Smířlivě o přechylování

Skutečnost se vyslovuje naší mluvou a naše řeč skutečnost dotváří. Proto není spor o její užívání bezvýznamný. Ochota jít novými cestami nás může obohatit.

Můžeme klidně opakovat, že přechylování ženských příjmení je zástupný problém a že jsou důležitější otázky, které by parlament měl řešit. Projednává se to, a nějaké části obyvatel, některým ženám (a s nimi několika mužům) záleží na tom, aby měly možnost si zvolit takovou verzi jména, u které nebudou mít pocit, že je ponižuje. Někteří zákonodárci, v posledních dnech například senátor Jiří Drahoš, si dělají prostřednictvím sociálních sítí neformální průzkum stanovisek. Měli bychom jim pomoct shrnutím možné argumentace.

V různých evropských zemích se toto téma řešilo. Varianty s přechýlením i bez něj najdeme v zemích, kde se mluví slovanskými jazyky, které gramatický rod zdůrazňují více než jazyky románské a germánské. Odlišné ženské a mužské tvary najdeme též v obou baltských jazycích a také v germánské islandštině, kde se druhá část jména (nejde vlastně o příjmení) tvoří u mužů přidáním „-son“ a u žen „-ðóttir“ ke jménu otce nebo matky, podle vlastní volby.

Velká část českých ženských příjmení má příponu „-ová“ (Nováková, Svobodová), a ta budí dojem, že je přivlastňovací, že Nováková patří Novákovi, který je jejím otcem nebo manželem. Není tak vzdálená doba, kdy pro svobodné ženy platil tvar končící na „-ova“, tedy opravdu dívku či mladou svobodnou ženu přivlastňující mužské autoritě. Čárka nad a, dnes už obecně užívaná, neodstranila dojem, že nejrozšířenější tvar ženského příjmení je dědictvím doby, kdy ženy byly, třeba podle Bible, podřízeny mužům.

1e3d9502a0d3e1c84bbdd93ad0ce-1587939Oprávněná obrana důstojnosti ženské půlky lidstva se ve sporu údajně střetává se stejně žádoucí péčí o jazyk. Ilustrace Pixabay

Potíže snad nenastávají u žen s původním nebo při sňatku přijatým jménem, které zní stejně v mužském a ženském rodu. Jenže příjmení jako Petrů či Janů je nepatrně a problém to neřeší. Ledaže by všichni, muži i ženy, přešli na tento tvar a jmenovali se třeba Dvořáků nebo Ježků. To by však asi neprošlo.

Máme nemalý počet jmen, ve kterých jsou tvary v mužském a ženském rodu odlišné, avšak nepochybně rovnocenné. Obava ze symbolického přivlastnění tam nenastává. Je to skupina běžných přídavných jmen, která se stala příjmeními: Černá, Červená, Konečná, Krátká, Silná, Veselá. A pak to jsou další jména podobně utvořená: Forbelská, Jirovská, Malinovská, Lhotecká.

Může se to konzervativcům nelíbit, ale ani u právě uvedených příjmení nelze žádné ženě bránit v tom, aby užívala mužský rod, například na základě svobodné genderové sebeidentifikace. To by ovšem asi muselo platit recipročně. Pokud v rozhodování o tvaru není ve hře tento důvod, vzniká otázka, proč by mužský tvar jména měl být lepší než ženský. Získá žena důstojnost teprve tím, že se vzdá jednoho z atributů svého ženství a pojmenuje se mužsky? Je snad mužství normativní? Je ženský rod jmen méně hodnotný?

Zajímavou kapitolu v diskusích o přechylování tvoří mužská příjmení, která jsou sice dnes v mužském rodu a skloňují se podle vzoru předseda, ale jsou to bezpochyby převzatá podstatná jména ženského rodu: Chalupa, Straka, Sojka, Votruba, Outrata, Oliva, Škoda, Malina, Slanina. U nich vlastně není důvod připojovat k ženské verzi „-ová“. U mužů by se původní verze skloňovala mužsky u ženských nositelek těchto příjmení žensky. Jedna mladá dáma z mého blízkého okolí už za daného právního stavu dosáhla na příslušném úřadě toho, že se nebude jmenovat Šipková, nýbrž Šipka. U tohoto typu jmen obavy ze znásilnění jazyka odpadají.

Když jazyk, nejen ve své empirické podobě, ale i normativně vstřebal ženská slova pro pojmenování mužů, mohl by možná postupně začít považovat jména jako Kovář, Holan, Dušek, Pražan za jména obojího rodu a skloňovat je podle vzorů píseň nebo kost, případně by se mohl ustavit nový vzor skloňování. Lingvisticky vzdělanější debatéři to však, jak jsem vyrozuměl, pokládají pro blízkou dobu za málo pravděpodobné.

Stejně tak, jako je vhodné ponechat ženám volbu jejich jména, je žádoucí chránit jazyk. Je třeba, jak doporučoval Jan Patočka, pečovat o jazyk ve stejné míře, v jaké pečujeme o duši a o obec. Ba dokonce, teprve jazyk, jemuž se věnuje náležitá starostlivost, usnadňuje tu další dvojí péči. Pouze rozvinutý, kultivovaný jazyk dokáže překonat meze jazyka a být průhledný pro skutečnost, o níž hovoří. Za tohoto předpokladu se svět řeči stává řečí světa.

Skutečnost se vyslovuje naší mluvou a naše řeč skutečnost dotváří. Je to naše jedinečná lidská role. Platí to, i když nás mistři duchovního života upozorňují na relativitu jazyka. Říkají, že mapa není krajinou. Že se nemáme dívat na prst ukazující na Měsíc, nýbrž na Lunu samu. Že slovo „voda“ nás nenapojí. Dobře užívaný jazyk nemusí skutečnost zastiňovat a v tomto smyslu nahrazovat. Může ji nechat v jazyce vyvstávat. Sotva to však dokáže jazyk užívaný ledabyle.

Někteří se se starostí o směr vývoje nebo degenerace jazyka děsí momentu, kdy v učebnicích bude napsáno, že Božena Němec napsala Babičku. Je to prý znásilnění jazyka. Oprávněná obrana důstojnosti ženské půlky lidstva se tu prý střetává se stejně žádoucí péčí o jazyk. Není předem dáno, čemu dát přednost. Snad to u těchto lidí není jen lpění líné mysli na tom, co je dáno, a neochota jít novými cestami.

Kéž by se lingvistům a pak politikům podařilo najít takovou podobu jmen, která by nenaznačovala přivlastnění žen muži. Jedna z žen v debatách na toto téma psala, že svého muže miluje, že ho miluje i přes hranice smrti, která nedávno do tohoto svazku vstoupila. A že se za něj vdala, tedy se mu v lásce oddala, a proto přijímá přechýlené pojmenování po něm.

Je to úctyhodný postoj. Ani takto smýšlejícím ženám se nemá upírat právo jmenovat se tak, jak si přejí. I když i to by mělo být vzájemné. Po své české manželce Hugové kupříkladu přijal při sňatku jméno švýcarský v Praze působící pedagog Ueli Seiler-Hugova.

Podaří-li se odstranit pachuť z někdejšího přivlastňování žen mužům a nepovede to ke znásilňování jazyka, bude jeden spor vyřešen a bude možno se dál věnovat tématům možná důležitějším.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 16.Září 2019, 09:04:3

Nápad udělat z mužského jména ženské a skloňovat ho podle vzoru píseň (kost) byl zřejmě realizován už ve staré češtině, a sice ve jménech měst (Boleslav, Vratislav). Co k tomu předky asi vedlo? Proč město Boleslav není ten? Vždyť jiná města přece jsou mužského rodu.
Takže teoreticky by to šlo.
Měli jsme kdysi dávno učitelku jménem Šobáňová. Studenti ji mezi sebou nazývali Šobáň (2.p. Šobáně). Jenomže to bohužel chápali trochu posměšně.
Takže jedna věc je samotné slovo nebo pojem a druhá věc je význam, jaký mu přikládáme.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pondělí, 16.Září 2019, 10:14:55

Problém je tedy ve strachu z přivlastnění?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pondělí, 16.Září 2019, 12:08:54

Řešením by mohlo být nalezení gramatického tvaru, který by přivlastňoval mužské příjmení ženě. S tím ženským příjmením by pak nebylo nutno vůbec hýbat.

Ivo Horák - Praha 3

Pondělí, 16.Září 2019, 16:13:17

Nechci se nikoho dotknout, ale, upřímně řečeno, moc nechápu, proč se některé ženy chtějí jmenovat (ve stávajícím prostředí nutně) jako muž.

Vzpomněl jsem si, kdoví proč, na Martinu Navrátilovou, resp. jak jsem tolikrát slyšel ono (s charakteristickou anglickou intonací pronesené) "game, set and match Martina Navratilova!" Nebyl asi nikdo, kdo by v tyto chvíle měl pocit nedůstojnosti. Naopak: Právě tohle byla nejlepší tenistka světa. Ne nějaký Navrátil, kopírující jméno (nevlastního) otce.

V některých rodinách je zvykem dávat synům křestní jméno po otci. Josef Novák je třeba řadu desetiletí odlišován od otce jen s pomocí přívlastku mladší. Vadí to? Nedá se to akceptovat? Myslím, že opravdu málokdo se chce jiné jméno, a to i v případech, kdy dojde k rozvodu rodičů a/nebo k odcizení syna a otce.

Pokud některá žena nechce přijmout po svatbě jméno manžela, není to nutné. Spousta profesně známých žen (sportovkyň, spisovatelek atp.) tak činí. Příp. může muž (v náležitém tvaru) příjmout jméno manželky. Za současného stavu je to téměř vždy jen žena, kdo řeší otázku, zda si po rozvodu zpětně měnit jméno.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Smířlivě hlasuji pro to, Pondělí, 16.Září 2019, 17:14:59

aby se každý mohl jmenovat tak, aby se se svým jménem cítil příjemně, aby se mu vyhnul pocit trapnosti, aby se mu nikdo kvůli jménu neposmíval anebo aby ženy neměly dojem, že přechýleným jménem podtrhují svou podřízenost muži. Sice ten poslední důvod příliš nechápu, protože skutečná podřízenost ve vztahu dvou lidí podle mne závisí na úplně jiných věcech a ten pocit je tudíž podle mne známkou sníženého sebevědomí, ale budiž.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.