Za Kazimierzem Kutzem

18. prosince 2018 zemřel ve věku 89 let polský režisér a politik Kazimierz Kutz. Jeho život byl příkladem různých dilemat polského intelektuála v druhé polovině dvacátého století. A také toho, jak rodinné prostředí ovlivňuje tvorbu.

Kazimierz Kutz se narodil 16. února 1929 ve obci Szopienice (dnes součást katovické aglomerace), byl synem železničáře a povstalce v Slezských povstáních (tři konflikty mezi Poláky a Němci v letech 1919-1921 o územní přináležitost Horního Slezska). Dělnické a hornické prostředí Slezska, a specifická slezská identita se pak promítala do jeho celoživotní tvorby.

Po ukončení studia působil jako asistent Andrzeje Wajdy, jeho režisérskou prvotinou byl v roce 1959 Krzyż Walecznych (název odkazuje na vyznamenání Kříž za chrabrost), který se odehrává za druhé světové války a zobrazuje vojáky komunistického Polského vojska. Jeho další filmy se také týkaly buď válečné tématiky (Lidé z vlaku, 1961), poválečného osídlování polských „Sudet” (Nikdo nevolá, 1960), točil ale i komedie.

Tvorba Kazimierze Kutze měla specifickou poetiku. Foto film.onet.pl

V roce 1968 se poprvé postavil režimu, když v časopise Ekran (filmové plátno) kritizoval způsob, jakým se v Polsku točí filmy. V 70. letech se s režimem postupně rozcházel dál (tehdy se ještě účastnil porad ÚV PZPR ohledně kultury a od roku 1976 byl hlavním režisérem TVP Katowice). Od poloviny 70. let byl ale také sledován Státní bezpečností.

Do tohoto období spadají jeho nejznámější filmy, ke kterým si Kutz napsal i scénáře, tak zvaný Slezský triptych. Sůl černé země spatřil světlo světa v roce 1969, zobrazuje lásku polského povstalce k německé sanitářce.

Na Sůl černé země volně navazuje Perla v koruně, která pojednává o hornické stávce ve fiktivním slezském dole. Tento film vyhrál Zlatý glóbus.

Poslední film trilogie Jako korálky v růženci měl premiéru v roce 1980 a měl problémy s cenzurou. Hlavní postavou je důchodce, bývalý horník, jehož dům má být zbořen a hlavní hrdina se má přestěhovat do nové panelákové výstavby.

Životní podmínky dělníků ho nezajímaly pouze v teoretické (filmové) rovině, ale i v realitě, na přelomu 70. a 80. let byl v kontaktu s Výborem na obranu dělníků (Komitet obrony robotników, který vznikl po pacifikaci stávek v roce 1976) a odborovým svazem Solidarita. Po vyhlášení stanného práva polský režisér skončil na několik dní ve vězení za „udržování kontaktů s protisocialistickými aktivisty“.

Vysvobodila ho intervence katovického biskupa Henryka Bednorze. Útok milic na stávkující důl Wujek (16. prosince 1981, tehdy byl Kutz ve vězení), při kterém bylo zabito devět horníků, ho přinutila k rezignaci v TVP (tam se vrátil až v roce 1991). O této události také natočil film Smrt jako krajíc chleba (premiéra 1994).

V devadesátých letech Kazimierz Kutz točil odlehčenější komedie a začal se věnovat politice, za liberální strany. Senátorem za Unii svobody se stal v roce 1997 v katovickém obvodu, senátorem byl až do roku 2007 (v roce 2005 už zvolen jako nezávislý), v letech 2001-2005 byl místopředseda Senátu. Ve volbách 2007 úspěšně kandidoval do Sejmu (poslanecké sněmovny) za Občanskou platformu.

Její poslanecký klub opustil o tři roky později v důsledku vzniku levicového Palikotova hnutí, které pomáhal budovat. Jako nezávislý se vrátil do Senátu v roce 2011, s levicovým hnutím ovšem spolupracoval i nadále (byl členem think-tanku), neúspěšně za něj kandidoval do europarlamentu v posledních volbách. Senátorský mandát v roce 2015 už neobhajoval.

Tvorba Kazimierze Kutze měla specifickou poetiku – scény se odehrávají často v prostředí hornických činžáků tak zvaných familoků, hornickou „idylu“ v jeho filmech většinou přerušuje zásah zvenčí a nutí hlavní hrdiny se bouřit. Častým motivem jeho filmů je putování, příchod do nového prostředí, často po traumatickém prožitku (války).

Pro polského režiséra byl symbolický také poctivý přístup k látce - ve slezském triptychu se vyskytují v menších rolích komparzisté, kteří uměli místní nářečí, své filmy konzultoval s jazykovědci, etnology, pečlivě zkoumal dobové prameny a nebo spolupracoval například s hornickými a lidovými kapelami. Po Andrzeji Wajdovi tak odešel jeden z výrazných polských režisérů, svědků turbulentního polského dvacátého století. A podle ankety opozičního deníku Gazeta Wyborcza největší žijící Slezan.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.