Na obranu Prague Pride před „revolucionáři“

Kromě „oficiálního”, sponzory a granty podpořeného duhového pochodu hrdosti se v Praze koná také Alt*Pride, který touží být jeho radikálnější alternativou. Je tomu ale skutečně tak? A v čem je jeho deklarovaná radikalita problematická?

Letošní, již čtvrtý ročník Alt*Pride nese podtitul Queers for Future, který má odkazovat na globální studentské hnutí za klimatickou spravedlnost Fridays for Future. Důvody pro výběr tematického ukotvení budou s velkou pravděpodobností tři:

  1. na mrtvé planetě se pochody hrdosti konat nebudou,
  2. někteří aktivisté Fridays for Future se identifikují jako queer, případně se přímo podílejí na organizaci Alt*Pride,
  3. název připomíná loňskou mediálně vděčnou blokádu alegorického vozu společnosti ExxonMobil.
Pro skupinu vycházející z radikálně levicových pozic je pochopitelně nepřijatelné, aby Pride poskytoval vykoupení nadnárodním korporacím, které páchají objektivní zlo s velmi konkrétními důsledky – zpravidla dopadají na ty nejméně privilegované. Potud v pořádku.

Nicméně používání pojmů jako pinkwashing nebo greenwashing, jimiž organizátoři Alt*Pridu svou kritiku často zaštiťují, jsou nepatřičné. Skupina Alt*Pride patří k těm, pro něž je snaha o překonání kapitalismu ústředním motivem emancipačního boje. Pracuje tedy s určitou představou univerzálního lidství, které je narušeno kapitalistickým – tedy nespravedlivým a zároveň nepřirozeným – způsobem produkce.

Toto jednorozměrné vnímání politiky, které paternalisticky a arogantně zaměňuje partikulární za univerzální, se pak zrcadlí v naprostém nepochopení kulturních bojů a v jejich bagatelizaci s poukazem na nedostatečnou radikalitu. Tato debata nás tak navrací zpět ke starému dobrému sporu mezi revolucionářstvím a reformismem.

Revoluce jako fetiš
Iniciativa Alt*Pride, který – bez ironického úšklebku – stojí na straně revoluce, by ráda osvobozovala kolektivní vědomí a s kapitalismem zbořila i symbolický řád svazující to, jak prožíváme či neprožíváme a projevujeme či neprojevujeme svou sexualitu, intimitu a lásku. Tím se z hlediska prostředků a strategií staví do protikladu k „oficiálním“ institucím, které se „pouze“ snaží o redefinici toho, co je „normální“ a „v pořádku“.

Z pohledu „revolucionářů“ je ovšem radikální a tedy správné kategorie „normální“ a „v pořádku“ ignorovat nebo jednoduše neuznávat, což je sice formálně chvályhodné, ale v boji, který přesahuje hranice autonomního queer-anarchistického hnutí, pokud připustíme, že něco takového u nás vůbec existuje, poněkud neuctivé vůči lidem, kteří chtějí žít důstojně tady a teď. Ne každému stačí vidina vesmírného queer superkomunismu někdy v dalekém budoucnu, až teplá dělnická třída procitne a strhne závoj svého falešného vědomí.

Nezpochybňuji legitimitu snahy „revolucionářů“. Zpochybňuji legitimitu jejich sebestřednosti a jejich útočný a zraňující slovník.

Prague Pride jistě není žádnou revolucí proti kapitalismu, ale mnoha konkrétním lidem opravdu pomáhá hodně. Foto Petra Dvořáková, DR 

Alt*Pride říká, že queer identita není – či že by neměla být – na prodej. Toto tvrzení se dá jen těžko rozporovat, přesto by mělo něco zaznít: fakt, že se velké firmy rozhodnou podpořit Pride, svědčí o zásadní proměně vnímání LGBT+ lidí širokou veřejností. Svědčí o tom, že pochody hrdosti mají svůj smysl.

Zatímco „revolucionáři“ při poukazech na to, že „první pride byl riot” fetišizují formu, která jen vycházela ze specifických podmínek, místa a času, tady a teď reálně existující námezdní pracující si užívají alespoň dílčího osvobození. Například jistoty, že je společnosti dopouštějící se onoho „pinkwashingu” nevyhodí z práce jen kvůli tomu, koho milují.

Moralizování a revoluce
Cíl „revolucionářů“ – tedy jakési sebezrušení menšinových identit – je podmíněn tím, že přestanou být morálně odsuzovány zvenčí, což předpokládá, že se ve společnosti prosadí alespoň elementární formy jejich přijetí a respektu vůči nim. Za situace, kdy jsou neheterosexuální a trans* lidé ve výrazné menšině, se bez čistě kulturní – ve smyslu etické – emancipace prostě neobejdeme.

Takováto emancipace se může projevovat různě – ať už tím, že podle statistik devět z deseti transgender lidí nebude někdy během života pomýšlet na sebevraždu, že oprsklí teenageři nebudou po lesbách v londýnském metru vyžadovat vizuální stimulaci, že manželství se všemi jeho právními aspekty nebude exkluzivní výsadou cishetero párů, že queer lidé nebudou oběťmi neustálého a všudypřítomného obtěžování, posměchu, šikany. Je toho spousta. Myslím si, že Prague Pride tomuto napomáhá jako nic jiného.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Vidina vesmírného queer superkomunismu, až teplá dělnická třída procitne a strhne závoj svého falešného vědomí..." Úterý, 6.Srpna 2019, 14:47:16

Filozofka, feministka a představitelka 3. generace tzv. kritické teorie Nancy Fraserová píše: "Samotný pokrok byl ztotožněn s meritokracií namísto s rovností a emancipace s nástupem "talentovaných" žen, minorit a gayů v korporátní hierarchii..."

LGBT konzervy v korporátní hierarchii jsou tedy proti queer superkomunismu...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.