V polovině května se na Pernštejnském zámku v Pardubicích konala mezioborová konference nazvaná S iniciálami VV. Pojednávala o jméně Vokolek v české kultuře 20. století. Uspořádaly ji Univerzita Pardubice, Památník národního písemnictví, Východočeské muzeum v Pardubicích a Pardubický kraj.

Na konferenci se často zdůrazňovalo, že jméno Vokolek bylo obecně zapomenuto. Musím polemizovat — básník, výtvarník a bytostný učitel Václav Vokolek se od roku 1990 spolu s dalšími spřízněnými dušemi (jako je třeba nakladatel a editor Jan Šulc či Petr Šrámek) stará, aby zapomenuto nebylo. A přinejmenším on sám vytvořil v české kultuře po roce 1990 o svém rodu i vlastním dílem podstatný záznam.

Na konferenci se mluvilo o bratrech Vlastimilu, Vojmíru a Vladimíru Vokolkových, z nichž nejstarší byl tiskař a vydavatel, prostřední výtvarník a nejmladší básník a esejista. Václav Vokolek je synem nejmladšího Vladimíra, který se po znárodnění rodinné pardubické tiskárny přestěhoval do Děčína, kde se stal (z přičinění Františka Halase na ministerstvu informací) ředitelem okresní knihovny.

Musíme si představit ten přesun: z Pardubic, usedlého českého města v Polabí, se přestěhovat do vysídleného, romantickými skalami obklopeného severočeského hnízda na nižším, ale mnohem divočejším toku téže řeky. Mezi lidi, kteří sem přišli na místo odsunutých Němců, venkovany, osídlivší měšťanské byty. Vojenská posádka se usadila na thunovském zámku na znamení v podstatě nepřátelského převzetí německého města po válce.

Vladimír Vokolek se v knihovně neosvědčil, příliš se staral o záchranu předchozí kultury německé, takže byl z místa ředitele brzy propuštěn. Nadále žil v Děčíně jako člověk, o němž veřejnost skutečně nevěděla, své literární dílo psal, ale nevydával, soukromě se stýkal s literáty své doby, jako byl Ivan Diviš, Emanuel Frynta, Emil Juliš a mnozí jiní. Jeho syn Václav byl u toho a já to všechno vím od něj mnohem dřív, než vyšla v TORSTu antologie Jméno Vokolek, kde se můžeme o členech rodu podrobně dočíst.

Václav: zápal pro věc a životní energie

Václav Vokolek vyrostl mezi knihami, knihy a obrazy má takříkajíc v genech. Modernímu výtvarnému umění rozumí jako málokdo a díky jeho daru strhujícího výkladu a neúnavnosti v pořádání výletů za uměním z toho profitují jeho studenti na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Je ale také ctitelem soudobé hudby a všech jejích experimentů.

O odkaz rodinného díla se začal starat ihned po roce 1989, byl editorem nedokončeného projektu spisů svého otce Vladimíra v nakladatelství Atlantis, staral se o umístění plastik svého strýce Vojmíra a zasadil se o nahrávku jeho fónických básní. Vytvářel také vlastní dílo — v jeho prózách se objevuje atmosféra vysídleného pohraničí, rozkrádaného jak po roce 1945, tak po roce 1989. Rozvíjí a hravě pěstuje svou zálibu v romantice. Už dávno v Děčíně nebydlí, ale město a jeho okolí se nadlouho stalo jeho velkým tématem a inspirací.

Kdybych měla vystoupit na konferenci v Pardubicích s referátem, asi bych ho nazvala Václav Vokolek a rozhlas. Díky rozhlasu jsme se totiž spřátelili a společně (ale předtím už VVspolupracoval s kolegou Jiřím Vondráčkem) připravili desítky pořadů. Kromě esejí, které vždy čte sám a jež bývají řazeny do miniseriálů po pěti, to byly hlavně hodinové dokumentární pořady o kulturních stopách v krajině.

Nebyla to obvyklá rozhlasová vlastivěda, ale zamyšlení nad duchovními stopami, pravěkými, středověkými, barokními, romantickými až po ty reálně socialistické, založené na nekvalitních materiálech a protekčních veřejných zakázkách. Václav Vokolek není staromilec ani tradicionalista a kvalitní moderní architekturu (například Galerii Benedikta Rejta v Lounech) náležitě ocení. Jeho kritika staveb a artefaktů reálného socialismu byla v našich pořadech založená na detailním uměnovědném a řemeslném rozboru a díky jeho smyslu pro humor tak trefná, že mi dodnes zní v uších.

Účinek díla Václava Vokolka je násoben jeho přítomnou osobností a hlasem, z nichž srší zápal pro věc a životní energie: proto mu médium rozhlasu tak svědčí. Je nositelem vysoké kultury svého rodu, nejen znalectvím a láskou k umění, ale i lidským jednáním.

Ke kultuře setkávání s Václavem Vokolkem patří nejen vážné debaty, ale také žertování, vypravěčství, rozličná pozvání, lidský zájem. A také nadání inscenovat rituály a symbolické akty, pravidelné pouti na místa vzdělanosti, jako je Budeč na závěr školního roku, poklony stromům i skalám: o tom by nejlépe mohli vyprávět jeho studenti. S Václavem Vokolkem člověk může krajinu opravdu prožít, a musím uznat, že krajina se za to v našich pořadech často odvděčila nečekaným zvukovým doprovodem či náhodným výstižným předvedením místního života.

Lis tří bratří

Z pardubické konference i přidružené výstavy Lis tří bratří, věnované Vokolkově tiskárně a edici, zřetelně vyplynulo, že vliv šifry VV se uplatňoval nejen v podnikání a kulturní činnosti, ale také v laskavosti mezilidských vztahů, nezištné pomoci a spolehlivé spolupráci (například s Florianovými ve Staré Říši nebo Reynkovými v Petrkově). Nejen v Pardubicích, ale v každém bydlišti či působišti.

Strhující osobností mimo všechny běžné normy a nároky byl výtvarník Vojmír, autor civilistních fresek v kostelech (jež byly většinou faráři z vlastní vůle či na nátlak věřících odstraněny) i plastik ze dřeva, plechu a kamene, které se naštěstí zachovaly. Byť muzeum v Bystřici pod Hostýnem zrovna nyní, kdy jméno Vokolek dochází uznání i publicity, se rozhodlo Vojmírovu expozici Sokolka, doplněnou o obrazy jeho synovce Václava, zrušit. (Už nějakou dobu ji ani na internetových stránkách neuvádí). Může to udělat, díla mu byla darována. Ale je to důkaz nevědomosti a neschopnosti náležitě a s hrdostí prezentovat vzácné dílo zcela nekonformního umělce, nepopisné artefakty hlubokého a autentického duchovního obsahu.

O Vojmíru Vokolkovi bylo napsáno už bezpočet článků, studií, diplomových prací, jeho expozice v bystřickém zámku se správnou anotací má naději být jednou z atraktivit muzea — jeho vedení si to však nepřipouští, možná ani pořádně neví, jaké umění se to v jeho prostorách nachází, necení si ho.

Václavu Vokolkovi byly na konferenci věnovány dva příspěvky. Polská komparatistka Iwona Matuszkiewiczová mluvila o jeho postmoderní próze, zejména románu Cesta do pekel. Petr Kotyk, dokumentarista Památníku národního písemnictví, promítl film o jeho autorských knihách, kde Václav Vokolek vykládá o svém „genetickém zatížení knihou“ v interiéru, vyjadřujícím esenci jeho osobnosti. On sám připomenul v úvodu konference čtyři nositele „dvojího života znamení zářivého“ — bratry Vlastimila, Vojmíra a Vladimíra a jejich sestru Květu, která přijala řeholní jméno Víta a stala se tak rovněž nositelkou monogramu VV.

Když jsme natáčeli naše pořady v cyklu Neznámé Čechy, posouval VV někdy svůj výklad do grotesky. Jako řádná redaktorka veřejnoprávního rozhlasu jsem pak pečlivě dohledávala informace, to, co vyprávěl, se někdy zdálo neuvěřitelné a jeho interpretace jsem občas podezírala z fabulace. Ale musím říci, že faktograficky bylo všechno vždy správně, že za postmoderní potměšilostí byla vždy seriózní informace.

Václav Vokolek, narozený 1. ledna 1947, by mohl být dnes už nazván klasikem. Ale tomu by se, jak ho znám, vzpíral.