Pro uprchlíky, kteří utekli do Evropy před násilím, válkou nebo hrozbou mučení, nastává již čtvrtá zima a za celé čtyři roky nedokázala Evropa vytvořit tábory, kde by mohli přežít v lidských a důstojných podmínkách, o kterých se mluví v řadě mezinárodních smluv.

Miliardy s mizivým efektem

Paradoxně by se dalo říct, že první zima 2015/2016 byla pro uprchlíky nejsnesitelnější, především proto, že většina států nebudovala žádné rozumné kapacity, ale spolehla se na tandem Německo-Rakousko s tím, že za ně všechny problémy vyřeší a státy od Řecka přes Srbsko, Maďarsko, Slovinsko až po Českou republiku nebo Slovensko budou moci dělat, jako že problém neexistuje a vlastně se nic neděje.

Cesta z řeckých ostrovů jako Lesbos nebo Samos do Vídně a Mnichova tak trvala 3—5 dní. Od té doby poslala EU jen do Řecka přes 1,5 miliardy eur (asi 38 miliard korun), a přesto na začátku prosince přinášejí humanitární organizace i novináři katastrofální svědectví o tisících lidí, kteří žijí v letních turistických stanech, mají jednu toaletu na 30 lidí, teplou vodu jen občas a elektřinu vůbec.

Nemluvíme zde o téměř neexistující lékařské péči, natož o školní docházce nebo aktivitách pro děti. Pro řadu těchto lidí se nejedná o první zimu takto strávenou. Řecko přitom patří do Evropské unie, tedy do společenství nejvyspělejších států světa.

Pevnost Evropa

Dostat se v tuto dobu pryč z přeplněných táborů na řeckých ostrovech je téměř nemožné (například tábor Vathy na ostrově Samos má kapacitu překročenou šestkrát, celkem se tam nyní nachází přes čtyři tisíce lidí). Řecké úřady zpracovávají žádosti o azyl extrémně pomalu, takže se na vyřízení čeká řadu měsíců, často i více než rok.

Pokud se někomu podaří dostat dále na evropskou pevninu s pomocí pašeráků, tedy nelegálně, nemá vyhráno. Za pár stovek eur se dá dostat přes Makedonii nebo Albánii do Srbska nebo momentálně nejžádanější Bosny a Hercegoviny. Bosnou prošlo tento rok již přes 20 tisíc lidí a něco přes čtyři tisíce lidí momentálně v Bosně shání převaděče, aby se dostali většinou do Itálie.

Proč převaděče? Evropská unie vytvořila systém, ve kterém se člověk bez převaděčů v podstatě může vzdát naděje na jakoukoliv smysluplnou budoucnost. Dá se říct, že v praxi neexistuje bezpečná cesta, jak v Evropě požádat o azyl a zároveň se nedostat do katastrofálních podmínek v některém z uprchlických táborů ať už v Řecku, nebo v Bosně.

V Bosně, kde působí i český dobrovolnický spolek Pomáháme lidem na útěku, neexistuje žádná oficiální infrastruktura, Bosna je sama o sobě velice chudým státem. Přesto se místní obyvatelé již od jara snaží učinit pobyt uprchlíkům snesitelný — ale ani ten nejochotnější člověk to nevydrží moc dlouho. Setkáváme se tak s podobnými obrázky a příběhy, na jaké jsme si vlastně již zvykli poslední roky vždy s příchodem mrazu a sněhu.

Malé děti v teniskách a tričku hrající si ve sněhu — to je každá zima v Řecku. Fronta lidí zabalených v dekách, kteří čekají na trochu teplé polévky v teplotách hluboko pod bodem mrazu — to byla zima v roce 2016 v Srbsku. Dobrovolníci rozdávající teplý čaj v provizorních táborech na různých místech Balkánu — to je každá zima od roku 2015, kterou zažíváme spolu s dalšími dobrovolníky z celé Evropy.

I když nedokonale, nahrazujeme tím spektakulární neschopnost místních, ale i evropských úřadů postarat se o pár tisícovek lidí v nouzi. O pár tisíc lidí, kteří přišli úplně o všechno a velice bohatá Evropská unie se nedokáže shodnout ani na tom, že jim postaví pár kontejnerů, ve kterých se dá v teple přespat nebo uvařit trocha čaje.

Hrdou součástí této úmyslné neschopnosti je i většina české politické reprezentace, která se schovává za neexistující hrozby. Politici tak nevytvářejí obraz Evropy, ve které je radost žít a pracovat — ale obraz pevnosti, která je lhostejná k utrpení druhých.