Na konferenci o rozdílech v odměňování Péče, práce, peníze zazněl velice trefný výrok socioložky Hany Maříkové, podle které se společnost k ženám a jejich práci chová velice utilitárně. Když je potřebuje, povolává je do všech možných zaměstnání, i těch tradičně mužských, a když jejich potřeba pomine, posílá je opět do domácnosti, kde je jejich „přirozené místo“. Aktuální situace na pracovním trhu by se tak dala vyjádřit i jakýmsi „bonmotem“ — došli lidé, už berou i ženy.

Karafiát a chlebíčky

Komunistický režim se však tomto ohledu ovšem k ženám a jejich práci choval vysloveně perverzně. Vycházeje z tezích o emancipaci žen jim umožnil vzdělávat se i pracovat v dosud nebývalém rozsahu. Oproštění se od původních, domácích povinností, však pokulhávalo. Při jejich velice vysoké zaměstnanosti pak ženy koncentroval v nižších pozicích a feminizovaných profesích, standardem byla druhá směna doma. Řekla bych, že (nejen) z postavení normalizační pracující ženy musel Marx v rakvi permanentně rotovat.

↗

Stále žijeme ve společnosti, která staví ženy do domácnosti, k dětem a sporáku a za mateřství a péči o rodinu ji odměňuje ekonomickým znevýhodněním až chudobou. Ilustrace Pixabay

Ve více či méně ostalgických vzpomínkách velké části naší společnosti se pak zkratka MDŽ téměř neoddělitelně pojí s jinou zkratkou — ROH. Zavřeme oči a vidíme to všichni — chlebíčky, recitující pionýry, rudé karafiáty s asparágusem. Připomínka boje žen za volební právo, ale i lepší postavení v práci se postupem času změnila v rituální stavění pracující socialistické ženy na piedestal, který byl ovšem umístěn v dostatečné vzdálenosti od rozhodovací, ekonomické a politické moci. U tohoto rituálu asistovaly i odbory, v té době jako ROH rovněž karikatura sebe samých.

A kde jsme teď?

Leč čas oponou trhl a odborům se povedlo už dost výrazně setřást svou ROH image. Ženy mé generace a mladší už si nespojují Mezinárodní den žen s rudým karafiátem, ale vracejí se k jeho kořenům.

Pokud někdo feministkám čtvrté vlny vyčítá, že řeší výhradně arteficiální problémy, zřejmě si neuvědomuje, že žijeme ve společnosti, která mimo jiné stále staví ženy do domácnosti, k dětem a sporáku a za mateřství a péči o rodinu ji odměňuje ekonomickým znevýhodněním až chudobou. Že ženy vykonávají o mnoho více hodin neplacené práce týdně než muži a že v málokteré rodině, kde má žena vyšší vzdělání, má i vyšší příjem.

Snaha o zlepšení postavení a situace žen a organizovaná kolektivní akce jdou ruku v ruce a málokdy je tak vhodná příležitost si to připomenout jako právě 8. března. Kolektivní akce sice u nás určitě hned tak nenabude podoby legendární islandské stávky žen z října 1975, kdy ženy přestaly vykonávat všechnu placenou i neplacenou práci a na Islandu okamžitě došly párky. Ale že se nebojíme chránit si svoje práva a své pracovní a mzdové podmínky, a to i důrazně a viditelně, ukázaly v nedávné době například odbory, v drtivé většině tvořené ženami, z nemocnic ve Zlíně a Kroměříži.

Zpátky ke sporáku

V současné chvíli jsme v situaci vyčerpaného pracovního trhu, kdy potřeba ženské práce narůstá. Zdálo by se, že neexistuje vhodnější doba, aby ženy získaly lepší finanční i společenské ohodnocení své práce, aby se prolomily skleněné bariéry v genderově nestereotypním vzdělávání a zaměstnávání a aby ženy získaly reálně rovnoprávné postavení s muži.

Čím více se ženy budou ke zlepšení své pozice sjednocovat (a v případě výdělku a pracovních podmínek hlavně v odborech), tím lépe jim to půjde. A tím složitější na ně bude možné v jiných časech, které jednou přijdou, pohlížet jen jako na dočasnou výpomoc, která se bez ohledu na vzdělání, zkušenosti, kvalifikaci a vlastní představy o životě může zase vrátit ke sporáku.