V čajovně v centru zmrzlé a ospalé zimní Prahy vyprávím své afghánské kamarádce o knize, kterou jsem nedávno četla. Napsala ji Jenny Nordbergová, jmenuje se „Tajný život afghánských dívek“ a v češtině vyšla v roce 2016. Známá a oceňovaná švédská novinářka v ní popisuje, jak některé afghánské rodiny převlékají a vychovávají své dcery jako kluky. Jde o jakousi tradici, kdy se dívky do určitého věku přechodně vydávají za chlapce a jako chlapci se i oblékají a chovají. Prostřednictvím desítek rozhovorů vedených během několika měsíců se Nordbergová dozvěděla, že tato praxe se opakuje bez rozdílu sociální třídy, náboženství, vzdělání nebo etnické příslušnosti po celém Afghánistánu.

„I já jsem vyrůstala jako kluk,“ reaguje s vážným výrazem na moje vyprávění má kamarádka Parisa. Zírám na ni s otevřenými ústy. Parisa pochází z početné rodiny. Když jí bylo asi sedm let, přestěhovali se z malé vesničky do Kábulu. Tam se její život na několik let změnil. Ze dne na den se proměnila na kluka. „Mamka mi ostříhala dlouhé vlasy a řekla mi, že od zítřka budu chodit s tátou do obchodu,“ vypráví mi. V obchodě pomáhala otci, chodila oblečená v tradičním afghánském oděvu určeném pro muže. „Doma o tom věděli, ale nikomu to nepřišlo divné,“ vypráví dál.

Žádné statistiky o tom, kolik dívek se v Afghánistánu vydává za chlapce, neexistuje. Nordbergová píše, že takových případů musí být tisíce. Není to však nic nového, i lidé několik generací zpátky mohou vyprávět příběhy svých příbuzných, přítelkyň, sousedek či spolupracovnic, které se musely vydávat za chlapce. Ptám se proto také rodičů, jestli se s podobným příběhem někdy setkali. Odpověď mě už nepřekvapuje. „Naši sousedé v Herátu měli také bače púš,“ vypráví mi mamka. Bače púš, tedy z perštiny „oblečen jako chlapec“, je výraz, který znali a setkali se s ním.

↗

Mediálně nejznámější případ se odehrál v Indii, kde dcery převlečené za chlapce čtyři roky držely nad vodou otcovo holičství. Repro DR

Afghánské rodiny mají mnoho důvodů předstírat, že mají doma syna. Nejčastější bývají důvody ekonomické — syn může pomáhat otci s prací. Dalšími důvody mohou být společenský tlak či prestiž rodiny. Je to stejné jako v každé patriarchální a patrilineární společnosti — existence syna pomáhá rodině vyšplhat se po společenském žebříčku. Syn může vydělávat a pomáhat rodině s obživou, později se pak starat o staré rodiče. Nese jméno rodiny dál, kdežto dcera se vdá a převezme jméno po manželovi. Tak se stává, že rodiny bez chlapců jsou předmětem soucitu, či dokonce pohrdání.

Rodina sousedů z Herátu neměla žádného syna, otec si nemohl zaplatit dalšího pracovníka v obchodě. Bral s sebou proto svou dceru oblečenou jako chlapce. Sousedé i příbuzní věděli, že je to dcera, nikomu to ale nevadilo, chovali se k ní jako k chlapci. Mohla zůstat sama v obchodě, jednat s klienty, mluvit s muži. Maminka mi vypráví, jak bystrá to byla dívka, upovídaná a sebevědomá. „Asi proto, že měla kalhoty a mohla běhat,“ zamyslí se maminka. Když prý jí bylo tak třináct let, ze dne na den se z ní stala opět dívka. Dál o ní moc neví, neviděla ji už tak často a později se rodina přestěhovala.

Parisa mi vypráví, jak byla naštvaná, když jí její maminka oznámila, že už se nemůže oblíkat jako kluk. Nechtěla přijít o svobodu, kterou získala. Neuměla už si představit, že bude žít jako dívka. Najednou musela zůstat doma, nemohla tak často ven, nemohla běhat, musela se naučit vařit, zametat, umývat nádobí. „Ale ta odvaha a sebevědomí mi zůstala,“ říká se smíchem.

Pro některé dívky může být přeměna osvobozující, ale stejně tak dezorientující, zanechávající ženy ve vzduchoprázdnu mezi pohlavími. Některé si nesou psychické problémy do konce života. „Většina bača púš draze zaplatila za to, že žily jako chlapci, nemluvě o tom, že si to vesměs nevybraly samy. Jakmile však pronikly na druhou stranu, vzepřely se,“ píše nositelka Pulitzerovy ceny Jenny Nordbergová.

Tyto příběhy se nevyskytují jen v Afghánistánu či kulturně podobné části sousedního Pákistánu. S dívkami vystupujícími jako muži se lze setkat v Egyptě či Íránu. Podobný příběh se odehrál také v Indii. Indické dívky se čtyři roky vydávaly za chlapce, aby zachránily otcovo holičství. 

Vzpomínám na svou oblíbenou pohádku, na Princeznu Fantaghiro. Hlavní hrdinkou italsko-české pohádky je princezna, která se převléká za muže, aby mohla bojovat s nepřáteli a zachránit prince. Noc na Karlštejně je svým způsobem také boj s patriarchátem. Na hrad budovaný Karlem IV. nesmí vstoupit ženy, a to žádné včetně královny Elišky. Díky tomuto zákazu se král mohl v klidu věnovat „mužským záležitostem“. Jeho příkaz však během jedné noci poruší mladá dívka Alena a královna Eliška Pomořanská. Díky tomu později Karel IV. zákaz zruší a na hradě jsou nadále vítány ženy stejně jako muži.

Koncept bača púš je jakousi historickou, ale i soudobou formou odmítnutí patriarchátu. Obléct dceru jako syna nebo vyjít ze dveří domu jako muž představuje dva kreativní způsoby, jak se Afghánky vzpírají nesnesitelnému systému. Segregace pohlaví volá po kreativitě.