Slepá ulička KSČM

Michael Hauser

Současná komunistická strana z mnoha důvodů není skutečnou levicovou alternativou. Pokud se uvnitř strany neprosadí reformní proudy, pomůže už jen čas.

KSČM se podobá ČSSD v tom, že její reálná politika je v mnoha věcech odpojená od jejího programu (nejvíce v ekologii), ale její hlavní potíž v tom není. Ve srovnání s ČSSD toho prosazuje víc (uzákonění referenda, zachování jednotlivých prvků sociálního státu), ale to asi proto, že ostatní strany jí dopřávají ten luxus, že nemusí vládnout.

Pokud bychom se dívali pouze na její poslance nebo senátory, není na tom v našich poměrech tak špatně. I několik omluv za minulý režim u ní najdeme. V její polistopadové politice není nic, co by porušovalo platné zákony a ústavu. Strana se hlásí k socialismu jako „demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní, postavená na maximální občanské samosprávě, prosperující a sociálně spravedlivá, pečující o zachování a zlepšování životního prostředí...“

Pokusy postavit ji mimo zákon nemůžou uspět. Pokud ano, pak za tu cenu, že se vyřadí jisté demokratické principy. Zakázat KSČM by prakticky znamenalo, že ve jménu demokracie omezíme demokracii.

U KSČM je to složitější než u ostatních stran, které tvoří jednu stranu několika křídel, jak jsem o tom psal ve sloupku Strany, nebo strana? KSČM se snaží vyvolat dojem, že je jiná než ostatní a nabízí alternativu k dnešnímu systému. Proč to tak není?

Potíž je v samotné straně, v jejích základech. Paradoxem je, že co se týká vnitrostranické demokracie, je asi nejdemokratičtější ze všech parlamentních stran, po formální stránce není co vytknout. Jenže většinu členské základny tvoří lidé, kteří v minulém režimu byli součástí mocenského a ekonomického systému a dosud se od něj neodpoutali. Demokratické procedury uvnitř KSČM tak umožňují, aby se do vyšších pater dostávali právě ti, kteří se poněkud nepřesně označují jako stalinisté. Vnitrostranická demokracie je jako výtah pro „stalinismus“.

V ČSSD je to přesně naopak. Jsou tam určité záklopky mezi jednotlivými patry strany, ale členská základna je mnohem blíže principům ČSSD než vedení. Kdyby vnitřní organizace KSČM byla stejná jako v ČSSD, tato strana by mohla působit jinak. Je známo, že mezi poslanci KSČM je na procenta méně lidí mentálně žijících v minulém režimu než v členské základně.

Strana se dostala do slepé uličky. Vedení strany se orientuje podle členské základny a pouze vyvažuje různé excesy jako je otevřené velebení starých pořádků. Znám několik lidí, kteří do KSČM vstoupili a pokoušeli se ji měnit, ale za chvíli zjistili, že ve svých snahách jsou téměř osamoceni, a ze strany vystoupili. Je v ní snad několik jedinců, možná základních organizací, kteří by si přáli radikální rozchod strany s předlistopadovým viděním světa, ale jsou tak rozptýleni, že dosud nevytvořili ani vyhraněnou platformu s vlastním periodikem.

Tíha členské základny se projevuje také ve vztahu KSČM k Evropské levici sdružující většinu západních radikálně levicových stran. KSČM se stala pouze pozorovatelem, protože se nedokázala jasně vymezit vůči minulému režimu.

Slepá ulička je i v její teorii. Pokud se alternativou k dnešnímu systému nemyslí jen trochu upravený minulý režim, pak je nutné pracovat na teorii nové, která do sebe nasaje vývoj světového levicového myšlení za posledních čtyřicet let. Bez ní se sice dají vykřikovat radikální hesla, ale reálná politika bude směs improvizací v mezích možného.

Mezi stranickými mysliteli vládne postoj strážců táborového ohně. Musíme udržet aspoň plamínek našeho pravého marxismu a zabránit tomu, aby ho znečistili různí Žižkové a Wallersteinové, v nichž doutná buržoazní ideologie. Tato slepá ulička je daň za to, že minulý režim od začátku sedmdesátých let znemožnil kontakt se západním marxismem, takže i Lukácsovy a Adornovy knihy se držely v trezorech.

Jak se může KSČM ze slepé uličky dostat? Jsou tu jenom dvě možnosti. Buď tím, že v ní přece jen vznikne proud zaměřený na radikálně levicovou politiku západního střihu, nebo musíme počkat na zub času.

    Diskuse
    April 9, 2010 v 6.47
    strany a demokracie
    Že by KSČM byla poslední "členskou" stranou?

    Navýsost inspirativní čtení = zákaz Komunistické strany Německa roku 1956: http://www.servat.unibe.ch/law/dfr/bv005085.html
    April 9, 2010 v 6.50
    Bezvadný článek. Naprostou souhlasím. Přesně stejným směrem při kultivaci radikální levice postupuji také. Není to tak hrozné, i když má autor samozřejmě pravdu v obecném pohledu na situaci v KSČM. Často tuto věc také komunikuji a ostatně mám na FB asi sto komunistů na komunikaci a to včetně jejich poslanců a jejich předsedy. Velmi bych si přál, aby z KSČM vznikla strana profilovaná jako norská vládní radikálně levicová strana SV http://www.sv.no/Language/English
    IH
    April 15, 2010 v 10.18
    Kristus ateista - Marx křesťan?
    Rád bych se ještě vrátil k Hauserově článku KRISTUS ATEISTA:

    Myslím, že vztah mezi autentickým marxismem a biblicko-evangelijním myšlením je daleko hlubší a vstřícnější, než aby bylo možno chápat pokusy o marxisticko- křesťanský dialog šedesátých let jen jako komunistické prohlédnutí z nouze:
    -Marxismus i Bible sdílejí především hluboký budoucnostní pohled. To je velmi neobvyklá skutečnost, která je spojuje i odlišuje od jiných společensko- politických směrů. Přičemž oba tyto pohledy, jak křesťanský tak i marxistický, jsou dějinně optimistické a humanitní. To zaprvé.
    -Oba myšlenkové proudy vycházejí z filosofického materialismu míněného tak, jak materialismus chápal Marx. I to je velmi neobvyklé.
    -Přičemž, a to zatřetí, každé důsledné racionální ptaní vede nakonec k odpovědím transcendentním. Problémem jistě bývá tuto skutečnost uznat,- a pro ono transcendentno nalézt přiměřený název. Což ovšem platí nejen o marxistech.

    Za zcela mimořádnou, žel přezíranou pokládám však další skutečnost: Ve starozákonních ustanoveních tak zvaného milostivého léta (přikládaných Mojžíšovi například v biblické knize Leviticus, kap.25, verše 8-16 a paralelní), dobře rozpoznáváme dávný pokus o řešení vlastnicko- kapitálových problémů a jejich dopadu na společnost cyklickým “znárodňováním” a přerozdělováním základního kapitálového vlastnictví každých 50 let. I když tato ustanovení odrážejí dobu vznikání měst a zřejmě nikdy nebyla dodržována, obdoba se socialismem se sama vnucuje. Něco přitom napovídá skutečnost, že Marx pocházel z dobře pravověrné židovské rodiny a Bedřich Engels byl do své dospělosti členem církve (skládal prý i duchovní písně). Oba mohli i měli uvedená biblická ustanovení znát. Křesťanská teologie ovšem o Milostivém létu až zarputile mlčí.

    V této souvislosti je nutno poukázat i na nepřiměřené a zdá se že často i zlovolné zdůrazňování Marxova “atheismu”. Díval jsem se do Vybraných spisů Marxe a Engelse (Díly 1 - 5, Nakladatelství Svoboda 1976 …), ke kterým existuje sice neúplný, ale jinak velmi důvěryhodný rejstřík. Slovo “atheismus” se zde téměř nevyskytuje, a když, pak především v Marxově polemice s radikálními atheisty jeho doby. Také slovo “Bůh” a “bůh” je velice vzácné. Přitom často v plurálu, v odkazech na bohy pohanské, nebo v polemice s Feuerbachem a “panem Dühringem” a jejich náboženskými názory. Podle rejstříku z roku 1976 se mi to zdá být na “zakladatele atheismu” velmi málo. Marx jistě často myslel, horlil i argumentoval proti církvím a náboženství své doby. Berme mu to však za zásluhu, ne za vinu.

    Zbývá ještě zmínit “opium lidu”. Jde o větu vytrženou z delšího odstavce v práci “Ke kritice Hegelovy filosofie práva“. Sám pokládám celý tento odstavec naopak za nejvznešenější z toho, co kdy bylo o náboženství z pohledu racionality vyřčeno. Kde se hovoří o bolesti lidu a náboženství uznává jako významná jeho útěcha. V době kdy opium nebylo zakázanou drogou, ale významným lékem, i když příčiny bolesti neodstraňoval. (Zájemcům mohu text odstavce zaslat jako e-mail). Marxova kritická racionalita je ovšem něco zcela jiného než zloba, pohrdání a odsudek, jaké si Marx na oplátku nezasloužil.

    Zlý a nevzdělaný antimarxismus pokládám za jednu z bíd současného nemyšlení, obecného i zejména křesťanského. Je dobře, že zasutý marxisticko- křesťanský dialog byl připomenut. Marxisté jej asi neobnoví,- nemají proč. Mohli by jej obnovit křesťané, pokud začnou vážně hledat a myslet.
    Ilja Herold (iherold@upcmail.cz)
    PM
    December 4, 2010 v 19.53
    Luxusní postavení KSČ
    je subvencován všestraně a zdařile udržovanou poptávkou po komunistické hrozbě. KSČ nabízí protihodnotou vskutku ojediněle anachroní ideologii operetní verze. Konec operety luxusní družiny je zcela odvislý od zmíněné poptávky - od upotřebitelnosti KSČ k populistické manipulaci.