Ještě k slepé uličce, možná nejen KSČM

Josef Heller reaguje na diskusi o vývoji a potenciálu současné komunistické strany. Navzdory stalinistickým proudům a pragmatikům bez idejí uvnitř strany by rád viděl KSČM jako politickou formaci hájící zájmy neprivilegovaných vrstev.

Díky Michaelu Hauserovi a Haně Svobodové se na stránky Deníku Referendum dostala velmi potřebná diskuse nad charakterem a budoucností KSČM. Jako snad stále ještě vědecký pracovník „v žoldu“ KSČM bych se v ní rád omočil.

Patřím totiž k tomu názorovému proudu v KSČM, který je rovněž hluboce nespokojen se stavem KSČM, s tím, jak využívá nemalého levicového potenciálu, který je kolem ní seskupen a zejména s tím, jak stydlivě se staví k otázce kritiky prvního historického pokusu o alternativu ke kapitalismu – protosocialismu a k projektu nového, tentokrát snad již životaschopného socialismu. Ten podle mne a mých přátel nemůže být jiný než demokratický, humánní a založený na formě zaměstnaneckého, samosprávného vlastnictví, které se bude prosazovat ve svobodné ekonomické soutěži s jinými formami vlastnictví, zejména s kapitalismem. Toto své „krédo“ jsem vychrlil hned na začátku, aby bylo jasné, s kým mají čtenáři Deníku Referendum tu (pochybnou) čest. Ale o tom můj příspěvek do diskuse není.

Slabinou různých kritických pohledů na KSČM jdoucích od upřímně levicově cítících autorů bývá totiž nedostatečná znalost procesů probíhajících v KSČM, neznalost konkrétních lidí, z jejichž myšlenek a aktivit se tyto procesy skládají, a to nejen těch pár nahoře, ale především těch, kteří tvoří její členskou základnu. Já například vedu již od příchodu do aparátu KSČM v roce 1993 urputný boj s různými nešvary ve straně, zejména s tvrdošíjným setrváváním části stranických politiků spíše nižší úrovně, ale i části členů, ponejvíce pražských, na pozicích, které lze směle označit jako stalinské. Je s podivem, že právě tito soudruzi a soudružky, i když se neustále snaží rehabilitovat nejen Stalina, ale všechny rysy stalinismu přítomné v minulém systému, který měl ovšem i nezanedbatelné historicky progresivní rysy, se cítí tímto zkratkovitým označením hluboce dotčeni. Ostře protestují proti „nálepkování“. Sami ovšem „nálepkují“ s oblibou a lidi jako jsem já obdařují tituly jako „zrádci“, „revizionisté“, „sociáldemokratizátoři“, v mém případě také „trockisté“ či „anarchosyndikalisté“. Leckteří z nich mne dokonce ani za právoplatného komunistu-soudruha nepovažují (ostatně já je taky ne).

Tím, že jsem připomněl tuto nepříjemnou stránku života v KSČM, jsem nechtěl dělat nějaké alibi pro sebe a už vůbec ne z kariéristických důvodů (můj věk a důchod mne činí už zcela pro tyto důvody „neprůstřelným“). Podotýkám, že se k příslušnosti ke KSČM i za těchto okolností hlásím, zatím ještě více méně hrdě a samozřejmě veřejně.

Zdůraznil jsem negativní stránku, abych autorům jako je třeba Michael Hauser připomněl i tu stránku druhou, resp. některé okolnosti, které občasné „strašení“ stalinismem uvádějí na pravou míru. Já totiž kolem sebe vidím i další členy strany (méně již politiky) – dědečky a babičky, kteří zdaleka nepodléhají stalinskému extrému, i když mají vzhledem ke své životní dráze, často prožité v menších a neatraktivních funkcích v řídicím aparátu a aktivu strany, v situaci, kdy svou obětavou prací museli napravovat idiotismus a zájmovou omezenost špiček, určitou slabost pro minulé ikony, klíčová slova, ba i dogmata.

Tito lidé zůstali myšlence komunismu, který chápali jako alternativu osvobozující člověka od vykořisťování a nesvobody, věrni, i když byla nejvíce pošlapána nejen necitlivou, ale zlou, zkreslenou až lživou a účelovou propagandou ve službách bohatých a mocných, pro které je tato myšlenka smrtelně nebezpečná i v podobě samosprávného a demokratického socialismu a revize některých velmi stěžejních myšlenek klasiků, kterou hlásám já. Tito senioři jsou obdivuhodní a obětaví a jsou jedním z důvodů, proč ve straně zůstávám, i když se více a více přesvědčuji, že mé dlouholeté úsilí „nahoře“ nemělo příliš velký efekt.

Znám členy mladšího věku, kteří se tzv. „živí poctivě“ ve svých občanských zaměstnáních, a snaží se probojovávat skutečné jádro projektu komunismu i při neustálém existenčním ohrožení sebe i svých rodin naší slavnou polistopadovou demokracií ztělesněnou osobami jako je např. známý „odborník“ na marxismus (pořád o něm mluví, aniž ho zná) Jaromír Štětina. Znám i své přátele teoretiky, kteří ani členy strany nejsou, ale působí kolem stranických institucí v boji se stalinisty a dnes snad ještě více s pragmatiky a politickými kšeftaři lhostejnými ke všem obecnějším a strategičtějším otázkám. Tito teoretici, včetně mé maličkosti, se snaží nalézt cestu z marasmu levice, ke kterému podle našeho názoru patří i neplodný, ryze akademický a od života i poznání skutečné reality odtržený „post“, „neo“, „analytický“ apod. marxismus, i když reprezentovaný některými velmi zvučnými jmény.

Proto mne v článku Michaela Hausera rozčílila ta pasáž, kde při rozboru procesů ve straně jednak nevidí ty obětavé dědečky a poctivé lidi v produktivním věku zápasící s osobním ohrožením a jednak udílí jakoby shora a povýšeně rady nám, stoupencům „třetí cesty“ mezi stalinismem a neomarxismem. Obsahem těch rad – úplně stejně jako u stalinistů – je konstatování, že naše práce je na nic, jestliže nepřevezmeme jeho názorový blok.

Chtěl bych zejména vyjádřit následující apel: KSČM je dnes z reálně fungujících politických stran, ať chceme či ne, relativně (podtrhuji to relativně) nejblíže zájmům širokých neprivilegovaných vrstev. Že je realizuje nedostatečně, že ji blokují pozůstatky stalinismu a dnes už snad více kšeftařský pragmatismus, je jisté. Jestliže se určitým, mně bohužel ani dnes neznámým způsobem, nevzpamatuje, skončí na smetišti dějin. Ale KSČM není samoúčel, ale pouhý prostředek (to je myšlenka, kterou nedokázali a ani dnes nedokáží akceptovat generace spojené s leninským, stalinským a gottwaldovským pokusem o socialismus).

A proto při analýzách KSČM věnujme více pozornosti tomu, nakolik v KSČM či jinde existují skutečné levicové síly schopné pomoci lidstvu udělat další nutný krok dopředu (ať už jsou dnes jakkoli zanedbatelné, ba přímo směšné). Zajímejme se, co konkrétně říkají, diskutujme s nimi a přemýšlejme o jejich argumentech. Nenuťme je, aby přijímali ten, či onen „módní“ kabát, ať ho ušil Zjuganov (nějaký významný teoretik neostalinismu mne nyní nenapadá), nebo třeba Žížek či Wallerstein.

Jestliže naše diskuse k tomu pomůže – buď Michaelu Hauserovi čest a sláva.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Michael Hauser - filosof, Praha

Středa, 14.Dubna 2010, 13:07:2

Uznávám přece, že v KSČM jsou i antistalinisté, kteří by chtěli jinou KSČM. Potíž je, že pro pohled zvněšku jsou neviditelní: mají nějaký vyhraněný manifest antistalinské opozice, organizační strukturu, časopis, internetovou stánku? Tato opozice, jak jsem psal, je rozptýlená a netvoří reálnou politickou platformu. I po dvaceti letech je to stále antistalinismus apolitický.
Už dlouho mnozí na levici, včetně části ČSSD čeká, až se v KSČM vynoří jasně vymezená platforma, která se rázně distancuje od minulého systému (jde o systém, ne o ty nebo ony prvky, které samy o sobě mohou být kladné, ale takové se dají najít i v pravicových nebo fašistických režimech. První prvky sociálního státu v západní Evropě zaváděl Bismarck, Mussolini a koneckonců i Hitler).
S Josefem se asi shodneme na tom, že bez takové platformy KSČM čeká dlouhé umírání oddalované snad jenom tím, že někteří se ještě více naučí jednat pragmaticky. KSČM bez antistalinské platformy se mění v překážku, která ztěžuje vznik nové radikálně levicové strany.
Pokud snad KSČM představuje jistou hráz neoliberalismu, pak bez své vnitřní proměny, tj. vnitřního politického boje, se za chvíli rozpadne (bude to strana s antikapitalistickou rétorikou a reálkapitalistickou politikou).
Proč je potom antistalinské pnutí v KSČM stále tak slabé? Mám za to, že to je proto, že nedokázalo přitáhnout lidi zvenčí. A proč? Jedním z hlavních důvodů je to, že jí zůstala cizí témata, která jsou pro dnešní angažované lidi důležitá: ekologie, feminismus, menšiny, alternativní životní styl. I když pak KSČM mluví o právu na práci apod., nestačí to, protože tam chybí tento rozměr a právo na práci se mnohdy prosazuje tak, že se má rozšířit těžba hnědého uhlí v severních Čechách.
Je to fatální chyba, která se odvíjí od toho, že straničtí teoretici ignorují jako údajně "módní" ty radikálně levicové autory, kteří se těmto tématům věnují. V prostředí Die Linke je mezi mladou generací běžné číst takovou Judith Butlerovou nebo Slavoje Žižka. V Polsku vzniklo významné kulturně-politické hnutí kolem časopisu Krytyka politiczna http://www.krytykapolityczna.pl/ které čerpá ze současných levicových autorů. Vidím to přesně naopak než Ty, Josefe. Tím, že se inspirují autory jako Žižek, Wallerstein, Butlerová jsou blíž lidem, kdežto teoretizování v mezích tradičního marxismu-leninismu od lidí vzdaluje.

Stanislav Hošek - Český těšín

Podivné Sobota, 4.Prosince 2010, 19:40:33

Jestli je Žižek lidem bližší než Marx, pak jsem Pana Orleánská.

Oto Novotný - politický analytik

Pondělí, 6.Prosince 2010, 09:17:50

Také si myslím, že teoretizování v mezích tradičního marxismu-leninismu nikam nevede. Ale KSČM by mohla hodně získat, kdyby navázala na reformně komunistické, jasně antistalinistické tradice ve své historii. Samozřejmě, v nové interpretaci s ohledem na současný geopolitický kontext a integrací radikálně demokratických levicových konceptů. Myslím, že tudy vede cesta k rovnoprávnému dialogu a ke strategické kooperaci se sociální demokracií. Je s podivem, jak dodnes KSČM se svým demokratickým dědictvím (i když skromným, ale přece….) hazarduje. Její analýzy k „osmašedesátému“ se čtou jako soft verze Poučení z krizových let….

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.