Chci přispět X

Írán dnes: žena má právo si zvolit, jak se bude oblékat

Íránským ženám se vždy někdo snažil shora diktovat, co mají nosit na sobě, ať už z důvodu tradice, náboženství nebo potřeby vnucovat pokrok podle západního vzoru. To se nyní začíná pomalu měnit.

Na konci prosince roku 2017 si jednatřicetiletá Vida Mováhedová na protest proti povinnému zahalování v Íránu sundala hidžáb. Osamělá žena mlčky stála na vysoké rozvodné skříni na rušné teheránské ulici a v ruce držela bílý šátek, který si sundala z hlavy. Stála tiše, kolemjedoucí ji pozorovali. Krátce poté byla zatčena policií. I přes to, že její protest byl tichý, svět její poselství zaslechl. Vidu teď zná celý svět pod přezdívkou „Dívka z Revoluční ulice“.

Leili Níkuhnazarová, íránská novinářka a socioložka žijící v Amsterdamu, popisuje tento čin jako umělecký akt. „Vida je umělkyně, která se stala hlasem milionů íránských žen. Je to živá socha, která upozorňuje na bezpráví.“ 

Methode_times_prod_web_bin_24c7bcf2-01f6-11e8-a2b0-4e5c7848ab02Vidu Mováhedovou zná celý svět pod přezdívkou Dívka z Revoluční ulice. Repro DR

Během několika týdnů od nenásilného protestu Mováhedové proti povinnému hidžábu se přidaly desítky žen, a dokonce i někteří muži. „Dívky z Revoluční ulice“ se po celém Íránu fotí bez hidžábu a jejich fotky se šíří po sociálních sítích i světových novinách. Protesty začaly v hlavním městě, ale rozšířily se po celé zemi i do vesnic, často mnohem konzervativnějších než velká města.

Tiché protesty íránských žen
Pravidelné tiché protesty proti povinnému hidžábu začaly na sociálních médiích. V roce 2014 založila Masih Alinedžádová, íránská novinářka žijící v New Yorku, na Facebooku stránku s názvem (přeložené z perštiny) „Tajná svoboda íránských žen“, která vyzývala ženy, aby se na veřejných místech vyfotily bez hidžábu. Loni v květnu pak zahájila další kampaň, a to „Bílou středu“. Ženy si každou středu ve znamení protestu proti povinnému zahalování vzaly bílé šátky. Vida Mováhedová byla jednou z těchto žen, které s bílým šátkem bojovaly za svá práva.

V rozhovoru pro Persian BBC Alinedžádová prohlásila: „Bojujeme za naši důstojnost. Pokud si nemůžeme zvolit, co si dát na hlavu, jak se můžeme rozhodnout, co budeme mít v hlavě?“ Jak pro Alinedžádovou, tak pro protestující je boj proti povinnému hidžábu bojem za získání kontroly žen nad svým vlastním tělem, za právo ženy zvolit si, jak se bude oblékat, a proti patriarchální tradici. 

Nedávné protesty získaly hodně podpory, ale vyvolaly i mnoho hněvu. Protestující byli nařčeni ze spolupráce s „těmi zvenčí“, tedy s nepřáteli režimu. V íránských médiích se píše o snaze rozvracet Íránskou islámskou republiku. Tam, kde nestačí náboženské argumenty, se mluví o zachování tradice.

Zákaz hidžábu nepřinesl pokrok, ale chaos
První známky snahy odstranit hidžáb lze zaznamenat už na královském dvoře krále Násira ad-Dín Šáha (1831–1896), hlavně v intelektuálních kruzích. Skutečné změny však přišly v třicátých letech dvacátého století za vlády Rezy Šáha Pahlavího.

Když Reza Šáh v roce 1934 navštívil Turecko, byl ohromen Atatürkovou reformou a „svobodou žen“. Po vzoru Turecka a Západu vystoupil v roce 1936 Reza Šáh Pahlaví na veřejnosti v evropských šatech a jeho manželka a dcery bez šátku. V čádorech viděl Reza Šáh zaostalost. Čádory jsou dlouhé, většinou černé splývavé oděvy (mohou být ale také z barevné látky), které pokrývají celé tělo, a jsou typické právě pro Írán a částečně pro Afghánistán. Tvrdil, že hidžáb ženám vadí při fyzickém cvičení a ztěžuje jim vstoupit na trh práce a přispět tak k pokroku národa.

Chador_holds_a_sma_3447416bReza Šáh Pahlaví viděl v čádorech symbol zaostalosti, a proto byly roku 1936 zakkázány zákonem. Repro DR

Dne osmého ledna 1936 vydává Rezá Šáh Pahlaví dekret známý jako Kašf-e hidžáb, jímž zakazuje nošení hidžábu a tradičních íránských oděvů. Všichni museli chodit v evropském oblečení. Policie na rozkaz vládce strhávala na ulicích čádory z vyděšených žen. Americko-íránská profesorka Zohreh Sullivan píše, že reformy, které byly obecně považovány za krok k westernizaci a industrializaci, vedly k chudobě a chaosu následujícím po masové migraci z vesnic do měst. Společnost byla naštvaná a frustrovaná.

Během vlády Muhammada Rezy Pahlavího se oficiální opatření mírně uvolnilo a nošení šátku nebo čádoru nebylo už trestným činem. Za jeho režimu však představovalo významnou překážku ve stoupání po společenském žebříčku. Nošení hidžábu se totiž považovalo za znak zaostalosti a ukazatel příslušnosti k nižší třídě. Jak píše kanadsko-íránská sociokulturní antropoložka Homa Húdfár, diskriminace žen, které nosily šátky (jak z náboženských důvodů, tak z důvodu tradice), byla rozšířená ve veřejných institucích, ve školách i na univerzitách.

V šedesátých a sedmdesátých letech se díky velké snaze ženských organizací situace žen velice zlepšovala. V roce 1963 dostaly ženy volební právo, v roce 1969 se jim otevřela soudní služba a bylo jmenováno pět soudkyň včetně budoucí nositelky Nobelovy ceny Shirin Ebadiové. Ženy byly zvoleny do městských a krajských rad, působily aktivně v politice. Během sedmdesátých let se zlepšilo rodinné právo, ženy se nově mohly dát snadněji rozvést. Minimální věk pro manželství se zvýšil na osmnáct let a prakticky zcela byla eliminována polygamie. Přes všechna zlepšení však stále zůstávalo zhruba 40 procent žen negramotných.

Velké společenské rozdíly mezi chudými a bohatými vrstvami obyvatelstva, cenzura a diktátorský režim Muhammada Rezy Šáha vedly k celospolečenským nepokojům. Jak píše polský novinář Ryszard Kapuścinski ve své reportážní knize z doby islámské revoluce, Šáh neznal vlastní zemi a zbožňoval svou armádu, která byla pro něj vším.

Ženy během islámské revoluce
Vzhledem k tomu, že média a tisk byly řízeny vládou, univerzitní kampusy a náboženské prostory, především mešity, se staly hlavními místy protestů proti pro-imperialistickému, pro-armádnímu a obecně prozápadnímu (hlavně pro-americkému) šáhovu režimu. Způsob života protestujících pak směřoval k tradičnějším hodnotám, které zahrnovaly skromnější oblékání pro muže i ženy, a dokonce i nošení šátku. Mnoho žen si na sebe vzalo čádor, a to jako znamení protestu proti Pahlavího vládě, ne jako náboženský symbol.

Většina žen viděla v čádoru symbol opozice vůči šáhovu režimu, a jak píše íránsko-americká akademička Haleh Esfandiariová, také symbol protestu. Pro miliony žen znamenala revoluce prostředek k dosažení práv. Věřily v rovnosti pohlaví, svobodu projevu a svobodu a „odstranění veškeré právní diskriminace žen, zejména ve vztahu k rodině“.

Když v roce 1979 přišla islámská revoluce a pád Muhammada Rézy Šáha Pahlavího, ženy představovaly její významné aktéry. Je ironií, že Sajjid Rúholláh Músaví Chomejní, šíitský vůdce protišáhovské revoluce v Íránu, pronesl svůj požadavek, aby ženy nosily čádor, sedmého března 1979, měsíc po návratu do Íránu a den před Mezinárodním dnem žen.

Jak poznamenává íránská spisovatelka Parvín Pajdarová, oslavy Mezinárodního dne žen se rychle proměnily v mohutné protesty a demonstrace. Demonstrovaly ženy mladé i staré, bohaté i chudé, zahalené i nezahalené. Dokonce i ženy všech společenských vrstev, které podporovaly Chomejního, nyní protestovaly proti jeho pojetí ženských práv. Zhruba patnáct tisíc žen ten den protestovalo proti povinnému zahalování. Zákon byl poprvé představen v březnu 1979, následující rok se stalo zahalování povinným ve vládních a veřejných funkcích a roku 1983 povinným pro všechny ženy. Tehdy íránské ženy prohrály, přesto to nevzdaly.

Jak získat ztracené postavení
I dnes jsou íránské ženy velmi aktivní. Íránští aktivisté za práva žen v roce 2006 zahájili velkou kampaň s názvem „Milion podpisů za zrušení diskriminačních zákonů“. Cílem kampaně bylo shromáždit milion podpisů na podporu změny diskriminačních zákonů proti ženám v Íránu. Aktéři však byli napadáni a věznění. Kampaň trvala zhruba dva roky a získala celosvětové uznání.

Íránky se staly hybnou silou sociálních změn. Díky dostupnosti vzdělání si pomalu vybojovaly značnou míru svobody, a to i za vlády konzervativního prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda. Počet žen studujících na univerzitách je dnes větší než počet mužů. V roce 1997 činil rozdíl zhruba pět procent, dnes je to už osmnáct procent. Ženy podobně jako na Západě oddalují manželství a rodí méně dětí. K velkému zděšení islámské vlády se zvýšila i míra rozvodovosti. Být rozvedená už není stigmatizující, hlavně ve velkých městech.

Situace na venkově a v malých městech je však jiná. Společnost na venkově je stále dost konzervativní. Život íránských žen je různorodý a závisí do značné míry na geografickém městském a venkovském rozložení. Íránská mladá generace je ovlivněná Západem, hlavně Spojenými státy, přestože vláda cenzuruje vše, co může. Mládež je aktivní na sociální sítích, sleduje západní filmy, poslouchá západní hudbu.

V průběhu času si mladá generace postupně zvykla i na mravnostní policii, kouzlo strachu se rozpadlo. Mladí lidé se přestali bát. „Ženy se obávaly vlády, teď je to vláda, která se bojí žen,“ prohlásila íránská novinářka Alinedžádová pro New York Times. Je však otázkou, jak dlouho to vydrží a zda bude vláda ochotná naslouchat.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Mimochodem Čtvrtek, 8.Března 2018, 21:52:3

Vida Mováhedová byla dnes odsouzena na ten protest na dva roky do vězení

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 9.Března 2018, 13:31:34

Lidská blbost skutečně nezná mezí.

A ze všeho nejhorší je, když se lidská blbost spojí s arogancí moci.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.