Je čas změnit siláckou politiku velkých slibů

Namísto mocenského přetlačování dnes svět potřebuje politiku kompromisů a fungujících dohod, které by pomohly obyčejným lidem.

Americký prezident sliboval přinést do světové politiky nový vítr tím, že všude předvede své „obchody obchodů“ – nové geniální převratné dohody, rozseknutí gordických uzlů, která všem včerejším patlalům vytřou zrak. V tomto duchu je americký prezident také rázným podporovatelem toho nejtvrdšího brexitu a podezírá Theresu Mayovou, že není schopna rázně prásknout dveřmi. Tak dobrá. Možná je čas si říci, kam nás přivedla tato politika velkých a ambiciózních cílů všude vůkol – také ve Venezuele, v Severní Koreji či na Středním východě.

Ve Venezuele nás strategie založená na nově prohlášeném prezidentovi Guaidóovi zavedla do naprosté pasti. Silácké řeči Spojených států o možné vojenské invazi do Venezuely děsí leckoho nejenom ve státech Latinské Ameriky. Považme, že Trump tento kontinent ještě nikdy ani fyzicky nenavštívil a je v této části světa velmi neoblíbený. Pokus o rychlou změnu režimu nevyšel, a tak jsme se uchýlili k embargu. Politika sankcí ale ještě zhoršuje úděsnou situaci v zemi. Nevypadá to, že by sázka na kolaps běžného života měla Madurovu vládu v dohledné době položit. Do zdi jsme narazili spíš my.

Donald_trump__25693953136_Siláckou politikou sleduje Donald Trump i své další skryté zájmy. Foto Gage Skidmore

K čemu to všechno tedy bylo? Venezuele jsme prozatím moc nepomohli. Ale nemylme se. Silácká politika Donalda Trumpa může mít ještě jiný smysl. Prezidentské volby ve Spojených státech se blíží a jedním z rozhodujících států bude Florida. Tvrdou protimadurovskou politikou získává Trump přízeň početných imigrantů z Venezuely a Kuby, jejichž hlasy na Floridě mohou v příštích prezidentských volbách sehrát klíčovou roli.

Otázka je, jak mají tohle všechno vydržet obyvatelé Venezuely, kterým chybí elektrický proud a základní lékařská péče. A jak dlouho vydrží Evropa podílet se na embargu vůči Venezuele, pokud místo pádu režimu budeme přihlížet pouze stále stoupajícímu utrpení lidí?

Růst chaosu ale dnes pozorujeme i v zemi úplně jiné kategorie, než je Venezuela – v Británii. Příběh je sice jiný, ale selhání politiky podobné.

Theresa Mayová není Maduro. Politický cynismus a topornost, který vede zemi k úpadku, bychom však v Británii našli také. Stejně tak politické sliby a ambice, které jsou zcela vytržené z reality. Kdo si dnes pamatuje, co Mayová slibovala, když nastupovala do funkce premiérky? Slibovala bojovat proti nespravedlnosti a rostoucímu počtu chudých v Británii, zvláště dětí. Slibovala boj proti rostoucí nerovnosti. Slibovala, že minority budou chráněny před nespravedlností justičního systému. Kdeže loňské sněhy jsou.

Daně Mayová snížila naopak těm nejbohatším, takže nerovnost i počet chudých roste. A jak funguje justiční systém, to jsme si vyzkoušeli my Češi sami, když před třemi roky v Londýně ubil devětadvacetiletý Brit jednatřicetiletého Čecha o půlnoci řetězem na ulici. Vrah byl prohlášen za nevinného. Jednal prý v sebeobraně, i když Čech byl sám a Britů několik.

Stoupenci brexitu vyhráli referendum pomocí velkého slibu – „získáme zpět vládu nad Británií“. Výsledkem ale může naopak po brexitu být, že Británie bude čelit dezintegraci svého území a ekonomicky se stane kořistí těch skutečně velkých, jako jsou Čína a Spojené státy. Proti supervelmocem dnes sama nemá šanci. Není divu, že Donald Trump volá po co nejtvrdším rozchodu Británie s Evropou.

Americký prezident také slíbil velký mírový plán pro Blízký východ a stejně zásadní velký obchod navrhl severokorejskému Kim Čong-unovi. Velká nabídka pro Severní Koreu znamenala jen opakování toho, co USA nabízí Kimům už pětadvacet let: „denuklearizujte a my zrušíme embargo“. Není divu, že na summitu v Hanoji hora porodila myš. Obávám se, že oba svérázní vůdcové se už jen tak nesetkají.

Podobně úžasný velký mírový plán Trumpova zetě Jareda Kuchnera pro Izrael a Palestinu nám mizí někde v oblacích. Trumpova podpora nároku Izraele na Golanské výšiny znamená, že se Trump definitivně spojil s těmi, kteří podporují i osidlování západního břehu Jordánu. Tak se nechová někdo, kdo se chce dohodnout s Palestinci. Ti jsou hozeni přes palubu. Tady se hora ani k žádnému porodu nedostane.

Spíše než velké sliby, které končí ve stoupě, potřebuje svět politiku kompromisů a fungujících dohod, které by pomohly obyčejným lidem. Velké sliby jsou ale efektnější a dají se s nimi vyhrávat volby. Co na tom, že běžní lidé nakonec většinou spláčou nad výdělkem? Bojím se ale, aby se místo malých kompromisů pro obyčejné lidi nezačala dělat velká politika mezi mocnostmi. Jeden takový velký deal, kterého se obávám, se už možná rýsuje – co vyměnit uznání anektovaných Golanských výšin Izraelem za uznání anexe Krymu Ruskem?

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.