Dějiny v dravém toku

Román Václava Vokolka Dominový efekt je monumentální dílo oživující strukturu Dějin od rakouského mocnářství po blízkou budoucnost z pohledu romantismu.

Jakub3

Jakub Vaníček

29.12.2018 11:03

Vaclav_vokolek

Dominový efekt Václava Vokolka láká ke čtení už od dveří ke knihkupci. Foto WmC

Knih, na jejichž obálce najdeme jméno Václava Vokolka, už vyšlo tolik, že je snad ani nejde všechny přehlédnout. Vokolek je autor plodný a jeho díla svým obsahem spadají mezi nejrůznější literární druhy: katalogy k výstavám, ezotericky laděné průvodce po Čechách, sbírky poezie, memoáry anebo romány – málo toho rozhodně není.

Stejně tak široké je i rozpětí slovníkové, umět totiž v literatuře udělat kdeco mimo jiné znamená umět hovořit různými jazyky. Aby to ovšem nebylo tak jednoduché: takto nespoutaný tvůrčí talent sice vydá i několik titulů ročně, když na to přijde, stejně tak mu ale hrozí, že se v tu nejnevhodnější dobu začne proměňovat v dokonale zvládnutou manýru. Jedině tak rozumím některým Vokolkovým knihám z okruhu „neznámá místa“ a popravdě jsem hodně rád, pokud jeho zatím poslední titul k této řadě dobře zvládnutého prodejního čtiva nepatří ani omylem.

Dominový efekt, tak zní název Vokolkova románového opusu vydaného v rozsahu úctyhodných šesti stovek stran textu a s náramně udělanou obálkou – ta věc láká ke čtení už od dveří ke knihkupci. Podle anotace jde o „rozmáchlé románové plátno“, v němž jsou naneseny vrstvy z „dob rakouského mocnářství, z protektorátu (…) tíživé normalizace“, v němž se ukáže jak doba padesátých let, tak i blízká budoucnost.

Ten, kdo zná Vokolka třebas i z jeho rozhlasových relací, ví, že pokud v něčem vyniká, tak právě v posunu napříč letokruhy, že dokáže spojovat a kombinovat kulturní i přírodní jevy našeho světa s těmi dávno zmizelými a fixovat je v dosti naléhavých syntézách. I to je důvod, proč se Vokolkovu románu věnovat, proč jej považovat za událost uzavírající letošní produkci v oblasti původní české literární tvorby.

Pokoušet se v recenzi postihnout příběh tohoto „plátna“ nemá valného smyslu. Jednak není jediný, jednak se jeho výhonky ochotně rozvíjí a větví; mohli bychom začít životaběhem některé z hlavních postav a skončit u kratších epizod zjištěním, že vše, co v knize jest, tu s větší, jinde s menší přesvědčivostí autor vevázal do jednoho základního motivu. Osudy muže, jehož prací bylo (a stále je) donášet na druhé, jsou zároveň zdrojem ústředního tématu – a o tomto tématu chce také román pojednávat, o jeho existenci a závažnosti nás hodlá přesvědčit.

Než k němu zaostříme, považuji za nutné zdůraznit jednu drobnou skutečnost: to že Dominový efekt spadá do kategorie velkých společenských románů, to že je téměř deklarativně postaven na jediném mohutném pilíři (a tato jeho mohutná celistvost ve čtenáři po právu vyvolává dojem velkolepé jednoty), ještě neznamená, že bychom v něm měli vše číst výhradně jediným prizmatem. Naopak, možné je i takové čtení, v němž se od ústředního, průběžného tématu odhlíží k drobným epizodickým útvarům, k nuancím, z nichž autor tento celek vystavěl.

Odhlédněme nyní od specifik čtení a řekněme, o čem vlastně román je: jeho velkým tématem je společenská podmíněnost lidského jednání, konflikt mezi individuem a celkem. Jednotlivé postavy představují strategie přizpůsobení a vzdoru. Napínají spojnice, jež je udržují uvnitř velkého těla komunity, a přesto se jim nedaří se vymanit z logiky dějin.

Je v tom kus fatalismu, a naopak platí i to, že román o dědičné roli zla nemusí být nutně pouhým vyprávěním o sociálním kontextu bídy, nevzdělanosti, mravní nedostatečnosti atd. Stejnou měrou totiž může fixovat i onu zvláštní náhodu, s níž se v Dějinách dějí některé okolnosti, nejdříve třebas zcela marginální, po čase ovšem naprosto zásadní pro životy mnoha lidí.

Prostor, který je zde určen životu, se neustále tříští pod tlakem vnějších okolností, aby byl vzápětí vyztužen osobní vzpourou. Vokolkův vypravěč dělá hodně proto, aby nás přesvědčil o dominantních silách zla, není však nenapravitelným pesimistou. Nelze o něm říci, že pro samou hrůzu nevidí důvody, proč je dobré žít – a to i navzdory udavačům c. a k. mocnářství, StB a prorusky orientovaným militaristům našich časů.

Sám jsem ten román nejdříve četl jako zprávu o neměnné podstatě moderních společností. Brzy mě to ovšem přestalo bavit a i s vědomím určitých nedostatků jsem si povolil slastnou práci: chopil jsem se toho textu jako vyšší formy zahrnující jazyky poezie, ale i diskurs historiografické literatury. Vím, před vyznavači tvrdého faktografického pojetí vyprávění o minulosti tento postoj obstojí jen stěží, přesto bych si jej ale dovolil podržet.

Doktor Bryx, zpravodajec, vyšetřovatel, jedna z klíčových postav románu, tu totiž zdaleka nevystupuje jen jako historická postava; jeho role se rozhodně nevyčerpává v jediném osudu, naopak, s každým novým vtělením se z něj stává určitý princip udržování kolektivu. Že to funguje už na rovině výrazu, je zřejmé z popisu Bryxe, k němuž se dostáváme až na posledních stranách románu: „Musel to být statný chlapík (…) býčí šíje, vyklenutý hrudník a pod ním vypouklé břicho. Asi pivo. Sehnutá záda. Žilnaté ruce porostlé šedivou srstí. Oprané maskáče a vytahané červené triko. Obličej vytesaný širokým tesařským dlátem, žádná řezbařina. Mezi hlubokými rýhami ústa, tenké rty, koutky dolů. Z očí zůstaly jen úzké škvíry ztracené mezi vějíři vrásek. Díval se na ně a nedíval. Spíše mířil.“

– Je dobrou prací prozaika, umí-li vypozorovat jistý typus člověka a vykreslí-li ho v působivých zkratkách. V takovém momentu se vskutku potkává vědec s prozaikem a společně tvoří jediné dílo. Výsledek je pozoruhodný: takto civilní obraz ďábla, do kterého se vepisuje jemná, stěží rozeznatelná spodní dunivá linka, ohlašující se v celých rejstřících zla, je ukázkou autorské řemeslné zdatnosti na jedné straně, a především pak schopnosti intuitivního zachycení hranice, přes niž proniká umění do světa plné historické závažnosti.

A to jsme jen u klíčové postavy, nezapomeňme, jak silnou vrstvu narativu kolem ní Vokolek vypletl. Dominový efekt je nejlepší tam, kde dobové obrazy politické akce líčí dnešní vypravěč a kde se – v těch nejlepších pasážích – setkává aktuální rozumění s historickou fikcí; právě tu mám pocit, že Vokolek oživuje organickou strukturu Dějin, a to, řekl bych, v duchu jemu blízkého myšlení romantismu.

Dovolím si drobnou funkční odbočku: Walter Benjamin ve své stati věnované umělecké kritice v německé romantice analyzuje na příkladu uvažování Friedricha Schlegela koncepci, v níž se poezie se svými naléhavými obrazy zesiluje reflexivním způsobem uvažování a dává vzniknout románové jednotě, anebo (zde Benjamin cituje Novalise) „romantickému rytmu“. Toto povýšení poezie na prózu mělo ohromné důsledky pro vnímání závažnosti prozaického umění, nyní obohaceného o sebereflexivní vrstvu.

Umění se díky tomuto aufhebung posunuje výš k říši ideálního a umožňuje vyjevovat ideje samotné. „Reflexe se bezmezně šíří a myšlení zformované v reflexi se stává myšlením beztvarým, směřujícím k absolutnu,“ píše Benjamin. Mám za to, což je také důvod, proč podnikám tuto krátkou digresi, že někde v tomto momentě také leží Vokolkovo postmoderní romantično.

Přechod od silných dílčích obrazů k celkovému „plátnu“ je přímo podmíněn potřebou neustále obkružovat (reflektovat) své téma, stavět příběh podle logiky, jež je tímto tématem vynucována. Takový způsob myšlení jako by do současné literární tvorby ani nepatřil – ta totiž životem začíná a často i končí, aniž by se pokusil životy rozpustit v onom beztvarém, nekonečném proudu vyprávění. A jedině takto si pak vysvětluju, proč to byl právě Vokolek, kdo na mě se svým Dominovým efektem udělal tak silný dojem.

Za posledních několik let u nás totiž byla napsána řada románů, jejichž autoři se pokusili o totéž „rozmáchlé plátno“. Ke srovnání s Vokolkovým opus magnum se nabízí román Sylvie Richterové Každá věc ať dospěje na své místo; v oparu jakéhosi vyššího duchovna se i zde odehrává napříč celými desetiletími příběh, jehož protagonisté jsou dokonalými vehikuly dobrých a zlých sil. Reakce na tento román, místy až příliš šablonovitý, byly ohromné – očekávám proto, že Vokolkův román si vyslouží tentýž zájem, už jen proto, že je sepsán literátem, a nikoli vykladačem pohybu Pravdy v dějinách.

Vokolkova imaginace umí rozpracovat ohromné scény, napínavé a přiléhavé k obrazu doby, již chce zachytit. Zatímco u Richterové to byl především zpětný pohled na zločiny, který určoval tón vyprávění a nárokoval si čtenářovo morální pohoršení, v Dominovém efektu nic takového není; snad jen v té časové vrstvě, která nás uvádí do světa aktuálních politických témat, je až příliš znát autorovo zaujetí démonem imperiálního Ruska, mocnosti, z níž se šíří historické zlo. Nu, i taková může být cena, která se platí za angažovanost – a Vokolkova generace bohužel angažovanou literaturu psát vskutku neumí.

Je ale dobré, má-li plátno svůj kaz, prasklinu, která vyzývá k dekonstrukci celku. Celkový dojem velkého, nevšedního díla je tímto prvkem pouze umocněn.

Václav Vokolek: Dominový efekt. Argo, Praha 2018, 560 s.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.