Doba přeje odborům i jejich lídrům

Odbory si v průběhu předchozích desetiletí získaly autoritu i pozornost médií a politiků. Jak s ní naloží do budoucnosti?

Ledy se hnuly a doba změnila. Ty tam jsou časy, kdy byly odbory podezírány, že jsou reliktem minulosti či přebujelým byrokratickým molochem, který slouží coby prodloužená ruka komunistů, zápecníků a nemakačenků. Získaly si autoritu. Otázkou zůstává, jak s ní naloží do budoucnosti.

Důvodů, proč se na odbory díváme jinak než dřív, je spousta. Patří k nim jejich odpovědnost: nejsou fanatické, cení si sociálního smíru, před stávkami dávají přednost trpělivému vyjednávání. Naučily se pečlivému lobbování i jemné diplomacii. Nezajímají se jen o mzdy, naopak tlačí na investice do vědy, výzkumu a vzdělání. V neposlední řadě se osvědčily při hájení zájmů středních vrstev. Dokonce jsou dnes mnohem víc vidět ve veřejné než soukromé sféře.

Určitě to souvisí s tím, že vyjednávání s vládou je mediálně atraktivnější než hledání dohody uvnitř firem. Zasloužily se o to též systematicky fungující odbory ve školství a zdravotnictví, tedy oblastech, které jsou trvale podfinancovány. Zájmy učitelů a učitelek, lékařů a lékařek i ostatního zdravotního personálu berou vesměs za své lidé po celé zemi, už v zájmu vlastního zdraví a vzdělání svých dětí.

O tom, jak jdou odbory s dobou, se podzim co podzim již pátým rokem přesvědčujeme i na masivních mítincích svolávaných Českomoravskou konfederací odborových svazů (jež je tradičně živější a radikálnější než menší Asociace samostatných odborů) do Prahy. Letos přesídlilo setkání ze stadionu na Podvinném mlýně do Fóra Karlín.

62206773_2184122098309898_540253121436188672_oOdbory zviditelnil také jejich lídr Josef Středula, nepřehlédnutelný muž s přesnými argumenty i bezednou zásobou energie. Foto FB J. Středuly

To vedlo řadu novinářů k paralele s rockovým koncertem. Jednak kvůli dramaturgii akce s patnácti sty účastníky, v níž vedle svižných projevů a poutavých rozhovorů s hosty nechyběly lasery či bubenická show, jednak kvůli stylu, jemuž přivykl šéf ČMKOS Josef Středula. Dnes už vědí všichni, že to není usedlý a papíry šustící pantáta v šedém tesilovém obleku, ale elegantní muž jako ze žurnálu s nenapodobitelnou vyřídilkou a bezednou zásobou energie.

Středula však hlavně umí přesně argumentovat. Znovu připomněl, že Česká republika má šestou nejvyšší míru zisku v zemích EU, přitom ale ve mzdách je sedmá od konce. Pokud by se česká ekonomika dál vyvíjela stejně jako v letech 2014 až 2017, naše hodinové mzdy se dostanou na úroveň Německa až za 152 let. Rakousko bychom dohnali rychleji, a to „jen“ za 86 let.

Příští rok doporučil Středula svým kolegům vyjednat šesti- až sedmiprocentní růst mezd. Zde sundal nohu z plynu: loňské požadavky byly vyšší. Poukázal zároveň na výhody kolektivního vyjednávání. Tam, kde je mají, jsou mzdy v průměru o více než tři a půl tisíce vyšší než tam, kde je nemají. Středula představil i příklad hlinské firmy Backer Elektro, kde si odboráři prosadili patnáctiprocentní zvýšení mezd.

Minimální mzdu by ČMKOS zvedla o 1650 korun na patnáct tisíc (hnutí ANO spolu se zaměstnavateli se přiklání jen k sedmi stovkám, ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová z ČSSD razí kompromisních 1350 korun). To by zatraktivnilo práci pro ty, co se rozmýšlejí mezi ní a dávkami, a pomohlo i růstu dalších mezd. Zároveň odbory prosazují pět týdnů dovolené a zkrácení pracovního týdne ze 40 na 37,5 hodin týdně.

Podle odborářů by ČR měla přestat sázet na levnou práci. Podpořit by měla rozvoj rychlých sítí, vysokorychlostní železnice, jadernou energetiku, domácí zemědělskou produkci či malé a střední podniky. Přimlouvají se též za daňové změny, například srovnání zdanění zaměstnanců a živnostníků nebo zavedení daňové progrese. ČMKOS vyzvala politické strany, aby o změně hospodářského směřování České republiky začaly jednat a dohodly se na něm.

Jenže v politické rovině mají svůj dluh i odbory. Na jedné straně si drží odstup od běžného politického provozu či partají. Středula se sice občas vyjádří i k tématům mimo odborářský záběr, vždy si však dává pozor, aby nemohl být obviněn z politického aktivismu. Zároveň ale dva čelní odborářští analytici, Josef Ungerman a Martin Fassmann, úzce spolupracují s Andrejem Babišem, stejně jako spolupracovali s předchozími sociálně demokratickými premiéry.

ČMKOS musí citlivě zvažovat, kdy tlačit v zákulisí a kdy veřejně. Za středolevých vlád se mají zaměstnanci lépe než za pravicových a odborům je také intenzivněji nasloucháno. To ale neznamená, že by nebylo co rozporovat a proti čemu protestovat.

Kromě toho se rojí spekulace o budoucí politické kariéře Josefa Středuly. On sám je odmítá s tím, že teď se soustředí na vedení ČMKOS. Dodává však okřídlené „nikdy neříkej nikdy“. Jeho předchůdci v politice zaznamenali úspěch. Přinejmenším Richard Falbr, který se kdysi stal vlivným senátorem za ČSSD, a Milan Štěch, jenž v dresu ČSSD Senát rovnou vedl a dnes je jeho místopředsedou. Minulý předák ČMKOS Jaroslav Zavadil usedl za ČSSD ve Sněmovně a nyní je asistentem poslance za ANO.

O dosud zarytém nestraníkovi Středulovi se již mluvilo jako o prezidentovi, lídrovi sociální demokracie či zakladateli nové levicové strany. Ambice krotit nemusí. Dvaapadesátiletý absolvent strojnické průmyslovky z Opavska se stal známou osobností, kterou si chytří politici předcházejí a na níž běžní lidé dají. Ví, co je tvrdá práce, ale umí se též pohybovat nablýskanými salony. Když chce, je ho všude plno. Tento typ individualit je v současnosti v kurzu napříč Evropou.

I kdyby jednou odbory osiřely a Středula zamířil jinam, po zásluze zůstanou klíčovým společenským aktérem. A budou mít stále co dělat – k růžové zahradě má naše země daleko. Poněvadž ale personální rovina v moderní společnosti nijak nezaostává za věcnou (programovou), ba ji leckdy zastiňuje, bude zajímavé sledovat i Josefa Středulu osobně. Už jen proto, že není z kategorie těch, po nichž by se jen tak jednoho dne slehla země.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.