Chléb, růže a klimatická spravedlnost
Radek KubalaRadek Kubala věnuje článek k Mezinárodnímu dni žen všem statečným ženám, které po celém světě každý den bojují proti zničujícím dopadům fosilního průmyslu a zároveň se vyrovnávají s dopady změn klimatu.
Když 8. března 1857 vyšly do newyorských ulic tisíce pracujících žen kvůli špatným podmínkám v textilních továrnách, nespustily pouze tradici slavení Mezinárodního dne žen, ale i historii participace žen v kolektivních bojích za lepší svět. O padesát let později ve stejném městě patnáct tisíc švadlen spustilo mohutnou stávku za volební právo, zákaz dětské práce a lepší pracovní podmínky. Jejich heslem bylo Chléb a růže, přičemž chléb symbolizoval ekonomické zajištění a růže lepší kvalitu života.
Na hnutí za klimatickou spravedlnost mě baví, že v něm důležitou a podstatnou roli hrají ženy. Za své více než čtyřleté působení v hnutí jsem poznal velkou spoustu aktivních žen, které si zaslouží společenský respekt za svou odvahu a cílevědomou práci pro lepší svět. Vlastně se svým způsobem dá říct, že se v aktivistické sféře pohybuji ve většinově ženských kolektivech.
Svobodu takového uspořádání mi bylo jako člověku, který se do té doby pohyboval ve výhradně mužských sportovních skupinách, dovoleno poznat na klimatické konferenci v Paříži. Zde jsem jako vyslanec evropských mladých Přátel Země byl oproti vyslankyním v těžké menšině. Už tehdy tento prostor osvobozoval od nutnosti soutěžit, předvádět se a jiných zažitých vzorců chování.
Podobné pocity pak cyklicky zažívám na plénech Limity jsme my, kde bývá většina žen, i při své nové práci pro Greenpeace, kterou mimochodem také řídí dvě ženy — Bunny McDiarmid a Jennifer Morgan. Každý centimetr prostoru, který v našich aktivistických kolektivech a organizacích uvolníme ženám, se nám mužům mnohonásobně vrátí v pocitu zažívané svobody od společenského tlaku.
Fungování v podobných kolektivech, pokud jsou dostatečně reflexivní a vědomé si společenské nerovnosti, automaticky ve většině lidí spouští proces sebereflexe. Vlastně i teď při psaní textu přemýšlím, jestli neubírám prostor nějaké ženě, která by o nutnosti vytvářet přívětivější svět pro ženy už ve strukturách klimatického hnutí nenapsala lépe. Snad mi to čtenářky a spolubojovnice odpustí.
Někdo by mohl namítnout, že vysoká participace žen na boji za klimatickou spravedlnost je způsobená vyspělostí zemí prvního světa, kde se i přes významné nedostatky problémy s rovností mezi pohlavími snižují. Takový člověk by se ale spletl. I v zemích chudého Jihu jsou to ženy, které patří k nejstatečnějším oponentkám těžebního průmyslu.
Můžeme tu zmínit komunitní organizátorky ze zemí Latinské Ameriky, turecké ženy bojující proti uhelné elektrárně u vesnice Yirca nebo farmářky z Afriky. I nejznámějším symbolem ekologického mučednictví je žena — honduraská ochránkyně životního prostředí Berta Cáceres. Jméno inspirátorky v současnosti největších protestů, středoškolských stávek, snad ani nemusím vzpomínat.
Klimatická spravedlnost bude feministická
Není divu, že ženy stojí často v předních liniích boje za klimatickou spravedlnost. Změny klimatu totiž kopírují mocenské rozložení ve společnosti. Dodnes si pamatuji výsměch posluchače jedné z mobilizačních přednášek před prvním Klimakempem, když jsem zmínil, že změny klimatu mají velký přesah do feminismu.
A přece to tak je. Ženy jsou podle všech analýz dopadům změn klimatu vystaveny mnohem více. Celosvětově produkují sedmdesát procent jídla a v chudších zemích jsou nejčastěji zodpovědné za sběr vody, což je činí mnohem zranitelnějšími vůči výkyvům počasí.
Studie OSN prokázala, že při přírodních katastrofách umírá čtrnáctkrát více žen, zejména kvůli sociálním faktorům. Mezi klimatickými uprchlíky mají ženy osmdesátiprocentní zastoupení. A schválně hádejte, která skupina lidí je více zastoupená mezi nejchudšími. Právě proto obsahuje Rámcová úmluva OSN pro změny klimatu i genderovou sekci.
Navíc ekologické problémy jsou spojenou nádobou se sociálními, a v době společenské nejistoty se často prosazují autoritáři slibující vládu pevné ruky. I tato ruka je pro ženy pevnější, jak dokazují příklady z Polska, Ruska nebo Blízkého východu.
I dnes je proto heslo newyorských švadlen aktuální. Jen je potřeba chléb a růže, tedy ekonomické jistoty a kvalitnější život, obohatit o volání po klimatické spravedlnosti, která jediná může zajistit podmínky pro přežití a rozvoj těchto hodnot. Klimatická spravedlnost, stejně jako boj za ni, bude totiž feministická. Nebo nebude vůbec.