Pět věcí, kterými Hry o trůny obohatily současnou popkulturu a svět

Máloco vypovídá o společnosti tolik jako popkultura. A na druhé straně, příběhy mají moc měnit náš pohled na okolní dění okolo nás.

Hra o trůny se stala popkulturním fenoménem, ať se to někomu líbí, nebo ne. Dlouho tady nebyl seriál, jehož poslední díly recenzovaly velké západní deníky včetně například The New York Times. A taky dlouho žádné finále seriálu nevyvolalo tolik emocí jako horkou jehlou ušitá a scenáristicky nezvládnutá osmá řada.

Ostatně tyhle emoce ať si tvůrci vyřeší s diváky, kteří sepisují petice za přetočení poslední série. Sám bych poslední tři díly roztáhl na alespoň osm nebo je udělal jinak, ale to mi nepřísluší. Na podobných fenoménech je nejpodstatnější to, že formují budoucí podobu popkultury. A to jak po ideologické, tak i vizuální stránce. Jako když po Matrixu už každý filmový agent nosil drsňácké černé brýle a v uchu měl zapíchnutou svinutou bílou vysílačku.

Neschematický příběh Hry o trůny s sebou přinesl přinejmenším pět věcí, které můžou obohatit popkulturu a přinést poučení i pro uvažování o současném světě. Protože jak říkal Umberto Eco, každý příběh, jakkoliv fiktivní nebo odehrávající se v kterékoliv době, stojí jednou nohou v přítomnosti.

Got509_102414_nw_1286_1_Výchylky od normálu neodsunuly některé postavy z příběhu, jako tomu v naší společnosti často bývá. Repro DR

Dobro a zlo není
Hra o trůny rozbíjí časté schéma věčného boje mezi dobrem a zlem, na kterém je postavená většina popkulturních příběhů. Vzpomeňme Pána prstenů, Harryho Pottera nebo Hvězdné války. Namísto toho nabízí realističtější svět, ve kterém se hranice mezi dobrem a zlem rozmazává. Všechny postavy v seriálu tak mají potenciál jednat dobře i špatně, což z nich dělá nestálé charaktery více podobné lidem.

Typickou ukázkou takové postavy je Sandor Clegane, který jako původně negativní postava projde vnitřní katarzí a pak se potlouká po světě, ve kterém nelze jeho jednání označit jako správné ani špatné. Naprosto klíčovou scénou je však pravda o zrození Nočního krále, vůdce Bílých chodců a armády mrtvých. Právě umrlci po celou dobu seriálu sehrávají roli čistého zla, které jasně definuje hranici mezi dobrým a zlým.

Jediná scéna, ve které lesní tvorové zapíchnou do srdce člověka hrot z dračího skla ve víře, že nově probuzený Noční král a Bílí chodci je budou chránit před brutálně expanzivním chováním člověka, který ničí jejich přirozený ekosystém, však hranici dobra a zla stírá. Podobně funguje i zápletka s poznáváním divokých. https://www.youtube.com/watch?v=ONlHoRJI9dc

Hra o trůny tak místo schematičnosti dobra a zla nabízí škálu lidského chování a dává všem aktérům, včetně těch nelidských, právo na osobní vývoj. Narozdíl od Tolkienových skřetů, kteří vždycky budou jen odporné kreatury zplozené zlem. Říká nám, že žádné zlo ani dobro není absolutní, jako lidi máme potenciál konat oboje, a i ten největší nepřítel v sobě skrývá vlastní příběh, který jeho jednání vysvětluje.

Obhajovat lidskost je složité, ale nutné
Výjimkou je postava Ramseyho Boltona. Ten jako jediný po celou dobu seriálu sehrává roli záporáka mezi záporáky, odporně strašidelnou a nelidsky krutou postavu. A teď si přiznejte, jak jste se cítili, když ho po tom všem zaživa sápali psi? Scéna, která by podle běžných měřítek měla vyvolávat silně negativní emoci, najednou vyvolává morální dilema. Zaslouží si Ramsey takový konec?

S podobnými morálními dilematy se v seriálu potkáme častěji. Je správné, aby Varys zosnoval úkladnou vraždu Daenerys v momentě, kdy se z ní začala stávat krutá tyranka? Má Arya právo mstít svou rodinu brutálními vraždami? Podobná morální dilemata jako lidé zažíváme často. Je podstatné se v nich učit zachovávat chladnou hlavu a odmítat volání po lynči nebo pomstě. Vzorem takového postoje pro mne dodnes zůstává nejlepší článek Petra Bittnera s návodem, jak porazit Anderse Breivika.

Bourání zdí nás usmíří
Jediný moment, kdy se většina nesmyslně znesvářených postav ze Západozemí dokáže spojit, nastane po symbolickém aktu zbourání Zdi. Ta od začátku funguje jako materiální zhmotnění celé ideologie, na které je fiktivní svět Hry o trůny postaven, protože odděluje svět barbarů od světa údajné civilizace, čímž umožňuje definovat teritorium a ospravedlnit právo jednotlivých postav tento prostor ovládat mocí.

Teprve narušení této ideologie v podobě vpádu Bílých chodců způsobí narušení nespravedlivých sociálních struktur a přivede k jednomu stolu aristokratického Jaimeho Lannistera, idealistického Seveřana Johna Snowa, tehdy ještě spasitelku a ochránkyni slabých z Jihu Daenerys a divokého hrubiána Tormunda. Ve světě definovaném Zdí by proti sobě bojovali na život a na smrt.

Na malou chvíli se tak zdálo, že vše může dopadnout sociálním smírem, či dokonce vytvořením nového spravedlivějšího světa. Smutnou devízou celého seriálu je fakt, že po porážce umrlců vše zapadlo do starých kolejí a výsledkem byla dílčí reforma spoléhající na osvíceného panovníka. Zeď stále stojí, i když má díry. Ale i přesto by poselství Hry o trůny mělo být jasné, zdi je potřeba bourat a hranice překračovat, protože nás rozdělují.

Moc je jen stín
„Moc se usazuje tam, kde lidi věří, že se usadila. Je to trik, stín na zdi. A i velmi malý muž může vrhat velký stín,“ říká v jedné ze svých moudrých pomluv eunuch Varys, který byl k moci celý život tak blízko, že pochopil její podstatu. Hra o trůny nabízí realističtější pohled na moc, než jsme byli doposud v popkulturních dílech zvyklí.

Moc nevzniká prostřednictvím vyvolení osudu, superschopnostmi nebo sílou armády. Je to pouhá hra stínů, jejíž existence závisí na míře shody mezi lidmi v celé společnosti. Pokud lidé, v seriálu příběhové postavy, v tuto moc přestanou věřit, otevírá se možnost pro její proměnu. Takové pojetí moci nám otevírá možnosti politické představivosti, jejíž rozvíjení v době, kdy čelíme hrozbě změn klimatu, nutně potřebujeme.

Žel bohu seriáloví scenáristé prokázali její totální nedostatek v samém závěru. Nicméně před tím ukázali, že i těm zdánlivě nejmocnějším postavám se může stát, že zemřou na záchodě při vykonávání stolice.

Inkluze je prospěšná
Umíte si představit, kdyby byl Bran odkázaný na sebe a kvůli svému postižení neměl možnost volně se pohybovat po světě, Hodora zavřeli do zvláštní školy nebo blázince a Tyrion by měl jako liliput pouze omezenou možnost promlouvat do veřejného dění? Na místě je argument, že minimálně u Brana a Tyriona je fakt, že je jejich hendikep nevyřadil z děje, způsobený tím, že jsou z významných rodin.

Nicméně i přesto je potřeba ocenit, že výchylky od normálu neodsunuly jednotlivé postavy z příběhu, jako tomu v naší společnosti často bývá. Navíc z Brana se stane vševěd a osvícený král a z Tyriona jeho rádce. Zápletka s Hodorem pak patří k vůbec nejlepším, které se v celém seriálu objeví.

Jako by autoři chtěli říct, že otevřít prostor lidem, kteří nesplňují definici normality, může nakonec vest ku prospěchu všech. Minimálně český veřejný prostor by si po nechutné debatě o inkluzi ve školství konfrontaci s podobným pohledem zasloužil.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.