Porážka Syrizy ukazuje, že získat moc nestačí — je třeba umět ji i udržet

Gary Younge

Vyhrát volby je jedna věc. Udržet si společenskou a politickou převahu ale vyžaduje široké sociální hnutí, spíše než většinu v parlamentu.

Den poté, co se Jeremymu Corbynovi podařilo v roce 2015 sehnat podpisy poslanců potřebné k tomu, aby mohl kandidovat na předsedu Labour Party, vydal se shánět voliče. „Neměli jsme žádnou kampaň, žádnou organizaci, žádné peníze,“ vyprávěl mi později. „Všechno, co jsme měli, byla moje kreditka a ta vydržela zhruba týden.“

Corbyn se rozhodl o předsednické křeslo ucházet proto, aby se v debatách objevil aspoň jeden kandidát, který bude hájit pozici, že by se labouristé měli postavit ostře proti politice škrtů a posunout se doleva. Nikdo nečekal, že s takovými argumenty vyhraje a nejméně ze všech on sám. Jak ale přibývalo účastníků na shromážděních, přidávaly se odborové svazy a čísla v průzkumech narůstala, původně nemyslitelné se začalo jevit jako nevyhnutelné.

Až několik týdnů před tím, než Corbyn získal nejsilnější předsednický mandát v historii strany, ho jeho poradci začali přesvědčovat, aby se na vítězství začal připravovat. Corbyn se tím nechtěl vážně zabývat. „Vždyť se tam přece nedostanu,“ řekl jim. „Prosím, nemluvte o tom.“

Protože si nedokázal plně připustit, že by jeho kandidatura mohla uspět, nedokázal ani promyslet, jak by s případným vítězstvím naložil. Bylo to trochu, jako by byl tím posledním, kdo bral celou kandidaturu na předsedu skutečně vážně — faktor, který se zřejmě promítl do počáteční chaotičnosti corbynovského vedení.

Tato trajektorie navyklého opozičnictví, následovaného nadšením, šokem a pochybnostmi a vrcholící vystřízlivěním v momentě reálného vítězství, dobře ilustruje příběh západní levice — od Spojených států po Evropu — v posledních pěti letech. Po desetiletích na okraji politiky dokázali zástupci levice překvapit sebe samé a nadchnout miliony poselstvím, které jim umožnilo dostat se znovu do centra politického dění. Teď se budou muset vypořádat s tím, jak s důvěrou v ně vkládanou naloží.

Zvykli si kandidovat už jen proto, aby tím vyjádřili názor. Teď mají na dosah ruky reálnou moc. Dokázali, že jsou schopní vyhrávat. Teď musí dokázat, že jsou schopní také vládnout a vést.

Také proto je porážka Syrizy v Řecku tak významná. Po více než čtyř letech u moci prohrála kdysi radikálně-levicová strana s pravicovou Novou demokracií, vedenou následníkem řecké politické dynastie. V kontextu chudokrevného ekonomického růstu a výrazně nízké volební účasti, opuštěna svými mladými voliči, Syriza jako by se během pouhých několika let stala přesně tím, co zamýšlela nahradit.

Syriza jako by se během pouhých několika let stala přesně tím, co zamýšlela nahradit...

Její volební vítězství v lednu 2015 bylo počátečním momentem dynamického a nadějného obrození stranické levice v západní politice, které se zdálo být odpovědí na finanční krizi a politiku škrtů, která se z ní zrodila. „Řecko otočilo list,“ prohlásil Alexis Tsipras po sečtení hlasů, „rozhodlo se nechat za sebou ničivou politiku škrtů, strachu a autoritářství, nechat za sebou pět let ponížení a bolesti“.

V červenci 2015 následovalo referendum, v němž Řekové důrazně odmítli drakonické podmínky stabilizační půjčky, vnucované jejich zemi Evropskou unií a Mezinárodním měnovým fondem. Než rok skončil, britskou Labour Party vedl Jeremy Corbyn, portugalský Levý blok zdvojnásobil svůj volební výsledek a stal se oporou sociálně demokratické vlády, Syriza vyhrála další volby a Podemos, nová radikální strana, která se ve Španělsku zrodila z protestního hnutí v ulicích, získala ve volbách 21 % hlasů a zdálo se, že nahradí mainstreamové socialisty v pozici nejsilnější levicové strany. Následující rok pak začal prezidentskými primárkami ve Spojených státech, kde se demokratickému socialistovi Berniemu Sandersovi podařilo prakticky remizovat s Hillary Clintonovou v souboji o demokratickou nominaci.

Po jednom volebním období od původního vítězství Syrizy se tato levicová vlna jeví být životaschopná i křehká současně. Pokračovala zmenšeným tempem v různých zemích s různou mírou úspěchů, od zastínění tradičních středo-levých stran ve Francii a Nizozemsku k podpoře vládní koalice ve Finsku či menšinových vlád v DánskuŠvédsku. V Británii Labour Party navýšila svůj podíl hlasů i křesel v parlamentu, podíl na moci ale nezískala.

Přišly i porážky (podpora Podemos se propadla) a výjimky (z hlediska volebních výsledků není na levici patrný prakticky žádný pohyb v Itálii a podobně nenastala žádná významná změna v Německu). Krajní pravice, je třeba dodat, zaznamenala ještě mnohem významnější pokrok.

Řecko tak jako tak zůstává jedinou zemí, kde se levice dostala skutečně k moci. Některé z faktorů její porážky jsou specifické pro řeckou situaci — jde o relativně malou ekonomiku, pevně spjatou se zbytkem eurozóny. Lze nicméně rozeznat přinejmenším tři ponaučení, která by si měla levice, jež míní snahu o podíl na moci vážně, z řecké zkušenosti vzít.

Za prvé, uspět s programem boje proti mocným finančním zájmům je možné pouze tehdy, máte-li realistickou strategii, jak s nimi bojovat a zamýšlíte-li se jí také skutečně řídit. Když se ukázalo, že Evropská unie a Mezinárodní měnový fond si z všeobecného odmítnutí svých podmínek v demokratickém hlasování nic nedělají, Syriza to prostě zabalila. Protože nebyla schopna věřitelům čelit, v praxi se s nimi spojila a začala prosazovat všechny škrty, privatizace a zvyšování spotřebních daní, proti nimž původně kandidovala.

Podle Janise Varoufakise, který byl v té době řeckým ministrem financí, měla vláda i jiné možnosti, brzy se ale ukázalo, že Tsipras nikdy reálně nezamýšlel je využít. Není jisté, že by alternativní strategie byla úspěšná. Jakmile ale Syriza opustila svůj program, její selhání bylo jisté. Tak jako tak není porážku Syrizy třeba vnímat ani tolik jako selhání levicové politiky — na jejíž prosazování ve skutečnosti ani nedošlo — jako selhání volební strategie, která neměla plán B pro překonání předvídatelných překážek.

Za druhé je třeba počítat s tím, že možnosti politiky na úrovni státu jsou v podmínkách neoliberální globalizace výrazně omezené — protože ať už volíte kohokoli, kapitál a jeho zástupci si vždycky najdou cestu, jak politické procesy ohnout ve svůj prospěch. Národní stát je možná hlavním sídlem demokratické legitimity, v reálné politice je ale jen jedním aktérem z mnoha, spolu s finančními spekulanty i mezinárodními organizacemi. Tento systém nepůjde transformovat pouhými volbami.

Řekové na tuto skutečnost v evropském kontextu naráželi opakovaně. „Nelze připustit, aby volby měnily ekonomickou politiku členského státu,“ řekl Varoufakisovi německý ministr financí Wolfgang Schäuble. „Demokratická rozhodnutí nemohou jít proti evropským dohodám,“ vyjádřil se Jean-Claude Juncker.

To neznamená, že by měla levice politiku na úrovni států typu Řecka zcela zavrhnout. Měla by si ale dát pozor, jaká do ní vkládá očekávání ohledně toho, čeho může reálně dosáhnout a kde leží skutečná moc.

Z toho nakonec, zatřetí, vyplývá, že levice se nesmí omezovat na výhradně volební strategii. Množství zásadních společenských a politických pokroků — rozšíření občanských práv, sociálních práv pracujících, práv žen, ba i vydobytí politické demokracie samé — vzešlo ze sociálních hnutí, usilujících o redistribuci a demokratizaci moci.

Profesionální politici tyto požadavky nakonec vepsali do platných zákonů. Jejich prosazení by ale nenastalo bez funkční koalice mezi úzce politickým a sociálním. Když už se levice k moci dostane, víc než kdy jindy potřebuje právě podporu sociálních hnutí, aby dokázala své úspěchy proměnit v reálné změny, která pak dokáže i pevně ukotvit.

Komentář Syriza’s defeat shows the left needs a plan to hold on to power, not just win it vyšel původně v deníku The Guardian. Přeložil Josef Patočka.

    Diskuse
    JP
    July 16, 2019 v 10.10
    Ten zmíněný výrok je stejně tak správný jako zavádějící.

    Co je na něm naprosto správné je to, že je v něm obsaženo (velmi vzácné) pochopení, že ať jednotlivý (kritický) občan bude volit kohokoli, se stávajícím systémem to ani nehne.

    To zavádějící na tom je to, že se zase všechno svaluje jenom a pouze na kapitál.

    To sice není zcela chybné; ale je to zužující perspektiva. Zase to totiž míří jenom někam k třídnímu boji; k přestavě že postačí nějakým revolučním úderem vyvlastnit všechny ty kapitalisty, a budeme tady rázem mít lidský (respektive komunistický) ráj na zemi.

    Správně by ta věta musela znít: celým tím systémem tržní, ziskově orientované ekonomiky v sebemenším nehne, když kritický občan dává svůj hlas antisystémovým stranám. Protože žádná z těch antisystémových stran nemá v současnosti žádný koncept, jak ten systém a ten mechanismus tržní ekonomiky nahradit něčím pozitivnějším a funkčnějším.
    JN
    July 16, 2019 v 10.42
    "Tento systém nepůjde transformovat pouhými volbami." ;-);-)
    "'Demokratická rozhodnutí nemohou jít proti evropským dohodám,' vyjádřil se Jean-Claude Juncker.

    Levice se nesmí omezovat na výhradně volební strategii.

    Když už se levice k moci dostane, potřebuje podporu sociálních hnutí."

    ------------------------------

    Kognitivní a finanční kapitalismus také potřebuje podporu sociálních hnutí a demokratické volby jsou mu také trochu proti srsti, tak proč to spolu nedat dohromady ;-)

    JN
    July 16, 2019 v 11.42
    Vedoucí silou proletariátu
    byli komunisté, vedoucí silou kognitariátu jsou piráti.
    July 16, 2019 v 14.03
    Odkaz Václava Havla
    Moc rád bych dbal odkazu Václava Havla, ale dosud mě správce pozůstalosti neinformoval, že by mi byl Václav Havel něco odkázal.
    July 16, 2019 v 14.34
    Poučení z života Václava Havla
    Určitě se kolem Deníku Referendum pohybují čtenáři Václava Havla, kteří dokážou citovat lecjaké zásadní myšlenky z jeho díla. Já Havla načteného nemám, ale napadá mě aspoň někli poučných rysů jeho života:

    1) Spojit síly. Charta 77 neměla žádného formálního vůdce, jen dočasné posty trojice mluvčích, na kterých navíc rotovala kádry. Tento organizační prvek později převzal i ProAlt. Václav Havel se nicméně stal jednoznačným neformálním vůdcem Charty — jaký se v ProAltu neobjevil, nebo aspoň nestačil vyrůst. Na post neformálního vůdce opozie proti komunistickému režimu nevynesly Havla ostré lokty, bojovnost, radikalita projevu ani zákulisní machinace, ale schopnost naslouchat lidem, zprostředkovat domluvu mezi nimi a spojovat je k úsilí o dosažení společných cílů. Nezískal moc nad druhými tím, že by je silou potlačil a přinutil k poslušnosti, ale tím, že si získal jejich důvěru. Takové silné spojující osobnosti dnes české levici scházejí obzvlášť citelně.

    2) Držet se zásad, důsledně je hájit a stát pevně za nimi, když prohrávají, abychom s nimi mohli jednou zvítězit. Charta 77 vypadala dlouhá léta jako směšná hrstka beznadějných bláznů (a dá se diskutovat o tom, zda to nebyla do určité míry její chyba, zda nebyla příliš elitářským klubem a zda nemohla něco udělat jinak, aby se stala širším lidovým hnutím). Pak najednou padl režim a Charta 77 byla jediná výrazná opoziční skupina, která se mohla postavit do čela vítězného revolučního hnutí, a Václav Havel, neformální vůdce Charty, jediná opoziční autorita způsobilá převzít nejvyšší funkci ve státě. (Je možné diskutovat o tom, zda nebyla chyba Charty 77, že to vítězné revoluční hnutí vzniklo mimo ni, zda neměla jeho nástup dlouhodobě lépe připravovat a hrát v něm následně větší roli, nicméně myšlenky prosazované Chartou 77 ve spontánním vzniku toho hnutí roli sehrály a mnozí jeho aktivisté viděli právě v Chartě svůj vzor.)

    3) Být připraven převzít moc, držet ji a k něčemu ji využít, jak to radí Gary Younge. Na to Václav Havel připraven nebyl. Neprohrál souboj s Mezinárodním měnovým fondem jako Alexis Tsipras, jen protože ho vůbec nenapadlo, že by takový souboj měl svést; pravděpodobně ani není jeho zásluha, že Československo přece jen nebylo tak brutálně rozchváceno zahraničním kapitálem a formující se domácí oligarchií jako Rusko za Jelcina. Zcela bezelstně přijal Václav Havel za svého hlavního poradce Pavla Tigrida, agenta CIA, a odehnal od sebe Karla Kryla, otravného věčného kritika. Byl naprosto nepřipraven čelit mocenským choutkám Václava Klause a držet ho na uzdě nedokázal ani tolik jako Lenin Stalina. Pod vlivem Tigridem pěstované lásky k USA, kultu prozápadní a atlantické orientace, opakovaně zradil ideály, které dřív hlásal, nejostudněji patrně podpisem zvacího dopisu pro americkou armádu do Iráku. Klausovi umožnil rozkrást a zdevastovat zemi, a teprve příliš pozdě si uvědomil, jakému zlu to dovolil vyrůst, a začal nesměle a neobratně kritizovat mafiánský kapitalismus. Z heroické postavy se stal postavou tragickou, protože si nedal včas poradit od Garyho Younga.
    JN
    July 16, 2019 v 15.52
    Charta 77 rotovala "kádry"?
    Havel měl dost mizerný kádrový posudek.
    Pokud v Chartě rotovaly kádry, proč by tam potom nemohli rotovat i soudruzi?
    HZ
    July 16, 2019 v 18.56
    Pane Macháčku,
    nevím, odkud jste čerpal informace o Havlovi, ale myslím, že vaše slova o bezelstnosti, s jakou přijal Pavla Tigrida do své blízkosti, čímž nastoupil cestu proatlantické orientace a zradil tak své ideály, opravdu nesedí. Co já vím, Havel si Tigrida velmi vážil, a to po celou dobu, co si utvářel názor na politiku, demokracii a na představu o optimálním uspořádání domácích poměrů i na postavení naší země v Evropě i ve světě. Kdybych byla věřící, řekla bych Zaplať Bůh za ty dary.
    Jestli Havel v něčem zradil své ideály, pak to rozhodně netkvělo v jeho souznění s názory Pavla Tigrida.
    JN
    July 16, 2019 v 19.44
    Je to zvláštní, paní Zemanová,
    ale souhlasím s Vámi. Pavel Tigrid byl úctyhodný člověk.
    JP
    July 17, 2019 v 11.39
    "Úctyhodný člověk" Pavel Tigrid
    A co pak vlastně má být na Pavlu Tigridovi natolik "úctyhodného", pane Nusharte?

    Tigrida po jeho odchodu do emigrace z uprchlického lágru vytáhl tehdejší ředitel "Svobodné Evropy" Ferdinand Peroutka; a Tigrid se mu za to "odvděčil" tím, že mu chtěl urvat jeho ředitelské místo. Jestli tohle není projevem naprosté osobní podlosti, pak už nic jiného.

    (Peroutku tehdy ovšem podrželi Američané, jak mu přímo řekli, "Svobodná Evropa jste pro nás Vy", zatímco Tigrid byl pro ně nýmandem. Takže Tigrid u SE skončil.)

    K dalším projevům charakteru Tigrida patří to, že někdy v polovině osmdesátých let prakticky ze dne na den vyhodil celou redakci svého Svědectví. Oni stačili ještě do posledního čísla vsunout svůj protest; ale to bylo také všechno. Těžko soudit pro nezasvěceného, co bylo v pozadí tohoto konfliktu; ale v každém případě se jednalo o čistě mocenský akt, ve stylu "já jsem tady pánem, a tak si můžu dělat co se mi zlíbí!"

    Ideově nebyl Tigrid konec konců ničím jiným nežli tuctovým antikomunistou, jakých bylo v exilu plno.

    Je opravdu neuvěřitelné, jakého renomé člověk s takovýmto charakterem stále ještě může požívat; a dokonce je po něm pojmenováno jedno české gymnázium!!
    JP
    July 17, 2019 v 11.49
    V tomto ohledu je nutno plně souhlasit s panem Macháčkem: kdyby se Havel po převratu nedostal do vleku takových osob jako byl Tigrid, možná že by si přece jenom dokázal uchovat něco více ze svého dřívějšího smyslu pro pravdivost a humanismus.
    "Držet ho na uzdě nedokázal ani tolik, jako Lenin Stalina." :-)
    IH
    July 17, 2019 v 16.17
    Tigridův vliv nemám za podstatný
    Havlovo angažmá P. Tigrida bylo motivováno převážně politicky a podle toho také v zásadě vypadalo. Větší vliv měl na nového prezidenta např. J. Křižan. Také další lidé Havla ovlivňovali ve směru do prava, a to již dříve, např. Jan Ruml a A. Vondra.
    HZ
    July 17, 2019 v 16.26
    Pane Poláčku,
    řekla bych, že byste si měl opravit buď názor na Havla, anebo na Tigrida.
    Podobnost jejich názorových východisek je totiž tak očividná, stejně jako to, že kromě upřímného přátelství se oba těchto východisek drželi celý život, že není dost dobře možné jednoho prohlásit za podlého tuctového antikomunistu a druhého za humanistu a nositele smyslu pro pravdivost /než se nechal tím prvním zkazit/.
    JP
    July 18, 2019 v 13.04
    Paní Zemanová, já jsem mluvil o d ř í v ě j š í m Havlově smyslu pro pravdivost a humanismus.

    Po listopadovém převratu - právě pod vlivem takových tvrdých pravičáků jako byl Tigrid a spol. - se z těchto Havlových dřívějších vlastností a kvalit velice mnoho vytratilo; takže on sám se stal víceméně jenom fíkovým listem nového režimu, tvrdého kapitalismu.

    Naprosto symptomatický je ten zvrat, kdy Havel ještě jako disident dokázal - naprosto jasnozřivě - kritizovat existenciální prázdnotu a bezobsažnost západních demokracií; aby po svém politickém vzestupu pak právě takovýto způsob života pomáhal instalovat ve vlastní zemi!

    Jistě, Havel si dlouho nedokázal uvědomit, o co vlastně běží; a do určité míry prohlédl až o dlouhá léta později.

    Jenže: byli to v prvé právě ti, kteří z vlastní osobní zkušenosti poznali Západ, kteří poznali reálné mechanismy této západní "demokracie", kdo byli povinni nejen Havlovi, nýbrž celému národu dát varování, do čeho vstupuje. Jenže namísto toho tito emigranti - stejně jako celé roky a celá desetiletí předtím - pěstovali tu iluzi, ten klam o "zlatém Západě" bez poskvrnky. Namísto toho pak aby tehdejší Československo k západním státům a jejich politickým i komerčním strukturám přistupovalo se zdravou mírou skepse (a vlastního sebevědomí), tak namísto toho se pěstoval až přímo devótní (a to jmenovitě v osobě V. Havla) vztah ke všemu, co nějakým způsobem přicházelo ze Západu. A jmenovitě od nového "Velkého bratra" USA.

    Ta vina všech těch emigrantů typu Tigrida na tom nedůstojně podlézavém vztahu české/československé politiky po Listopadu je obrovská, a je neodpustitelná. Jestliže pravdu o pravém charakteru západní společnosti a západní "demokracie" dokázal říkat takový J. Hutka (s výjimkou právě jeho vystoupení na Letné), a zčásti i Karel Kryl - jak je pak možno zavírat oči před tím, že jiní emigranti "svým" lidem doma nepřinášeli a nesdělovali tuto pravdu, nýbrž jenom ideologickou glorifikaci západního světa?!...
    HZ
    July 18, 2019 v 14.29
    Pane Poláčku,
    já jsem přece taky psala o "dřívějším" Havlovi, když jsem vzhledem k světonázorové shodě s Tigridem doporučovala, abyste přehodnotil buďto jednoho anebo druhého.
    Obavám se, že vaše představa o Havlově přerodu, tedy o člověku, který "jasnozřivě kritizoval existenciální prázdnotu a bezobsažnost západních demokracií, aby po svém politickém vzestupu pak právě takovýto způsob života pomáhal instalovat ve vlastní zemi", a to pod vlivem emigrantů typu Tigrida, je pouhá iluze.
    Havel možná jasnozřivě viděl západní demokracii se všemi jejími zápory už od mládí, ale když to položil na jednu misku vah, aby na druhou dal československou současnost, výsledek jeho úvah, jestli by naše země měla patřit do západní společnosti se vším všudy, i s těmi mínusy, byl podle mne vždy jednoznačný.
    JK
    July 18, 2019 v 14.58
    Možná by přece jen stálo za to vzít v úvahu i osobní a rodinnou historii V. H. Možná že pohnutky jeho i rodinného prostředí, které ho ovlivňovalo, zdaleka nebyly jenom tak idealistické, jak se může zdát z jeho předpřevratového psaní.
    HZ
    July 18, 2019 v 19.09
    Aby nedošlo k mýlce:
    Já tu Havla za jeho postoje, které se nelišily od Tigridových před převratem i po převratu, chválím.
    IH
    July 18, 2019 v 21.13
    To, co napsal pan Kalous, si nemyslím.

    To, co napsal pan Poláček ("Ta vina všech těch emigrantů typu Tigrida na tom nedůstojně podlézavém vztahu české/československé politiky po Listopadu je obrovská, a je neodpustitelná.") mě vede k zamyšlení, jak by západ reagoval, kdyby tomu bylo zcela jinak a politika "nových zemí" by tomu odpovídala. Také k otázce, jak se dívat dnes na svéráznou možná snahu po nápravě, za níž by mohlo být považováno současné východoevropské "kverulování".

    Snad ještě poznámka: Havel, stejně jako Tigrid a třeba i Peroutka (je mezi nimi vždy skoro jedna generace), nebyli na svém vrcholu ani jeden pravičáky. V pozdějších letech se však do prava všichni posouvali. Známý výrok Karla Čapka (který se nedožil, jak známo, ani padesátky) o bytí komunistou ve dvaceti a třiceti má určitě o hodně širší platnost.

    Apropos, nestárne (nejen naše) populace?
    PK
    July 19, 2019 v 6.42
    Počet výskytů slova "Syriza" v příspěvcích: nula
    Počet výskytů slova "Havel" v článku: nula. V příspěvcích 35 (včetně skloňování - Havla, atd.)

    Z dvaceti příspěvků k článku není k tématu ani jeden.
    Je legrační to sledovat, ten vzorec chování zdejších maňásků je stále stejný: nepříjemné téma zcela zatlačit, a nahradit tématem úplně jiným, ve kterém jsou doma, a vždycky si rádi přisadí.

    A téma otírání se o Václava Havla patří k těm dlouhodobě nejvděčnějším.
    Téma Havel je na odklonění vhodné vždycky.
    V tomhle případě od nutnosti přiznat, že kdo doufal, že Syriza naplní předvolební proklamace co se týče boje s věřitelskou hydrou, doufal v zázrak typu chůze po vodách.
    Taky možná od uznání faktu, že dokud jsou k dispozici volby, voliči mohou potrestat stranu, která se domnívá, že dostat se k moci má vyšší hodnotu než cokoli jiného. Což platí doufám nalevo i napravo.
    JP
    July 19, 2019 v 10.36
    Kam patří Česko(slovensko)?
    - Na Západ nebo na Východ?

    To mi připomíná situaci kolem dělení Československa. Kdy se vynořil proslulý - a velmi kontroverzní - Vaculíkův výrok na adresu Slováků: "Ať si jdou!"

    V jedné televizní reportáži se na toto téma vyjádřil (s určitým časovým odstupem) jeden mladý slovenský muž. A řekl: "Já jsem tehdy neměl pocit, že bych někam musel odcházet. Já jsem byl prostě doma, na Slovensku!"

    Takže k té volbě polistopadového (a posttotalitního) Československa, jestli patří víc k Západu nebo k Východu: právě v tom spočívala ta česká/československá tragédie, že se tehdy nenašel nikdo (a ze všech nejméně sám Havel), kdo by se zdravým sebevědomím dokázal říci: "My jsme t a d y doma! My nemáme zapotřebí podlézat ani Východu ani Západu; my máme dostatek své vlastní národní, dějinné, kulturní substance, a dostatek své hrdosti, abychom mohli být sami sebou, a abychom se nemusel podbízet ani jednomu, ani druhému!"

    Jak řečeno, žádná taková osobnost se mezi polistopadovou politickou garniturou nenašla; a všestranné otrocké napodobování Západu (i s jeho existenční povrchností, s jeho prázdným konzumerismem, s jeho demokraticko-oligarchickým politickým systémem) mělo přečasto charakter až vyslovené podlézavosti.

    Jinak řečeno, český národ (přinejmenším prostřednictvím jeho tehdejších představitelů) ukázal, že zřejmě vždycky potřebuje mít nějakého svého "Velkého bratra"; někoho ke komu může obdivně vzhlížet, kterého může slepě a nekriticky napodobovat, v jehož velikosti se může hřát.

    Nejde o to, že by tehdejší Československo nemělo převzít nesporná pozitiva mnohem vyzrálejší občanské společnosti Západu; ale jde to naprosté sebevzdání své vlastní svébytnosti, jde o ten devótní až namnoze vysloveně podlézavý způsob, s kterým se otrocky přejímalo a nekriticky glorifikovalo všechno, co nějakým způsobem přicházelo z "velkého" Západu.
    JP
    July 19, 2019 v 10.42
    Pan Kalous: ano ten "třídní" (respektive "buržoazní") původ dozajista u Havla mohl hrát svou roli; ovšem zdaleka ne tak jednoznačně, v prostém lineárním smyslu, že "buržoazní synek Havel měl přirozenou náchylnost ke kapitalismu".

    On totiž Havel na straně jedné dozajista toto "buržoazní" zázemí v rodinné tradici měl; ale na straně druhé se opravdu zdá, že on právě tímto faktem někdy dosti trpěl. Že měl pocit jakési vnitřní viny, či přinejmenším osobní nejistoty, že pochází ze "zazobané" rodiny. Výsledkem této jeho vnitřní rozpolcenosti bylo, že on sice akceptoval celý ten svět Západu i s jeho kapitalismem, ale na straně druhé přece jenom vedl tuhé názorové spory s Klausem o tom, jestli tento nový kapitalismus má být opravdu "bez přívlastků", jak to žádal Klaus, anebo jestli má mít přece jenom nějaký humánně-sociální rozměr, jak to požadoval Havel.
    MP
    July 19, 2019 v 12.04
    Heleně Zemanové
    Nebyl bych na Syrizu tak tvrdý. Ona vyslovovala to, co Řecko potřebovalo -- ta neoliberální řešení byla idiotská a prosazená s imperiální nepoučenou arogancí -- a politická strana, která by šla do voleb se slovy: "Tohle by bylo správné a tohle budeme dělat, protože zvolení nemáme jinou možnost než být převodová páka zájmů trojky." by nejspíš nejen prohrála volby, ale neplnila by ani tu minimální funkci upozornění, že věc není tak idylická, jak se německá veřejnost z četby Spiegelu domnívá. Gary Younge předvádí typické žvásty onoho každého, kdo má potřebu být po bitvě generálem.

    Ad Havel a odkloňování. Havel byl člověk péra, který se musel stát politikem. V situaci, kdy to, co by mělo být, věděli jen dogmatici všech proveniencí a psychopati (často v jedné osobě). Havel nebyl ani jedno a pochopitelně chyboval, někdy děsivě, vzpomínám si na truchlivou opici, kterou jsem si pořídil po jeho děsivém projevu 21. 8. 1990 a na zděšení, když otevřel pomlčkové války. Vždy lepší než nepochybující a z hlediska mocenské pragmatiky nechybující psychopati ve vedení ODS.

    Ale na druhou stranu, ony ty hodinky nenávisti mohou mít pro některé diskutující, kteří je zde provozují, terapeutickou hodnotu a Havlově dílu to neublíží.
    "Výsledkem této jeho vnitřní rozpolcenosti bylo, že on sice akceptoval celý ten svět Západu i s jeho kapitalismem, ale na straně druhé přece jenom vedl tuhé názorové spory s Klausem o tom, jestli tento nový kapitalismus má být opravdu "bez přívlastků", jak to žádal Klaus, anebo jestli má mít přece jenom nějaký humánně-sociální rozměr, jak to požadoval Havel."
    Podle mne jde o nonsens. Respektive v tomto smyslu u Havla žádnou rozpolcenost nevnímám. Západní svět přece nepředstavovaly jen Klausovy vzory anebo spíš to, co v nich Klaus dokázal vidět. Pluralitní Evropa se mu jevila jako barevná mozaika, která ukazuje možnosti pro kohokoli, kdo uzná pravidla demokratické hry. Klaus se myslím podle něj od Evropy vzdaloval, než aby přispíval k přijetí její politické kultury.
    HZ
    July 19, 2019 v 13.08
    Pane Profante,
    přiznávám, že ve mně taky zahrnulo, když Havel napochodoval do federálu se svým návrhem na název státu, aniž to jakkoli předjednal. Zřejmě byl tehdy ještě v zajetí své úspěšné revolučně dramaturgické praxe, která fungovala na Letné, ale do nastávající éry konvenčních politických postupů byla nepřenosná.
    To byl velký kiks.
    MP
    July 19, 2019 v 13.40
    Respektive
    „...totalitní systémy jsou něčím daleko varovnějším, než si je ochoten přiznat západní racionalismus. Jsou skutečně především vy­pouklým zrcadlem jeho zákonitých důsledků. Groteskně zveličeným obrazem jeho vlastního hlubin­ného směřování. Extrémním výhonkem jeho vlast­ního vývoje a varovným produktem jeho expanze; hluboce poučnou informací o jeho vlastní krizi. Ne­jsou to tedy pouzí nebezpeční sousedé a tím méně nějaký předvoj světového pokroku. Bohužel právě naopak: jsou předvojem globální krize této civiliza­ce (původně evropské, pak euroamerické a posléze planetární). Jsou jednou z možných futurologických studií západního světa. “
    Václav Havel, Politika a svědomí, 1984

    Nemyslím, že by se nalezlo v motivaci Havlova politického jednání něco, co by tomuto postoji odporovalo. Důležitá přitom je poslední věta, totalitarismus není jediný [katastrofický] scénář západního světa.

    Heleně Zemanové
    Ano, byl to typický kiks člověka, který se teprve učít být politikem. A měl to o to těžší, že se předtím realizoval v umělecké tvorbě, kde jedině je člověku dopřáno, aby byl suverénní autor svého díla. Tehdy jsem o něm nemluvil vůbec hezky a měl jsem proč, dnes -- s historickým odstupem --vím, že každý člověk má své meze a velcí lidé na ně sice možná nenárážejí tak často, avšak o to tvrději.
    Nesdílím manii těch, pro které je věčně živý, protože pak by se ty lidské chyby nedaly brát s potřebným nadhledem, ale už vůbec neberu postoje těch, kteří mu vdechují druhý život tím, že ho démonizují.
    JN
    July 19, 2019 v 16.49
    :-) :-) :-) Hledáme osobnost, která by byla schopna říci:
    "My jsme tady doma! My nemáme zapotřebí podlézat ani Východu ani Západu; my máme dostatek své vlastní národní, dějinné, kulturní substance, a dostatek své hrdosti..."

    Žádná taková osobnost se mezi polistopadovou politickou garniturou nenašla (všichni údajně podlézali Západu) zato dnes se ta osobnost najde, ale zase za to není až tolik chválená :-):-):-) 
    MP
    July 19, 2019 v 17.41
    Pavlu Krupičkovi
    Ono není těžké si to přečíst, když Vás to zajímá.
    HZ
    July 19, 2019 v 18.16
    Pro pana Krupička úryvek:
    "...z hlediska obrany a zájmů západního světa není zrovna moc dobré, když někdo říká ?raději rudý než mrtvý?; …takové heslo je neklamným signálem, že ten, kdo ho volá, rezignoval na své lidství jako na schopnost osobně zaručovat něco, co ho přesahuje, a tedy obětovat v mezním případě i život jeho smyslu. Patočka kdysi napsal, že život, který není ochoten sám sebe obětovat svému smyslu, nestojí za to, aby byl žit… Nepřítomnost hrdinů vědoucích, proč umírají, je prvním krokem k hromadám mrtvol těch, kteří byli poraženi už jen jako dobytek. Jinými slovy: heslo ?radějí rudý než mrtvý? mne neirituje jako projev kapitulace před Sovětským svazem. Děsí mne jako výraz rezignace západního člověka na smysl života… To heslo totiž ve skutečnosti říká: nic nestojí za oběť života… Čili: nic nestojí za nic. Nic nemá smysl. Je to filozofie čiré negace lidství. Sovětské totalitě taková filozofie pouze politicky pomáhá. Západní totalitu však bezprostředně tvoří. Nemohu se zkrátka zbavit dojmu, že západní kulturu daleko víc než rakety SS 20 ohrožuje západní kultura sama. A když mi jeden francouzský levicový student s upřímným zápalem v očích řekl, že Gulag byla daň ideálům socialismu a Solženicyn je jen osobně zatrpklý muž, zmocnila se mne hluboká nostalgie. Což se Evropa opravdu není schopna poučit ze své vlastní historie?"
    Takže skutečně šlo o kritiku Západu, ale z poněkud jiného úhlu, než se tu bude líbit.
    HZ
    July 19, 2019 v 18.25
    Pro pana Poláčka úryvek z textu Romana Jocha z roku 2003,
    který Havla vykládá obdobně jako vy: údajně zradil své ideály z roku 1984 a přešel na opačnou platformu.
    "Nejnižší bod Havlova působení nastal v září 2000, kdy navrhl, aby OSN měla přímou zdaňovací pravomoc vůči všem obyvatelům zeměkoule, a stálou armádu. Tím se octl až nebezpečně blízko kalných vod velezrady. Nikde v ústavě ČR totiž není psáno, že president by měl usilovat o podrobení našich občanů organizaci, jež by je zdaňovala bez jejich voleného zastoupení, a v niž naopak mají většinu zástupci nevolených tyranů, vrahů a komunistů. A již vůbec nic není v ústavě zmíněno o tom, že by president měl usilovat o opatření takovéto organizace stálou armádou, jež by jednoho dne mohla zabíjet i naše občany na našem území. Po tomto projevu mohl být proti Havlovi klidně iniciován proces jeho sesazení z úřadu."
    Souhlasím s Jochem a s Havlem.
    JN
    July 19, 2019 v 19.06
    "Důležitá je poslední věta"
    Když se zdá, že se Havlova vize z roku 1984 "úspěšně" naplňuje, můžeme se ještě stále utěšovat tím, že v jedné jeho větě najdeme také slovo "možných". ("[Totalitní systémy] jsou jednou z možných futurologických studií západního světa.")

    IH
    July 19, 2019 v 20.55
    Havel ještě jednou
    Ohledně Václava Havla, který se tu opět stal předmětem diskuse, je mi asi nejbližší názor pana Profanta.

    Vedle Havlova angažmá ohledně názvu republiky lze uvést i další. Prezident přišel mezi zákonodárce a podobně jim předestřel, že je třeba okamžitě zrušit trest smrti. Dokonce, pamatuji si, řekl, že je to otázka minut.

    Ano, z jedné strany to byl nevhodný autoritativní výstup, z druhé nezištný idealistický čin. Určitě málo politický. Nebylo zajisté nutné, aby prezident prosazoval osobně (navíc uvedeným způsobem) změnu, která se musela stát šancí k organizování obav a nechuti lidí v něco dost nebezpečného. Té novelizace trestního práva se přece dalo dosáhnout i jinak, vždyť nepřijít vlastně nemohla. Ušetřený čas, nasazení a respekt se daly využít k prosazení jiných změn, jejichž "časové okno" se mělo brzy uzavřít. Třeba v oblasti ochrany krajiny, nebo měst a památek (což byly cíle, na jejichž dosažení Havlovi jistě záleželo).

    Představivost lidí ohledně budoucnosti má ovšem podstatné meze. Václav Havel však, jakmile to trochu šlo, o budoucím čase hodně přemýšlel. Jestliže se od jisté chvíle západu leckdy až podbízel, pak především proto, že chtěl posílit bezpečnostní vazbu, aby tentokrát opravdu vydržela. Vývoj v této záležitosti mu dává, žel, za pravdu.

    Abych se přece jen vrátil k tématu článku. Myslím, že Řecka by se Havel, přes výše uvedené, v nějaké míře zastal.
    JP
    July 20, 2019 v 12.46
    Havlovo opouštění ideálů
    Paní Zemanová, jestliže mé výtky na adresu Havla a jeho "zrady ideálů" - máme-li to už tak nazvat - dáváte do souvislosti s hysterickými výlevy Romana Jocha, pak to svědčí jenom o tom, že z mé kritiky jste nepochopila naprosto nic.

    Je mi líto, ale je tomu skutečně tak.
    HZ
    July 20, 2019 v 13.10
    Je mi líto, pane Poláčku,
    ale jste to vy, kdo nechápe. Jocha jsem uvedla jako váš světonázorový protipól. Jediné, v čem se shodujete, je právě a jedině závěr, že Havel coby prezident zradil ideály, pro které bylo možno si ho vážit, přičemž ty jeho ideály vykládáte každý úplně jinak a jeho zradu dtto.
    JP
    July 20, 2019 v 13.20
    Jak to myslel Havel v roce 1984?
    Především díky panu Profantovi za ten citát z Havla; na tomto základě je skutečně možno rozebrat si (tehdejší) Havlův myšlenkový svět zcela konkrétně.

    V prvé řadě je nutno si ujasnit: ty myšlenky a názory které tu Havel vyjadřuje, ty evidentně vznikly pod - v daném smyslu blahodárném - vlivu filozofa Jana Patočky. Ty Patočkovy myšlenky je zde možno vyčíst zcela jednoznačně; zatímco je možno mít značné pochybnosti o tom, že by se Havel k takto formulovaným úsudkům propracoval samostatně. Ne snad že by na to neměl dostatečnou intelektuální kapacitu; ale jsou to zčásti skutečně zcela specifické filozofické myšlenky, které je možno vytvořit (a pochopit) jenom v celkové linii Patočkova uvažování o dějinách a současném stavu světové/západní civilizace, tak jak je předestřel ve svých "Kacířských esejích".

    Takže o co se jedná? V prvé řadě je zde postulována konjunkce respektive afinita mezi (západním) racionalismem, a mezi (východním) totalitarismem. K pochopení tohoto dozajista neobvyklého názoru se musíme opravdu poněkud hlouběji ponořit do myšlenkového světa Jana Patočky.

    Není tady dost dobře možné zreprodukovat celou hloubku a šíři Patočkova pojetí dějin (pokud by ovšem byl zájem, bylo by to možno jako samostatné téma učinit); takže soustřeďme tady pozornost až na závěrečnou, současnou fázi těchto dějin. Celé dějiny jsou podle Patočky (vycházejícího z tradice fenomenologismu) profilovány bojem dvou základních principů: sil "noci" a sil "dne". Přičemž - poněkud paradoxně - ty "síly dne" mají negativní předznamenání.

    Ty "síly dne" nejsou totiž nakonec ničím jiným, nežli profánní, banální, bezduchou činností člověka mající za cíl jeho ryze materiální přežití. Není tu nic, co by člověka, jeho duši, jeho ducha nějakým způsobem pozvedalo. (Na rozdíl od "sil noci", tj. především řecké filozofie, a následně tradice křesťanské.)

    A ten "západní racionalismus", o kterém pak hovoří Havel - to není v principu nic jiného, nežli tyto "síly dne". Tento přízemní, ryze materialistický aktivismus, který se svou hrubou přízemností čím dál tím zmocňuje lidského života, čím dál tím více si tento (principiálně duchovní či duševní) život podřizuje svým vlastním, ne-lidským zájmům.

    V tomto smyslu tedy pak skutečně není zásadního rozdílu mezi tímto "západním racionalismem" a jeho nadvládou nad člověkem a mezi (východním) totalitarismem, který činí totéž, jenom ještě o něco obludnějším, násilnějším způsobem. (Souvislost mezi tím komerčním světem západní industriální civilizace a mezi světem totalitního komunismu Patočka navíc staví na tom, že odmítá spatřovat Marxův humanismus, a spatřuje pouze Marxův ekonomismus.)

    Takže zopakujme si: Patočka (a spolu s ním i ten "původní" Havel z předlistopadových časů) vidí zásadní zdroj všeho zla v existenci racionalisticky-industriální civilizace jako takové. Ta je negativní ze své vlastní podstaty, neboť je v doslovném smyslu ne-lidská, je negací celé anticko-křesťanské tradice "péče o duši".

    Z tohoto hlediska pak skutečně není zásadního rozdílu mezi industriální civilizací "demokratickou", a mezi industriální civilizací komunisticko-totalitní. Je tady jenom rozdíl v politické formě; ale samotný - negativní, odlidštěný - základ je v obou těchto formách naprosto stejný.

    Takže ještě v polovině osmdesátých let sám Havel západní společnost taktéž považoval za principiálně dehumanizovaný historický útvar; ale jakmile se dostal k politické moci, pak náhle tento svůj kritický postoj vůči Západu kompletně hodil přes palubu, a objímal a bratříčkoval se s každým západním politikem, třeba i s takovou tvrdou a neúprosnou reprezentantkou právě toho vulgárního západního materialismu, jakou byla svého času britská premiérka Margaret Thatcherová.

    Bylo by opravdu zajímavé zvědět, co by na tento Havlův ideový kotrmelec řekl sám Jan Patočka. Nenapsal by snad něco o "zradě ideálů"?... O zaprodání se ahumánním "silám dne"?...
    JP
    July 20, 2019 v 13.25
    Paní Zemanová: zdá se, že jsem Vaše intence opravdu pochopil nesprávně; v tom případě se hluboce omlouvám.

    Ovšem v tom případě mi není zcela jasné, proč jste toho Jocha vůbec vtahovala do celé záležitosti, když - jak sama konstatujete - s mými názory nemá naprosto nic společného, s jedinou výjimkou že (v daném smyslu ryze náhodně) taktéž kritizuje Havla.
    JP
    July 20, 2019 v 14.03
    Lieber rot a tot?
    "Raději rudý nežli mrtvý" - to bylo ústřední heslo především (západo)německého mírového hnutí, když Německem hýbaly rozhořčené spory ohledně plánovaného rozmístění amerických raket s jadernými hlavicemi Pershing na německém území.

    Havel (předpokládám že citát od paní Zemanové je od něj) tady vyjadřuje naprosté nepochopení vůči těmto postojům (a především vůči tomuto heslu), a pokládá je za projev defétismu, za projev naprosté občanské neodpovědnosti a rezignace.

    Ve skutečnosti je to právě tento Havlův odsudek, který je projevem naprostého nepochopení východoevropských disidentů (plně pohlcených svým bojem proti totalitě sovětského typu) ohledně pravých motivací tohoto západoevropského respektive německého mírového hnutí.

    Ti východoevropští disidenti v tomto hesle "raději rudý nežli mrtvý" (tedy fakticky: "raději být sovětizován, nežli spálen v žáru atomové války") nedokázali spatři nic jiného, nežli projev poraženectví, projev fatálního ustupování (či ústupkaření) vůči totalitní moci. Byli to ve skutečnosti ale právě tito východoevropští disidenti, kteří se nikdy nedokázali vcítit do myslí příslušníků západních mírových hnutí, a jejich skutečných motivací.

    Především rázně odmítněme Havlovu předhůzku (ne-li přímo pomluvu), že by se ze strany těchto západních mírových aktivistů jednalo o nějaký výraz vlastní pohodlnosti, občanské nezodpovědnosti. Tito aktivisté chodili za své názory pravidelně demonstrovat - a to velice radikálně, tvrdé srážky s policií, a tedy i zranění celé řady demonstrantů tu byly víceméně zcela běžnou záležitostí. Jednalo se tedy o něco zcela jiného, nežli o akt nějaké pohodlnosti či občanské rezignace.

    Takže - o co se tedy v tom západním mírovém hnutí doopravdy jednalo? V naprosto prvé řadě to byl především projev, manifestace zcela zásadní, hluboké, principiální n e d ů v ě r y především západní mládeže vůči jejím politickým představitelům, respektive vůči celé politické kastě jako takové.

    Především je nutno si uvědomit, že ta mírová hnutí osmdesátých let byla fakticky pokračováním protestů z let šedesátých, především pak onoho legendárního roku osmašedesátého. V těch šedesátých létech západní mládež rozpoutala svou radikální revoltu proti celému tehdejšímu politickému systému a jeho představitelům, protože ho pociťovala jako beznadějně zkostnatělý, autoritářský, dehumanizovaný, uzavřený jenom do svého vlastního politikaření, na míle vzdáleného od autentického života obyčejných lidí.

    Ty radikální revolty roku osmašedesátého opadly, protože neměly prostředky jak dosáhnout úspěchu, jak změnit celý systém; ale ten kritický potenciál zůstal alespoň zčásti zachován. A ten boj proti rozmístění amerických raket - ten fakticky jenom poskytl novou, konkrétní platformu pro novou artikulaci a manifestaci tohoto společensky kritického potenciálu.

    Ano, to heslo "raději rudý nežli mrtvý" bylo samo o sobě povrchní a až přímo hloupé, především pokud se na něj podíváme východoevropskou, "disidentskou" optikou. Ale je opravdu nutno si uvědomit, co za ním ve skutečnosti stálo: hluboké odcizení přinejmenším části západní veřejnosti (a především mládeže) od světa západních politických elit.

    Jednou větou řečeno: jako my na východě jsme našim politikům už nevěřili ani jedno jediné slovo - ne příliš jinak tomu bylo i na Západě. A proto i to rozhodnutí o rozmístění atomových raket bylo tou radikální části západní (německé) veřejnosti vnímáno automaticky negativně - jako další projev mocenské arogance vládnoucích elit. Jako další projev jejich imanentního militarismu.

    To heslo "raději rudý nežli mrtvý" bylo samozřejmě krajně asymetrické, pokud se na celou věc podíváme "seshora", neutrálně. Jenže - ti západní respektive němečtí protestující v prvé řadě reagovali na jejich vlastní životní, společenské a politické podmínky a deformace; na to měli plné právo, a vlastně i povinnost. A to je právě to, co ti východoevropští disidenti nikdy nedokázali pochopit.
    JP
    July 20, 2019 v 14.08
    Mimochodem: bylo by to tehdy bývalo primární povinností emigrantů (jako byl například Pavel Tigrid), aby "svému" národu sdělili tuto pravdu o západoevropském mírovém hnutí. Jenže tito fundamentalističtí pravičáci si jenom neustále pěstovali svůj vlastní antikomunismus, a všechno dění na Západě - a tedy i tato mírová hnutí - vnímali jenom optikou svého antikomunismu. Takže ho neustále jenom zesměšňovali a dehonestovali.

    A důsledkem toho pak zákonitě bylo, že i sám Havel se po svém nástupu k moci přiklonil nikoli k těmto progresivním částem západní společnosti, nýbrž naopak začal pěstovat "družbu" s elementy konzervativními, ne-li přímo reakčními.
    Souhlasím s Jochem a s Patočkou (a s Havlem).
    JN
    July 20, 2019 v 14.53
    "Raději rudý než mrtvý"
    bylo heslo protestů proti rozmístění amerických jaderných raket středního doletu v západní Evropě. Byl to reciproční krok Západu v souvislosti s aktivitou Rusů (ruské rakety SS-20). Situace nakonec vedla k odzbrojení (setkání Reagan - Gorbačov).

    Ti "míroví" (rozuměj "v zájmu Sovětského svazu konající") aktivisté jsou možná dnes "raději živí než mrtví" proto, že jejich protest s heslem "raději rudý něž mrtvý" tomu rozmístění raket v západní Evropě nezabránil. Pokud by tehdy ti "míroví" aktivisté byli ve své snaze úspěšní, k jadernému odzbrojení by následně nedošlo.
    JK
    July 20, 2019 v 17.28
    Josefu Poláčkovi
    "Z tohoto hlediska pak skutečně není zásadního rozdílu mezi industriální civilizací "demokratickou", a mezi industriální civilizací komunisticko-totalitní."

    Kdykoli jsem tohle občas někde napsal v souvislosti s "péčí" obou režimů o životní prostředí, tak mě pak chtěli (naštěstí jen virtuálně) bít...
    MP
    July 20, 2019 v 20.52
    Josefu Poláčkovi
    Jakou jinou možnost měl kdokoli, kdo by byl na Havlově místě v roce 1989? Mimochodem, možná Vám to uniklo, ale on neměl diktátorské pravomoci. Dokonce i kdybych věřil, že vůbec bylo možné vytvářet v dané konstelaci nějakou formu socialismu (to jest mimo jiné převést státně kapitalistické vlastnictví na společenské), chyběla pro to rozhodně nezbytná podmínka: lidi, kteří by se pro socialismus rozhodli, bez toho zavést nelze, jak bohužel demostrovali komunisté, kteří se domnívali, že lid lze nahradit menšinou zvanou revoluční avantgarda. Mimochodem, do byli ty revoluční, ne-li reakčční kruhy? Cliton?
    JK
    July 20, 2019 v 22.17
    Martinu Profantovi
    "Mimochodem, možná Vám to uniklo, ale on neměl diktátorské pravomoci."
    Jenže celé slavné Federální shromáždění se koncem roku 1989 a do voleb v červnu 1990 chovalo, jako kdyby je měl. Já vím, že historie nezná "kdyby", ale možná, že kdyby na něho tehdy byli měli větší vliv lidi s levicovějšími a ne tak drsně antikomunistickými postoji, mohly se v té přelomové době prosadit i některé věci, které dodnes chybějí... FS by mu tenkrát bylo odkejvalo cokoli, jak bylo koneckonců do té doby zvyklé odkejvat Husákovi a Jakešovi.
    MP
    July 20, 2019 v 22.30
    Jindřichu Kalousovi
    Nejprve oprava: "konzervativní", nikoli "revoluční" a "Clinton", nikoli "Cliton".

    A co byste si konkrétně představoval, že mu mělo FS odkejvat? Nezrušení vedoucí úlohy strany? Protože se si vzpomínám, jiná drsně antikomunistická rozhodnutí v té době FS neudělalo?
    PK
    July 20, 2019 v 23.04
    V úterý 23.7. v 17:30
    bude na Hradčanském náměstí demonstrace proti Zemanovi.

    Promluví např. diplomat a politik Pavel Svoboda, religionista Hayato Okamura, historik Radek Schovánek, aktivisté Eugenie Číhalová, Tereza Podzemská, Ivana Mádrová a Stan Ivasyuk, historik Petr Blažek, starosta Martin Exner a filosof Václav Němec.

    To zas tady bude mít bolševik Kalous práce. To zas bude výplodů "K věci" z dezinformačních webů, které nám tady bude cpát pod nos.
    PK
    July 20, 2019 v 23.13
    A největší gól teď bude,
    když mi někdo předhodí, že to je mimo téma. :-)
    HZ
    July 21, 2019 v 3.24
    Pane Poláčku,
    dva různé úryvky z jednoho Havlova textu z roku 1984 vás inspirovaly k dvěma rozdílným pohledům na Havlův vhled do lidské existence a dění na Západě. Podle vaší první reakce Havel viděl především vyprázdněnost západní společnosti. Pod Patočkovým vlivem dle vás dokázal odhalit, že pod tzv. "západním racionalismem" není v principu nic jiného, než hrubě přízemní, ryze materialistický aktivismus, který se čím dál více zmocňuje lidského života a podřizuje ho svým vlastním, ne-lidským zájmům.
    Podle vašeho druhého vstupu se ovšem zdá, že jeho tehdejší orientace, co se týče západního myšlení, nebyla stoprocentní, když dle vás nebyl schopen chápat lidi, jejichž heslem bylo "lieber rot als tot", a dokonce je za to tvrdě kritizoval. Že neviděl mírové hnutí jako pokračování revolty proti tehdejšímu systému, pociťovanému jako svět beznadějně zkostnatělý, autoritářský, dehumanizovaný, uzavřený jenom do svého vlastního politikaření, na míle vzdáleného od autentického života obyčejných lidí, tedy proti tomu, co sám dle vašeho názoru cítil též.
    Dělá to dojem, že podle vás se myšlenky, které mu připisujete, i jejich faktické popření zrcadlí v jednom jediném eseji.
    JN
    July 21, 2019 v 5.49
    Demonstrace proti Zemanovi? To je nějaké divné, pane Kolaříku.
    Vždyť je to přece konečně ta osobnost, kterou mezi polistopadovou politickou garniturou všichni hledali - která by byla schopna konečně říct: "My jsme tady doma! My nemáme zapotřebí podlézat Západu; my máme dostatek své vlastní národní, dějinné, kulturní substance, a dostatek své hrdosti..." :-)
    JK
    July 21, 2019 v 6.50
    Martinu Profantovi
    Ono by možná stačilo, kdyby první volební období trvalo 4 roky. Pak by třeba nedošlo ke kupónové privatizaci nebo aspoň ne v takovém rozsahu... Podniky, které se jí vyhnuly a které byly privatizovány podobnou cestou jako Auto Škoda, dodnes většinou fungují.
    JK
    July 21, 2019 v 7.08
    Pavlu Kolaříkovi
    Další rána mimo terč. Když už mé postoje mermomocí potřebujete nějak onálepkovat, prosím, abych byl označován za trockistu se sklony k anarchismu a ekoterorismu. Také se hlásím ke známému dvojverší Egona Bondyho:
    "Nikdo o mně neví,
    že jsem marxist levý."
    PK
    July 21, 2019 v 8.32
    Dobře dobře, ale víte, po mně nemůžete dost dobře chtít, abych se podrobně vyznal v těch vašich levičáckých sektách.

    No, myslím, že označení, která se vám nelíbí, nejsou zas tak důležitá. Každopádně na úderné článečky "K věci", které si demonstranti proti Zemanovi nedají za rámeček, se můžeme od vás těšit, viďte.
    PK
    July 21, 2019 v 8.35
    Jinak už podruhé tady připomínám, že Václav Havel
    se svou neformální autoritou zasloužil především a hlavně o "samet".

    Toho by si měli být bolševici především vědomi, a za to by mu měli být neskonale do smrti vděčni.
    PK
    July 21, 2019 v 8.45
    Moc vtipné, pane Nusharte, moc vtipné.
    JK
    July 21, 2019 v 9.09
    Kdyby nebylo Kolaříka, tak by si ho zdejší redakce nejspíš musela vymyslet.

    Ale kdoví, třeba to je dobře naprogramovaný robot nebo mystifikace někoho, kdo se při ní královsky baví...
    PK
    July 21, 2019 v 9.25
    Víš, Kalousi, já jsem tady od samého začátku existence DR. A DR původně nebyl zamýšlen jenom jako další ultralevičácký plátek s afinitou k současnému zemanovsko-babišovskému establišmentu. Proto si musíš tak často vypomáhat odkazy "K věci" odjinud.

    Ty ses tady objevil a zaktivoval zčistajasna před několika málo měsíci, takže oproti mně jsi tady cucák. A "shodou okolností" ses tady objevil přesně v době, když začaly masové demonstrace proti Babišovi (a svoje angažmá jsi zahájil nehoráznou agresivitou proti mně).

    Víš, když něco vypadá jako kachna, chodí to jako jako kachna, a kejhá to jako kachna ... dál to znáš, viď.
    MP
    July 21, 2019 v 9.40
    Jindřichu Kalousovi
    Zkuste někdy svá "kdyby" konfrontovat se "stalo se". Skupina poslanců sociálně demokratické orientace se vyčlenila téměř rok před volbami, ODS v přibližně stejné době. Mečiár, Černogulský -- prostě proces diferenciace polického spektra, kvůli kterému bylo to přechodné období a který probíhal stejně, jen bez voleb.
    JP
    July 21, 2019 v 10.24
    Pane Nusharte, já opravdu nevím, jestli chápat nedokážete, anebo ale chápat nechcete.

    Samozřejmě že tehdejší plán na rozmístění amerických raket s jadernou hlavicí měl bezprostředně své reálné důvody. A sám jsem napsal, že to heslo "Lieber rot als tot" bylo samo o sobě povrchní, a snad až přímo hloupé.

    Ale to všechno nemění nic na skutečnosti, že tento projev odporu (části) německé veřejnosti, především mládeže, proti tehdejšímu politickému establishmentu měl své hlubší, a to značně závažné a dobře pochopitelné důvody. Právě v tom spočívala zaslepenost (nebo přinejmenším krátkozrakost) východoevropských disidentů, že se dívali jenom na tu čistě vojensko-strategickou stránku celé věci, a nebyli schopni pochopit ty důvody a motivace hlubší.

    Nutno uznat: pro toho člověka Východu, uzavřeném za informační "železnou oponou" to bylo objektivně krajně obtížné tyto hlubší souvislosti pochopit. Právě proto jsem napsal že by bývalo primární povinností emigrantů (jako byl Tigrid nebo dejme tomu Svobodná Evropa), aby tyto hlubší souvislosti "svým" lidem doma osvětlili; ale místo toho si tito emigranti jenom pěstovali svůj vlastní antikomunismus, a pravý charakter těchto protestů potlačovali svou ideologickou propagandou.
    JP
    July 21, 2019 v 10.55
    Co mohl dělat Havel?
    Pane Profante, tuto otázku jsem už v minulosti několikrát zodpověděl, a tak mohu jenom opakovat:

    Samozřejmě, že Havel nemohl zabránit restauraci kapitalismu. A samozřejmě že nemohl (a to samozřejmě ani v nejmenším neměl v úmyslu) zabránit instalování liberální ("buržoazní") demokracie západního typu.

    Ale opakuji ještě jednou: kdyby místo Havla se tehdy do čela státu dostala nějaká skutečná osobnost, pak by to přejímání všech těch západních vzorů a životních schémat nemuselo mít tak devótní, až přímo otrocký charakter, jak tomu bylo v reálu.

    Kdyby se v průběhu té listopadové (kontra)revoluce vynořila nějaká skutečná osobnost, pak by tento státník mohl svému lidu říci toto:

    "Vážení spoluobčané, v naší zemi byl učiněn pokus o sociálně spravedlivý, humánní řád, založený na principu společného vlastnictví a mezilidské pospolitosti vůbec.

    Tento pokus bohužel ztroskotal. Ať už z jakýchkoli příčin - tento model společnosti se ukázal být neživotným, a bylo ho možno udržovat už jenom čirým násilím.

    V tuto chvíli, na této křižovatce dějin tedy není žádné jiné možnosti, nežli převzít modely - státoprávní, politické, ekonomické - které alespoň v základní potřebné míře fungují v západním světě.

    My tyto modely v tuto chvíli musíme převzít, protože není žádných reálných alternativ. To ale naprosto neznamená, že bychom si nebyli vědomi hlubokých problémů a konfliktů, s kterými jsou tyto modely západního světa spojeny.

    Jsme si plně vědomi toho, že celý tento západní svět marně hledá vyšší smysl své existence, a že tento chybějící smysl nahrazuje přebujelým, prázdným materiálním konzumem. Jsme si vědomi i toho, že politický systém tohoto západního modelu je ve své hluboké podstatě manipulativní; že fakticky neoslovuje osobně zralého, odpovědného občana, nýbrž využívá všech forem a možností demagogie, emočního působení na nevědomé instinkty, i vysloveně korupčních tlaků. Jsme si vědomi toho, že ten západní model je doprovázen povrchní, plytkou masovou kulturou, která vytěsňuje a potlačuje jakékoli hlubší vnímání a prožívání kultury a umění v obecném měřítku.

    Jsme si vědomi všech těchto bytostných vad a nedostatků západního světa; a jestliže pro tuto chvíli nicméně musíme tento západní životní model a modus převzít, pak to v žádném případě neznamená, že se s ním chceme pasivně a provždy smířit.

    V naší centrální poloze uprostřed Evropy jsme v našich dějinách vždy byli lákáni, stahování, či přímo strhováni buďto na jednu, či na druhou stranu tohoto vždy vnitřně rozpolceného kontinentu. Zkusme teď pro jednou nenechat se pohltit ani jednou, ani druhou stranou; ani jedním, ani druhým ideologickým hegemonem.

    Zkusme pro jednou být skutečně sami sebou. Nepoklonkovat se ani jedním, ani druhým směrem; ale brát si sami po zralé úvaze to, co je v obou těchto světech hodnotné, duchovně cenné a progresivní.

    Tohle je tedy naše volba v tuto chvíli; a záleží jenom a pouze na nás, jak se v tuto chvíli rozhodneme."

    Takže něco takového by mohl národu říci a sdělit skutečný státník, kdyby listopadová revoluce měla někoho takového k dispozici.

    Jak řečeno restauraci kapitalismu ani instalování formálního, liberálně-demokratického politického systému se v danou chvíli nedalo zabránit; ale on by to pro budoucnost byl přece jenom nemalý rozdíl v tom, kdyby tyto modely byly přijaty s jasným vědomím jejich problematičnosti, než když byly přijaty s devótním poklonkováním všemu, co přicházelo z "velkého" Západu.
    HZ
    July 21, 2019 v 11.00
    Takže abych shrnula teze pana Poláčka
    o Havlové poplyšákové zradě vlastních předplyšákových ideálů:
    Havel v osmdesátých letech jasnozřivě viděl vyprázdněnost života v západní liberální demokracii, ale jeho disidentské brýle mu zároveň nedovolovaly vidět, co představuje západní mírové hnutí.
    Teď je otázka, jakou roli v té jeho tehdejší osvícenosti i v jeho disidentské pomýlenosti sehrál Tigrid. Podle vstupů páně Poláčka se zdá, že žádnou, protože tento antikomunistický nýmand, jak zde byl nazván, pronikl do Havlovy hlavy až po plyšáku. V tom případě ovšem mohl Havlovo falešné vnímání role pokrokových aktivistů v geopolitických souvislostech ovlivňovat až dlouho poté, co si ho Havel utvořil. To samé platí i o geopolitických souvislostech jako takových.
    Je to tak, pane Poláčku?
    JP
    July 21, 2019 v 11.11
    P.S. Co se pak toho Clintona týče - toho samozřejmě osobně není možno počítat k vyloženě reakčním elementům či politickým představitelům západního světa; ale Havel ve své devótnosti vůči Západu a především vůči USA "bral" víceméně všechno, co přicházelo z tohoto teritoria.

    A tak jestliže na jedné straně pěstoval úzké styky s reprezentantkou tvrdého kapitalismu Margaret Thatcherovou (a dokonce neměl nejmenší zábrany této vyhraněně asociální političce udělit nejvyšší státní vyznamenání, Řád Bílého lva!!) - pak stejně tak na druhé se skutečně přátelil i s Billem Clintonem, který pro něj představoval vítanou "soft" verzi západního kapitalismu. Takže Havel se ve své družbě se světem Západu dokázal objímat víceméně s každým, aniž by cítil jakoukoli potřebu nějakým způsobem diferencovat mezi tím, co je (relativně) progresivnější, a co je hluboce reakční.
    JP
    July 21, 2019 v 11.36
    Havlova ideová rozpolcenost
    Paní Zemanová, odpovídám tímto na Váš předposlední vstup; v tom posledním nejsem schopen odhalit nějaký racionální smysl.

    Jedná se tedy o to, že Vy spatřujete rozpor v mé argumentaci, kdy na jedné straně u Havla shledávám nahlédnutí povrchního a deformovaného charakteru západní civilizace jako takové (včetně ovšem i jejího politického systému); zatímco na straně druhé u Havla konstatuji jeho neschopnost pochopit právě ta progresivní západní hnutí, stojící v opozici vůči tomuto deformovanému a dehumanizovanému západnímu způsobu života.

    Paní Zemanová: ano, je to rozpor - ale ten je u Havla samotného.

    Za prvé, už tu byla zmíněna hluboká rozporuplnost Havlova sociálního postavení; na straně jedné exkluzivní ("buržoazní") sociální původ, na straně druhé ale z toho plynoucí pocit jakési "sociální viny". A zdá se, že tato sociální rozpolcenost byla určující pro celý další Havlův život, tedy i pro formování jeho politických, ideových a sociálních názorů.

    Jeden života znalý muž svého času Jana Wericha charakterizoval jako "buržoazního socialistu". A upřímně: ono na tom opravdu něco bude. Werich byl svým ideovým přesvědčením socialista; ale jeho osobní manýry byly namnoze opravdu daleko spíše "buržoazní".

    A zdá se, že ona uvedená charakteristika ("buržoazní socialista") by naprosto přesně mohla vystihovat i rozpolcenost osobnosti Václava Havla. Havel byl v daném smyslu masarykovec: přál by si sociální stát, ale na půdě kapitalismu. A zřejmě nikdy nepřišel na to, že je v tom zásadní rozpor.

    A tato jeho rozpolcenost ho pak ovšem doprovázala i ve sféře ideově politické. Na jedné straně vnímal něco z té existenciální a kulturní omezenosti západního světa, západní civilizace; ale na straně druhé nikdy nebyl schopen z tohoto obecně-filozofického vědění vyvodit skutečně důsledné závěry, pro zásadní distancování se od životního modelu právě toho západního světa. Krátce řečeno, Havel se pohyboval v neustálém hlubokém rozporu: kritizoval to, k čemu inklinoval, a objímal se s představiteli světa, jehož prázdnotu a faleš v obecné rovině demaskoval.

    K tomu všemu je ještě nutno připojit: napsal jsem, že ta Havlova kritika západní civilizace se udála zjevně pod blahodárným působením Jana Patočky, který tento skeptický pohled na tuto západní, industriální společnost dokázal zřejmě v prostředí disentu prosadit silou a velikostí svého filozofického ducha. Bylo by opravdu zajímavé vědět, jak by se věci měly, kdyby Patočka s těmito svými kritickými myšlenkami v prostředí pražského disentu nebyl. Nelze vyloučit, že v tom případě by Havlovy názory z doby před- a polistopadové byly konzistentnější, a že by mu teď skutečně nebylo možno vytýkat příkrý protiklad mezi jeho názory dřívějšími a mezi jeho reálnými postoji pozdějšími. To jest: že by už i ve svých disidentských dobách byl nekritickým obdivovatelem západního světa.

    Nelze to vyloučit; ale budiž k jeho cti řečeno, že i tak by to bylo přece jenom spíše méně pravděpodobné. Protože už on sám ve svých (dřívějších) hrách taktéž globálně kritizoval současnou odcizenou a dehumanizovanou industriálně-byrokratickou civilizaci, ne pouze její východní formu.
    HZ
    July 21, 2019 v 12.03
    Že nedokáží partnerovi v debatě vysvětlit, o co mi jde,
    jsem zjistila už několikrát.
    Tentokrát panu Poláčkovi. Opouštím téma myšlení Václava Havla, respektive údajné zrady jeho předplyšákových ideálů. Můj názor, že Havel se od nich nijak podstatně neodchýlil, protože byly od dob, kdy Havel začat publikovat, jiné, než mu p. Poláček přisuzuje, je zřejmě natolik nepřijatelný, že ho prostě nevnímá.
    Beru to tak, že neporozumění může být i moje vina.
    JP
    July 21, 2019 v 12.09
    Rozpolcený svět podle Wericha
    Chtějí Vás bít, pane Kalousi, když píšete o tom že k životnímu prostředí se v principu stejně predátorsky chová jak režim totalitní, tak ale i "demokratický" kapitalismus? - V tom případě si nechte poradit od Jana Wericha.

    Mám teď na mysli tu svého času legendární scénku Wericha a Horníčka už někdy z padesátých či počátku šedesátých let, kdy v jedné ze svých "forbín" vedli hovory o tom, co všechno je - za dané politické konstelace - lépe nahlas nevyslovit.

    A nakonec celou zápletku vyřešil Werich tím, že pronesl větu: "Shakespeare byl velký básník!" A dodal na vysvětlenou: "Protože tohle je ta jediná věta, kterou můžete vyslovit na obou stranách tohohle ideově rozpolceného světa, aniž by vás okamžitě podezřívali, že přicházíte ze strany druhé!"

    Ano, je tomu tak: lidé vždy cítili, a i nadále cítí neodolatelnou potřebu sdružovat se do smeček. A každá smečka má tu svou vlastní, exkluzivní "pravdu"; a cokoliv přichází ze strany jiné, to je automaticky špatně, je to zákeřný útok na naši smečku, na naši identitu.

    A tak - a i tohle věděl už moudrý Aristoteles - jakmile se někdo postaví doprostřed a chce vyslovit pravdu obecnou, univerzální, pak se na něj okamžitě vrhnou smečky z obou stran, protože jsou přesvědčeny, že on je exponentem smečky náprotivné. Aneb, podle starého známého hesla: "Kdo není s námi, je proti nám!"

    Takže, pane Kalousi, je to opravdu velice jednoduché: "Shakespeare byl..."
    JK
    July 21, 2019 v 19.17
    Zloděj volá chyťte zloděje. Snad si každý, komu to stojí za tu námahu, dokáže dohledat, že moje "agresivita" byla na úplném začátku reakcí na agresivitu někoho jiného. Na Slovácku se tomu říká "na hrubý pytel hrubá lata".

    Zřejmě se takovéto typy, pokud skutečně jde o živé lidi, nutně vyskytují skoro v každé internetové diskusi jako součást jejího folklóru.
    JK
    July 21, 2019 v 19.28
    Josefu Poláčkovi
    Děkuji za slova útěchy. :-D Připomnělo mi to jeden hospodský bonmot ze studentských let: Kdo nechlastá s náma, chlastá proti nám. :-D

    Dokud nejde o životy, dá se říct, že pseudovýběr z možností, jejichž výběr je demagogicky omezen na dvě, lze označit za argumentační faul. Jakmile však někdo takovouto volbu vnucuje násilím nebo na jejím výsledku dokonce závisí něčí existence, pak je to opravdu Sofiina volba...
    July 22, 2019 v 7.20
    Paní Zemanové
    Není to vaše vina. Jen příliš spoléháte na to, že si lidé mohou všechno rozumně vysvětlit.
    JP
    July 22, 2019 v 10.57
    Psudovýběr
    Základní problém je v tom, pane Kalousi, že lidé - i se svým vlastně opravdu hodně vyvinutým mozkem - stále ještě v naprosté většině nedokáží myslet jinak než binárně. Tedy v tom nejtriviálnějším modu buďto - anebo. Černé, nebo bílé.

    Což o to: ono to takhle není úplně marné, je to dobrý počátek, dané téma se tak uchopí v jeho základním vnitřním protikladu. A už Hérakleitos právě tento protiklad - a s ním spojený spor, boj - považoval za základ všeho pozitivního.

    Ale všechno záleží na tom, nezůstat stát u této počáteční, jak řečeno vlastně primitivní formy lineárního buďto - anebo, ale dokázat vystoupat někam dál, k pochopení celé komplexity dané záležitosti.

    Jenže právě tenhle druhý krok naprostá většina lidí nikdy nedokáže udělat. A tak zůstanou vězet v tom svém černé - bílé. Což je nakonec skutečně pouhý pseudovýběr - celá pestrá paleta žití se tu redukuje jenom na dvě (vlastně nebarevné) barvy.
    JN
    July 22, 2019 v 20.24
    Panu Kalousovi
    Prý se o Vás dosud neví,
    že jste marxist levý...
    To o mně už se zase dávno praví,
    že jsem konzervistec pravý!

    Doufám však, že se tu teď nikdo neocitne v kómatu,
    když pestrost tato zaručí nám zajímavou debatu!
    Debata je v kómatu.
    Oslava pestrosti přišla vniveč.
    JK
    July 23, 2019 v 11.56
    Jiřímu Nushartovi
    Ale nepřišla... Čtu si výlevy a výkřiky starých echt konzerv na webech Přítomnost a Babylon Revue... (Robejšek není konzerva, ale šašek s mocenskými ambicemi. O Klausovi jr. platí dtto na kvadrát.) A když se chci obzvlášť pobavit, tak přijde na řadu Radomír Malý. :-D :-D :-D
    JN
    July 23, 2019 v 12.07
    Král Karel s Buškem z Velhartic teď zasedli si k dubovému stolu,
    ti dva už kolikátou konzervu tu jedli spolu...
    "Ochutnejte tuto konzervu, je jak ten český lid, navrchu trochu tučná zdá se, ale uvnitř je to dobrý."
    + Další komentáře