V posledních letech konečně prosakuje z feministických kruhů do mainstreamu povědomí o tom, že 8. březen může být i něčím jiným než dnem červených karafiátů a nezřízeného požívání alkoholu na podnikových oslavách, jak si ho mnozí nešťastně pamatují z minulého režimu. Tu a tam už se o MDŽ dokonce hovoří v médiích neironicky a počty těch, kdo se chystají vydat do ulic na demonstrace a oslavy, mnohonásobně překonávají předchozí ročníky.

Témata, která v předchozích letech rezonovala, zůstávají nadále platná. Stále potřebujeme vyšší zastoupení žen ve všech sférách. Na všech úrovních politiky, v umění, ve vědě, ve vedoucích pozicích, v médiích i ve veřejné debatě a veřejném prostoru v nejširším smyslu.

Stále potřebujeme snižovat nespravedlivé rozdíly v příjmech žen a mužů i smysluplně podpořit péči o druhé, které se ujímají v drtivé většině právě ženy. Podpora by měla být jak finanční — protože tato náročná práce bývá buď nehorázně podfinancovaná, nebo rovnou zcela neplacená — tak i v podobě symbolického ocenění. Protože bez těch, kdo se starají o děti, starší lidi, nemocné nebo postižené, by se buď svět úplně zastavil, nebo by byl velice smutným, nehostinným a těžko obyvatelným místem.

↗

Bulharská novinářka Viktorija Marinova byla zavražděna v říjnu roku 2018. Foto Twitter

Během uplynulého roku ale silněji než kdy dřív vyvstala dvě témata, která se velmi úzce pojí s genderovou otázkou, a jejich palčivost mě nutí věnovat jim čím dál víc sil a pozornosti. Vyznačují se totiž tím, že jde doslova a bez přehánění o život.

Málokteré feministické téma dokázalo vzbudit tak vášnivé a vyhrocené diskuse jako Istanbulská úmluva. Široká protiistanbulská koalice vedená dezinformacemi a hysterickými obavami z údajného „nastolování genderové ideologie“ odmítá vidět miliony obětí domácího násilí, znásilnění a dalších forem trýznění a ponižování, mezi nimiž převažují právě ženy a dívky.

Nejparadoxnější a nejnechutnější na celé věci je, jakému zesměšňování, urážení a umlčování jsou vystavené ty, které se rozezleným oponentům postaví. V této souvislosti pro mě bylo jedním z nejdojemnějších a nejsilnějších okamžiků minulého roku pietní shromáždění za zavražděnou bulharskou novinářku Viktoriji Marinovu.

Na něm se otevřela tak zásadní, a přece tak opomíjené téma — ženy, které si troufnou vstoupit do veřejného života, se ocitají ve smrtelném ohrožení. Kde tou dobou byli ti, podle nichž není třeba dělat žádné další kroky na ochranu bezpečí, zdraví a životů žen?

Tím druhým životně důležitým úkolem — nejen pro ženy, pro děti a pro muže, ale i pro další bytosti na planetě — je řešení změn klimatu. Nic neilustruje skutečnost, že klimatické hnutí a feminismus jdou ruku v ruce, jasněji než to, že tváří a symbolem nové naděje ve světě ovládaném převážně staršími pány se stala mladá žena: fascinující, moudrá a odvážná Greta Thunbergová.

Hnutí za klimatickou spravedlnost patří všem genderům, etnikům a generacím, jak se dennodenně ukazuje na celém světě. Má neohrožené podoby reprezentované aktivistkami, které neváhají nasazovat všechny síly do přímé akce na záchranu světa, a současně umí srozumitelně, trpělivě a racionálně prezentovat požadavky podložené konsenzem globální vědecké komunity.

Tento boj je náš. Je pro nás. A potřebujeme do něj vtáhnout ty, které jsou naše spojenkyně, jen to možná ještě neví. Jsou to studentky, které už příští týden po celé republice vyhlásí stávky. Jsou to matky, na které následky klimatické změny dopadají ještě tíživěji než na ostatní, protože je mnohdy nesou i za své děti nebo blízké, o něž pečují a za něž dýchají.

Jsou to seniorky, které už tak patří k nejvíce znevýhodněným v Evropě kvůli nízkým důchodům, a navíc jsou náchylnější ke zdravotním problémům spojeným se znečištěním, horkem, výkyvy počasí a dalšími problémy vyvolanými fosilním průmyslem. Jsou to sestry jakéhokoliv věku a původu, kterým je upíráno právo plně se zapojit do spolurozhodování o světě, ale zapomíná se na ně, když je tento patriarchátem ovládaný svět nechá ve štychu.

Až budete přemýšlet, co ženám dát místo karafiátů, dopřejte jim, aby byly vidět a slyšet. Aby měly prostor, v němž můžou bojovat za sebe a za svět. Ženy, které milují a ctí život, si zaslouží něco lepšího než mrtvé květiny. Zaslouží si zdraví, respekt, důstojnost, naději, vděk a povzbuzení. Ženy si zaslouží lepší budoucnost. Takovou, kterou budou rovným dílem spoluutvářet.