O zvířátkách

Jan Šícha

„Podívej, jak krásně žere!“ je věta o mnoha významech, jak nám autor připomíná ve fejetonu o konci životů a léta.

„Podívej, jak krásně žere!“ volalo děcko v soukromé zoo, kde se za dvacku kupuje nasekaná sušená houska, která se pak zvířatům strká před hubu. Chlupatý tvor žere z ruky a budí dojem, že se zajímá o toho, kdo mu dává. „Podívej, jak (ode mě!, významné osoby!) krásně žere.“

„Když se Pánbůh dívá do Čech, určitě říká to, co ty teď. Ale myslím, že se k nám moc nedívá,“ povídám dolů capartovi. Dítě matně tuší, co jsou to Čechy, kdo je to Pánbůh, netuší. Dál krmí osla, který se chová tak způsobně, že by ho z fleku mohli postavit do Betléma k jesličkám.

Letos jsem se toho dověděl víc o zvířatech než o lidech. Třeba pět kusů našich hus. Vylíhly se v elektrické líhni, takže lidské nohy považují za maminku. Když k nim přijdu, pět tvorů se raduje, že vidí obě svoje maminky.

Jako housatům jim to moc slušelo. Týden od týdne je na nich víc vidět, že je lidi vyšlechtili na maso. V říjnu už se budou kolíbat jako koráb, každý krok velká námaha. Vím to, viděl jsem jejich rodiče. Až je svatomartinsky upečeme, můžeme mít pocit, že jsme je zbavili tíhy, kterou by už neunesly.

Kočka jménem Bublina zmizela. Už se nevrátí. Když jsme ji vezli na kastraci, byla řeč o tom, že jí pověst nezruinujeme úplně, ale přeci jen dost. Měla tři koťata. U koček je to prý tak, že čím víc koťat, tím větší vážnost v kolektivu.

Jedno její kotě žije v Německu, jedno o pár vsí vedle. To nejhezčí a nejblbější jsme si nechali. Zrzavého kocoura, co bylo podobný Garfieldovi, než se mu s pubertou všechno protáhlo a přestal být roztomilý. Bublinu něco přejelo, někdo ji odvezl nebo se propadla hanbou, protože ztloustla a došlo jí, že na další koťata nedojde.

Ze zvířat vůbec dáváme přednost těm hloupějším. Kromě hus máme kachny. Jedna, pořád ta samá, vždycky našla způsob, jak se dostat za plot. Na opuštění hejna jí ale odvaha nevystačila, takže jen kýhala z druhé strany plotu. Snědli jsme ji.

Kdo by se s ní pořád zaháněl zpátky, a kdo by pořád poslouchal, jak naříká kvůli něčemu, co si sama způsobila. Na nářek máme svého dost a nepotřebujeme názorně a nota bene od kachny připomínat, že si za to částečně můžeme sami.

Už hezkou řádku tisíciletí my, lidé, přednostně jíme chytřejší zvířata, takže na chov zůstávají ta krotká a pitomá. Zvířata dřív musela být neuvěřitelně chytrá. Možná jsou některá chytrá pořád, ale naučila se před námi přetvařovat.

Od včel jsem zjistil, že bodají ty chudé, co nasbíraly málo medu. U lidí to platí taky.

U nás ve vsi za dvacet let až neuvěřitelně přibylo zvířat. Všude se pasou ovce, krávy, po loukách si to dokonce vykračuje cizinec, vzrostlý pštros. Když jsme se zeptali souseda, kterému pštros mašíroval po pozemku, jestli je jeho, dostalo se nám odpovědi: „Není můj. Chodí si tady, kam chce. Pštrosa bych nechtěl. Mít největšího ptáka ve vsi, nevydržel bych se sousedy.“

Soužití se zvířaty na vsi má znaky idyly s tragickými konci. Tedy konci pro ně, umírají mladí, jinak by měli tuhé maso.

Ovce mají jména, nejvšetečnější je Karel. Savcům prý hlazení dělá dobře, takže se možná Karel nenechává hladit jen proto, že chce něco k jídlu. Možná bere lidi nejen jako nosiče sousta, ale i jako dárce dotyků. Kdo ví, do hlavy mu nevidíme.

„Podívej, jak krásně žere.“ Žere krásně. Je celou svou bytostí plně při žraní. Beránek za plotem je úplně neinformovaný. O tom, co je o tři sta metrů dál, ani o tom, že s přezimováním se pro něj nepočítá.

Až v práci dostanu stravenky, sednu si k Indovi, objednám spousty předkrmů, aby se daly kombinovat vůně. „Podívej, jak krásně žere.“ Řekne capart mámě, když půjdou zrovna okolo. Takto koncem léta ještě u Inda nechávají otevřené dveře, aby dovnitř nalákali na vůně. Jedna z posledních možností, kdy je z lokálu vidět do ulice. Brzy je začnou zavírat, aby podzim zůstal přede dveřmi.