Evropská unie provozuje dohromady více než 300 uhelných elektráren; nejvíce jsou na uhlí závislé Polsko, Německo, Bulharsko, Česká republika a Rumunsko. Samo Německo a Polsko jsou společně odpovědné za 51 procent objemu spalování uhlí v EU a 54 procent evropských emisí z uhlí. Jejich provoz ovšem není z ekonomického hlediska žádné terno. Přes polovinu evropských uhelných elektráren má negativní cash flow a tento podíl se do konce roku 2030 zvýší na 97 procent.

Podle Climate Analytics EU by se emisní plán, kompatibilní s pařížskou dohodou, k roku 2050 ve výrobě elektřiny z uhlí překročil o 85 procent, pokud všechny stávající uhelné elektrárny pokračovaly v provozu až do konce své životnosti. Pokud budou v příštích letech postaveny nyní plánované a ohlášené závody, toto číslo se zvýší téměř na sto procent.

Aby EU dodržela svůj uhlíkový závazek, musí členské státy nejprve ukončit plány na další výrobu elektřiny z uhlí a začít s aktivním uzavíráním stávajících jednotek. Do roku 2020 je třeba odstavit 25 procent současných uhelných elektráren, do roku 2025 72 procent a do roku 2030 odstavit všechny.

Po dlouhé diskusi předložila německá komise pro uhlí své doporučení spolkové vládě. Podle tohoto návrhu by měla v roce 2030 pracovat téměř polovina uhelných elektráren a teprve v roce 2038 by měla být odstavena poslední z nich. To, co tisk oslavuje jako průlomový okamžik klimatické ochrany, ale ve skutečnosti znamená, že Spolková republika zůstane vzdálena svým závazkům z pařížské klimatické konference. Přestože se jedná o návrh, který by byl před několika lety zcela nemyslitelný, klimatickou krizi nelze odvrátit polovičatým řešením. Lze předpokládat, že německá vláda bude vystavena široké vlně protestů.

↗

Německá energetika má stejně jako bůh Janus dvě tváře. Tisk oslavuje průlom v klimatické ochraně, ale ve skutečnosti Německo nehodlá dodržet svůj závazek z Pařížské konference. Repro DR

S výjimkou Španělska se Evropa dělí na dvě části. Na východní a na západní, na země, které jsou schopny respektovat klimatické ohrožení, a na ty, které nejsou. Jako první se v roce 2022 chtějí uhlí zbavit Francie a Švédsko, pak následuje Anglie, Itálie a Rakousko (2025) a v roce 2030 pak Finsko, Holandsko a Portugalsko.

Německý plán je opožděný — svět by se měl dekarbonizovat do jedenácti let. Německo se k plánu staví vstřícně jen zdánlivě a chce zavřít jádro v roce 2022 a uhlí o téměř po dvaceti letech. Přesto je tento krok v České republice nedostižným ekologickým snem. Do roku 2030 by mělo mít Německo 65 procent elektřiny z obnovitelných zdrojů a Rakousko sto procent (Burgenland této hranice dosáhl již v polovině roku 2013 a Dolní Rakousko v roce 2015).

Česká republika produkuje něco málo přes 13 procent elektřiny z obnovitelných zdrojů. Tento mizivý podíl má být podle ministerského plánu v principu zachován až do roku 2030. Jak bude naše země prosperovat v obklíčení obnovitelnou energií? Zůstaneme fosilně jaderným elementem, svorně s většinou svých visegrádských kolegů? Budeme vyvážet do obnovitelně pokročilých zemí „levnou“ jadernou elektřinu, když nebude foukat a svítit? Budou ji chtít?

Tyto země se však pravděpodobně raději zaměří na dovoz větrné elektřiny z Francie, jež má jeden z největších větrných potenciálů v Evropě, nebo Španělska. Anebo období s málem větru a slunce — jichž je opravdu minimálně, jak se může každý přesvědčit v energetických statistikách Frauenhoferova institutu — pokryjí akumulovanou elektřinou z baterií či synteticky vyrobeného metanu (P2G). Baterie předbíhají dobu, němečtí výzkumníci nedávno představili trakční sodno-niklovou baterii, jejíž investiční náročnost bude pod hranicí 100 eur/kWh. Dosažení této ceny se předpokládalo až za asi 15 let.

Dotace do uhlí poškozují obnovitelnou elektřinu

Je nepochopitelné, že ačkoliv se dobře ví o působení skleníkových plynů z fosilních paliv na atmosféru a zemské klima, většina vyspělých zemí přímo i nepřímo, finančně i rozpočtově, podporuje těžbu a zpracování fosilních energetických zdrojů. Jednou z mála předností, lze-li toto slovo v tomto kontextu použít, je německá transparence. Německo je jednou ze zemí v regionu EU, které předkládají transparentně své subvence do fosilních paliv.

Dotace podporují výrobu a spotřebu paliv s vysokým obsahem uhlíku, jako je uhlí, ropa a plyn. Tyto finanční investice ovšem zásadně poškozují výrobu a spotřebu větrné, solární a geotermální energie. Mezi lety 2014 a 2016 poskytlo Německo fiskální podporu ve výši 33,3 miliardy eur a veřejné finance ve výši 2,4 miliardy eur ročně.

V podpoře fosilní energie ovšem není Německo osamělým jezdcem. Nedávné hodnocení zjistilo, že vlády G20 vynaložily každoročně 444 miliard dolarů na podporu fosilních paliv, z čehož na vlastní těžbu připadalo 70 miliard dolarů vnitrostátních dotací, na investice do státních podniků 286 miliard dolarů a na podporu z veřejných financí 88 miliard dolarů. Všechny tyto dotace do fosilní energie G20 jsou téměř čtyřikrát vyšší než celosvětové dotace do obnovitelných zdrojů energie ve výši 121 miliard dolarů.

IEA odhaduje dotace na fosilní paliva pro koncové uživatele nebo pro vstupy na výrobu elektřiny v roce 2017 na více než 300 miliard dolarů, což je vyšší než odhad z roku 2016, který činil 270 miliard dolarů. Berou-li se v potaz neoprávněné náklady vzniklé poškozováním zdraví (například respirační onemocnění), jsou podle Mezinárodního měnového fondu dotace do fosilních paliv mnohem vyšší. V roce 2015 činily 5,3 bilionu dolarů — tedy 10 milionů dolarů za minutu, většina z nich ve formě externích nákladů.

Je stěží pochopitelné, že se státy pravidelně setkávají na monstrózních světových setkáních, kde si jejich zástupci paradoxně blahopřejí k dosaženým výsledkům, přičemž emise skleníkových plynů ve skutečnosti stále rostou o obrovské objemy. V roce 2017 byl nárůst skleníkových plynů vyšší o 1,6 procenta a v loňském roce o 2,7 procenta.

Dlouholetý poslanec Spolkového sněmu, nositel Alternativní Nobelovy ceny, laureát ceny Hero of Green Century a zakladatel EUROSOLAR Hermann Scheer před mnoha lety navrhoval jinou strategii — vytvořit dobrovolné sdružení států, které by se navzájem podporovaly v zavádění obnovitelné energetiky. Sdílely by projekty, odborníky, facilitovaly investice a vytvářely společné výzkumné laboratoře. Tento návrh německá vláda neakceptovala.