Než jsem letos dorazil na královehradeckou Střelnici, stihl jsem se zmýlit minimálně ve třech věcech. Čekal jsem, že projev prezidenta Zemana zastíní sjezd ČSSD a naruší jeho vyznění. Soudil jsem, že nové stanovy neprojdou, poněvadž bude delegátům vadit, že nebyly důkladně prodiskutovány „dole“, a o změnách se rozhoduje v jednom balíku. No a konečně jsem nevěřil, že se atmosféra od té loňské, dusné a pohřební zároveň, někam výrazněji posune.

Teď si musím sypat hlavu popelem. Sociální demokraté projevili vůli něco se sebou udělat. Poslechli si Jaroslava Foldynu brojícího proti vstřícnosti vůči menšinám a tvrdícího, že pro běžného heterosexuálního zaměstnance partaj nic nedělá, ale potom zvolili do vedení Janu Maláčovou, Michala Šmardu, Tomáše Petříčka a Ondřeje Veselého.

Maláčová je spoluzakladatelkou Oranžového klubu. Ještě intenzivněji než genderových témat se ale chytila rodinné politiky (včetně zvyšování rodičovské, zálohovaného výživného či sdíleného pracovního místa), nastolení spravedlivých důchodů či rušení karenční doby. Prosazuje také uzákonění dostupného bydlení.

Šmarda se zkušeností starosty Nového Města na Moravě varoval před kopáním příkopů mezi „pražskou kavárnou“ a „vesnickou hospodou“. Připomněl, jak je důležité nacházet partnery v občanské společnosti, a výslovně zmínil ekologické spolky. Poslední volby vyhrál s kandidátní listinou sestavenou s nezávislými osobnostmi. Aby prosadil to, na čem mu záleží, klidně upozadil i značku ČSSD.

Petříček na rozdíl od Foldyny nevyje s nočními vlky a trvá na proevropském kurzu. Šel by až ke společné energetické politice, což představuje i protiváhu k české atomové lobby. K migraci se vyjadřuje z podstatně internacionalističtějších pozic než zbytek vlády. Už před více než patnácti lety, když se začal motat kolem politiky, vyznával levicově liberální hodnoty.

Veselý je vnímaný jako písecký srdcař a poslanec, který není z těch, co přirostli zadkem ke své židli. Známý je též jeho střet s Jiřím Zimolou na jihu Čech.

Jan Hamáček přiznává, že má svůj styl a těžko se změní. Má ve zvyku opatrně našlapovat a vyvažovat. Bez toho by se ale dnes v ČSSD asi těžko prosadil.

Jeho první místopředseda Roman Onderka má své vášnivé zastánce i kritiky. Ač byl kdysi označován za liberála, nyní se prezentuje jako levicový tradicionalista a konzervativec, na rozdíl od Hamáčka. Toho pasoval na diplomata, zatímco sebe na „býka, který rozráží zdi“. Ze všeho nejvíc je ale pragmatikem, který si prostě jen našel svoje místo v nové architektuře sociální demokracie.

Kdybychom srovnali nové grémium s minulými, mělo by řadu předností. Především ve schopnosti politicky uvažovat a uplatňovat dosažené vzdělání či praktické zkušenosti. Nápomocny mu k tomu jsou nové stanovy, zeštíhlující partajní orgány a licencující místní organizace, takže by mohlo ubýt hnědých skvrn na oranžovém praporu.

Potíž může být leda s posílením moci krajů. A ostudné je zrušení kvót, zejména pro zastoupení žen na kandidátkách, které si kdysi sociální demokraté schválili v referendu. Ale třeba najdou jinou cestu, jak přestat připomínat pánský klub.

Podstatné ovšem je, k čemu všemu bude ČSSD dostupné nástroje používat. Rozhýbe svoji zkostnatělou strukturu a otevře se novým lidem? Stane se Lidový dům pulsujícím bodem na mapě Prahy? Najde ČSSD odvahu k formulování a vedení programových konfliktů, ať už s ANO, nebo s opozicí?

Hamáček i jeho místopředsedové se přihlásili ke zkrácení pracovní doby, sektorové (zejména bankovní) dani či progresivnímu zdanění fyzických osob. Leč s opatrností, která sociální demokracii neprospívá. Voliči chtějí odhodlané politiky, kteří jasně říkají, co chtějí, a jdou si za svým.

Sjezdem přijatý programový manifest otevírá dveře debatě nad akcenty politiky ČSSD. Nepochybně i on by mohl být ostřeji řezaný. V zásadě mu ale není co vytknout. Prolíná se jím snaha učinit z technologického pokroku i pokrok sociální.

A aby sociálním demokratům nikdo nevytkl, že nejsou vlastenci, nabídli svůj pohled: „Podporujeme vlastenectví, ne však takové, jaké se vymezuje vůči ostatním. Naše vlastenectví je pozitivní, směřuje k podpoře kultury a kulturního dědictví, vzdělání, českého jazyka nebo krajiny. Péče o krajinu a naše životní prostředí představuje jednu z největších výzev 21. století.“

Na paškál si dokument bere i „politické šmejdy“ — „hnutí na jedno použití, která pro hlas udělají cokoliv; parazitují na rozporech ve společnosti, ale místo snahy je řešit a mírnit naopak vyvolávají nenávist a strach.“ Když byl Onderka tázán, o kom je řeč, odkázal na Okamurovu SPD či Soukupův List.

Pak je tu ale ještě jedno hnutí na jedno použití. S ním ČSSD vládne. V zájmu koaličního klidu se Hamáček útokům na ANO vyhýbá. V politické diskusi ale na adresu babišovců zazněla nejedna ostrá věta. Mimochodem, právě diskusí se sjezd ČSSD lišil od nedávného sněmu ANO. Tak se pozná politická strana. Padaly názory rozumné i děsivé, stejně též návrhy na usnesení. Ale i to k politickým rituálům patří.

Slyšet o sobě dala i konzervativní skupina kolem Michala Haška a Zdeňka Škromacha. Ale žádný liják z toho mráčku nepřišel. Což se jistě ještě může změnit, hlavně kdyby ČSSD neobstála v krajských volbách 2020. Dnes by kandidovat proti Hamáčkovi a jeho blízkým nemělo smysl. Tombola je chudičká.

Nejbližší bitvě, volbám do Evropského parlamentu, se chystá ČSSD věnovat samostatně na programové konferenci. Už v Hradci ale bylo nastíněno hlavní poselství: snížení hospodářských a sociálních rozdílů mezi státy, sbližování sociálních a spotřebitelských standardů a kvality života.

Nečekaného pomocníka získala ČSSD v Miloši Zemanovi. Její program se nemění, byl stejný i za Bohuslava Sobotky. Přesto do ní dřív prezident kopal a teď jí slibuje hlas. Připusťme ale, že víc voličů asi nadežene, než odradí. Třeba právě oni pomohou k překonání pětiprocentní hranice, která se jinak skoro jeví nad síly ČSSD, zvlášť když levicovému elektorátu nebylo vysvětleno, proč je pro něj integrovaná Evropa důležitá.

Zemanův „dárek“ ale může být stejně tak taktickým manévrem vůči premiéru Babišovi, jakýmsi varováním pro případ, že by se od prezidenta příliš vzdaloval. Zeman si rovněž může hledat záminku k pozdější kritice ČSSD. Chce, aby porazila Piráty. To je úkol jako z pohádky o Dvanácti měsíčkách. Co se stane, když neuspěje?

Kdo má hlavu na krku, musí tušit, že situace ČSSD je nezáviděníhodná. Může si však za to sama. Reformy se opozdily o rok. A vládní účast jí také přidělává starosti.

Z obsáhlého průzkumu, který si strana zadala, mimo jiné vyšlo, že lidé chtějí nové tváře a stará známá témata. Proto se mladí tradicionalisté chopili klasického výrazně levicového programu a pokouší se jej moderně interpretovat.

Jen není jasné, zda se věci daly do pohybu za pět minut dvanáct, nebo pět minut po dvanácté. Počkejme si, co na to občané, jejichž důvěra v ČSSD byla otřesena. Sotva ale kdo zpochybní, že i v čase zásadních společenských, ekonomických a politických proměn je sociálně demokratický proud potřeba.