Spoléhat na zub času? I to je řešení

Uvnitř KSČM se střetávají proudy zastávající model samosprávné společnosti oproti státnímu direkcionismu. Strana je však nejvíce ovlivněna očekáváním, že vše vyřeší zub času.

Článek Michaela Hausera mě zaujal, protože se pokouší o jistou objektivizaci jednoho ze směru úvah na téma KSČM. Z osobního poznání vím, že debaty o programovém směřování KSČM se odehrávají, resp. neodehrávají na dvou úrovních. Ta „vnější“ – podobně jako Hauser ve svém textu – se snaží vyjádřit své více nebo méně zprostředkované informace, poznatky vlastní i vnesené jinými a celý diskurz se často ocitne izolovaně jako zajímavý postřeh, který však předčasně utichá ve víru někdy i řízeného nezájmu.

Úroveň „vnitřní“ je pak o něco komplikovanější a vyžaduje sofistikovanější přístup. Pod pojmem „vnitřní“ totiž rozumím zejména aktivní účast samotných zástupců diskutovaného předmětu. V tomto případě tedy členy KSČM, kteří by byli dostatečně odborně vybaveni a neméně ochotni „jít“, jak se říká, „s kůží na trh“ do podobných debat. Za oponující příměr nyní nepovažují moderované televizní debaty, kde více než na obsahu a formě sděleného záleží na dobrém rozpoložení diskutéra a barvě košile. A v tento moment se může celá problematika tohoto tématu začít výrazněji „drolit“ a nabývat specifičtějších kontur.

Autor se ve své úvaze dotýká „alternativnosti“, zřejmě v systémovém slova smyslu, kterou by bylo logické čekat od politických subjektů zformovaných „zleva“ jako oponujícího projektu k tomu pravicovému (v potaz beru, že také pravice v tomto smyslu zažívá svého druhu krizi).

Klasický přístup, který zčásti pochází i z KSČM, zní: ČSSD chce v zásadě „kapitalismus vylepšovat“, KSČM jej od základů změní. Nemám nic proti vylepšování, resp. inovativnímu přístupu jako systémovému řešení, které kvantitativně i kvalitativně mění dosavadní formu i obsah fungování. Tady se dokonce domnívám, že by oba subjekty – KSČM a ČSSD – měly spojit ideově a programově síly a na podobném vylepšení spolupracovat. Nyní však pověstné ale: KSČM ústy svých představitelů i v některých dokumentech sděluje, že ona „nehodlá vylepšovat kapitalismus“. Hovoří tedy o změně systému. Na tom by jistě nebylo nic špatného, kdyby… Kdyby bylo aspoň naznačeno, jak by tato změna měla proběhnout a v co by se tento systém měl změnit, resp. jak by ono „co“ mělo vypadat a fungovat. Vím, že v samotné KSČM existují lidé, kteří se naprosto vážně a odpovědně těmito úvahami zabývají a dokonce mají určitý alternativní projekt připravený. Bývá označován jako „samosprávný model“.

Nemám nyní v úmyslu se o tomto projektu rozepisovat. To by měli v prvé řadě učinit jeho tvůrci. Co však zmíním, neboť jde o vlastní zkušenosti z internetových debat také s těmito lidmi, je, že v samotné KSČM coby subjektu nesoucím hlavní odpovědnost za práci, podporu a prezentaci podobných snah není z oficiálních míst snaha dál se o tomto usilování šířit a dát mu širší prostor s ohledem na konkurenci myšlenek a přístupů zvnějšku nejen zevnitř strany, což je ve většině případů dnes již dosti lopotné až marné snažení.

Většinová a oficiální argumentace je víceméně taková, že není vhodné na této problematice „štěpit vlastní řady“ a tím prý pozice KSČM oslabovat. „Jádro pudla“ totiž tkví v tom, že oponenti tohoto projektu jsou převážně zastánci minulého systému, s jeho snad o něco „vylepšenou verzí“ koketující např. s variantou jakéhosi „státního kapitalismu pod vedením stranických manažerů“. Uprostřed pak pobíhají různě odpovědní funkcionáři, kteří v prvé řadě musejí stranu technokraticky a pragmaticky řídit instinktem zachování vlastní bezpečnosti a případné rozpory předem eliminovat. Podstata problému se tak neřeší, pouze se odkládá. Bohužel k újmě nejen samotné KSČM, ale levice jako celku. Jak pak totiž vnímat levici jako alternativu? Pokud jde jen o „přerozdělování rozpočtových prostředků“, pak to hravě zvládne i varianta „vylepšeného kapitalismu“.

Stejně jako Hauser si myslím, že i dnešní česká společnost je o něco dál než na úrovni zákazu toho, s čím třeba i z oprávněných důvodů nesouhlasím. Je to totiž záruka demokratické vyspělosti – překonat oponenta soupeřením s jeho idejemi a programem společenskou diskuzí a alternativní konkurencí, spíše než populistickým pokřikem o „černé ovci“ mezi „zaručeně“ bílými.

Z pohledu dvou možností, o nichž hovoří Hauser, uvedu následující. V otázce „radikální levicové politiky západního střihu“ je nejdříve nasnadě ujasnit si v mezích možností KSČM, co vlastně chápe pod pojmem „radikální“ a co je z onoho „západního“ vlastně schopna přijmout. Třeba pro začátek v rámci jakéhosi širokého diskuzního fóra mezi stranami západní levice (to není za vyloučení účasti stran z východu, jak jistě namítnou „straničtí oponenti“), kde se dohodne okruh problémů, který bez hlubšího vyjasnění často leží v cestě těsnější spolupráci – minulost, organizační působení, zásadní programová a ideová orientace. Pokusit se otevřít širší veřejnosti život v této části levicového spektra např. pravidelnými internetovými konferencemi na různá témata z dění v zemi, kde dané strany působí, stálá diskuzní fóra a internetové knihovny, kde by se mohl dát prostor názorům např. nejen takových autorů, jaké zmiňuje Hauser – Slavoje Žižeka nebo Immanuela Wallersteina.

Zub času totiž bude působit i nadále, otázkou však je, zda jej brát jako přirozený proces, nebo na něj spoléhat jako na řešení. Domnívám se však, že o takové úvahy v KSČM vůbec nestojí. A dovedu si představit i důvody proč.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.