Letošní, již čtvrtý ročník Alt*Pride nese podtitul Queers for Future, který má odkazovat na globální studentské hnutí za klimatickou spravedlnost Fridays for Future. Důvody pro výběr tematického ukotvení budou s velkou pravděpodobností tři:

1. na mrtvé planetě se pochody hrdosti konat nebudou,
2. někteří aktivisté Fridays for Future se identifikují jako queer, případně se přímo podílejí na organizaci Alt*Pride,
3. název připomíná loňskou mediálně vděčnou blokádu alegorického vozu společnosti ExxonMobil.

Nicméně používání pojmů jako pinkwashing nebo greenwashing, jimiž organizátoři Alt*Pridu svou kritiku často zaštiťují, jsou nepatřičné. Skupina Alt*Pride patří k těm, pro něž je snaha o překonání kapitalismu ústředním motivem emancipačního boje. Pracuje tedy s určitou představou univerzálního lidství, které je narušeno kapitalistickým — tedy nespravedlivým a zároveň nepřirozeným — způsobem produkce.

Toto jednorozměrné vnímání politiky, které paternalisticky a arogantně zaměňuje partikulární za univerzální, se pak zrcadlí v naprostém nepochopení kulturních bojů a v jejich bagatelizaci s poukazem na nedostatečnou radikalitu. Tato debata nás tak navrací zpět ke starému dobrému sporu mezi revolucionářstvím a reformismem.

Revoluce jako fetiš

Iniciativa Alt*Pride, který — bez ironického úšklebku — stojí na straně revoluce, by ráda osvobozovala kolektivní vědomí a s kapitalismem zbořila i symbolický řád svazující to, jak prožíváme či neprožíváme a projevujeme či neprojevujeme svou sexualitu, intimitu a lásku. Tím se z hlediska prostředků a strategií staví do protikladu k „oficiálním“ institucím, které se „pouze“ snaží o redefinici toho, co je „normální“ a  „v pořádku“.

Z pohledu „revolucionářů“ je ovšem radikální a tedy správné kategorie „normální“ a  „v pořádku“ ignorovat nebo jednoduše neuznávat, což je sice formálně chvályhodné, ale v boji, který přesahuje hranice autonomního queer-anarchistického hnutí, pokud připustíme, že něco takového u nás vůbec existuje, poněkud neuctivé vůči lidem, kteří chtějí žít důstojně tady a teď. Ne každému stačí vidina vesmírného queer superkomunismu někdy v dalekém budoucnu, až teplá dělnická třída procitne a strhne závoj svého falešného vědomí.

Nezpochybňuji legitimitu snahy „revolucionářů“. Zpochybňuji legitimitu jejich sebestřednosti a jejich útočný a zraňující slovník.

Alt*Pride říká, že queer identita není — či že by neměla být — na prodej. Toto tvrzení se dá jen těžko rozporovat, přesto by mělo něco zaznít: fakt, že se velké firmy rozhodnou podpořit Pride, svědčí o zásadní proměně vnímání LGBT+ lidí širokou veřejností. Svědčí o tom, že pochody hrdosti mají svůj smysl.

Zatímco „revolucionáři“ při poukazech na to, že „první pride byl riot” fetišizují formu, která jen vycházela ze specifických podmínek, místa a času, tady a teď reálně existující námezdní pracující si užívají alespoň dílčího osvobození. Například jistoty, že je společnosti dopouštějící se onoho „pinkwashingu” nevyhodí z práce jen kvůli tomu, koho milují.

Moralizování a revoluce

Cíl „revolucionářů“ — tedy jakési sebezrušení menšinových identit — je podmíněn tím, že přestanou být morálně odsuzovány zvenčí, což předpokládá, že se ve společnosti prosadí alespoň elementární formy jejich přijetí a respektu vůči nim. Za situace, kdy jsou neheterosexuální a trans* lidé ve výrazné menšině, se bez čistě kulturní — ve smyslu etické — emancipace prostě neobejdeme.

Takováto emancipace se může projevovat různě — ať už tím, že podle statistik devět z deseti transgender lidí nebude někdy během života pomýšlet na sebevraždu, že oprsklí teenageři nebudou po lesbách v londýnském metru vyžadovat vizuální stimulaci, že manželství se všemi jeho právními aspekty nebude exkluzivní výsadou cishetero párů, že queer lidé nebudou oběťmi neustálého a všudypřítomného obtěžování, posměchu, šikany. Je toho spousta. Myslím si, že Prague Pride tomuto napomáhá jako nic jiného.