Článek Michaela Hausera mě zaujal, protože se pokouší o jistou objektivizaci jednoho ze směru úvah na téma KSČM. Z osobního poznání vím, že debaty o programovém směřování KSČM se odehrávají, resp. neodehrávají na dvou úrovních. Ta „vnější“ — podobně jako Hauser ve svém textu — se snaží vyjádřit své více nebo méně zprostředkované informace, poznatky vlastní i vnesené jinými a celý diskurz se často ocitne izolovaně jako zajímavý postřeh, který však předčasně utichá ve víru někdy i řízeného nezájmu.

Úroveň „vnitřní“ je pak o něco komplikovanější a vyžaduje sofistikovanější přístup. Pod pojmem „vnitřní“ totiž rozumím zejména aktivní účast samotných zástupců diskutovaného předmětu. V tomto případě tedy členy KSČM, kteří by byli dostatečně odborně vybaveni a neméně ochotni „jít“, jak se říká, „s kůží na trh“ do podobných debat. Za oponující příměr nyní nepovažují moderované televizní debaty, kde více než na obsahu a formě sděleného záleží na dobrém rozpoložení diskutéra a barvě košile. A v tento moment se může celá problematika tohoto tématu začít výrazněji „drolit“ a nabývat specifičtějších kontur.

Autor se ve své úvaze dotýká „alternativnosti“, zřejmě v systémovém slova smyslu, kterou by bylo logické čekat od politických subjektů zformovaných „zleva“ jako oponujícího projektu k tomu pravicovému (v potaz beru, že také pravice v tomto smyslu zažívá svého druhu krizi).

Klasický přístup, který zčásti pochází i z KSČM, zní: ČSSD chce v zásadě „kapitalismus vylepšovat“, KSČM jej od základů změní. Nemám nic proti vylepšování, resp. inovativnímu přístupu jako systémovému řešení, které kvantitativně i kvalitativně mění dosavadní formu i obsah fungování. Tady se dokonce domnívám, že by oba subjekty — KSČM a ČSSD — měly spojit ideově a programově síly a na podobném vylepšení spolupracovat. Nyní však pověstné ale: KSČM ústy svých představitelů i v některých dokumentech sděluje, že ona „nehodlá vylepšovat kapitalismus“. Hovoří tedy o změně systému. Na tom by jistě nebylo nic špatného, kdyby… Kdyby bylo aspoň naznačeno, jak by tato změna měla proběhnout a v co by se tento systém měl změnit, resp. jak by ono „co“ mělo vypadat a fungovat. Vím, že v samotné KSČM existují lidé, kteří se naprosto vážně a odpovědně těmito úvahami zabývají a dokonce mají určitý alternativní projekt připravený. Bývá označován jako „samosprávný model“.

Nemám nyní v úmyslu se o tomto projektu rozepisovat. To by měli v prvé řadě učinit jeho tvůrci. Co však zmíním, neboť jde o vlastní zkušenosti z internetových debat také s těmito lidmi, je, že v samotné KSČM coby subjektu nesoucím hlavní odpovědnost za práci, podporu a prezentaci podobných snah není z oficiálních míst snaha dál se o tomto usilování šířit a dát mu širší prostor s ohledem na konkurenci myšlenek a přístupů zvnějšku nejen zevnitř strany, což je ve většině případů dnes již dosti lopotné až marné snažení.

Většinová a oficiální argumentace je víceméně taková, že není vhodné na této problematice „štěpit vlastní řady“ a tím prý pozice KSČM oslabovat. „Jádro pudla“ totiž tkví v tom, že oponenti tohoto projektu jsou převážně zastánci minulého systému, s jeho snad o něco „vylepšenou verzí“ koketující např. s variantou jakéhosi „státního kapitalismu pod vedením stranických manažerů“. Uprostřed pak pobíhají různě odpovědní funkcionáři, kteří v prvé řadě musejí stranu technokraticky a pragmaticky řídit instinktem zachování vlastní bezpečnosti a případné rozpory předem eliminovat. Podstata problému se tak neřeší, pouze se odkládá. Bohužel k újmě nejen samotné KSČM, ale levice jako celku. Jak pak totiž vnímat levici jako alternativu? Pokud jde jen o „přerozdělování rozpočtových prostředků“, pak to hravě zvládne i varianta „vylepšeného kapitalismu“.

Stejně jako Hauser si myslím, že i dnešní česká společnost je o něco dál než na úrovni zákazu toho, s čím třeba i z oprávněných důvodů nesouhlasím. Je to totiž záruka demokratické vyspělosti — překonat oponenta soupeřením s jeho idejemi a programem společenskou diskuzí a alternativní konkurencí, spíše než populistickým pokřikem o „černé ovci“ mezi „zaručeně“ bílými.

Z pohledu dvou možností, o nichž hovoří Hauser, uvedu následující. V otázce „radikální levicové politiky západního střihu“ je nejdříve nasnadě ujasnit si v mezích možností KSČM, co vlastně chápe pod pojmem „radikální“ a co je z onoho „západního“ vlastně schopna přijmout. Třeba pro začátek v rámci jakéhosi širokého diskuzního fóra mezi stranami západní levice (to není za vyloučení účasti stran z východu, jak jistě namítnou „straničtí oponenti“), kde se dohodne okruh problémů, který bez hlubšího vyjasnění často leží v cestě těsnější spolupráci — minulost, organizační působení, zásadní programová a ideová orientace. Pokusit se otevřít širší veřejnosti život v této části levicového spektra např. pravidelnými internetovými konferencemi na různá témata z dění v zemi, kde dané strany působí, stálá diskuzní fóra a internetové knihovny, kde by se mohl dát prostor názorům např. nejen takových autorů, jaké zmiňuje Hauser — Slavoje Žižeka nebo Immanuela Wallersteina.

Zub času totiž bude působit i nadále, otázkou však je, zda jej brát jako přirozený proces, nebo na něj spoléhat jako na řešení. Domnívám se však, že o takové úvahy v KSČM vůbec nestojí. A dovedu si představit i důvody proč.