Na první pohled remíza dvou nejsilnějších bloků, na druhý pohled jasná většina pro to, aby zůstal předsedou vlády Benjamin Netanjahu. Tak se po sečtení více než 97 % hlasů rýsuje výsledek úterních předčasných voleb v Izraeli.

Přestože je souboj o první místo mezi Netanjahuovým Likudem a opoziční koalicí Modrá a bílá Bennyho Gance a Jaira Lapida tak těsný, že zřejmě nebude rozhodnut až do započítání hlasů na vojenských základnách a na zahraničních diplomatických misích, premiér má mezi pravicovými stranami tolik potenciálních koaličních partnerů, aby v pořadí již počtvrté za sebou sestavil vládu.

Všechny pravicové a nábožensky založené strany s výjimkou uskupení Jisrael bejtenu exministra Avigdora Libermana už se vyjádřily v tom smyslu, že navrhnou izraelskému prezidentovi Netanjahua do pozice premiéra. Naopak levice prakticky zmizela z mapy a oslabily i arabské strany poznamenané nízkou účasti menšinových voličů a kandidaturou ve dvou různých koalicích.

↗

Benjaminu Netanjahuovi (vpravo) pomohl před letošními volbami velmi i Donald Trump. Foto archiv ambasády USA v Tel Avivu

Dva bloky

Letošní izraelské volby se staly soubojem dvou velkých volebních bloků, které podle všeho v Knesetu shodně obsadí 35 mandátů a dosáhly na necelých třicet procent hlasů. Likudu a novému seskupení Modrá a bílá (Kachol lavan), ve kterém se spojili tři bývalí náčelníci generálního štábu a sekulární liberální politik Jair Lapid, se podařilo přesvědčit voliče o nutnosti koncertovat co největší síly pro porážku toho druhého.

Představitelé Modré a bílé argumentovali tím, že jedině jasné vítězství jejich koalice může korupčními skandály stíhaného Netanjahua vytlačit z premiérského křesla a přesvědčit jeho pravicové koaliční partnery, aby opustili potápějící se loď. Netanjahu oproti tomu před volbami bil na poplach mezi pravicovými voliči a tvrdil, že podpora menších stran zvyšuje „hrozbu" údajné levicové vlády opírající se o arabské strany.

Premiér se pravicovým voličům pokusil zavděčit také slibem anektovat podstatnou část okupovaného Západního Břehu, což dlouhodobě požaduje většina ultranacionalistů, a poukazoval na dosažené úspěchy na poli mezinárodní politiky. Velkou podporu mu v tomto ohledu poskytl americký prezident Donald Trump, který před volbami postupně přesunul ambasádu do Jeruzaléma, uznal anexi Golanských výšin a nakonec přidal íránské Revoluční gardy na seznam teroristických skupin.

Menší strany na okraji

Výsledkem strategie obou hlavních bloků je, že se smrskla podpora menších stran - na třetím a čtvrtém místě se s obrovským odstupem umístily náboženské strany Šas a Sjednocený judaismus Tóry, na pouhých pět procent se propadla tradiční Strana práce a jen s odřenýma ušima se do Knesetu probojoval socialistický Merec nebo koalice panarabského Baladu a islamistické strany Raam. Potřebnou hranici překročila i koalice strany Židovský domov s vyznavači extremistické ideologie rabína Meira Kahaneho, kterou před volbami vyjednal sám Netanjahu.

Naopak pod požadovanými 3,25 % hlasů nejspíš skončila Nová pravice bývalých Netanjahuových spolupracovníků Naftaliho Benneta a Ajelet Šakedové. Ti prosluli mimo jiné kontroverzními výroky na adresu Arabů nebo podivnou kampaní, v níž se Šakedová sprejuje parfémem značky Fašismus, a původně toužili po ministerstvu obrany. Teď doufají, že jim potřebných několik tisíc hlasů pro vstup do Knesetu ještě přinesou právě vojáci.

Velkým zklamáním je pak sotva dvou a půl procentní výsledek strany Zehut bývalého poslance Likudu Mošeho Feiglina, který v posledních měsících bodoval v průzkumech veřejného mínění netradičním spojením ultranacionalistických postojů a atraktivních témat pro mladou generaci, jako je legalizace marihuany. Feiglin mohl doplatit na nižší volební účast i na lavírování ohledně otázky, koho by byl ochoten podpořit za předsedu vlády.

Budoucí vývoj

Jako zdaleka nejpravděpodobnější scénář po volbách se jeví pokračování koalice Likudu s dalšími pravicovými a náboženskými stranami, jak to dal ostatně již v průběhu volební noci najevo sám Netanjahu, když je označil za „přirozené partnery“. „Téměř všechny [tyto strany] veřejně deklarovaly, že doporučí, abych sestavoval příští vládu,“ prohlásil. „Bude to pravicová vláda. Ale chci být premiérem celého Izraele, pravice i levice, Židů i všech ostatních.“

Vláda na takovémto půdorysu pravděpodobně přistoupí k formální anexi bloku osad na okupovaném Západním Břehu a mezi další její priority bude patřit omezení nezávislosti izraelského Nejvyššího soudu, který už odcházející ministryně spravedlnosti Šakedová navrhovala podřídit politické kontrole. Nejdůležitější pro samotného Netanjahua pak bude prosadit si nějakou formu imunity před trestním stíháním.

Zcela vyloučená však není ani možnost širší koalice mezi dvěma nejsilnějšími stranami se současným premiérem v čele, přestože to Ganc a Lapid doposud odmítali. Takové uspořádání Netanjahu zvolil po volbách v roce 2013, kdy zasedl ve vládě právě s Lapidem, a umožnilo by mu obejít stále radikálnější požadavky menších stran. Problémem jsou ale zmíněná obvinění z korupce nebo absence tlaku ze strany amerického prezidenta — ten současný již opakovaně Netanjahuovi prokázal neomezenou podporu.