Chalupeckého cena míří do světa, který nepotřebuje vítěze a poražené
Roman ŠtětinaTraduje se, že jistý indiánský kmen považoval soutěžení za duševní poruchu. Je dobře, že soutěživost omezuje i Cena Jindřicha Chalupeckého. Také zásluhou nominovaných, kteří se mezi sebou letos o cenu potýkat odmítli.
Lidský mozek ze své podstaty nemá rád změny, zvláště v případě, když něco „funguje“. Cena Jindřicha Chalupeckého (CJCH) je z hlediska zájmu veřejnosti asi nejúspěšnějším podnikem na poli současného českého výtvarného umění. A funguje dobře i dovnitř umělecké scény coby platforma pro podporu nejen mladých umělců.
Jejím organizátorům toto téměř schizofrenní balancování na hraně mezi veřejností a insidery vůbec nezávidím. Obě strany mají totiž od této instituce často protichůdná očekávání.
Traduje se, že jistý indiánský kmen považoval soutěžení za duševní poruchu. Soutěžit v současném vizuálním umění je skutečně absurdní, byť na vysokých uměleckých školách doposud umění známkujeme a dokonce udílíme ocenění vybraným studentům.
CJCH od roku 1990 vždy jednou za rok ocenila jednu umělkyni, umělce či uměleckou dvojici. Vnímal jsem to ale spíš jako snahu získat si tím pozornost veřejnosti, o které panuje představa, že potřebuje drama — vítěze a poražené. Na příkladu vybrané umělkyně či umělce se tak daly relativně snadno ukázat obecnější aktuální přístupy a tendence a do jisté míry možná i zpřístupnit už tak těžko proniknutelný svět umění.
Vždy to bylo vůči těm umělcům, kteří nebyli vybráni, nespravedlivé a přinášelo to mnoho frustrací, smutku a zklamání. Vnímal jsem to ale jako nutnou součást onoho balancování mezi světem uvnitř a venku.
Možná už ale směřujeme do jiného světa, který vítěze a poražené nepotřebuje (osobně bych si to velmi přál). Tuším, že v takovém světě by si přál žít i organizační tým CJCH v čele s Karinou Kottovou. Už od roku 2015, kdy se organizace ceny ujal, totiž uvažuje nad tím, jak v ní soutěživost omezit.
Úvahy nad změnou stanov jsou ale složité a nenabízí jednoduchá řešení. Zdá se, že prvek soutěže není možné nikdy zcela vymýtit. Toto dlouholeté dilema částečně vyřešili sami finalisté letošního ročníku, když formou dopisu oznámili, že o ocenění usilovat nebudou.
Je to jistě chvályhodné a solidární gesto, ale faktem zůstává, že se tak soutěž vlastně jen přesunula na samotný výběr finalistů, kterých je v současnosti celkem deset. Výherci jsou všichni ti, co se do finále dostali a prohráli ti, co zůstali pod čarou.
V reakci na rozhodnutí finalistů zaznívá obava části umělecké obce, že jakmile nebude mít CJCH jednu „vítězku“ či „vítěze“, vytratí se i zájem veřejnosti. Nejspíš se zase tak moc nezmění. Modely udělování CJCH byly v historii různé — zvláště mezi lety 1990 a 1998 — a jistě také odrážely tehdejší společenské nastavení. Změna je to přirozená.
Dobré je, že přichází zdola, od umělců samotných. Těžko odhadovat, co ve skutečnosti očekává veřejnost a jak si rozhodnutí letošních finalistů vyloží.
I kdybychom to ale věděli, není smyslem umění těmto představám vyhovět. Svět a život v něm je komplikovaný a i současné umění má tu možnost mít.