název?

Když jsem kdysi dávno slyšel sousloví „lidské zdroje“, zhrozil jsem se. Přišlo mi strašné bavit se o lidech jako o zdrojích. Můj projekt spočívá v tom, že jsem vytvořil webové stránky, které kopírují lidovky.cz a idnes.cz, akorát s tím rozdílem, že u každé zmínky o Andreji Babišovi, jejich vlastníkovi, se generuje nějaký přívlastek. Například právě „náš skutečný majitel“, „náš vrchní cenzor“, „dotační akrobat“ nebo „ta nejčistší lilie“. Také se u článků, ať již politických, lifestylových nebo o vaření na konci generovaly různé průpovídky. Třeba u receptu na rebarborový koláč tak mohla být na závěr věta: „Tento článek píšu za trest, protože ten poslední o Babišovi byl moc kritický.“

Nelidské zdroje jsem to nazval proto, že to celé není psané lidmi, ale generované počítačem. Ale taky to může poukazovat, že skuteční lidé, kteří píši Babišovy noviny, vystupují v roli agentů chránících zájem velkokapitálu a politické strany — to je pro mě taky určitá rovina nelidskosti. Novináři jako zdroje „nelidských“ sil.

Jak dlouho ty weby běžely a jak se o nich lidé dozvěděli?

Dokud mi to Facebook nezatrhl, platil jsem si na něm reklamu, kterými jsem ty weby propagoval. Ty weby jely na adresách 1idovky.cz, lidov.ky a ldnes.cz. Oba dohromady navštívilo asi patnáct tisíc lidí. V provozu byly od začátku srpna do prvního týdne v listopadu.

A co se stalo pak? Přece jen jste kradl obsah ekonomicky a politicky mocnému impériu a ještě si z něj dělal legraci.

Čekal jsem žalobu, ale přišla jen předžalobní výzva z Mafry, abych to stopnul.

A vy jste poslechl?

Ano. V současném stavu uměleckého provozu v naší zemi není dost dobře možné, aby se za to cena Jindřicha Chalupeckého nebo galerie postavila. Nejde při tom jen o podfinancování kultury v České republice. Současně jde také o celkovou oligarchizaci našeho státu a jeho neúprosného zaškrcování zájmy těch nejbohatších. Je to škoda.

A nechtěl jste to riziko vzít sám na sebe?

Chtěl, ale nepodařilo se mi najít právníka, který by to řešil za zvýhodněné sazby případně by to vzal pro bono jako zajímavý případ.

Co jste tím dílem chtěl vlastně říct?

Pro někoho to může být jen vtip. Pro někoho vykolejení ze slepé víry médiím, kdy prezentované informace bere jako fakta. Objevovaly se polemiky o tom, zda jsou to fake news. Někdo naopak tvrdil, že to má mnohem blíže k pojmenování reality než originální Lidovky a iDnes.

Současně to může vézt k otázkám o kredibilitě médií, když vidíme, jak snadno lze manipulovat s obsahem. Jak pracné je něco takového vyrobit?

Má to asi tisíc stránek kódu. Pracoval jsem na tom týdny s tím, že jsem se ale věnoval v mezičase i jiným činnostem.

Jak je možné, že si může vzít kdokoliv kód mých webových stránek a dělat si s ním, co se mu zlíbí?

Pokud chcete, aby váš web mohli navštěvovat uživatelé internetu, musíte HTML kód a text zpřístupnit lidem a jeho zneužití je pak otázkou každé uživatelky, programátorky nebo umělkyně. Nemůžete tomu zneužití defacto zabránit.

Máte s Nelidskými zdroji nějaké další plány?

Opět je to open source, takže to může znovu spustit kdokoliv další. A také se tak stalo. Docela se teď bavím představou, že by to spouštěli další a další lidé, těm by pak chodily z Mafry předžalobní výzvy a po nich by to zase spouštěli další… A tak pořád dokola. Pěkně by se to řetězilo.

Více o Nelidských zdrojích Andrease Gajdošíka lze najít na webu babis.media. Kód Nelidských zdrojů zde.

ZUZANA VLASATÁ