Politický zápas o ministra kultury a jeho aktéři

Politická krize vyvolaná sporem o výměnu ministra kultury mimo jiné také odhalila rozložení sil na zdejší politické scéně. Kdo je v nevýhodě, a kdo naopak bude z nastalé situace nejvíce těžit?

Průběh vládní krize, ve které vystupují tři aktéři – ČSSD, premiér Andrej Babiš a prezident Miloš Zeman, sledujeme již delší dobu. Nejslabší je v něm bezpochyby pozice ČSSD, která postupovala politicky naprosto chybně.

Antonín Staněk rozhodl v mimořádně citlivých personálních záležitostech bez dostatečné politické podpory své strany a načasoval tuto akci zcela nevhodně před evropskými volbami. Když už se tak stalo, měla se ČSSD za ministra buď jasně postavit, nebo se od jeho kroků distancovat přesvědčivými argumenty.

Ministerstvo-kulturyČSSD postupovala v krizi spuštěné personální výměnou na ministerstvu kultury od počátku chybně. Foto MK ČR

Místo toho jsme však byli svědky nejprve spekulativních individuálních útoků některých představitelů ČSSD (Onderka, Dolínek) na ministra kultury. Ty budily dojem, že tlak na výměnu v čele resortu je spíš záležitostí boje zájmových skupin uvnitř strany. Následně se distanc od ministra Staňka stal oficiálním postojem celého vedení ČSSD. Zdůvodňování nutnosti vyměnit ministra nikoliv na základě jeho faktických kroků, ale vágními formulacemi o uklidnění kulturní obce však působilo přinejmenším nepřesvědčivě.

Již skutečnost, že ČSSD se snaží vyměnit svého vlastního ministra poté, co provedl zásadní personální změny ve dvou kulturních institucích, je dosti pozoruhodná. ČSSD, oslabená dlouhodobým poklesem voličské přízně a vnitřními spory, v tomto směru patrně podlehla tlaku tzv. pražské kavárny, se kterou je značně spřízněn odvolaný ředitel Národní galerie Jiří Fajt.

ČSSD pak do čela resortu kultury prosazuje místopředsedu ČSSD Michala Šmardu, ač se dosud v této oblasti nijak neprofiloval. Není tedy divu, že události kolem výměny ministra kultury přispěly v kontextu politických souvislostí pouze k prohloubení dlouhodobých sporů uvnitř ČSSD.

Na jedné straně je postoj vedení ČSSD, v protikladu k němu ale například vyjádření bývalého statutárního místopředsedy ČSSD Jiřího Zimoly, představitele vnitrostranické platformy Zachraňme ČSSD. Přístupem vedení ČSSD ale strana těžko překoná svou dlouhodobou vnitřní krizi. Sázka na tzv. liberální městské voliče, kterých je omezené množství a jsou voličsky podchyceni politickými subjekty dnešní parlamentní opozice (pravostředové i pirátské), není cestou k opětovnému politickému vzestupu.

V poněkud silnější, ale ne úplně komfortní situaci je premiér Andrej Babiš. Z mnoha důvodů má zájem vládní koalici s – byť rozhádanou a oslabenou – ČSSD udržet. Potenciální alternativa v podobě ať již otevřené, nebo skryté podpory strany SPD by byla situací s vysokým konfliktním potenciálem.

Andrej Babiš dokázal v zásadní konfliktní linii mezi proevropskými globalisty a euroskeptickými národovci dosud vcelku umně lavírovat. Vládl v koalici s proevropskou ČSSD a projevoval jistý distanc od euroskeptických formací typu SPD. V Bruselu reprezentovali proevropskou politiku hnutí ANO poslanci Evropského parlamentu zařazení do liberálně demokratické frakce ALDE.

Na druhé straně se Babiš okázale objevoval po boku politiků typu maďarského premiéra Viktora Orbána a v euroskeptických kruzích je vnímán jako umírněná alternativa vůči současné globální moci. Příklonem k SPD by se pozice ANO v tomto směru bezpochyby posunula. Na domácí scéně by pak ještě více zesílil odpor vůči Babišovi ze strany politicky velmi aktivních stoupenců tzv. liberální demokracie tvořené parlamentní pravicovou nebo pirátskou opozicí, a hlavně iniciativou Milion chvilek pro demokracii, která dokázala zaplnit náměstí českých měst Babišovými odpůrci.

Andrej Babiš má ze sílícího odporu části společnosti z mnoha důvodů strach, také proto, že je jedním z politiků silně podléhajícím dojmu, že pokud jsou nějaké politické události a procesy silně medializovány, je to znak jejich nadměrné relevance. V kontextu výše uvedené snahy o udržení stávající koalice je tak zřejmé, proč se snaží vyhovět požadavku ČSSD na výměnu ministra kultury.

Nepochybně nejsilnějším hráčem v této krizi je prezident Zeman. Nemá co ztratit a opět projevuje své mistrovství, pokud jde o schopnosti hrát „politické šachy“. Využívá především slabosti a opětovného propuknutí vnitřních sporů v ČSSD, ve které by rád pomohl svým blízkým spojencům, mezi něž nyní patří také dosavadní ministr kultury Staněk. Tím spíše v situaci, kdy má vedle sebe dosluhujícího ministra, který odvolal jednoho z prezidentových zásadních odpůrců (kauza nejmenování odvolaného generálního ředitele NG Jiřího Fajta profesorem) a potenciálního nastupujícího ministra blízkého zájmové skupině ČSSD reprezentované bývalým předsedou Bohuslavem Sobotkou.

Miloš Zeman má rozhodně menší obavy z případné nové politické konstelace v podobě vlády hnutí ANO s podporou KSČM a SPD než premiér Andrej Babiš. Babišovi coby premiérovi jde primárně o udržení vlády. Zeman může coby prezident (navíc zvolený v přímé volbě a využívající slabosti svých protihráčů) na základě dané politické konstelace realizovat svou politiku a ta ho může posilovat.

Případný odchod ČSSD z Babišovy vlády přispěje s velkou pravděpodobností k dalšímu propadu strany, přežívající ve stínu pravicové a pirátské opozice a zbavené možnosti mediálně prezentovat své ministry a jejich kroky vládě. Může též přispět k prohloubení rozkolu v ČSSD, v jejímž patnáctičlenném poslaneckému klubu má Miloš Zeman tři své spojence (J. Foldyna, J. Běhounek, A. Staněk). Tím by Miloš Zeman posílil své postavení mj. pomocí svých spojenectví v některých politických stranách (ANO, SPD, KSČM, jemu nakloněná část ČSSD).

Případná Babišova vláda s podporou SPD, KSČM, Trikolóry nebo sociálních demokratů typu Jaroslava Foldyny či Miroslava Tomana by byla ještě více vládou Miloše Zemana, respektive politika prezidenta a vlády by byla v souladu. To by přispělo k posílení homogenizace tábora Zemanových příznivců (v nejširším slova smyslu) v kontextu společnosti rozdělené ve vztahu k Miloši Zemanovi (a to jak z hlediska linie pravo-levé, tak i globalizačně-nacionalistické).

Miloš Zeman, limitován Ústavou i snahou udržet spojenectví s Andrejem Babišem, případně v nějaké míře a podobě i ČSSD, nemůže ve stávající konstelaci prosazovat své představy zcela beze zbytku na způsob ustavení Rusnokovy vlády. Vzhledem ke své výhodné pozici si však může dovolit mnohé kompromisy a ústupky, ke kterým zcela nepochybně patří akceptace požadavku ČSSD na odchod ministra kultury A. Staňka (má se tak stát k 31. červenci).

Další vývoj situace zatím zůstává relativně otevřený. Souhrou řady faktorů při znalosti pozic jednotlivých aktérů je představitelný například scénář, že se ministrem kultury nakonec stane jiný kandidát (například náměstkyně Kateřina Kalistová). Uvidíme v příštích dnech a týdnech.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Středa, 31.Července 2019, 14:21:15

Děkuji autorovi za srozumitelné a nestranné přiblížení této kauzy.

Pavel Kolařík - informatik

Jak dlouho ještě potrvá Středa, 31.Července 2019, 15:15:46

ta fascinace Zemanem a označování za "silného hráče" člověka, který je rád už jenom když jakžtakž vykoná svoje denní biologické potřeby. Toť otázka. Skutečně až do konce?

Martin Profant - Praha 7

Pavlu Kolaříkovi Čtvrtek, 1.Srpna 2019, 09:35:16

Spíše fascinující, jak autor článku přistupuje na zemanovské předpoklady interpretace. Redukce na rovinu hry, ve které se počítají jen mocenské možnosti aktérů -- snad si máme myslet, že se jedná o objektivní pohled nehodnotící vědy -- je porušena na jediném místě: slovy o ČSSD, která podlehla "tlaku tzv. pražské kavárny". Jednorozměrnou interpretaci vhodně doplňuje redukce ředitele NG na "zásadního mocenského odpůrce"; snad je to odborník, snad řídil NG dobře nebo špatně, ale to přece ve hře nás, dospělých chlapů, kteří vědí, jak se točí svět, nehraje roli.
Zábavné přitom je, jak autor zcela pomíjí ty mocenské (a tudíž herní) možnosti, které se mu nehodí do obrazu Zemana jako nejsilnějšího hráče.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Navrhněte tedy, pane Profante, Čtvrtek, 1.Srpna 2019, 14:11:22

jak by mělo znít správné vyjádření pro to, co autor ve svém článku označuje jako "tzv. pražskou kavárnu",

a jak lépe vyjádřit myšlenku, že se jedná o ministra, který odvolal "člověka, který byl v konfliktu s prezidentem" (v originále "jednoho z prezidentových zásadních odpůrců", přičemž Vámi kritizované slovo "mocenských" se v textu článku vůbec nevyskytuje).

Pavel Kolařík - informatik

Martinu Profantovi Pátek, 2.Srpna 2019, 12:17:9

Ano, celý článek je jenom o mocenských hrátkách - o tom, kdo je jak silným hráčem, kdo má jaké karty v ruce, kdo jak umí hrát „politické šachy“.

Otření se o "tzv. pražskou kavárnu" sem ale možná i dost zapadá. "Tzv. pražská kavárna" (rozumějme občanská společnost), popř. "Babišovi odpůrci" (kterými dokázala iniciativa Milion chvilek zaplnit česká náměstí) zde vystupují rovněž jenom jako jeden z mocenských faktorů ve hře.

No dobrá - přistupme tedy na tento diskurs, a vyslovme naději, že "tzv. pražská kavárna" je rovněž velmi silným hráčem. Natož "Babišovi odpůrci", kteří se sešli v různých českých městech, a potom na Letné. To jsou zatraceně silní hráči.

Takže bych trochu rozšířil poslední větu "Uvidíme v příštích dnech a týdnech. " ... a měsících - natož letech. Ech - který pes štěkne po dnešním "nejsilnějším hráči"?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Autor se snaží být nestranný, Pátek, 2.Srpna 2019, 16:13:6

to znamená, že se nemůže hlásit ani k té dobré, ale ani k té špatné straně.

Můžeme ho samozřejmě podezírat, že v duchu s některou z těchto stran sympatizuje, nebo ho také můžeme podezírat i z toho, že duchu s některou z těchto stran nesympatizuje dostatečně intenzivně.

Pavel Kolařík - informatik

No však jo Pátek, 2.Srpna 2019, 17:05:34

Však já taky jenom nestranně konstatuji, že Zeman není nejsilnějším hráčem.
Existuje totiž mnohem silnější hráč, proti kterému nemá nejmenší šanci.
A můžete mě v duchu podezírat, z čeho chcete.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.