Na konci prosince roku 2017 si jednatřicetiletá Vida Mováhedová na protest proti povinnému zahalování v Íránu sundala hidžáb. Osamělá žena mlčky stála na vysoké rozvodné skříni na rušné teheránské ulici a v ruce držela bílý šátek, který si sundala z hlavy. Stála tiše, kolemjedoucí ji pozorovali. Krátce poté byla zatčena policií. I přes to, že její protest byl tichý, svět její poselství zaslechl. Vidu teď zná celý svět pod přezdívkou „Dívka z Revoluční ulice“.

Leili Níkuhnazarová, íránská novinářka a socioložka žijící v Amsterdamu, popisuje tento čin jako umělecký akt. „Vida je umělkyně, která se stala hlasem milionů íránských žen. Je to živá socha, která upozorňuje na bezpráví.“ 

Během několika týdnů od nenásilného protestu Mováhedové proti povinnému hidžábu se přidaly desítky žen, a dokonce i někteří muži. „Dívky z Revoluční ulice“ se po celém Íránu fotí bez hidžábu a jejich fotky se šíří po sociálních sítích i světových novinách. Protesty začaly v hlavním městě, ale rozšířily se po celé zemi i do vesnic, často mnohem konzervativnějších než velká města.

Tiché protesty íránských žen

Pravidelné tiché protesty proti povinnému hidžábu začaly na sociálních médiích. V roce 2014 založila Masih Alinedžádová, íránská novinářka žijící v New Yorku, na Facebooku stránku s názvem (přeložené z perštiny) „Tajná svoboda íránských žen“, která vyzývala ženy, aby se na veřejných místech vyfotily bez hidžábu. Loni v květnu pak zahájila další kampaň, a to „Bílou středu“. Ženy si každou středu ve znamení protestu proti povinnému zahalování vzaly bílé šátky. Vida Mováhedová byla jednou z těchto žen, které s bílým šátkem bojovaly za svá práva.

V rozhovoru pro Persian BBC Alinedžádová prohlásila: „Bojujeme za naši důstojnost. Pokud si nemůžeme zvolit, co si dát na hlavu, jak se můžeme rozhodnout, co budeme mít v hlavě?“ Jak pro Alinedžádovou, tak pro protestující je boj proti povinnému hidžábu bojem za získání kontroly žen nad svým vlastním tělem, za právo ženy zvolit si, jak se bude oblékat, a proti patriarchální tradici. 

Nedávné protesty získaly hodně podpory, ale vyvolaly i mnoho hněvu. Protestující byli nařčeni ze spolupráce s „těmi zvenčí“, tedy s nepřáteli režimu. V íránských médiích se píše o snaze rozvracet Íránskou islámskou republiku. Tam, kde nestačí náboženské argumenty, se mluví o zachování tradice.

Zákaz hidžábu nepřinesl pokrok, ale chaos

První známky snahy odstranit hidžáb lze zaznamenat už na královském dvoře krále Násira ad-Dín Šáha (1831—1896), hlavně v intelektuálních kruzích. Skutečné změny však přišly v třicátých letech dvacátého století za vlády Rezy Šáha Pahlavího.

Když Reza Šáh v roce 1934 navštívil Turecko, byl ohromen Atatürkovou reformou a „svobodou žen“. Po vzoru Turecka a Západu vystoupil v roce 1936 Reza Šáh Pahlaví na veřejnosti v evropských šatech a jeho manželka a dcery bez šátku. V čádorech viděl Reza Šáh zaostalost. Čádory jsou dlouhé, většinou černé splývavé oděvy (mohou být ale také z barevné látky), které pokrývají celé tělo, a jsou typické právě pro Írán a částečně pro Afghánistán. Tvrdil, že hidžáb ženám vadí při fyzickém cvičení a ztěžuje jim vstoupit na trh práce a přispět tak k pokroku národa.

Dne osmého ledna 1936 vydává Rezá Šáh Pahlaví dekret známý jako Kašf-e hidžáb, jímž zakazuje nošení hidžábu a tradičních íránských oděvů. Všichni museli chodit v evropském oblečení. Policie na rozkaz vládce strhávala na ulicích čádory z vyděšených žen. Americko-íránská profesorka Zohreh Sullivan píše, že reformy, které byly obecně považovány za krok k westernizaci a industrializaci, vedly k chudobě a chaosu následujícím po masové migraci z vesnic do měst. Společnost byla naštvaná a frustrovaná.

Během vlády Muhammada Rezy Pahlavího se oficiální opatření mírně uvolnilo a nošení šátku nebo čádoru nebylo už trestným činem. Za jeho režimu však představovalo významnou překážku ve stoupání po společenském žebříčku. Nošení hidžábu se totiž považovalo za znak zaostalosti a ukazatel příslušnosti k nižší třídě. Jak píše kanadsko-íránská sociokulturní antropoložka Homa Húdfár, diskriminace žen, které nosily šátky (jak z náboženských důvodů, tak z důvodu tradice), byla rozšířená ve veřejných institucích, ve školách i na univerzitách.

V šedesátých a sedmdesátých letech se díky velké snaze ženských organizací situace žen velice zlepšovala. V roce 1963 dostaly ženy volební právo, v roce 1969 se jim otevřela soudní služba a bylo jmenováno pět soudkyň včetně budoucí nositelky Nobelovy ceny Shirin Ebadiové. Ženy byly zvoleny do městských a krajských rad, působily aktivně v politice. Během sedmdesátých let se zlepšilo rodinné právo, ženy se nově mohly dát snadněji rozvést. Minimální věk pro manželství se zvýšil na osmnáct let a prakticky zcela byla eliminována polygamie. Přes všechna zlepšení však stále zůstávalo zhruba 40 procent žen negramotných.

Velké společenské rozdíly mezi chudými a bohatými vrstvami obyvatelstva, cenzura a diktátorský režim Muhammada Rezy Šáha vedly k celospolečenským nepokojům. Jak píše polský novinář Ryszard Kapuścinski ve své reportážní knize z doby islámské revoluce, Šáh neznal vlastní zemi a zbožňoval svou armádu, která byla pro něj vším.

Ženy během islámské revoluce