Jazyková vybavenost politiků neznamená, že mají co říci

Od čeho my se mělo odvíjet hodnocení, zda je nějaký politik kompetentní pro vykonávání funkce? Několik případů z poslední doby napovídá, že ne vždy jsou uplatňována ta správná kritéria.

Koncem roku 2013, ještě než poprvé usedl do Sobotkovy vlády Andrej Babiš, jsem se zúčastnila debaty, do které byli pozváni zástupci tehdy kandidujících politických stran, aby řekli, jakou má jejich strana představu o kulturní politice země. Pamatuji si z toho, že za ODS nepřišel nikdo, za KDU-ČSL tam tehdy byl avansující Pavel Bělobrádek (překvapilo mě, že jako zastupitel Náchoda nevěděl nic o existenci festivalu Jiráskův Hronov ani o památkové problematice Broumovska) – a za ČSSD se dostavil Lubomír Zaorálek.

Vystupoval klidně a v dobré náladě (to je u něho důležité, při jiných příležitostech na mě často působil jako nervák, který v řeči přeskakuje sám sebe) a jako jediný, opravdu jediný z přítomných politiků působil kompetentně. Tehdy jsem si říkala, jaká je škoda, že ministerstvo kultury má v mocenských hrách tak malou prestiž, že ambiciózní politik jako Zaorálek určitě zamíří výš. Tehdy byl ostatně stínovým ministrem kultury divadelní režisér Ivan Krejčí, který v Ostravě Zaorálkovi pomáhal v kampani – a výsledek byl podle toho dobrý (ostatně jako většina inscenací Ivana Krejčího v různých divadlech). Pak přenechali sociální demokraté ministerstvo kultury lidovcům a nastoupil Daniel Herman.

Myslím, že kompetence ve smyslu obecného kulturního přehledu a vkusu schází především Janu Hamáčkovi, jinak by se nemohl tak fatálně mýlit v osobě Antonína Staňka a povaze celé té olomoucké buňky. Že by neznal jeho otřesného náměstka Aloise Mačáka, seladona v bílém klobouku a autora sprostých básniček, jež knižně vydává kdoví za jaké peníze? Zažila jsem ho osobně na Wolkrově Prostějově, národní přehlídce uměleckého přednesu a divadel poezie, kde knihu svévolně prezentoval při předávání cen: všichni z něj byli konsternovaní. Přece se Hamáček se Staňkem i s Mačákem museli někdy na nějakém sjezdu setkat!

2141851-p201806270706501 Antonín Staněk také bůhvíjak cizími jazyky nemluvil a Andrej Babiš ho nikomu ve vídeňské opeře nepředstavoval. Foto Česká televize

Když Hamáček Staňka odvolal, říkala jsem si, že ČSSD i při vší bídě disponuje kandidáty na ministra kultury – jen si asi nebudou chtít kazit politickou budoucnost či tvůrčí kariéru angažmá v Babišově vládě (protože proč by je strana nenominovala rovnou?) Myslela jsem hned na tři: na Kateřinu Kalistovou, Ivana Krejčího a Lubomíra Zaorálka. U toho se mi zdálo být překážkou, že se nebude líbit Miloši Zemanovi – jako ostatně nikdo, kdo byl v Sobotkově vládě.

A myslím, že nebýt Michala Šmardy, který vzal na sebe roli toho, na kom se předvede veškerá perfidnost naší politické reprezentace, bylo by to tak. Teď už prezident těžko může Zaorálka odmítnout, ostatně si s ním tyká (vím to přímo od Zaorálka z nějaké besedy), takže ho může otcovsky přijmout jako ztraceného syna.

Člověk si říká, jak to všechno zemi hrozně neprospívá, mohli jsme mít Zaorálka na ministerstvu kultury rovnou, jistě by bylo za co ho kritizovat, ale státní vyznamenání pro Karla Sýse by přes něj asi neprošlo a Grebeníčkovi na „křest“ jeho proticírkevní knížky by taky nešel. Rovněž by asi neodvolal ředitele olomouckého Muzea umění (nechám-li stranou případ Jiří Fajt) a to mohlo pokračovat v práci na založení Středoevropského muzea umění. Půl druhého roku je ztraceno, jaká škoda.

Po celou dobu té krize kolem ministerstva kultury jsem přemýšlela o tom, jaké musí mít ministerský adept kompetence. Řeknu to a nesmějte se mi, prosím: představovala jsem si na tom místě sebe: čemu rozumím a čemu ne. Samozřejmě, že většině problematiky ne, i když jsem z oboru a navíc pracuji dlouhá léta v kulturním médiu. Tlak různých zájmových skupin by byl asi strašný – možná nejtěžší na tom místě je tomu odolat a držet se vyhlášených pravidel a koncepcí. A pokud jde o koncepce – samozřejmě nějaké mít.

Předseda vlády, když zjistil, že prezident jím navrženého Michala Šmardu nejmenuje, obrátil se proti němu a začal ho urážet. Řekl doslova, že by se ho „styděl představit ve vídeňské opeře rakouskému kancléři či francouzskému prezidentovi“. Hm, Antonín Staněk také bůhvíjak cizími jazyky nemluvil, cestoval si sám se svými tlumočníky, Andrej Babiš ho nikomu ve vídeňské opeře nepředstavoval.

Člověk by řekl, že pro ministra kultury je důležitějším cizojazyčným úkolem třeba provést zahraniční návštěvu významnou památkou, galerií, doprovázet ji na divadelní představení, než se nechat představovat ve vídeňské opeře: co by při takové příležitosti asi mohl ze své funkce vyřídit?

Andrej Babiš dal tím výrokem jednak průchod svému snobismu, jednak se neubránil obsesivnímu připomínání vlastních jazykových znalostí:
„Mluvím čtyřmi jazyky, když jsem panu prezidentovi Macronovi ukazoval francouzskou sbírku, mluvil jsem plynně francouzsky. Když jsem mluvil s paní Merkelovou nebo Kurzem, mluvil jsem německy. Kultura potřebuje reprezentaci. Když jsem prezentoval Českou filharmonii v Londýně nebo ve Vídni, tak je potřeba mít ty jazykové znalosti.“

Ano, Andrej Babiš měl příležitost pobývat v zahraničí a chodit tak do škol v době, kdy jiní příslušníci jeho generace trčeli za železnou oponou (pečlivě jsem si přečetla jeho vlastní životopis). Učil se jazyky v dětství a mládí, kdy má člověk dobrou paměť – a kromě toho měl silnou motivaci. Ke kšeftu jazyky patří, a Andrej Babiš je prostě člověk obchodu, zatímco takový právník Sobotka (kterému se Babiš také nechutně posmíval, že se nedomluví) v cizích jazycích spíše četl.

Ostatně – řada intelektuálů mé a starší generace v životě přečetla mnoho cizojazyčných knih, ale jejich fonetika, bez jazykové praxe či možnosti ji ověřit byť třeba jen poslechem cizího rozhlasu, byla tak špatná, že jim de facto nebylo rozumět. Obzvlášť v angličtině, tolik potřebné a tak odpírané. Ostatně – poslechněme si, pokud to sneseme, anglickou výslovnost Miloše Zemana.

Jistě, evropský politik by měl být schopen základní konverzace v angličtině, ale důležitá jednání, kde jde o přesnost vyjádření, stejně musí vést s tlumočníkem.

Je to zvláštní: na jednu stranu se mezinárodní operní hvězda Eva Urbanová domáhá u prezidenta toho, aby šéf Opery Národního divadla mluvil česky, na druhou stranu se odmítnutí kandidáta na ministra kultury točí kolem toho, že mluví jen česky. A poslechněme si pozorně, jak mluví česky Andrej Babiš, máme snad důvod si myslet, že lépe a kultivovaněji hovoří cizími jazyky? Je to vidět v každé televizní reportáži, třeba v té z Číny: když jde o politiku, kulturu, ekologii, má Babiš svěšená ramena a stojí stranou, jen co se přijde k obchodu, narovná se, poporoste o pět centimetrů a začne se producírovat se svou angličtinou. Ve kšeftě si je jistý, v jiném ne.

Léta v rozhlase spolupracuji s jedním akademickým germanistou. Když jsem se ho asi před deseti lety ptala, jací jsou jeho studenti, řekl mi, že někteří z nich možná mluví německy i lépe než on (někteří z nich chodili v Německu i do základní školy). Druhá věc je (kolega se deprimovaně odmlčel), zda mají v němčině – a ostatně v kterémkoli jazyce – také co říci.

Od Lubomíra Zaorálka očekávejme obsah řeči, že umí slovíčka, už víme.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Petrasek Milan - penzista

Jeden exámpl Úterý, 27.Srpna 2019, 14:54:37

https://youtu.be/545x4EldHlg
jakou váhu/význam má obsah sděleného pro nositele oxsford angličtiny

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Středa, 28.Srpna 2019, 11:11:23

Bohužel, pane Petrasku - můj prohlížeč mi hlásí "not found"...

Petrasek Milan - penzista

google nabízí celou paletu - Žižeka přednášek oxford pacholátkům Středa, 28.Srpna 2019, 11:44:11

Professor Slavoj Žižek | Full Address and Q&A | Oxford Union
Pacholátka elity ani nedutají, popř vděčně kvitují nápady, které zcela nechají zapomenout způsobu sdělení, se kterým mnohdy i opovrhují..

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.