Zákony, čeština a kulturní války

Spor o podobu příjmení má možná i některé aspekty kulturní války, ale pak je v něm celá řada bodů ryze praktické povahy, kde stát vstupuje do oblasti, v níž nemá co pohledávat.

V českém mediálním prostoru se znovu rozhořel boj o přechylování příjmení. Petr Andreas to nazval přímo „šarvátkou kulturní války”. Taková vyjádření jsou ale přehnaná – je třeba se na celou problematiku podívat s nadhledem, a hlavně optikou toho, jakým způsobem se do mediálního prostoru dostala.

Poslanecká sněmovna totiž bude projednávat novelu zákona o matrikách, jménu a příjmení, která mimo jiné specifikuje, jaká jména (a jak) je možné zapsat do matriky, a tedy do českých úředních dokladů. Jak uvedl Karel Oliva v pořadu 90’ ČT 24, věnovaném právě přechylování, zákon vůbec nehovoří o tom, jak máme jména v každodenním životě používat, jak se můžeme představovat nebo co si psát na vizitky. Zákon specifikuje pouze zápis jména a příjmení do matriky a jejich formu při komunikaci s úřady.

Současné znění zákona je však ve věcech povolených zápisů jmen a příjmení příliš přísné. Stát zde zbytečně reguluje oblast práva, u které to není nutné a kde zrušení nadbytečných omezení nepřinese žádné komplikace.

Přechylování je jednou z oblastí, která by si deregulaci zasloužila. Současná právní úprava totiž použití nepřechýleného tvaru dovoluje jen, pokud se jedná cizinku, občanku, která má nebo bude mít trvalý pobyt v cizině; občanku, jejíž manžel je cizinec nebo jejíž partnerka je cizinka, nebo občanku, která je jiné než české národnosti.

Tyto podmínky jsou zkrátka nadbytečné – zbytečně omezují svobodu volby jména žen, zakládají nerovné podmínky pro Češky, které tak mají de iure menší práva než cizinky zde žijící, a konečně nepřímo nabádají ke lhaní, protože dvě z těchto podmínek jsou neověřitelné – národnost a vůle žít v cizině.

Reálná data z matrik ukazují, že o zápis nepřechýlených příjmení (podle současných podmínek) je zájem hlavně ve větších městech. V Bruntále jsou takové požadavky „zcela výjimečné“, v Ostravě je to za minulý rok asi 9 % případů sňatků (14 ze 158), na Praze 13 se jedná o 28 % (42 ze 151 sňatků). Ze statistik je zřejmé, že největší částí tvoří cizinci, avšak i mezi Češkami je zájem. Konkrétně na Praze 13 je to 29 párů cizinců, 6 smíšených a 7 výhradně českých manželství.

Důvody pro nepřechýlené příjmení mohou být skutečně individuální a je zbytečné a nedůstojné, aby se jimi stát zabýval. Jak dokazuje dosavadní praxe, a jak uvádí i Jan Chromý ve svém komentáři, čeština se bez přechylování všech ženských jmen nezhroutí. Už nyní se ve veřejném prostoru pohybuje část žen s nepřechýleným příjmením – ze známých osobností třeba Kateřina Emmons, Kateřina Nash, Karolína Peake nebo Kateřina Bursíková Jacques.

Čeština se bez přechylování nezhroutí. A rozhodnout o tom, jakou podobu si přejí dát svému jménu, musí být právem žen. Foto FB Emmy Smetany

Nedá se očekávat, že by jejich počet po odstranění podmínek výrazně narostl, většina českých žen si přechýlené příjmení ponechá i potom. Nejde tedy o „kulturní válku“, pouze o zjednodušení zákona a jeho narovnání se současnou praxí.

Další oblastí, kterou současný zákon pojímá zbytečně striktně, je přijímání příjmení při sňatku a narození. Příjmení lze už dnes změnit, pokud je urážlivé, směšné nebo k tomu existuje jiný vážný důvod. Přičemž za vážný důvod se považují i – opět neověřitelné – špatné vztahy s rodinou.

V kontrastu s tím, ale zákon stanovuje, že při sňatku snoubenci buď převezmou jako společné příjmení jednoho z nich, nebo si ponechají svá příjmení. Možnost nového společného příjmení nebo vytvoření společného příjmení spojením příjmení obou snoubenců podle současné právní úpravy není možná.

Obdobná situace je i v případě používání dvojího příjmení. Ty zákon umožňuje jen v několika vyjmenovaných případech a nemyslí například na situace, kdy by člověk chtěl používat jedno příjmení po otci a druhé po matce, jak je zvykem ve španělsky mluvícím prostředí.

Pozornost si zaslouží i problematika schvalování méně častých křestních jmen. Současný stav totiž nechává na libovůli matričního úřadu, zda dané jméno rovnou zapíše nebo požaduje doklad od soudního znalce. Přitom by stačilo vyjít z registru obyvatel, zveřejnit seznam dosud schválených jmen a pravidelně ho doplňovat o jména, na něž byly vydány znalecké posudky.

Zvlášť absurdní je pak současná praxe požadovat po trans lidech dvojí změnu jména – nejprve na takzvané neutrální jméno a teprve po státem požadovaných chirurgických zákrocích na finální tvar odpovídající genderové identitě. Protože alespoň trochu česky znějících neutrálních jmen existuje minimum (René, Nikola, Andrea), trans lidé často volí neutrální jména anglického původu.

Zákon, který se na mnoha místech snaží chránit čistotu češtiny, zde tak naopak nutí k používání cizojazyčných jmen. Když už stát není schopný přijmout legislativu, která by zrušila povinnost sterilizace pro proces změny pohlaví, jak po něm požadují rozsudky evropských soudů a lidskoprávní organizace, neměl by alespoň požadovat zbytečnou změnu jména na podivný neutrální tvar, ale umožnit trans lidem rovnou přijmout chtěné jméno.

Žádná z těchto výše navrhovaných změn by nezpůsobila kulturní válku, anarchii nebo zhroucení českého mluvnického systému. Usnadnila by ale život omezenému počtu lidí, kteří na tato zbytečná omezení z různých individuálních důvodů narážejí.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Petr Andreas - Praha

Kulturní válka není ozbrojený konflikt Neděle, 29.Září 2019, 16:20:50

Metaforou kulturní válka se označuje střet mezi kulturním konzervatismem a liberalismem, který kdejaké téma vtahuje do emotivních debat v médiích a na sociálních sítích; pro podrobnější definici a popis si stačí zadat tento termín do Googlu. Šarvátka je malá, nevýznamná epizoda války (a asi takový význam osobně přisuzuji sporu o přechylování v dnešním veřejném dění).
Nejde o to, že se teď a tady rozhodneme na přechylování „podívat s nadhledem“, ani o to, že reálně se nepřechýlených příjmení bude používat třeba velmi málo, ale o to, v jakých politickoideologických souřadnicích se debata v celospolečenském měřítku pohybuje a kolik lidí a s jakým emocionálním nasazením se jí věnuje.
A tady mě diskuse na webech a sociálních sítích jednoznačně přesvědčují, že přechylování se do dělící linie kulturního konzervatismu a liberalismu strefilo. Vedle lidí, kterým se nepřechýlené tvary esteticky nelíbí a špatně se jim s nimi pracuje, je zede nesčetně názorových extrémistů, kteří nositelkami nepřechýlených příjmení opovrhují, rádi by je vyobcovali z českého národa apod., protože se jimi cítí kulturně ohroženi. (Jeden příklad z obrázku za všechny, stačí se podívat do určitých diskusí pod rozhovory s Emmou Smetanou, v jakých souvislostech figuruje fakt jejího nepřechýleného příjmení.) A cítění, názory a zejména projevy těchto lidí, kteří samozřejmě nevyvolají skutečný ozbrojený konflikt ani anarchii, nesmažeme tím, že problém prohlásíme za snadno řešitelný deregulací právní normy, protože si to „zaslouží“. Ty tu jsou nyní a budou tu i potom.

Martin Profant - Praha 7

Petru Andreasovi Neděle, 29.Září 2019, 17:22:22

Interpretace změny zákona o matrikách jako šarvátky v kulturní válce je právě jen --interpretace. Google na tom nic nezmění.

Tato interpretace vyžaduje mimo jiné přijetí určitého všeobecného předpokladu o masivním štěpení české společnosti podle linie kulturního konzervativismu a liberalismu. Masivnost tohoto štěpení nelze u nás empiricky dokázat; pokud vím, sociologická zkoumání mluví spíše v neprospěch takového předpokladu (oproti např. společnosti v USA) a určitě nemůžeme za přesvědčivý argument považovat emotivní komentáře v diskusích pod internetovými texty. S výjimkou DR -- abych dbal o etický kodex -- se jedná o doménu magorů.

Nejde o to, smazávat něčí cítění, názory a projevy. Existují, ale to neznamená, že jim musíme jen pro jejich ukřičenost přiznávat rozhodující význam. Než mu to bude vyvráceno empirickými argumenty skloubenými do smysluplného celku, má každý z nás právo považovat údajnou šarvátku v kulturní válce za (kulturní) hospodskou rvačku kdesi na okraji kulturního prostoru (na okraji bez ohledu na to, že se z hospody rozléhá po celé naší kulturní vsi) a přistupovat k věcným problémům dospěle a věcně , nenechat se stáhnout na hospodskou úroveň.

P.s. Aby ta metafora nezaváděla příliš, nemám nic proti vzrušené hospodské rozpravě a chápu, že může vyvrcholit i rvačkou. Ale co patří do hospody, nepatří do parlamentu, divadla nebo kostela.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Masivnost štěpení české společnosti podle linie kulturního konzervativismu a liberalismu nelze u nás empiricky dokázat." Neděle, 29.Září 2019, 23:03:18

Co třeba průzkumy politických preferencí?

Například důvěra v prezidenta se poslední rok drží podle údajů CVVM mezi 47 a 55 procenty oslovených lidí. Je jen těžko představitelné, že by se prezident mohl těšit také důvěře liberálně orientovaných občanů.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.