Díky Michaelu Hauserovi a Haně Svobodové se na stránky Deníku Referendum dostala velmi potřebná diskuse nad charakterem a budoucností KSČM. Jako snad stále ještě vědecký pracovník „v žoldu“ KSČM bych se v ní rád omočil.

Patřím totiž k tomu názorovému proudu v KSČM, který je rovněž hluboce nespokojen se stavem KSČM, s tím, jak využívá nemalého levicového potenciálu, který je kolem ní seskupen a zejména s tím, jak stydlivě se staví k otázce kritiky prvního historického pokusu o alternativu ke kapitalismu — protosocialismu a k projektu nového, tentokrát snad již životaschopného socialismu. Ten podle mne a mých přátel nemůže být jiný než demokratický, humánní a založený na formě zaměstnaneckého, samosprávného vlastnictví, které se bude prosazovat ve svobodné ekonomické soutěži s jinými formami vlastnictví, zejména s kapitalismem. Toto své „krédo“ jsem vychrlil hned na začátku, aby bylo jasné, s kým mají čtenáři Deníku Referendum tu (pochybnou) čest. Ale o tom můj příspěvek do diskuse není.

Slabinou různých kritických pohledů na KSČM jdoucích od upřímně levicově cítících autorů bývá totiž nedostatečná znalost procesů probíhajících v KSČM, neznalost konkrétních lidí, z jejichž myšlenek a aktivit se tyto procesy skládají, a to nejen těch pár nahoře, ale především těch, kteří tvoří její členskou základnu. Já například vedu již od příchodu do aparátu KSČM v roce 1993 urputný boj s různými nešvary ve straně, zejména s tvrdošíjným setrváváním části stranických politiků spíše nižší úrovně, ale i části členů, ponejvíce pražských, na pozicích, které lze směle označit jako stalinské. Je s podivem, že právě tito soudruzi a soudružky, i když se neustále snaží rehabilitovat nejen Stalina, ale všechny rysy stalinismu přítomné v minulém systému, který měl ovšem i nezanedbatelné historicky progresivní rysy, se cítí tímto zkratkovitým označením hluboce dotčeni. Ostře protestují proti „nálepkování“. Sami ovšem „nálepkují“ s oblibou a lidi jako jsem já obdařují tituly jako „zrádci“, „revizionisté“, „sociáldemokratizátoři“, v mém případě také „trockisté“ či „anarchosyndikalisté“. Leckteří z nich mne dokonce ani za právoplatného komunistu-soudruha nepovažují (ostatně já je taky ne).

Tím, že jsem připomněl tuto nepříjemnou stránku života v KSČM, jsem nechtěl dělat nějaké alibi pro sebe a už vůbec ne z kariéristických důvodů (můj věk a důchod mne činí už zcela pro tyto důvody „neprůstřelným“). Podotýkám, že se k příslušnosti ke KSČM i za těchto okolností hlásím, zatím ještě více méně hrdě a samozřejmě veřejně.

Zdůraznil jsem negativní stránku, abych autorům jako je třeba Michael Hauser připomněl i tu stránku druhou, resp. některé okolnosti, které občasné „strašení“ stalinismem uvádějí na pravou míru. Já totiž kolem sebe vidím i další členy strany (méně již politiky) — dědečky a babičky, kteří zdaleka nepodléhají stalinskému extrému, i když mají vzhledem ke své životní dráze, často prožité v menších a neatraktivních funkcích v řídicím aparátu a aktivu strany, v situaci, kdy svou obětavou prací museli napravovat idiotismus a zájmovou omezenost špiček, určitou slabost pro minulé ikony, klíčová slova, ba i dogmata.

Tito lidé zůstali myšlence komunismu, který chápali jako alternativu osvobozující člověka od vykořisťování a nesvobody, věrni, i když byla nejvíce pošlapána nejen necitlivou, ale zlou, zkreslenou až lživou a účelovou propagandou ve službách bohatých a mocných, pro které je tato myšlenka smrtelně nebezpečná i v podobě samosprávného a demokratického socialismu a revize některých velmi stěžejních myšlenek klasiků, kterou hlásám já. Tito senioři jsou obdivuhodní a obětaví a jsou jedním z důvodů, proč ve straně zůstávám, i když se více a více přesvědčuji, že mé dlouholeté úsilí „nahoře“ nemělo příliš velký efekt.

Znám členy mladšího věku, kteří se tzv. „živí poctivě“ ve svých občanských zaměstnáních, a snaží se probojovávat skutečné jádro projektu komunismu i při neustálém existenčním ohrožení sebe i svých rodin naší slavnou polistopadovou demokracií ztělesněnou osobami jako je např. známý „odborník“ na marxismus (pořád o něm mluví, aniž ho zná) Jaromír Štětina. Znám i své přátele teoretiky, kteří ani členy strany nejsou, ale působí kolem stranických institucí v boji se stalinisty a dnes snad ještě více s pragmatiky a politickými kšeftaři lhostejnými ke všem obecnějším a strategičtějším otázkám. Tito teoretici, včetně mé maličkosti, se snaží nalézt cestu z marasmu levice, ke kterému podle našeho názoru patří i neplodný, ryze akademický a od života i poznání skutečné reality odtržený „post“, „neo“, „analytický“ apod. marxismus, i když reprezentovaný některými velmi zvučnými jmény.

Proto mne v článku Michaela Hausera rozčílila ta pasáž, kde při rozboru procesů ve straně jednak nevidí ty obětavé dědečky a poctivé lidi v produktivním věku zápasící s osobním ohrožením a jednak udílí jakoby shora a povýšeně rady nám, stoupencům „třetí cesty“ mezi stalinismem a neomarxismem. Obsahem těch rad — úplně stejně jako u stalinistů — je konstatování, že naše práce je na nic, jestliže nepřevezmeme jeho názorový blok.

Chtěl bych zejména vyjádřit následující apel: KSČM je dnes z reálně fungujících politických stran, ať chceme či ne, relativně (podtrhuji to relativně) nejblíže zájmům širokých neprivilegovaných vrstev. Že je realizuje nedostatečně, že ji blokují pozůstatky stalinismu a dnes už snad více kšeftařský pragmatismus, je jisté. Jestliže se určitým, mně bohužel ani dnes neznámým způsobem, nevzpamatuje, skončí na smetišti dějin. Ale KSČM není samoúčel, ale pouhý prostředek (to je myšlenka, kterou nedokázali a ani dnes nedokáží akceptovat generace spojené s leninským, stalinským a gottwaldovským pokusem o socialismus).

A proto při analýzách KSČM věnujme více pozornosti tomu, nakolik v KSČM či jinde existují skutečné levicové síly schopné pomoci lidstvu udělat další nutný krok dopředu (ať už jsou dnes jakkoli zanedbatelné, ba přímo směšné). Zajímejme se, co konkrétně říkají, diskutujme s nimi a přemýšlejme o jejich argumentech. Nenuťme je, aby přijímali ten, či onen „módní“ kabát, ať ho ušil Zjuganov (nějaký významný teoretik neostalinismu mne nyní nenapadá), nebo třeba Žížek či Wallerstein.

Jestliže naše diskuse k tomu pomůže — buď Michaelu Hauserovi čest a sláva.