Dění v Ústeckém kraji, v jehož zastupitelstvu vypověděli sociální demokraté dosavadní koaliční smlouvu, zaujalo v uplynulých dnech zejména zájemce o regionální politiku. Připomeňme si, že po posledních krajských volbách v roce 2016 utvořila krajskou koalici tři politická uskupení — KSČM, ČSSD a koalice SPD—SPO.

Zástupci ČSSD oficiálně zdůvodňují svůj krok dlouhodobým nenaplňováním některých programových priorit obsažených v koaliční smlouvě. Konkrétně se vyskytl spor kolem personálního auditu na krajském úřadě. Pokud bychom toto měli brát jako relevantní faktor současného politického dění v zastupitelstvu Ústeckého kraje a zásadní východisko pro hodnocení nastalé situace, pak můžeme konstatovat, že se nic zásadního neděje.

Příčinou krize ve vztazích mezi koaličními partnery jsou totiž vesměs důvody vztahující se k vnitřnímu fungování krajského úřadu, a nemáme zde tedy co do činění s principiálními spory v programových otázkách.

Přesto může být současné dění v Ústeckém kraji v mnoha směrech zajímavým námětem pro hodnocení a analýzy. Ústecký kraj je specifickým regionem z hlediska sociálně ekonomických faktorů, které se promítají i do roviny politické. Volebních úspěchů zde dosahují subjekty politickým i mediálním mainstreamem ostrakizované, naopak strany preferované ve velkých městech zde propadají.

↗

Hejtmanem zůstal stejně jako v minulém volebním období Oldřich Bubeníček z KSČM. Repro DR

Zároveň je zde větší ochota takzvaných standardních politických stran spolupracovat s těmi subjekty, které jsou v nadměrné míře vystavené (především na celostátní, ale částečně i na regionální či komunální) již zmíněné ostrakizaci.

Tato skutečnost spolu s místními zájmy a faktory vedla po posledních krajských volbách celkem přirozeně ke zformování současného koaličního uskupení. Samozřejmě tomu napomohl též tlak politické reality, neboť složení ústeckého krajského zastupitelstva (ANO — 20 mandátů, KSČM — 13, ČSSD — 10, ODS — 7 a koalice SPD-SPO 5) nedávalo příliš mnoho možností sestavit většinovou a relativně funkční krajskou koalici.

O vysokém koaličním potenciálu jinak ostrakizovaných politických subjektů navíc vypovídá skutečnost, že po krajských volbách byla nejpravděpodobnější variantou koalice ANO a KSČM, vítězné ANO dokonce nabízelo KSČM post hejtmana a většinu v radě. Nakonec se však politickou realitou stala koalice KSČM, ČSSD a SPD-SPO, která byla z řady důvodů výhodná jak pro jednotlivé zúčastněné strany, tak vybrané stranickopolitické dvojice i koaliční uskupení jako celek. KSČM jako nejsilnější koaliční subjekt obsadila místo hejtmana, kterým zůstal Oldřich Bubeníček z minulého volebního období.

Dále si připomeňme, že v uplynulém volebním období vládla v Ústeckém kraji koalice KSČM a ČSSD. Vyzkoušené vládnutí obou subjektů a jejich stejné politické zařazení na škále pravice — levice, to jsou dva podstatné faktory jejich (relativně) bezproblémové spolupráce, a toto má daleko větší váhu než — vesměs již jen historické — zátěže a problémy ve vztazích mezi ČSSD a KSČM.

Zásadním determinantu v kooperaci mezi ČSSD a KSČM představuje takzvané Bohumínské usnesení, které však již velká část sociálních demokratů považuje za překonané a vyhaslé tím spíš, že postoje k tomuto navíc ne úplně korespondují s dlouhodobým převažujícím rozdělením ČSSD na její sociálně konzervativní („zemanovské“) křídlo a druhou část více oslovující městské liberály.

To, že význam Bohumínského usnesení ustupuje dlouhodobě do pozadí, se týká celostátní politiky, tím spíše politiky regionální, navíc v kraji, ve kterém je, jak již bylo řečeno, ještě větší ochota (ať již z důvodu politického přesvědčení, místních zájmů nebo pod tlakem reality) ke spolupráci s ostrakizovanými subjekty.

A konečně při zapojení uskupení SPD-SPO najdeme četné prvky programové i zájmové kompatibility s KSČM (můžeme to vnímat jak v kontextu celostátní, tak i regionální politiky) i ČSSD (zejména při účasti SPO jako v jistém smyslu sociálně demokratickém odštěpku, který se navíc překrývá s prozemanovskou sociálně konzervativní částí ČSSD, v její ústecké krajské organizaci poměrně silně zastoupenou).

V případě ústecké krajské koalice máme tedy co do činění s uskupením ne sice homogenním, přesto ale se značnými faktory spřízněnosti zúčastněných subjektů. A to jsme ještě podrobněji nerozebrali další podstatné faktory, které se týkají místních poměrů a zájmových a klientelistických vazeb zúčastněných aktérů, což by bylo nepochybně téma na jeden další samostatný příspěvek.

Při zohlednění všech faktorů fungování ústecké krajské koalice i celé ústecké krajské politické scény můžeme dojít k závěru, který nakonec koresponduje i s prohlášením aktérů současné koaliční krize. V reakci na krizi převažují od zúčastněných aktérů vyjádření o tom, že budou jednat a že současná krize nemusí vést k rozpadu koalice.

Je to skutečně spíše „měkký“ koaliční rozvod a dá se předpokládat, že nepřinese zásadní změny v současných kooperačně-konkurenčních interakcích v ústeckém krajském zastupitelstvu a že stávající koalice bude pravděpodobně dále pokračovat.