„Braňme normální svět“, zní jedno z hesel na bojovém praporu Václava Klause juniora, pod nímž hodlá sešikovat novou válečnou družinu, politickou stranu pílící dobýt parlament a udělat kurzschluss s družinami konkurenčními.

Heslo je jistě přitažlivé. Kdo kromě sem tam nějakého podivína by chtěl žít v nenormálním světě? A on se tak leckdy opravdu jeví. Kdo z nás si občas ve stresu neuleví: „Tohle za nás nebývalo…“? Nebo rovnou „tohle přece není normální“.

Klaus junior navíc toto bojové heslo upřesňuje: jeho družina chce bránit například „normálnost“ rodiny a školství. V druhém případě asi sympatizanty získá snadno. Každý někdy chodil do školy, přinejmenším do té základní, a tak ví, co je ve školství normální — samozřejmě to, jak to ve školství chodilo za jeho časů. Navzdory tomu, že si rád postěžuje, jak byl šikanován, že učitelka byla nespravedlivá a on by to v životě býval dotáhl mnohem dál. A z různých stran se dozvídá, že ono už to tak nechodí.