Obrazy z „japonské Kliniky“ jménem Jošida

Autorka vypráví o svém setkání s japonskou autonomní univerzitní kolejí Jošida ve městě Kjóto. Nevídaný úkaz v zemi řádu a zákazů či příkazů psaných na všudypřítomných cedulkách.

Barbora Bažantová

05.05.2019 08:00

V Japonsku mají kromě sakurových květů rádi taky pořádek a řád. Když procházím turnikety v metru bez zaplacení, mám dojem že kluk v okýnku na kase prožívá zástavu srdce. Ke svému velkému údivu ale o pár dní později nacházím uprostřed téhle vypulírované země pravidel a zametených chodníků na jedné potemnělé zahradě hořet ve starém barelu oheň. Zapálili ho před více než padesáti lety studenti kjótské univerzity a daří se jim rozdmýchávat ho dodnes.

„Jestli nemáš peníze na ubytování, jdi se zeptat na kolej Jošida. Někdy tam nechávají přespávat lidi za tři sta jenů na noc,“ radí mi můj japonský mentor Masa a posílá mě na místo mně dosud neznámé. Tři sta jenů je cena téměř nicotná, běžně se v Japonsku platí mezi dvěma až pěti tisíci za noc.

„A po kom se mám ptát?“ zajímá mě. „Normálně, potkáš jednoho člověka, pak dalšího... Někdo s tebou mluvit bude, uvidíš,“ uklidňuje mě Masa.

V Japonsku jsem se ocitla souhrou nešťastných náhod a cítím se v něm trochu nejistá. Ačkoli běžně projíždím světem sem tam s hrstí mincí v kapse a bez obav přespávám, kde se dá – ať už v poli nebo za benzínkou –, tady nevím, co si můžu dovolit. Všude visí cedulky, co hlásají: „Neběhejte po schodech”, „Neběhejte do metra”, „Neběhejte nalevo” případně „Neběhejte” a vím, že do tohohle světa všudepřítomných psaných příkazů z podstaty nezapadám.

Proto mě místo, které se má tomuto cedulkovém ráji a řádu vymykat, ohromně zajímá. I kdyby jen cenou za postel.

Jak se rodil japonský Žižkov
S povrchními informacemi z nepříliš obsáhlého článku na internetovém serveru Japan Times a s několika instrukcemi od mého prvního japonského přítele, jsem se po dvouhodinovém blouděním Kjótem ocitla před jošidskými kolejemi. Že jsem našla, co jsem hledala, mi došlo okamžitě.

Na ulici před vchodem stály o plot opřené velké desky s nejrůznějšími nápisy v japonštině. Netušila jsem, co říkají, ale věděla jsem naprosto přesně, co znamenají.

Prošla jsem mezi nimi na zahradu plnou kol. Přes dvůr byla natažená šňůra s malými žárovkami, pod ní na polorozpadlém zahradním nábytku seděli kolem ohně lidé z různých koutů světa, kouřili cigarety a mluvili o politice. Chvilku mi trvalo než jsem si uvědomila, že jsem v Japonsku, a ne na žižkovské Klinice.

Tyto cedule byly jiné, než všechny dosavadní, na které autorka narazila. „Netušila jsem, co říkají, ale věděla jsem naprosto přesně, co znamenají.“ Foto archiv BB.

Kolej Jošida je výjimečná v mnoha směrech. Její příběh započal v padesátých letech minulého století, kdy se na půdě univerzity v Kjótu měla konat konference studentských svazů. Univerzita ji z politických důvodů zakázala, studenti ale vedení školy neuposlechli a akci zorganizovali oficiálním strukturám navzdory.

Nejvíce se v tomto projevu vzdoru angažovali elitní studenti, děti z „dobrých rodin“ z jošidské koleje. V průběhu nadcházejících let získávali postupně stále větší autonomii v rozhodovaní o záležitostech svého obydlí, až v roce 1969 odsunuli univerzitní zaměstnance z vlády nad kolejí úplně.

Z koleje „lepších dětí“ se stal symbol odporu proti autoritám, hierarchii i nerovnosti. Později studentská rada otevřela dveře i pokoje také chudým lidem, ženám či zahraničním studentům. To, jak vypadá život na koleji Jošida dnes, předčilo veškeré mé fantazie o tom, jak velké míry svobody lze v rámci instituce dosáhnout.

Na koleji mě ubytovali v pokoji pro aktivisty. O placení za nocleh se nikdo nezmínil a později jsem zjistila, že to s ubytováním pocestných na Jošidě funguje stejně jako v Evropě na squatech: přijít může ten, koho to zajímá, když přihodí drobné na provoz, všichni to ocení, ale zároveň to nikdo tak úplně neočekává.

Kromě tohoto prostoru pro přespávání politických aktivistů provozují na Jošidě ještě několik dalších: knihovnu s manga komiksy, počítačovou místnost nebo pokoj pro náhodné hosty. Kolej se skládá ze dvou budov. První je stará přes sto let. Postavená je v tradičním japonském stylu, celá ze dřeva. Věk už je na ní proto docela znát. Dřevěné podlahy vržou, dveře nedoléhají a v několika oknech chybí sklo. Vypadá to trochu podobně jako kdysi na pražském squatu Cibulka.  

Stará budova je pro místní obyvatele symbolem odporu vůči univerzitním autoritám. Vnímají ji jako svůj vlastní dům. Její součástí je i velký komunitní prostor, kde se během mé návštěvy odehrával divadelní festival.

Jak mi později vysvětlil Tomojuki, jeden z členů studentského hnutí, místo je celkově spíš tím, čemu u nás říkáme kulturní a sociální centrum. Zdůraznil přitom, že to není prostor jenom pro studenty, že se jedná o veřejnou budovu, kterou mají mít možnost využívat všichni, nehledě na to, jestli vůbec kdy chodili do nějaké školy.

V zadní části centra je zkušebna, která se plynule proměňuje v kuchyň, kde ve velkých hrncích vaří dobrovolníci nudle se zeleninou a jídlo pak rozdávají za dobrovolný příspěvek návštěvníkům. Venku před budovou je neúhledná zahrádka, na níž holka ze sousedství pěstuje mrkve a byliny. Na dvorku jeden z obyvatel Jošidy dokonce začal chovat slepice.

Kromě tohohle pestrého mikrosvěta se v areálu nachází ještě budova postavená v roce 2015. I zde platí stejná pravidla jako ve staré budově, přesto k ní mají studenti trochu odtažitý vztah. Krom toho, že v ní nevidí tolik své vlastní práce, je to proto, že vedení univerzity používá novou budovu jako strategickou páku. Nabízí studentům, že jim nechají novou budovu a část pravomocí, jestliže opustí tu starou a vzdají se úplné autonomie.

Nabídka to není příliš lákavá, ale v případě, že studenti odmítnou vyjednávat, může se stát, že budou vystěhováni. Univerzita s nimi v tuhle chvíli vede soudní spor o neoprávněném užívání nemovitosti.

Nájem „za pusu“ a naprostá autonomie k tomu
Rozhodovací procesy v Jošidě jsou plně horizontální. Původně studenti ani neměli své zástupce – odmítali si vybírat, kdo za ně bude mluvit a zvali na schůzky se zástupci univerzity každého, kdo se chtěl zúčastnit.

Snažila jsem se představit, jak to asi vypadalo, vzhledem k tomu, že celý zdejší kolektiv čítá přes sto lidí. Vysvětlili mi ale, že schůzovat není pro každého priorita. Někdo chce na koleji prostě jenom bydlet.

Schůzky uvnitř kolejí se konají třikrát za měsíc a jsou otevřené všem. Mluví se na nich o provozních záležitostech a o vývoji soudních sporů. Rozhoduje se konsensuálně. Takto se také dvakrát ročně stanovují zástupci, kteří pak jednají s univerzitou. Aktuálně jich je deset, což má být výraz vstřícnosti ze strany studentů vůči univerzitě. Sami by ideálně nevybírali nikoho.

Kromě těchto deseti lidí existuje na Jošidě ještě komise složená zhruba z dvaceti studentů, která probírá zájemce o bydlení na koleji a rozhoduje, kdo se může nastěhovat. V praxi ale přijímají prakticky každého, kdo má zájem. Bydlení na koleji je tak specifické, že není třeba dalších filtrů.

Od obyvatel Jošidy se očekává, že se budou zapojovat do péče o dům a společné prostory. Určuje se, kdo bude kdy uklízet záchody nebo mít na starosti kuchyň.

Bydlení v Jošidě není pro každého. Foto archiv BB

V místnosti člověk bydlí s různým počtem lidí, a ne všichni jsou studenti. Jsou mezi nimi i místní anarchisti a aktivisti, většinou propojení se sítí v nedaleké Ósace, která je úzce provázaná s odbory nebo například pomáhá lidem propuštěným z detenčních center.

V posledních týdnech tito lidé například okupují středisko sociálního zabezpečení pracujících Airin, komunitní centrum uprostřed města, které chce radnice uzavřít a budovu rekonstruovat. To by samozřejmě uškodilo všem, kdo zde doposud žijí anebo se zdržují během dne – ať už jsou to lidé bez domova nebo bez stabilního zaměstnání. V podobných bojích v Kjótu a Ósace hrají angažovaní studenti z Jošidy významnou roli.

To ale není vše. Obyvatelé jošidských kolejí mají už sedmdesát let stejný měsíční nájem. Každý navíc platí podle svých možností. I kdyby se ovšem nájem rozpočítal na hlavu, vychází na 2500 jenů, což je v přepočtu jen o něco málo víc než pět set korun.

Když to slyším, zalapám po dechu a Tomojuki dodává, že v letech 1969 až 1982 neplatili studenti vůbec nic, ani poplatky za vodu, elektřinu a plyn. Účty tehdy dorovnávali daňoví poplatníci.

V současnosti se studenti rozhodli, že peníze budou mezi sebou vybírat, protože chtějí mít v rukou argumenty vůči kritikům z řad veřejnosti i vedení univerzity, které je vnímá jako zátěž. Snažili se dokonce peníze odevzdávat univerzitním zaměstnancům, aby platili za služby jednotlivým společnostem poskytujícím vodu, plyn, elektřinu, ti to ale blokují. Nechtějí totiž touto cestou uznat legitimitu obyvatel Jošidy.

Jošida před bouří
Příběh jošidské koleje se podobá žižkovské Klinice. Nesmyslné byrokratické překážky, křivá obviňování – a na druhé straně silné odhodlání nepodřídit se.

Zastání u pedagogů nacházejí studenti málokdy. Bývalý rektor univerzity Sugimo Tošia kvůli své podpoře studentů z Jošidy a následných neshodám se zbytkem vedení na protest odstoupil ze svého postu. Je ale spíš výjimkou.

Nynější vedení se snaží studenty natlačit do kompromisních řešení – požadují návrat univerzitních zaměstnanců do rozhodovacích pozic, chtějí nechat odstranit politická prohlášení a informační cedule z chodníku před vchodem, chtějí znát jména lidí ubytovaných na koleji, chtějí, aby studenti opustili starou budovu a začali platit vyšší nájem.

Nejprve škola argumentovala nebezpečím úrazu kvůli stavu staré budovy. Když ale studenti nereagovali, začalo je vedení univerzity tlačit přímo do jiné distribuce moci.

Vzhledem k tomu, že se jedná o univerzitní půdu, policie nesmí na jošidskou kolej vkročit bez soudního příkazu. I tak si ale studenti myslí, že pokud by mělo dojít k úředně nařízenému vyklizení, bude ho provádět exekutor za pomoci soukromé bezpečnostní agentury. Policii očekávají až v reakci na svůj případný silný odpor.

Pro město by ovšem vyklízení studentů z koleje policií nebylo dobrá reklama. A tak zatím Jošida čeká na rozhodnutí soudu.

Můj dotaz, jestli se budou případnému vyklízení aktivně bránit, vyvolal dlouhé mlčení. Situace je pro ně složitá. Krom toho, že japonské úřady mají pro politické aktivisty mnohem přísnější postihy, než je tomu třeba u nás, hrozilo by nynějším obyvatelům koleje i vyloučení ze školy. Zvýšila by se údajně i pravděpodobnost, že je odmítnou na jiných univerzitách.

Zároveň je pro všechny představa, že o svoji kolej přijdou, nepřípustná – a to nejen ze soukromých důvodů. Jak už jsme si řekli, Jošida není jenom místo k životu. Schází se tu velké množství rozmanitých skupin, jež se snaží otevírat témata, která jsou v konzervativním Japonsku stále trochu tabu: rovnoprávnost žen a mužů, postavení queer a trans lidí nebo práva sexuálních pracovnic. Smyslem existence tohoto místa je zasazovat se za spravedlivější svět.

Stejně jako v České republice, ani v Japonsku oficiální struktury nepodporují autonomní hnutí. Důvody jsou celkem nasnadě. Přejme tedy Jošidě štěstí. Spořádaných kolejí a poslušných studentů je na světě víc než dost.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.