Jsme svědky přechodu k prezidencialismu? Ani náhodou

Pokud prezident narušuje principy rozdělení moci mezi svým úřadem, vládou a parlamentem, není to přechod k prezidentskému systému, ale odchod od principů demokratického a právního státu. A to je mnohem závažnější problém.

Komentátoři, a někdy i politologové, označují současnou krizi občas jako pozvolný přechod od parlamentního k prezidentskému systému. Nic není vzdálenějšího realitě. Tato interpretace je nejen zavádějící, ale také velmi nebezpečná, protože bagatelizuje závažnost současné situace.

Proč? Je pravda, že v demokratických režimech rozlišujeme prezidentské, poloprezidentské a parlamentní systémy a hranice mezi nimi nemusí být zcela zřetelná; stejně tak může docházet k pozvolným přesunům z jednoho typu do druhého. Ale pozor, stále mluvíme o situaci v demokratickém prostředí. Tam je jakýkoli z těchto systémů nastaven tak, aby pravomoci každé z mocí (prezident, parlament, soudnictví) byly jasně vymezeny a omezeny.

66456484_2352692581479820_2603393687736025088_nFraška začala při nejmenování ministra zahraničí, nyní pokračuje s „kulturní krizí“. Foto FB M. Zemana

Moci jsou vzájemně vyvažovány a především, kdo rozhoduje, nese za své rozhodnutí odpovědnost a musí se za ně zodpovídat. Americký prezident je fakticky i premiérem a vládou (ministři, které musí potvrdit Senát, jsou odpovědni za svůj resort, ale nerozhodují o vládní politice jako celku), ale má jako protiváhu silný kongres a federální soudnictví. Prosadit svou politiku není tedy tak jednoduché, to koneckonců, mnohdy ke své nelibosti, zažil leckterý americký prezident včetně toho současného.

U nás máme systém, kde vláda je vrcholným orgánem výkonné moci, působí jako kolektivní orgán (rozhoduje ve sboru), jenž je odpovědný parlamentu, který její činnost legitimuje vyslovením důvěry a legitimního vládnutí ji zbavuje vyslovením nedůvěry. Za kvalitu vlády a její složení odpovídá premiér, prezident jmenuje či odvolává ministry na základě návrhu premiéra.

Jestliže prezident, který není podle naší ústavy z výkonu své funkce odpovědný, začne tyto principy narušovat, není to přechod k prezidencialismu, ale je to odchod od principů demokratického a právního státu. A to je to, oč tu běží.

Nejmenování „jednoho ministra“ je jen jedním ze symptomů tohoto pozvolného, nyní spíše akcelerujícího procesu. Dalším je třeba dlouhé vládnutí vlády bez důvěry. Nezačalo to u prezidenta Miloše Zemana, dlouhé vládnutí bez důvěry bylo již u první Topolánkovy vlády, pokračovalo přes čistě prezidentovu Rusnokovu vládu, jež působila ještě dlouho po parlamentních volbách, kdy prezident oddaloval a různě podmiňoval jmenování vlády Bohuslava Sobotky. A zatím tato tendence vyvrcholila (co nás ještě čeká?) první Babišovou vládu.

Pravda, sestavování vlády může být někdy složité, jak vidíme i v zahraničí, ale pro naši situaci je typické, že všechny tyto vlády bez důvěry rozhodovaly zcela plnohodnotně o závažných otázkách s dopady na budoucnost. A při vytváření posledních dvou jmenovaných vlád se prezident Zeman ani nesnažil hledat řešení přijatelná pro parlament. A v případě premiéra Babiše jeho vzkaz parlamentu zněl stále stejně – v jakékoli situaci jmenuji znovu premiérem Babiše, jmenuji Babiše, jmenuji Babiše…

Další ze symptomů opouštění demokratického prostředí nalezneme v podobě současné vlády. Premiér je ve vztahu k prezidentovi velmi slabý. To je dáno nejen obviněním (a hrozbou obžaloby dotýkající se i členů jeho rodiny), ale i ohrožením jeho byznysu vzhledem ke střetu zájmu a reakci Evropské unie. Jeho slabé postavení je paradoxně dáno i tím, co možná považoval za svou silnou stránku – „vlastnictvím“ strany.

Poslušná, vše schvalující a podporující strana, kterou mu mnohý stranický vůdce jistě záviděl, ale nakonec nemůže být adekvátně použita jako významná nátlaková základna. Strana má sice význam v počtu hlasů v parlamentu, ale tím to končí. Zjednodušeně řečeno, premiér Babiš nemůže říci: „Pane prezidente, nedělejte ze mne šaška, který za vámi stále jezdí a řeší pseudoproblém jmenování jednoho ministra, protože straníky to naštve a někteří poslanci třeba nepodrží vládu“. Žádné vážné náznaky pnutí uvnitř strany nejsou vidět, uvidíme, jaký práh bolestivosti ANO naznačí případná užší spolupráce s SPD jako možné vyústění současné krize.

Ale vraťme se k vládě. „Geniální“ nápad na odborníky ve vládě v našem prostředí zafungoval. Podhoubí zde bylo od počátku revoluce – důraz na volbu „osobností“, nikoli politických stran – a negativní zkušenosti s chováním našich politických stran přímo propojených s klientelistickými zájmy a napojených na korupci. Co je ale výsledkem? Nikoli zeslabení těchto vazeb, ale jejich přímé zastoupení ve vládě, ať již ve funkci ministrů „odborníků“, či jejich politických náměstků nebo okruhu dalších „poradců“, již ovlivňují rozhodování.

Slabý zákon o státní službě (za jeho podobu nese významnou odpovědnost i tzv. demokratická opozice), je dále demontován. Ministři za ANO nejsou nijak se svou stranou spjati a jsou zcela závislí na vůli premiéra (respektive prezidenta). Mnozí členové vlády a další osoby (ať již ve formálních, či neformálních postech) ovlivňující rozhodování, fungují v úzkém napojení na prezidenta a jeho klientely.

Sociální demokracie je od počátku pod tlakem. Vstoupit do vládní koalice bylo velmi problematické rozhodnutí; zda mezi důvody patřila i snaha zabránit arbitrárnosti prezidentských rozhodnutí, lze jen těžko říci. Pokud takováto motivace u části sociální demokracie byla, pak stále více ztrácí na významu. Fraška, v níž padla první velká „facka“, začala při jmenováním ministra zahraničí, druhá s nynější „kulturní krizí“. ČSSD setrváním ve vládě rozhodně nebrání rozpínavosti prezidenta, ale legitimuje daný stav.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.